Starouškové doma aneb když majitel koně neodloží...

30. 04. 2018 07:00

Obrázky: 6

Autor: Iveta Jebáčková-Lažanská Spoluautoři: ludmila slavíková Foto: archív Lídy Slavíkové a Kateřina Mrázová Rubrika: Ustájení a péče o koně Počet přečtení: 4185 Počet komentářů: 3 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

V posledních letech se kůň ze zvířete pracovního a sportovního (tedy užitkového) stále více a více přesouvá do kategorie domácích mazlíčků – a to nemyslím nikterak pejorativně. Naopak. Díky čím dál většímu počtu majitelů z řad hobby jezdců (a v posledních letech i zcela nejezdců), kteří v koni nehledají pouze pracovní či sportovní potenciál, zato plnými doušky čerpají jeho terapeutické účinky na naši uhoněnou duši, se pohled na péči o jezdecky nevyužitelné a staré koně pomalu, ale jistě mění. Mění se ve smyslu obecného povědomí.

Velice prudce roste skupina majitelů, kteří koně berou jako člena rodiny a jsou připraveni postarat se o něj až do posledních chvil. Nepřichází pro ně v úvahu na stará kolena zvíře odložit, prodat či darovat, nebo dokonce odvézt na jatka.

Osobně ale znám i nejednoho nadšeného sportovce srdcem i duší, kterému jeho kamarádi onemocněli a zestárli, takže již na parkurovou či drezurní kariéru není pomyšlení. Tito lidé nikoli s nadsázkou říkají, že se jim sportovní stáj mění v domov důchodců. A ač to mnohdy znamená pověsit své soutěžní ambice na hřebík a přehodit výhybku ze závodníka v pečovatele, tito lidé neváhají. Většinou pro ně prostě nepřipadá v úvahu vůbec pomyslet, že by situace mohla mít řešení v odložení seniora a zaplnění uvolněného místa mladší, perspektivní nadějí.

Jedním z těch, kdo prožil tuto „zázračnou proměnu“, kdy mu ve stáji bujně podupával sportovec vedle sportovce a dnes se mu tam náhle prochází jeden odpočívající „důchod“ vedle druhého, je Lída Slavíková z Valče kousek od Třebíče.

A protože všichni, kdo Lídu a její styl projevu mají rádi, by mne uškrtili, kdybych změnila byť jediné slovíčko v jejích odpovědích, počtete si opravdu autenticky! A pokud se potřebujete zasmát, jste na dobré adrese, protože tato obrýlená, štíhlá, supervýkonná (a SILNÁ!) ženská patří k těm, které samy sebe zásadně nepochválí, zato vtipně a s nadsázkou zveličí každý svůj skutečný i domnělý nedostatek. Kdo Lídu zná, ví moc dobře, co si o jejím „já vlastně vůbec neumím jezdit“ a „strašně se na parkuru bojím“ myslet... A sem tam sprostější slůvko k Lídě už tak nějak nezpochybnitelně patří, takže v zájmu autentičnosti: necenzurovala jsem... :-)

LAVERA, 28 let:

  • nar. 1. února 1990
  • o: Gala Boy
  • m: Libra po Masis

„Hnědka Lavera byla unáhlená koupě ex-dostiháka devítiletýmu dítěti,“ vypráví majitelka Lída Slavíková. „Dostala se k nám, protože stála pár tisíc a našim to tenkrát připadalo strašně výhodný. :-D Ustájenou jsme ji měli od začátku doma, v bývalé kůlně na dřevo, kde se na prostředku stloukly boxy (tam, kde je doteď... akorát tenkrát byli koně dva, rozrostlo se to až časem). Učila jsem se na ní způsobem, že ze mě denně tekla krev... Padala jsem fakt každej den, v té době jsem, myslím, neměla ani sedlo, o přilbě ani nemluvím...“

Lído, jakou kapacitu stájí vlastně máš – a kolik z toho jsou sportovní koně a kolik koně na odpočinku?

Aktuální počet koní 7. Počet koní na odpočinku 5, počet koní v rekonvalescenci po úraze 2. Takže ještě před pár týdny odpověď na otázku „a na kolika z těch sedmi se dá jezdit?“ byla „na žádným…“. :-)

Jakou péči Laverce a ostatním svým důchodcům dáváš? Kolik tě to stojí měsíčně peněz a kolik sil?

Nad otázkou, kolik mě koně stojí peněz, zásadně nepřemýšlím…a to ani v náznaku, protože by mě to mohlo silně traumatizovat. Jen při náznaku myšlenky na to, co bych si byla bývala mohla všechno pořídit, nedržet si tady plnou maštal kulhavých a starých koní (dům na pláži, jachta v Karibiku, auto bez střechy…) mi začíná cukat oko. :-) Někteří masochisti si to píšou na papír a dělají měsíční součty nákladů... – tak jen při té představě se mi začne zatmívat před očima a začne se mi z rozčilení přiskřípávat cévka, takže tuhle otázku (promiň!) vážně vynechám! :-D

Když jsem nedávno kamarádce líčila, že jsem nebyla 8 let u kadeřníka a nikdy v životě na nehtech a nikdy ani na kosmetice a že kondicionér na vlasy nevedu (kondicionér od Leovetu mají jenom naši koně), nevěřila mi to. :-)

Co mě to stojí fyzicky, taky rozepisovat nebudu… Občas, zvláště teď, když období nekonečných sraček vystřídal mráz a člověk je na všechno úplně sám, mám takový pocity vyhoření, kdy si říkáš, že v příštím životě herku jen na obrázku (a na cizím obrázku!)...

Krom péče o staré důchodce mě teď fyzicky ničí hlavně rekonvalescence těch dvou úrazů... Ze začátku jsem si říkala, že pár ruplejch sezamskej vazů, kolaterálních vazů, hlubokých ohybačů a mezikostních svalů mě nerozhodí... ale kdo nezažil koně „ze zdravotních důvodů zavřeného na boxe“ (nedejbože dlouhodoběji), nedokáže dost dobře posoudit to, jak člověk přehodnocuje počáteční názor, co bude a co nebude v pohodě. Protože optimista je jen člověk s nedostatkem informací. :-D V praxi to aktuálně probíhá tak, že mě čúza hnědá nebo čúza bílá denně cvalem vláčí v soustředných kruzích a elipsách po hale ksichtem v geotextilii, protože doktor řekl „žádný prudký pohyby, striktně kontrolovanej pohyb pouze v kroku a pouze rovně“... :-(

Když se k tomu připočítá současná zima, mrazivý počasí, věčná tma... Kdyby se mě někdo zeptal, jestli mě ty koně baví, řekla bych mu, že mě naposledy bavili v roce 1994. Víc bych to asi nerozepisovala. :-D Trošku lepší to bude, až vysvitne sluníčko. To pak třeba někdy mám stavy, že koukám zdálky na výběh, vidím tam ty pasoucí se koně… a neměnila bych za nic na světě (ani ty hojící se omrzliny na stehnech a hovna pod nehtama). Protože být šťastnej je relativní pojem. Ale nic to nemění na tom, že aktuální počet koní 7 je nejmaximálnější maximum a jakákoli další herka do baráku bude už jen přes mou mrtvolu. Za nohu ve třmenu kolbištěm smýkanou!

Můžeš se čtenářům představit – jaký sport jsi s koňmi dělala/děláš, jakých úspěchů jsi dosáhla, jaké sny jsi měla (příp. ještě máš)?

 /... zde jsem Lídu výslovně požádala, aby pro jednou nebyla zbytečně skromná a popsala všechny své sportovní úspěchy, ať vynikne kontrast koňáka sportovce a koňáka pečovatele – hm... tak tedy sami posuďte, jak to dopadlo! :-)/

Kurník, Ivetko, to nedám, kontrast nekontrast! :D Za úspěšného jezdce se nepovažuju ani omylem, to tam proboha napsat nemůžem, co kdyby to někdo četl!! :D :D :D Třeba mě zab, anebo napiš, že Slavíková odmítla vypovídat! :D Když jsem vyhrála Mistrovství Jižní Moravy, byla jsem z toho překvapená víc než Ledecká…. výkonnost mám jen S** (se staženou prdelí a vytřeštěnýma očima), takže žádnej velkej sport se nikdy nekonal. Těch 130 si myslím, že je takovej ten přechod mezi „jsem úplnej amatér“ a „už dělám sport“. A do té druhé skupiny já se nikdy nedostala. :-)

Pokud člověk dělá sport, nedá se to totiž dělat s jedním koněm… kůň žije poměrně dlouhou dobu, ale z té dlouhé doby je paradoxně jen malá část, kdy je sportovně využitelnej bez omezení… A pak logicky nastává situace, že jste-li ambiciózní jezdec, co chce jít za svým sportovním snem a něco dokázat, dřív nebo později to svoje zvíře musíte vyměnit za mladší, silnější, schopnější a perspektivnější. A tady v mém případě nastal tak trošku problém...

Slovy trenéra: „... Lído, nemůžeš si, kurva, dělat citovou vazbu ke každýmu koni, kterýho jezdíš... takhle se nedá dělat sport !“

Chyba, kterou uděláme podruhé už není chyba, je to volba.

„Proč si necháváš koně se zlomenou nohou, propána!?“

„... protože jsem měla pocit, že jí to dlužím...“

A pokud stejně blbou volbu uděláte potřetí… počtvrté, najednou s hrůzou zjistíte, že máte plnou maštal chromajzlů a důchodců, na které se jen díváte. Krom toho, že jim teda na úkor svého veškerého volného času zajišťujete full servis all inclusive až do doby, než jim (ve věku asi tak 40 let? nebo kolik se asi tak dožívá k hovnu nepoužitelnej kůň?) nezatlačíte oči. Což obnáší, že budete vstávat denně ve 4:00 (o víkendu 4:30) a krom běžných úkonů jako kydání, vyhazování hnoje na vlečku, navážení sena, navážení vody a neustálého zametání vlastně neděláte nic jinýho, než že mažete, oplachujete, zakapáváte, zastříkáváte a bandážujete. Potom taky pořád někam taháte pytle s krmením a různýma důmyslnýma strategiema se do těch herek snažíte dostat případná léčiva a doplňky, které ovšem zásadně nežerou. Nikdy a v ničem. :-)

V mezičase samozřejmě chodíte do jedné nebo dvou až tří prací, abyste na tyhle všechny srandy vydělali peníze, protože to, co ten kůň rozsypává po zemi, případně matlá po zdi, vždycky stojí většinou třičtvrtě vaší výplaty. Zbývající část výplaty utratíte za antidepresiva pro sebe, protože z toho nemáte nic, kolikrát ani ten dobrý pocit... :-)

Ale abych se vrátila k odpovědi na otázku... Láska ke sportu, v mém případě k parkuru, se u mě objevila už v dětství. Vždycky jsem strašně chtěla závodit. Jako malý děcko, kterýmu to ježdění moc nešlo, protože se ocitalo hubou v hlíně častěji než zadkem v sedle, jsem samozřejmě zabrala nevděčnou funkci pucák, oška a držák. Pucákova úloha je všechno sledovat zpoza pásky a pak v průběhu dne být k dispozici a podávat, držet a pucovat… To víte, že si ten pucák nejvíc na světě přeje být „tam“ jednou taky, a to čestný kolečko vítězů jet s ostatníma. Na tuhle dobu vzpomínám s nostalgií, na dobu. kdy mi malej balík slámy postavený „na štorc“ sahal do pasu a násada od lopaty byla vyšší než já... Když jste děcko, vysníte si spoustu věcí... :-)

Já si vysnila, že jednou budu strašně dobrej jezdec a hlavně že budu závodit. Což bylo v tehdejším postsocialistickým oddíle těžký, protože děcek bylo moc, koní málo. Jestli mě oddíl dal do života něco pozitivního, tak s notnou dávkou skromnosti si troufám říct, že odmala umím parádně vykydat. Umím fakt kvalitně vymístovat box, a to i ve značně ztížených podmínkách v podobě neúplného nebo úplně chybějícího nářadí... což v té době před 20 lety obnášelo třeba přerovnání hnoje na vlečce vidlema s jedním zubem, nebo zametení dlážděného dvora o rozloze 1000 m čtverečních torzem koštěte o hustotě dva a půl chlupu. Všechno samozřejmě precizně, rychle a vždy s úsměvem! :-)

Naši, když viděli, že jsem magor, a že ty koně mě opravdu drží, mě v tom samozřejmě podpořili, ale jako úplní laici vůbec netušili, co obnáší koupě koně. Tenkrát existoval jen tištěnej Inzert-Expres, a v ten osudný den, kdy si ty noviny přinesli do kuchyně a plesklo to o stůl, nebyl nikdo, kdo by jim poradil nebo je varoval. Že folblut staženej z dráhy, inzerovanej v novinách omylem v kolonce „zemědělská technika“, není úplně vhodný pro výcvik začínajícího dítěte pro parkurový sport, nám bylo řečeno sice několikrát – bohužel pozdě.

Mým poznávacím znamením v době docházky na základní školu byly různě rozbitý a po domácku slepovaný brejle a jejich chybějící součástky, které se nacházely třeba i po několika týdnech od defektu (když mi v optice říkali, že „bez toho čuplíčku“ to spravit nepujde, a čuplíček se našel třeba až po žních :D). Tenkrát nám všichni říkali, ať to prodáme a koupíme něco vhodnějšího do sportu…všem jsme dali za pravdu. Jenže když ji miluješ, není co řešit. Laverku máme dodnes. :D

Nicméně i přes to, že moje začátky nebyly úplně snadné (a možná právě proto), tak ze všech děcek, co postupně odpadaly a nacházely si jiné zájmy, byla jsem já furt ten nadšenej držák, co denně vstával a za rozbřesku tam byl nastoupenej první, připravenej jít kydat a „za odměnu“ sednul úplně na všechno, i když letěl třema saltama a zničil si tím poslední náhradní brejle. A přesto vždycky znova nasednul. Když to zkrátím, vynechám popisy krajin a tak… – nakonec jsem se těch závodů dočkala a závodila jsem opravdu hodně. Krom „svýho šílenýho folbluta“ jsem sedala na všechno, co se dalo… svého času to bylo třeba 7 koní v sezóně. Přesto znova opakuju: za úspěšného jezdce se nepovažuju, to vůbec… Veškeré úspěchy, které mi visí přišpendlené na garnýži od záclony, jsou zásluhou neuvěřitelného charakteru těch koní. To, že jsem závodila hodně, byla zásluha dřiny a píle – aneb když nebyl nikdo jinej, dalo se to Lídě, protože ta tam stála v dešti, ve sněhu, v mrazu, v 50 °C vedrech… a na otázku „chceš jít jezdit?“ vždycky odpovídala „jo“, i když nožička brejlí visela nakřivo. :D Nebyla to rozhodně nikdy zásluha talentu, protože ježdění mi fakt nikdy nešlo. :-)

Co mi šlo, bývalo hraní na kytaru.

V těch dobách jsem uváděla do stavů šílenství mého učitele hudebky, který ve mně viděl obrovskej talent (pravda je, že v době, kdy ostatní šudlali „Pec nás spadla“, já mu brala z desek tabulatury a vcelku slušně vybrnkávala Oldfielda nebo Red Hot Chilli Peppers...), ale vždycky, přísahámbohu vždycky před nějakým koncertem, kde jsem měla mít nějakou sólovou vybrnkávačku, jsem přišla se zlámanou (většinou levou :D) prackou… Učitele bral hysterickej oblouk, když jsem mu nadšeně líčila, že „napotřetí jsem ten trojskok dala“ anebo „.. ale obsedli jsme!“.

Jednou jsem na jakémsi vánočním koncertě měla hrát sólo „Narodil se Kristuspán“. Tři dny před koncertem učitel hleděl na moji ruku v dlaze a když jsem se mu snažila vysvětlit, že je to „jen zlomenej ukazováček“ a že můžu hrát úplně klidně i s tím, že naopak ty barréčka půjdou s tou zpevněnou sádrovou částí líp, netvářil se zrovna vesele… A když jsem mu druhý den klepala na kabinet, protože se v sádře objevil už i prostředníček a místností zazněla moje památná věta: „Bez fakáče to asi nedám, pančiteli, Kristuspána bude muset hrát Lucka…“, dal mi tenkrát výhružný ultimátum: buď kytara, nebo koně! Takže kytara ještě ten den mazala na půdu. :-)

Napadlo tě někdy všechny boxy obsazené důchodci jednoduše uvolnit a obsadit zase znovu mladými, nadějnými parkuráky? Nestýská se ti po těch časech?

Napadá mě to denně… vlastně několikrát denně. Napadá mě to ráno, v poledne… a dost nad tím přemýšlím taky večer. :D

Opovaž se!!! (... a díky za povídání!) :-D

Na závěr za celou redakci přejeme hnědé Laverce ještě hodně hodně elánu při startech z boxu do pastvin. Ať jste dál nerozlučně spolu, svítí vám sluníčko na cestu a ty, Lído, ať máš trochu víc času jen tak posedět v trávě a koukat na duhu nad pastvinami...

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. Kami

    Na co dvě tři práce?

    12:30 - 30. 04. 2018

    Fakt netuším, nač by Lída měla chodit do 2 - 3 zaměstnání. Zůstaň doma se starouškama ve stáji a piš. Spousta lidí se pobaví, spousta se "najde"a ti nekoňáčtí budou nevěřícně kroutit hlavama, cože to mezi nimi - rozuměj "normálními"- lidmi žijou za blázni.
    Holky, sezna čtení, při rychloobědě, než se člověk vrátí k tomu zametání :-).

  • 2. VerunkaVranov

    Lída nazpět!

    11:26 - 01. 05. 2018

    Krásné čtení, jak obsahově, tak samozřejmě Lídy jedinečným stylem. Přiznám se, že mi Lídy fejetony zde na EQ strašně, strašně chybí... Obávám se, že pár knih ze života koňáka by jí sice finančně asi opravdu nevytrhlo, ale člověk musí myslet i na vyšší cíle, třeba smíchem prodlužovat život ostatním :)

  • 3. nugetka

    Iveta a Lída

    22:25 - 03. 05. 2018

    Holky, moc hezky jste to spolu napsaly. Při čtení mě nevím proč napadala poslední scénka z filmu Cesta do hlubin študákovy duše ..... pane profesore, prosím, napiště sem, na to malinkaté místo zde úplně dole, že student má nejen srdce, ale i duši (nebo tak nějak to tam bylo). .... a u Lídy by parafráze "že jezdec má nejen srdce, ale i duši" seděla vlastně úplně nejlíp.

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 3 čtenářů. Celkový počet bodů: 15.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: