Staří plnokrevníci II
Díky velkému ohlasu na první článek vzniklo pokračování, které potěší mnoho příznivců starých koní v důstojném dožití. Padne i pár etických otázek vztahujících se k plnokrevníkům a starým koním, které se však nemusí všem líbit...
Snad se minule podařilo přesvědčit alespoň některé čtenáře, že plnokrevníci nejsou v pouhých 13 letech staří a ve 20 letech už na věčných pastvinách. Jak se ukazuje, kromě nezbytného štěstí, zdraví koně a určitých predispozic, je důležitý i krmný režim a také pohyb. Pohyb potřebuje každý kůň, u těch starých se právě pohybem předchází mnoha problémům, které mohou a často i výrazně zkracují život koně.
Plnokrevníci v Čechách mají to štěstí, že naprostá většina z nich odchází do jízdárenského provozu a do rukou hobby jezdců. Nepotkává je tak smutný osud japonských kolegů, z nichž většina skončí na jatkách. Je to proto, že Japonsko je zemí s malou volnou plochou pastvin pro držení koní, není totiž místo ani pro lidi. Ale i Japonsko s velmi racionálním přístupem ke koním má mnohé důchodce a rekordmany vysokého věku.
V USA zase bojují s mnoha předsudky, protože tam nikdy nebyli zvyklí využívat bývalé dostihové koně v běžném jízdárenském provozu v takovém rozsahu, jakém se to např. děje u nás. Tak vznikly mnohé organizace, které si berou za úkol šířit osvětu mezi majiteli koní. K tomuto tématu největší americký dostihový magazín Bloodhorse vydal zajímavou brožurku nazvanou „Unwanted horses: how the industry is dealing with life after racing", která se týká právě problematiky vyřazených plnokrevníků (kteří nejsou vhodní do chovu). Naprostá většina rekordmanů z USA, o kterých jsem se zmiňovala v předchozím článku, byli chovní koně špičkových farem nebo bývalí top dostihoví koně s zaslouženým důchodem v rukách vysoce erudovaných majitelů. Pak tu jsou organizace jako „Old Friends", do jejichž péče jsou umisťováni slavní i méně slavní důchodci (kvalita koní kolísá od naprosté extratřídy po bezejmenné). Samozřejmě se na světlo světa nedostanou, ale to nikde ve světě, případy starých bezejmenných koní, kteří dožili v poklidu a v dobré péči u osob, které neměly potřebu o tom mluvit.
Pravdou je fakt, že bývalí dostihoví koně jsou často pro nové majitele oříškem z hlediska jejich zklidnění, managementu a využitelnosti. Přináší ale mnoho radosti, když se spolupráce zadaří. Inteligence, vnímavost a bojovné srdce plnokrevníků jsou velkými klady, když se umějí využít. Ale nemá cenu si něco nalhávat a podnikat zbytečné peripetie, pokud nám vyhovují koně jiného temperamentu a založení. Bohužel, často se stává, že takový kůň pro nesoulad s majitelem putuje z ruky do ruky, a je téměř jisté, že nemá šanci se dožít v pořádku vysokého věku.
Speciální ohroženou a de facto novou kategorií nechtěných koní jsou staré chovné klisny, které se v současné době dostávají do nemilých situací.
K vysloužilým chovným klisnám...
V poslední době se u nás rozšířil nešvar, který dříve k vidění nebyl. A to fakt, že i hřebčíny či velcí chovatelé se zbavují zasloužilých matek, kdy je inzerují ještě jako vhodné na rekreaci. Je to sice naprosto v pořádku a nezpochybnitelné právo vlastníka, jenže pak takovou starou klisnu vídáte opakovaně v inzerci za čím dál nižší peníze (úměrně stoupajícímu věku) a ve finále k darování do dobrých rukou. Podobné peripetie se dají popisovat u řady i mnohem mladších koní, ale jistě budete souhlasit, že staré vyřazené klisny jsou obzvláště ohroženou kategorií.
Je to kategorie, která vznikla až v současné době. Hřebčíny je totiž dříve vyřazovaly rovnou na jatka nebo je postoupily k dalšímu chovu většinou do rukou menších chovatelů (kteří se tak mohli dostat za levno k velmi kvalitní krvi: ostatně taková Tarantella dala derby-vítěze Tarana a Trocadera ve svých 16 a 18 letech a samotná Tarantella se své matce narodila v jejích 22 letech), ale obvykle ne k rekreačním účelům. Objektivně víme, že typický případ takové staré klisny po hříbatech s prošláplými spěnkami, vždy s propadlým hřbetem (v různém rozsahu) a zpravidla řadu let neježděnou, si koupí za jezdeckým účelem většinou určitý typ lidí.
Víme také i to, že často tyto koně pěkný osud bez cestovatelských anabází nečeká. Výjimkou je, když je z hřebčína klisna vykoupena svojí obdivovatelkou či skupinou lidí. Bylo tomu u výborné matky Far the Best, která se dožila vysokého věku 26 let v krásném stavu nebo u Laureny (viz překrásné www věnované její památce). Ale třeba taková Půlnoc (22 let) se toulá v českých hájích bůhvíkde (posledně viděna v inzerci v trysku na polích ve western stylu), přitom to byla (je) klisna, která si důchod svými výsledky v chovu plně zasloužila. Je s podivem, že nebyla zařazena do „domova důchodců", který Napajedla vedou pro některé klisny. Momentálně je v něm však jenom Charming Heights (23 let), v předchozích letech jich tam bylo vedeno vždy několik, za což si zaslouží jen chválu - v nelehké ekonomické situaci.
Já bych se přimluvila za jednu věc, která se nebude mnohým útlocitnějším čtenářům vůbec líbit. Pokud se nepodaří starou klisnu udat k dalšímu chovu či do rukou fanouška, je opravdu lepší rozhodnout o finálním ortelu takového koně, ať už uspáním či zpracováním na maso, pokud mu nechceme či nemůžeme zajistit důchod. Vzpomeňme si na „Modlitbu koně"...
Určitě se dá 17letá a starší klisna využít bez problémů k dlouholetému pohodovému ježdění v terénu a přinese spoustu krásných zážitků, díky přirozenému temperamentu zůstávají také dlouho vitální. Bohužel si často noví majitelé "lehkou rekreaci" představují jinak, než umožňuje stav a kondice koně. Vždycky jsou ale kladné výjimky, proto píšu „většinou".
Už jsou k vidění i případy některých plemeníků, kteří jsou ve vyšším věku nabízeni k prodeji za mizivé peníze či k darování, což také dříve nebývalo. To třeba již neplodný Rainbows for Life byl v r. 2010 penzionován a byl mu zajištěn pěkný důchod v Starém městě u Uherského Hradiště, kde připouštěl poslední sezóny. Škoda, že díky střevním potížím musel být utracen ve věku 24 let, vypadal skvěle a mohl se dožít metuzalémského věku jako jeho otec a děd. Ne každý plemeník ale má tak pěkný a pohodový důchod.
Je nutné také dodat, že ne každý má podmínky k držení starých koní a už vůbec ne většího počtu, např. chovná střediska si toto dovolit opravdu nemohou, finačně by je to zničilo. I soukromníci se dostávají do nemilých životných situací. Pořád však neseme odpovědnost za zvíře, notabene v situaci, kdy víme, jak to končí a finální ortel jen oddálíme, ovšem za jakou cenu?
Jak je to s těmi důchodci...
U nás v Čechách existuje několik kategorií plnokrevných důchodců. Dovolte mi je rozčlenit (samozřejmě na rozdělení má každý svůj pohled, navíc se některé prolínají). Z mého hlediska jsou to tyto kategorie koní:
- a) koně vlastnění většinu života jedním majitelem či chovatelským subjektem,
- b) koně, k nimž má jejich majitel citové vazby,
- c) koně vzatí „na dožití" ve vyšším věku (typický případ je Glenstal importovaný v 19 letech),
- d) koně dostihových majitelů s výjimečným pocitem odpovědnosti,
- e) koně koupení po dostihové kariéře, a tak podobně.
Nejslavnějším českým důchodcem je trojnásobný vítěz Velké pardubické 25letý Peruán. Peruán si užívá důchodu v DC Zámrsk, který patří doktoru Brunovi. Pan Bruna Peruána v roce 1997 koupil jako devítiletého, ještě před největšími úspěchy na dráze. Peruán vyhrál Velkou pardubickou v letech 1998, 1999 a 2000, to již byl třináctiletý. Senzačnímu zisku čtvrtého vítězství v řadě za sebou, čehož nedosáhl ani Železník, mu zabránil v roce 2001 pouze neetický manévr jezdce vítězného Chalca. Naposledy vyběhl ještě v patnácti letech. Poté mu byl zajištěn důchod, kůň byl i nadále využíván pod sedlem i do vyššího věku, než byl plně penzionován. Je zdravotně v pořádku, chodí denně do výběhu, kde má svého oblíbence. Krmen je klasicky ráno a večer senem, z jádra dostává granule, oves a minerálku, přes den se pase. Na zimu bývá chlupatý jako medvěd, tudíž deku nepotřebuje. Tu dostává jen v nejtužších mrazech. Peruán ještě loni ve svých 24 letech vedl slavnostní přehlídku startujících ve Velké pardubické, tak uvidíme jak letos. Možná ho uvidíme i v jeho 25 letech v Pardubicích.
Jiný vítěz Velké pardubické Maskul (19 let) je v Sokolnické chatě, kam se dostal na důchod, je tamní hlavní atrakcí. Je normálně jezdecky využíván jako ostatní koně a podle fotografií vypadá dobře. Vítěz VP z roku 2006 Decent Fellow (18 let) byl jeho majitelem panem Charvátem věnován ošetřovatelce a zůstal v původních stájích, kde je ježděn (takže si pořád myslí, že je dostihovým koněm). Vronsky již letos uhynul ve věku 25 let, ale i on trávil pěkný důchod u Plzně, kde už v posledních letech dostával vojtěškové a senné granule.
27letá Valo (Beauvallon - Věda) patří do rodiny Valencie, tato velmi vysoká ušlechtilá hnědka v mládí odběhala 6 dostihů bez výsledků. Jednalo se o pulera, což jí prý zůstalo až do vysokého stáří (což není pro mnohé dobrá zpráva). Odchovala 8 hříbat ve Svinčicích. Současná majitelka J. Gaudníková ji poznala v jejích 14 letech v JK Troja Praha, kde sloužila jako provozní kůň. Když klub skončil, koupila si ji. Klisna byla neuvěřitelně temperamentní, chodila na dlouhé vyjíždky, ale zvládala i nižší drezuru a skoky. Přivodila si později při plavení vážný úraz, ale dostala se z toho, ovšem s handicapovanou nohou. Od té doby už jenom vozila maminku majitelky do přírody. Valo byla plně penzionována až v r. 2009, žije na pastvině s přístřeškem v režimu 24/7 i přes zimu. Tento režim jí pasuje nejlépe, neboť má artrózu a musí se hýbat. Loňskou zimu již byla poprvé zadekovaná. Zuby má všechny v pořádku, s ohledem na to, že byla celý život hůře krmitelná a že už má 27 let, vypadá dobře.
Se zuby je na tom hůře 26letá Dekra, některé už nemá a další mají krátké kořeny, musí se tedy upravovat opatrně. Už se nekrmí senem, ale řezankou a granulovaným senem. I z tohoto důvodu byla a bude přes zimu dekovaná. Je velmi vitální, energicky dopředná při vodění i na procházkách. Jezdecky není využívána jen proto, že majitelka nemá čas a nechce klisnu zatěžovat nahodile, takže chodí přes den do výběhu, kde má kolegy také vyššího věku. Výborným kamarádem je plnokrevný Nikam (21letý), ve stejné stáji je i Chmel (22 let), oba rekreačně ježděni. V jiné stáji stojí ve věku 22 let Velká medvědice a Heavy Metal, již jenom na pastvě.
26letá Viorika funguje ve stádě dalších 13 koní na rozlehlých pastvinách, kde jsou i další staří koně (např. 31letý klusák), ale i mladá krev. V létě chodí do výběhu přes noc a ráno se vrací do stáje, v zimním režimu naopak, přes den ven. Takto chodí denně. Doma jsou krmení senem a stláni slámou. Viorika již má zuby jako noty na buben, jak se vyjádřil majitel Ing. B. Wajtr, a tak má jiné krmení jádrem a to 3x denně vlhký mix z cukrovarských řízků s melasou, vojtěšky, mačkaného ovsa a mačkaného ječmene. Ještě do loňského podzimu chodila pod sedlem lehkou práci, letos však prodělala vážnou infekci od klíštěte, tak se zatím zotavuje. Naštěstí netrpí artrózou a tak se hýbe bez problémů. Viorika je příklad koně, který je dlouho vlastněn jedním majitelem a to od roku 1991, kdy doběhala.
Koní, kteří si užívají důchodu, je poměrně mnoho a tak už jenom zmiňme některé další známé vysloužilce. Např. Century Day (17letý) byl věnován paní, která se do něj zamilovala na první pohled, tráví aktivní důchod s dalšími koňmi ve výbězích a na vyjíždkách. Mnoho koní je věnováno či svěřeno do péče svým ošetřovatelkám z dob dostihové slávy i neslávy, které si k nim získaly citový vztah. Jedná (či jednalo se) třeba o Radbeca, Mastmana, Decent Fellowa, Cipíska a další. Výjimečně někteří skončí v útulcích, jako Retriever nebo Reviton.
Rebel´s Pride (22 let) nebyl známým dostihovým koněm, ale v military startoval i na MČR juniorů. Ve svém věku je stále plný energie a ve skvělém výživném stavu. Úžasně vypadá i 22letá Soneta, která je dlouhých 21 let vlastněna jednou majitelkou, což je v dnešní době něco jako zázrak.
Koní, kteří si užívají důchodu, je poměrně mnoho. Z dalších můžeme jmenovat Dafinu (30 let) - polosestru známého Draka, Corta (28 let), Timeu (24 let) či Zerofen Ten (24 let).
Dobře se daří i Kalimerovi (27 let), Lovingovi (25 let), a dobrý důchod měl zajištěný i někdejší klasický vítěz a plemeník Rozlet (23 let), aktuální informace ovšem o posledních dvou nemám. Mohli bychom takto pokračovat ještě dlouho, ale nač ty telefonní seznamy.
Nakonec se zmíníme o projektu v našem turfu ojedinělém, kdy velká dostihová stáj některé své svěřence penzionuje a dále se o ně stará. Stáj Wrbna Racing má deponovány někdejší skvělé steeplery jako Duce, Diatelot či Lateran v Rudné p. Pradědem u p. Theimera.
A takových lidí je i v dnešní době mnoho, a tak po trochu pesimistickém úvodu končíme optimisticky. Budu opět velmi ráda za reakce a postřehy, i další zprávy o jiných starých plnokrevnících.
Galerie
Kdo z nás by neznal jásavě žluté pampelišky, které na pár jarních týdnů doslova zaplaví naše pastviny, louky a zahrady. Pampeliška lékařská ale není…
Bezpečné lonžování
Když se vás zeptá nekoňák, co to je lonžování, pravděpodobně mu odpovíte něco ve smyslu, že kůň na opačném konci lonže běhá kolem vás dokola.…