Správná cesta Petry Beránkové

11. 05. 2020 06:00

Obrázky: 9

Autor: Gabriela Rotová Spoluautoři: Petra Beránková Foto: Fred Rooks, Michaela Prajerová, archiv Petry Beránkové Rubrika: Natural Horsemanship Počet přečtení: 1384 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Pro mnohé z nás je dlouhý seznam závodních úspěchů na vrcholové úrovni nejvyšší meta, konečný cíl. Petra Beránková je ale v této souvislosti trochu jiná... pro ni je cílem správná cesta. Cesta, která vede jezdce a jejich koně k rovnováze a harmonii...

Petro, sice se nehonosíš žádnými mistrovskými tituly, co se týče komunikace s lidmi a jejich koňmi, ale očividně mistr jsi...:) Snad každý, kdo se s tebou blíže seznámil, pracoval s tebou anebo se účastnil tvých seminářů, mluví o tvé práci s koňmi veskrze pozitivně. Čím to je? Jaké jsou tvoje priority? Co by podle tebe nikdy nemělo chybět nebo naopak přebývat?

Podle mě je opravdu důležitá schopnost uvědomit si, co opravdu od koní chci, nepodlehnout nátlaku okolí, nesnažit se někoho kopírovat. Naučit se opravdu ostře vidět svého koně, rozumět mu, vědět, jaký je, co potřebuje. Za vzory bychom si měli brát lidi, u kterých vidíme spokojené, spolupracující koně, i přesto, že se třeba věnují jiné disciplíně. Nikdy by neměla chybět pokora, umění si přiznat, že mi něco nejde. Přebývat by tedy rozhodně nemělo naše ego...

Při výcviku považuji za nejdůležitější psychické rozpoložení koně. Jsem přesvědčená, že nervózní, ustrašený či vzdorující kůň nemůže a nedokáže plně rozvinout své schopnosti, a nikdy z něj nebude spokojený, spolehlivý a spolupracující partner. Základní věc je, že kůň musí požadavkům, které na něj v tréninku klademe, rozumět. Takového koně pak není problém obsednout, a kůň přijímá v klidu vše nové, co se kolem něj děje. To znamená, že v první řadě se musí naučit člověk prezentovat sebe a svá přání tak, aby jim kůň rozuměl.

Práce s koněm je podle tebe skvělá příležitost stát se lepším člověkem...  

Pokud hledám vztah a chci se domluvit se svým koněm, musím pracovat hlavně na sobě. To není jednoduché, ale v zásadě jde o to nevinit koně, ale chybu hledat u sebe. Když se naučíme na koňské „chyby“ koukat jako do zrcadla, uvidíme tam svoje nedostatky.

Příklad: Mám pocit, že můj kůň je hektický? A nejsem náhodou já netrpělivý člověk? Můj kůň do mě strká, šlape mi na nohy, pase se, když já nechci, odváží mě pod sedlem… Jak jsem na tom se svými hranicemi vůči ostatním, umím říct, co opravdu chci a asertivně si to prosadit? Můj kůň se brání, je nebezpečný… Netlačím na něj moc? Nezlobím se na něj ve chvílích, kdy opravdu nemůže jinak? A jak moc vlastně tlačím já na svoje blízké? Můj kůň nereaguje tak rychle, jak chci... jsem já opravdu důsledný? Nebo si nechci připustit, že můj kůň má problém? Proč? Bojím se selhání? Kde jinde v životě si tyto otázky můžu položit?

Tak by se dalo vyjmenovávat do nekonečna. V této souvislosti mne napadají krásná slova Bucka Branamanna: „The horse is a mirror to your soul. Sometimes you might not like what you see. Sometimes you will.“...(Váš kůň je zrcadlem vaší duše a někdy nemusíte být rádi, co uvidíte. Někdy ale ano.)

V této souvislosti mne napadá... jak ses vlastně ty stala lepším člověkem? Kdy, kde a čím tvoje cesta s koňmi vlastně začala?

Jsem pražské dítě z Vinohrad a můj prapradědeček, podle toho, co se u nás v rodině vypráví, býval kočí. Já jsem prý byla koňmi fascinovaná odmala, dřív než si sama pamatuju. Už jako roční jsem se prý při náhodné návštěvě stáje koní nebála, ale naopak se po nich natahovala. Pak všude, kde to bylo možné, jsem se vozila, sbírala pohledy, časopisy, knihy, a hned jak to šlo, jsem se ke koním prostě vnutila. Do oddílu tehdy brali až od dvanácti let, mně se podařilo přesvědčit soukromého chovatele na chatě, kam jsme jezdili, abych tam směla v nějakých devíti letech. Od té doby, kromě krátkého období na střední škole, už jsem se koní nepustila.

Na své cestě jsi šla různými směry, prošla různými disciplínami. Co ti to dalo a vzalo? 

Začnu asi tím, že v průběhu mé koňské praxe není nic, co bych vnímala, jako že mi to něco vzalo. Každá zkušenost byla pro mě dobrá a potřebná, i když třeba jen k uvědomění, že něco není moje cesta, nebo že já to chci jinak.

Já si v dětství a mládí prošla docela velkou svobodou. Jezdila jsem např. v soukromých stájích, kde nás učila starší zkušenější kamarádka a kde jsme jezdili bez dohledu na divoké vyjížďky dost často bez sedel, protože jich prostě nebylo dost pro každého.

Postupně jsem několikrát na nějakou chvíli zakotvila i v jezdeckém oddíle, kde mě neskutečně bavila dřina na jízdárně – myšleno tím, když jsem měla pocit, že makám na sobě a něco se učím. Vrtalo mi ale hlavou, proč se těm koním tak moc nechce chodit nebo naopak proč utíkají a zlobí moc. Doufala jsem, že to jednou budu umět tak, že ten pocit dřiny zmizí a koně budou spolupracovat.

Když nad tím tak přemýšlím, já se nikdy nemusela rozhodovat, jakým směrem jít. Prostě jsem chtěla být s koňmi a jezdit. K tomu, co chci, mě vždy vedl nějaký můj vnitřní pocit. Odjakživa mě fascinovaly texty o lehkém, jemném ježdění a spokojených koních, kteří pracují s radostí, a když se v nějakých mých třinácti letech objevily první informace a knihy o horsemanshipu, naprosto mě to nadchlo. Dokonce jsem přesvědčila rodiče, aby mě odvezli na jeden z mála kurzů, které se tehdy v tomto směru pořádaly.

Tehdy nebylo moc možností v tomto směru někde pokračovat, takže jsem zůstala u soukromých koní a jezdila hlavně na pohodu do lesa.

Když jsem se pak při dálkovém studiu vysoké školy nechala zaměstnat jako ošetřovatelka, myslela jsem si, že si jdu jen třeba na rok „splnit sen“ a pak dostuduju a budu dělat něco „pořádného a perspektivního“. No a dopadlo to tak, že jsem po roce a půl školy nechala, protože jsem cítila, že tohle je to, co chci... život v přírodě a mezi koňmi.

Měla jsem tenkrát velké štěstí, že na ranči v Hoslovicích byla velká možnost seberozvoje. Kromě péče o koně a doprovodu turistů na vyjížďky jsem vedla jízdárenské lekce a letní tábory, měla jsem na starost nově vzniklý jezdecký oddíl. Postupně moje žačky úspěšně skládaly ZZVJ, já pomáhala pořádat hobby závody a sama se jich účastnila. S tím souviselo, že všechny koně bylo potřeba i přiježďovat a jejich počet se každý rok rozrůstal. Objevovali se složitější koně, mladí koně a já si plnila sen. Vybírala jsem si trenéry a kurzy, učila se lépe sedět, zaměřovala se drezurním směrem, okrajově jsem i trochu skákala. Nevyhýbala jsem se ani westernovým tréninkům a pořád jsem hledala smysl v tom, co a jak dělám a jak to mám dělat lépe. V tomto ohledu bylo pro mě naprosto přelomové setkání s Vaškem Bořánkem, který mi otevřel cestu ke koňskému myšlení a duši.

Hned na jeho prvním kurzu u nás jsem věděla, že to je ono, a že to je ten horsemanship, který mě z knih oslovil v dětství. Zanedlouho jsem se přes Vaškovu ženu Báru vydala na měsíc do Ameriky k horsemanovi Martinovi Blackovi, kde mě nadchl svět kovbojů a práce s dobytkem. Doteď vidím před očima obrázek, jak Martin v klobouku a slunečních brýlích při cestě za stádem telat cválá na svém chlupatém (bylo po zimě) QH, jednu ruku v bok a dělá přeskoky 1/1 lehce a přirozeně.

A začalo mi docházet, že škatulkovat jezdectví a ježdění nemá smysl. Kůň je vždy kůň, má čtyři nohy a jednu hlavu. A že v první řadě jde o to chovat se k němu férově a být srozumitelný. Nejdříve musíme koně naučit fungovat ve světě lidí, naučit ho v klidu a správně reagovat na naše požadavky a pomůcky, tzn. nejdříve musíme formovat jeho myšlení, a teprve pak můžeme formovat i jeho tělo. Pochopila jsem, že nemá smysl gymnastikovat a sportovat s koněm, který je celý v odporu, nešťastný, naštvaný, nechápající.

Po návratu z Ameriky mě oslovilo prvních pár lidí, zda bych jim pomohla s jejich koněm. Také dorostli mladí koně na statku a já začala obsedat.

Ve mně ale v tu dobu již uzrávala myšlenka začít pracovat sama za sebe. Mít větší možnost za lidmi i dojíždět, a také mě lákal návrat blíž k Praze za rodinou. Teď je to osm let, co pracuji na živnost v okolí Prahy a mojí hlavní náplní je učit majitele fungovat se svými koňmi. Je jich spousta, co si spolu nerozumí. Někteří se svých koní bojí nebo se jen třeba chtějí zlepšovat a mě hrozně moc baví je dávat dohromady. Ukazovat jim cestu k duši svého koně, rozumět jim, začít na ně správně reagovat.

Největší odměnou je mi spokojený kůň a majitel, který umí svému koni pomoci v krizových situacích. Je úžasné vidět rostoucí vztah mezi nimi. U každého to trvá jinak dlouho, každý má svou cestu. Nedá se toho dosáhnout, když jen pošlete svého koně někam na výcvik, kde vám ho někdo cizí připraví. Pokud vám jde o vztah s koněm a společné fungování a ne jen o nadvládu nad koněm, je potřeba, aby majitelé měli snahu na sobě. Moc hezké je totiž sledovat nejen posun koně, ale i jeho člověka.

Na téma jak se domluvit s koněm pořádám už pár let pravidelně kurzy, a to jak teoretické, tak i s účastí s vlastními koňmi.

Kdo tě tedy asi nejvíc ovlivnil?

Kromě Vaška Bořánka je to také Katka Santarová. Na její práci mě nadchla neskutečně pozitivní atmosféra, kterou udrží i ve složitých situacích, a to, s jakým citem dokáže vést každého člověka a koně přesně tak, jak potřebuje. A ač na některé věci jde z úplně opačné strany, než jsem měla naučené od Vaška, cíl je stejný a to je důležité.

Moje práce je tedy dnes takový mix všeho, co mě kdy kde inspirovalo. Mým cílem je co nejvýš přiježděný kůň, který zvládne ale i něco skočit, odjet vandr a zalasovat tele a kterému je jedno, jaké má sedlo nebo zda je naužděný. Takže třeba piaffa s lasem v ruce na louce mezi stádem krav jen na ohlávce :-)

Často je od tebe slyšet věta: "Kůň má vždycky pravdu"...

Tuhle větu jsem na nějakém kurzu před mnoha lety slyšela pronést Báru Bořánkovou a od první chvíle jsem s ní souzněla. Cítím, že to tak je. Kůň přemýšlí velmi jednoduše. Je tady a teď v přítomném okamžiku. To znamená, že dělá jen to, co v danou chvílí umí a považuje to za jediné možné řešení. Pokud je to něco, co se nám nelíbí a nehodí, musíme si uvědomit, že ten kůň to v tuto chvíli jinak nedokáže. A je tedy na nás pomoci mu hledat a najít jiné řešení. Na začátku všeho, co my vnímáme jako nežádoucí chování, je selhání člověka. Dost často selháváme nevědomky, jen díky neznalosti, nevšímavosti, často bez špatného úmyslu. Navést koně na správnou cestu může ale zase jen člověk. Každý kůň bude spolupracovat, když bude člověku rozumět a bude opravdu chápat jeho požadavky, když za snahu bude správně odměňován a v práci motivován tak, jak potřebuje.

Teprve pak může pracovat v klidu a může si začít uvědomovat, jak pracovat se svým tělem. Žádný kůň nezlobí jen proto, že se mu zachce a bez důvodu. Ten důvod jsme bohužel opravdu my lidé. A i tam, kde vám někdo bude tvrdit, že kůň opravdu důvod k nespolupráci nemá a že si vymýšlí, se nakonec ten důvod, možná sice těžko, ale přesto vždy najde.

Přestože má kůň vždycky pravdu, máš některé koně raději než jiné? :)

Mám ráda všechny, protože každý z nich, když se mu dá v tréninku to, co potřebuje, začne být fajn a snaží se. A já se ráda na ty změny koukám. Pro sebe bych si vybírala chodivého koně s živější povahou, kterému to rychle myslí.

V souvislosti s výcvikem koní a jezdců se hodně mluví o harmonii. Co si pod tím má obyčejný člověk představit?

Myslím, že je to hodně individuální a subjektivní. Je to pocit. Zeptejte se každý sám sebe, co pro vás slovo harmonie znamená. Pro někoho je harmonie, když může pást svého koně při západu slunce a užívat si naplno danou atmosféru, pro někoho jiného bezchybné a lehké zajetí drezurní úlohy či úspěch v parkuru, pro dalšího pak možnost cválat krajinou bez sedla a ideálně i bez uždění… Takže harmonie je asi cokoliv, co se svým koněm děláte a jste u toho oba šťastní a spokojení.

A stejně tak často jako harmonie jsou skloňovaná slova partnerství, důvěra a motivace... jak těmto termínům rozumíš ty a jak je aplikuješ ve výcviku? 

Popravdě nevím, proč jsou tato slova tak populární. Měla by být brána jako slova běžná. Pokud chci, aby mě víc jak půltunové zvíře bezpečně nosilo na zádech v mém volném čase, a já nemusela neustále bojovat s tím kdo s koho, tak to bez nějaké úrovně partnerství nepůjde. Partnerství zase nemůže fungovat bez důvěry a motivace. Kůň se se mnou v první řadě musí cítit za všech situací v bezpečí, a to se nedá vynutit. Pro mě to nejsou slova, ale principy, které jsou úplně samozřejmě obsažené v mém způsobu práce s koňmi.

Definice „koňského ráje“... jak by vypadal koňský ráj podle Petry Beránkové a jak ráj Petry Beránkové? :)  

Koňský ráj by byly asi nekonečné členité pastviny s potokem a lesíkem, pořádnou bažinou na válení a je možné, že bez lidí.

A můj ráj? Asi svět, kde lidé mají koně opravdu upřímně rádi a pracují s nimi bez spěchu, přehnaného tlaku na výsledky (i u sebe). Moc mě baví učit dvojice, kdy se majitel opravdu zajímá o podstatu práce a snaží se koně pochopit. Naopak mě nebaví, když si někdo myslí, že mu dám rychlý návod, jak koně opravit, nebo že to nejlépe udělám rychle za něj, když jsem ten profík a nechávám si za to platit.

Máš ty sama nějaké nešvary nebo zlozvyky?

No určitě, asi ten co nejvíc překáží i mně, je plánování na poslední chvíli, kdy třeba termín kurzu vypíšu tři týdny předem. Z toho pak vyplývá i má častá nedochvilnost, protože toho na poslední chvíli často chci stihnout hromadu a ono se to někde projeví.

Při práci s koněm si musím hlídat, abych v zájmu super provedené práce uhlídala vždy i psychickou stránku koně, a to hlavně u uzavřenějších povah. Aby se z cviku nevytratil smysl a nestalo se z něj jen mechanické cvičení.

Co považuješ za svůj největší úspěch?

Asi to, že se mi podařilo mít učení lidí a koní jako svou hlavní a jedinou práci, a že v posledním roce stoupá zájem o kurzy hlavně ty teoretické.

Hodně trénuješ... Vypozorovala jsi nějaké stereotypně se opakující chyby u svých žáků? V čem podle tebe lidé v kontaktu s koňmi nejčastěji a nejvíce chybují? 

Každý má své chyby, slabosti. Asi to hodně vyplývá z konkrétní povahy člověka a jeho zkušeností.

Ale nejtěžší je pro mě pracovat s tím, když někdo svého koně vnímá hodně „technicky“... například jeho kůň zlobí, a tak ho jde před prací vylonžovat nebo vyběhat, místo snahy o řešení a hledání příčiny, proč ten kůň zlobí a kde má problém.

Většinu běžných chyb bych ani chybou nenazývala, spíše jde o nedostatek zkušeností. Proto daný člověk některé věci zatím nedokáže vidět. To chce jen čas a chuť se učit.

Pokud někdo uvažuje o tom, že začne jezdit na koni. Co by měl vědět, jak, kde a čím začít? 

To je těžká otázka. Skoro každého nováčka u koní čeká období, o kterém si pak bude říkat, že tehdy to dělal úplně špatně a co toho pokazil. Takže je potřeba se s tím, že budeme chybovat, smířit.

Člověk by měl hledat místo, kde se bude cítit dobře jak v lidské, tak i koňské společnosti. Koně by měli být bezpeční a trenéři by měli umět vysvětlovat a odpovídat na otázku „proč?“, a ne jen vydávat rozkazy a informace ve smyslu „dělá se to tak, protože se to tak dělalo vždy“. Vědět proč je u koní hrozně důležité.

A výběr koně?

Těžké i pro zkušeného člověka. Ideálně koně zkoušet s někým zkušeným, s někým, komu opravdu věřím. Dobré je nechat koně řádně zkontrolovat i veterinářem. A i tady zase platí pravidlo, že se musíme se svým budoucím koněm cítit v první řadě bezpečně a dobře. Také je třeba počítat i s tím, že se může stát, že se u první koupě netrefím. Spousta majitelů vám odsouhlasí, že jejich první kůň, v době kdy ho kupovali, byl pro ně nevhodný a složitě si k sobě hledali cestu.

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: