Soňa Kaloušková alias AshaaDox: Nestahuji kalhoty, dokud je brod daleko

26. 03. 2019 07:00

Obrázky: 18

Autor: Iveta Jebáčková-Lažanská Spoluautoři: Soňa Kaloušková Foto: archív AshaaDox Rubrika: Kdo je kdo Počet přečtení: 1423 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Soni Kalouškové jsem si poprvé všimla ve spojitosti s oděvní tvorbou, kdy mne zaujala náhodná zmínka mé známé o skvělém nápadu „adopce oblečení“. Samozřejmě jsem si nejprve představila klasický second-hand, ale když jsem položila pár otázek, zjistila jsem, že jde o tvůrčí projekt módní návrhářky-koňačky, která „recykluje“ staré látky a tvoří z nich fantastické modely. Úplně nové a neotřelé. A jelikož více než na módu mne užije na koně, vydala jsem se „po stopě“ koňské, nikoli textilní. Aby se obojí v rozhovoru stejně chtěj nechtěj propojilo...

Soni, co se skrývá za označením „AshaaDox“?

Toto slovní spojení mne provází již více než 15 let. Ashaa – Dox... dvě jména, která svého času silně rezonovala mým životem, tak silně, že když jsem chtěla nalézt nějakou osobní „značku“, vyplynulo zcela přirozeně a na první dobrou z mého podvědomí právě tohle... A vysvětlivky? Moje první (a také poslední) hříbě byla kobylka Ashaa, narozená z matky, která už údajně hříbata mít nemohla. Přesto jsme se nevzdali a přes všechny prognózy se nakonec podařilo! Dox je zkráceně Paradox, můj milovaný 27letý valach, se kterým jsme překonali zdravotní komplikace s poměrně velkým úlomkem v oblasti spěnkového kloubu a poškození jater.

AshaaDox se stalo mým mementem, že není třeba stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Mimochodem, tohle říkával můj tatínek a já to po více jak 20 letech nedávno slyšela od pana doktora Záliše…

Povíte nám, Soňo, něco o svých současných koních?  

V prvé řadě Doxík – ten je stále tím nejdůležitějším v mém čtyřhlavém stádečku a já doufám, že ještě dlouho bude. Vychoval mého dnes 12letého hřebce Chiquiho a vychovává i další dva.

Doxíka jsem si kdysi našla jako pana profesora, od kterého se chci učit. Tenkrát mu bylo necelých 11 a za normálních okolností by měl svůj aktivní život teprve před sebou. Jenže v té době toho měl Paradox naopak hodně za sebou – a tak jsme během léčení jeho neduhů, více než rok, hledali (a nakonec našli) cestu k sobě navzájem...

Doxík byl učitelem skvělým. Důsledným a spravedlivým a někdy i velmi důrazným. A já se vnitřně nastavila tak, že zvládnu být jeho dobrou žačkou. Na samém počátku naší společné cesty za „lehkostí a harmonií“ mi pomáhal nejen on, ale i David de Wispelaere, kterého jsem jako trenéra potkala díky Romaně Hájkové. Ta v roce 2005 zorganizovala úplně první jezdecké soustředění s ním v Kladrubech nad Labem.

I tenkrát krásně zafungovaly synchronicity…

A mimochodem, EQUICHANNEL skrze pero Vlaďky Cermanové pravidelně o všech našich setkáních s Davidem informoval. Myslím, že články na vašem serveru visí dodnes. (ano – visí :-))

Davida de W. jsem znala ještě z mých cest do Paceřic. V Paceřicích sídlil se svými nádhernými trakénskými hřebci a PRE hřebcem Heroico Jan Van Geet. Dnes David obývá se svou krásnou ženou Alize Froment a jejich malou dcerkou zámek na Malé Skále.

Kromě Davida de W. jsem měla roky před tím příležitost sledovat v Paceřicích při práci i takové představitele klasické drezurní práce, jako jsou Michel a Cathrin Henriquet (kdo se trošičku vzdělává, tak ví, odkud vítr fouká…).

Ale zpět.

David de Wispelaere byl první, kdo zmínil a mně vysvětlil, proč je tak moc důležité „dopředu, dolů a rovně“. U něho jsem počáteční lekce (smysluplně!) „jen“ odchodila na dlouhých otěžích. A věřte mi, byla to pro mě první opravdová mentální dřina v mém životě! 

Můj jezdecký život od té doby dělím na „před a po Davidu de W.“ :-)

Takže otázka „Proč právě hřebci PRE“ je asi zbytečná...? Padli vám do oka u Davida de Wispelaere?

Nejen. Kdysi (před více než 13 lety) jsem je potkala na jednom kouzelném karibském ostrově, kde jsem pár měsíců pobývala a také pracovala pro majitele stáje, který PRE hřebce choval. A protože jsem měla možnost s nimi být a protože si mě svým naturelem tolik získali, popadla mne neskutečná touha poznat je ještě více. A tak jsem po návratu zpět do Čech hledala a našla… A za pár let, doslova, jsem si zajela do Španělska pro svého prvního vlastního – a tím je můj Chiqui. Spolu jsme již 11 let.

A víte jak to je, někdo nemůže odolat arabskému kouzlu a jiný zase španělské krvi. :-)

Jejich vnitřní oheň, ochota vyhovět a oddanost člověku, když jsou pochopeni… to je to, co zažehlo mou asi už doživotní vášeň.

Tatínek, pan Miloslav Kaloušek – váš velký vzor. Jeden z prvních průkopníků všestrannosti u nás. Chápu dobře, že jste tedy vyrůstala obklopena koňmi a dobrým, poctivým jezdectvím?

Ano. Je to tak. A taky obklopena skvělými lidmi, kteří se kolem koní na Ostrově u Chlumce nad Cidlinou tenkrát pohybovali. Pan Brzák, pan Král…a naše rodiny, které držely pohromadě.

A obklopena jsem byla koňmi Kinských, prochovaných na staré linie… V té době všestrannými a spolehlivými koňmi, kteří chodili pod sedlem i v zápřahu a když na to přišlo, parkur vyměnili za dostih.  A ti byli spolu s mým tatínkem mými učiteli. Od velmi raného dětství.

Rozpovídáte se o tatínkovi více?

Tatínek, Miloslav Kaloušek, vyrůstal na statku obklopen zvířaty a samozřejmě koňmi. A tak volba jeho budoucího povolání byla jednoznačná. Nejdříve Kladruby nad Labem a posléze zemědělská škola v Poděbradech. Jeho kroky jako chovatele koní a jezdce z povolání díky okolnostem nevedly do Kladrub nad Labem, ale směřovaly na Státní statek do Chlumce nad Cidlinou. A tak se mí rodiče usadili právě tam a já jsem vlastně na farmě Ostrov vyrostla.

Pamatuji si, jak jsme občas mohli alespoň na pár dní doprovodit tatínka na aukci v Písku. Tam se pravidelně chlumečtí koně vozili.

Jako dítě jsem se dmula pýchou, když jsem viděla mého tatínka na koni. Obývací pokoj maminčina bytu je zdoben nádhernými broušenými poháry a artefakty s jeho jménem. Jsou vzpomínkou zejména na úspěchy ve Zlaté podkově…

Můj tatínek měl veliký sen, sen o Velké pardubické. Jenže, měřil přes 180 cm. V době před mým narozením, kdy dostihy jezdíval, držel tak drastické diety, že si, v kombinaci s kouřením, poškodil zdraví...

A tak jeho život patřil chlumeckým „žluťákům“.

Pamatuju si ale, jak těžce jsem nesla jeho zklamání, když mu znovu a znovu prodávali koně, které měl ve výcviku a se kterými se závodů účastnil. Ale byla to jeho práce, musel se smířit a zatnout zuby. I když jednoho dne pohár hořkosti přetekl…To jsem byla stále malá holka.

A pak jsme za dlouhé roky začali spřádat společné plány o vlastním chovu sportovních koní a o tom, jak si jednou vyrazíme do Anglie na dostihy, na Royal Ascot.

Jenže to jsme už nestihli...

Až dlouho po jeho smrti jsem pochopila, jak moc se mu svou povahou podobám.

Umíte na tatínka krásně vzpomínat, Soňo... Mohu se přimluvit ještě za pár vzpomínek navíc, trochu soukromých a trochu koňských, upřímných a tak krásně živých, jak to dokážete díky vaší lásce k němu podat asi jen vy?

Tatínek pocházel z vesnice Skřivany u Nového Bydžova. Žil v místě svých předků, kteří byli vždy spojeni s chovem hospodářských zvířat a především koní. Již v útlém dětství se zrodila láska na celý život a podle vyprávění vím, že jiná volba, než studium chovu koní v Kladrubech nad Labem nemohla zákonitě padnout.

Vyrůstala jsem s mou sestrou v Chlumci nad Cidlinou a náš život byl od samého počátku spojen s koňmi Kinských a jejich chovem na zdejší farmě Ostrov.

Tatínek zde po svém absolvování Kladrub našel své pracovní uplatnění. Přál si velmi zůstat v Kladrubech nad Labem, ale jelikož jej tenkrát právě chlumecký Státní statek nechal Kladruby vystudovat, tak ho i přes žádost Kladrub neuvolnil. Musel svůj závazek vůči Chlumci splnit.

Tatínek absolvoval v ročníku například s panem Václavem Nágrem. Ale jmen, v současné době ve světě koní známých, jsem slýchávala mnohem více. Ačkoli později studoval (na přání mé maminky) Střední zemědělskou technickou školu, obor chovatel v Poděbradech, pamatuji si, že mi vždy říkal, že žádná škola pro něj nebyla nikdy důležitá. Až lidé, se kterými se v jeho profesním životě setkával, mu přinášeli odpovědi na otázky a díky nim se v prostředí chovu koní a jezdeckého sportu stal tím, kým byl.

Jedno jméno však bylo zmiňováno nejčastěji. Byl to pan Vráťa Brzák. Nenápadný, málomluvný, první tatínkův opravdový učitel. Vždycky mi říkal, že až s příchodem do Chlumce a setkáním s ním se začal skutečně vzdělávat…

Tatínek miloval dostihy! To byl jeho největší sen – stát se dostihovým profesionálním jezdcem…

V Chlumci nad Cidlinou pracoval jako chovatel koní a jezdec z povolání. Jeho denním chlebem byla péče o koně, příprava koní pro aukce, výcvik koní i jezdců a reprezentace Státního statku na závodech.

V Chlumci se v té době chovali koně všestranní. Výcvik byl veden v zápřahu i pod sedlem. A tak klisna Molly, krásná isabela, která byla jedním z tatínkových koní (mimochodem – i já sama jsem na ní tenkrát začínala), byla schopná chodit jak v zápřahu, tak absolvovat parkur i rovinný dostih… Ale nebyla to jen Molly, byl to i plavák Neptun a řada dalších.

Státní statek také udělal kvůli mému tatínkovi kdysi výjimku a pořídil špičkového sportovního koně z jiného chovu. Vzpomínám si, jak mi tatínek jednou řekl, ať se postavím do jedné z uliček ve stáji ve chvíli, kdy Nugeta vypouštěl z boxu ven do výběhu. Už ani nevím, kolik mi bylo… ale snad i dnes cítím tak jako kdysi, jak mi silně tlouklo srdce vzrušením, když se obrovský hřebec zastavil na chviličku u mě, sklonil hlavu a s frkáním se mě dotkl svými nozdrami…

Tatínek reprezentoval chov Státního statku s velkou ctí zejména v nově se rodící disciplíně všestrannosti v seriálu Zlaté podkovy. Vždyť první ročník se jel v roce 1966 právě v Chlumci nad Cidlinou.

Němými svědky jeho srdce bojovníka jsou četné trofeje z umístění na prvních pozicích ze seriálu závodů Zlaté podkovy. S velikou pýchou jsem vždy poslouchala i vyprávění mé maminky.

A jedno mi utkvělo v paměti nejvíce: Psal se rok 1968 a v Přerově se jelo finále Zlaté podkovy, kterého se účastnil i můj tatínek. V tom roce se událo tolik! Mým rodičům se narodila má sestra. Maminka odjížděla spolu s tatínkem v transportním voze s koňmi. Cestou míjeli obrněné vozy a tanky „spřátelených“ armád…

Veliký strach a obavy z budoucnosti zakalily radost a vzrušení z blížícího se vrcholu jezdecké sezóny.

Po registraci v Přerově byl tatínkovi start zamítnut. Důvod byl v pravidlech – účast vojáků nebyla povolena. A tatínek v té době byl ve vojenské základní službě.

Po dlouhém vyjednávání vedení Statku zajistilo povolení startu, ovšem mimo závod. Ale nic nemohlo tatínkovi zamezit bojovat až do konce.

Maminka mi vyprávěla, že když absolvoval poslední část závodu, tribuny stály a aplaudovaly…

Stal se vítězem nejen pro ni.

Má flexareta, která byla mým úplně prvním fotoaparátem a mám ji dodnes a dodnes fotí, je tou trofejí z roku 1968…

Mému tatínkovi by bylo v loňském roce 70.

Ačkoli náš společný život nebyl tak dlouhý, jak bych si přála, odešel totiž ve věku, kdy jezdectví umožňuje být stále plně aktivní, jeho odkaz je tu se mnou už přes 25 let stále, každý den mého života…

Jak vnímáte očima umělce-koňáka umění jezdecké, ke kterému máte i po smrti tatínka stále blízko?

Jezdecké umění... Na toto slovní spojení jsem natrefila před lety poprvé v textech MVDr. Norberta Záliše. Než jsem se jeho texty prokousala, než jsem si začala alespoň trochu uvědomovat, jak to dr. Záliš s tímto slovním spojením vlastně myslí, trvalo to poměrně dlouho…

Zpočátku jsem totiž měla pocit, že jeho texty nejsou určeny širokému publiku. Pochybovala jsem o tom, zda je vůbec mohu číst já. Vždyť název „Jezdectví pro vzdělance“ může někomu zavánět povyšováním se nad obecné publikum…

Časem jsem pochopila, že je to jinak. Myslím, že pojednání chce velmi široké jezdecké veřejnosti (vždyť texty byly publikovány v pravděpodobně ve své době nejrozšířenějším koňském tištěném časopise Jezdectví) sdělit jednu zásadní informaci. Tou je, že jezdectví a nota bene jezdecké umění, nepůjde bez vzdělávání se.

Můžeme nazývat to, co děláme, jak chceme, třeba akademické jezdecké umění. Ale dokud nezvládneme to před tím, tedy řemeslo, a tím dobré jezdectví je, jsme za takovým uměním stále jen na cestě.

Na druhou stranu si uvědomuji, že zdatný kreslíř nemusí být zákonitě skvělým umělcem. I když právě dobře zvládnutá kresba je základním předpokladem například pro malířství či sochařství.

Takže zvládnutí jezdectví jako řemesla je sice základ pro jezdecké umění, ale býti umělcem není dáno nám všem stejně.

Dnes a denně se snažím zvládat jezdecké řemeslo a toužím se přiblížit jezdeckému umění.

A ptáte-li se, zda nejsem frustrována tím, že není jisté, zda se dostanu tak daleko, jak toužím, tak nejsem. Však býti i „jen“ skvělým kreslířem není vůbec k zahození!

Dávno jsem skutečně pochopila, že jeden lidský život na dosažení cíle jednoduše nestačí…A víte co?  To je na tom vlastně to nejkrásnější! Nemůže nastat den, kdy si řeknu: „A co dál?“.

Každý den přede mnou stojí výzvy s mými koňmi, stejně tak s koňmi, kteří teprve přijdou... a co teprve s lidmi, kteří se na mě obrátí s prosbou o radu nebo pomoc s jejich koňmi!

Jsem stále na cestě, na cestě za jezdeckým uměním.

Vrátím se obloukem na začátek rozhovoru. Poprvé jsem o vás, paradoxně, neslyšela v souvislosti s koňmi, ale oděvy. Konkrétně s projektem „Adopce na míru aneb RECYKLACE!“. Můžete čtenářům projekt přiblížit?

Odjakživa mě to táhne do minulosti, k naší historii. Ne že bych byla zapřisáhlým staromilcem, ale poctivé řemeslo vždy pro mě bylo základ veškerého pokroku. A pokrok jsem nějak podvědomě hledala a nacházela v minulosti. V počinu Adopce na míru aneb RECYKLACE!  jsem se rozhodla vzkřísit minulost a vynést ji na „světlo Boží“ v její původní podobě a nebo ji znovuoživit v kontextu naší doby. A tak jsem vyhlásila, že si mají lidé „uklidit“ na půdách a ve skříních a pokusit se objevit poklady po svých předcích.

A stalo se něco, v co jsem ani ve snu nedoufala. (… i když asi jo, doufala, já jsem ve snu vlastně pořád :-)) Sešly se u mě opravdové skvosty, ty nejstarší z poloviny 19. století, a já jim znovu „vdechla“ život. Výsledkem byla kolekce „zrecyklovaného“ oděvu, výstava věnovaná jedné prvorepublikové výtvarnici i vzpomínce na módní salón Hany Podolské. O všem píšu na svém blogu velmi detailně, to kdyby to někoho opravdu zajímalo. Jinak v mém ateliéru je ještě několik krabic plných artefaktů, na které se zatím nedostalo. Ale jejich čas přijde!

Má „profesní kariéra“, pokud to tak vůbec můžu nazvat :-), však nespočívá jen v hadércích či jiných výtvarných počinech. Jsem vystudovaný ekonom a studovala jsem i historii výtvarného umění. Zájem o oděvní a textilní tvorbu mě však doprovází od dospívání.  De facto jsem se vždy zabývala tak nějak vším najednou a hledala vzájemné souvislosti, které bych mohla dobře využít.  Tak například: když jsem studovala na VŠE, dodělala jsem si oděvní průmyslovku a jako přivýdělek vedla účetnictví malým firmám, a do toho vytvářela komerční oděvní minikolekce. 

Můj tatínek mi často říkal, že abych byla skutečně v něčem dobrá, musím dělat jen jednu věc a pořádně… No a vidíte, tohle já prostě nedovedu. A lepší už to nebude :-). Je toho tolik, co mě naplňuje vášní a je součástí mých životních snů. Mimochodem, miluji také přirozené světlo a kouzlo šerosvitu nejen ve fotografii…

Z ukázek vaší počítačové grafiky na mne dýchá propojení světa koní a světa textilní tvorby. Řekla bych, že koně váš život ovlivnili od A do Z, že jimi žijete neustále, v tvorbě i v soukromí, nepletu se?

Každý den. Mé ráno začíná vždy s nimi. Žiji na chaloupce téměř u lesa a své koně chovám právě tam. V místě, které je spojeno s koňmi a mým rodem po mnoho generací. Občas se může zdát, že ve svých aktivitách přelétám „od jednoho ke druhému“.  Ale pravdou je, že vše koexistuje přirozeně spolu… a pravdou taky je, že právě koně jsou tou pomyslnou červenou nití, která se táhne úplně vším… Můj muž by vám mohl vyprávět! :-)

Nebyla bych to já, kdybych vás nevyzpovídala i ohledně bydlení vašich čtyřnohých miláčků – tak tedy: na jak velkých prostorách u vás kluci žijí, v jakém režimu a jak moc natěsno s rodinou?

Jak jsem zmínila, žijeme na chaloupce, kde po generace lidé žili se svými zvířaty a koně tu chyběli jen krátkou dobu po smrti mého dědečka. Hospodářská budova (stodola) je zčásti využita pro uskladnění sena, ale většinu prostor mají pro sebe naši 4 koně. Jelikož se nám za poslední tři roky stádečko rozrostlo, upravili jsme režim. Máme dva prostorné boxy, kam od podzimu do jara chodí aktuálně na noc kůň naší dcerky a mladý PRE hřebec. Je to tak od loňského roku, kdy k nám Limi, welsh pony (cob of type) přišel. V zimě jsou od časného rána až po večerní krmení všichni pěkně spolu. A od jara do chladného a vlhkého podzimu jsou spolu 24 hodin, to je necháváme venku i přes noc. Mají volný přístup do otevřené podestýlky, na kterou ještě navazuje ze tří stran chráněný přístřešek s napáječkou a senem. Podle v loňském roce instalovaných „fotopastí“ už jen netušíme, ale víme, že koně chodí nejraději spát do pískové kruhovky. Všichni a pěkně spolu. A když prší nebo je mokro, dva starší lehávají spolu na otevřené podestýlce a dva mladší v navazujícím přístřešku.

Náš pozemek kolem chalupy má cca hektar. Pro koně slouží více jak polovina. Postupně zpevňujeme některé plochy, jiné zatravňujeme. Máme několik menších ohraničených prostor, které se hodí, když chceme mít postaveno pár skoků nebo kavalet anebo když si prostě jen chceme některého z koní vytáhnout do volnosti do samoty a nechceme k tomu využít kruhovku. Součástí výběhů a tedy i volně přístupná je již zmíněná kruhovka o průměru 20 m. Nemáme klasickou pastvinu. Na tu už prostor nezbyl. Koně jsou ale pravidelně trávou přikrmováni. Z části ze zatravněného paddocku, kam je pouštíme na pár hodin denně, a zčásti posekanou trávou z ostatních ploch, kam přístup nemají a které slouží nám lidem. A stále je co zlepšovat a plánů je hodně. Jen kdyby den měl 48 hodin! :-)

Jak byste charakterizovala Soňu?

Jak bych se charakterizovala?

Můj muž říká, že když o něčem začnu mluvit, jako o záměru, touze, snu…, tak to bere jako hotovou věc. Že to prostě dříve či později přijde.

Takže jaká jsem? Jsem šťastná! Šťastná za svůj život, který mohu žít.

Ano, potřebovala jsem zažít momenty, kdy jsem si uvědomila, co to moje štěstí je. A že takové momenty prostě občas přijdou. Potřebovala jsem si také uvědomit fakt, že jsou lidé, se kterými být chci a se kterými být nechci a že to mají podobně i ti druzí. Takže jsem s lidmi, které miluji, respektuji, vážím si jich. Ti ostatní už dávno součástí mého života nejsou.

Pochopila jsem, a to bylo velmi osvobozující, že moje štěstí se vlastně skládá z „pouhých“ šťastných okamžiků.

Krásné zakončení, Soňo! Nezbývá než popřát, aby těch šťastných okamžiků bylo vždy co nejvíce. Děkuji za příjemný a krásného vzpomínání plný rozhovor. Ať se daří vše, do čeho se pustíte! 

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: