Šmíráci

Modrá čárečka v teploměru za oknem se od rána líně, ale vytrvale protahuje vzhůru. Kolem druhé odpoledne se zastaví u čísla třicet pět. Další veletropický den. Nedivím se. Je přece léto a navíc každé dítě ví, že průměrná teplota na naší planetě roste. Její růst přijímáme se stejným vědomím nevyhnutelnosti jako růst cen elektřiny nebo počtu mrtvých na silnicích. Žádný důvod k panice. Kolem nás pořád něco roste. Média to slovo zbožňují.

Můj pohled zamíří skrz rozpálené okno k zalesněnému horizontu. Rostou vůbec houby? Nejsem z těch houbařů, kteří plaší zvěř kvůli několika plodnicím už za svítání. Když kulaté letní sluníčko s podvečerem konečně vypadne za blízký kopec, sedlám svého oře (ano, opravdového koně, zájem o rekreační ježdění také stále roste) a vyjíždím obhlédnout revír. Vedrem unavenou trávu tisknou k zemi kopyta dychtivého vraníka, zjevně se těší z každého pohybu. Já si připadám jako v peci, i když pachatele vysokých teplot už není vidět. Konečně vjíždíme do stínu lesa, kde to alespoň opticky působí o několik stupňů chladněji.

K mému úžasu hned na dálku vidím první úlovek, ovšem kapitální. Pokud mi dnešní horko neomámilo smysly a není to fata morgana, pak v mém batohu za pár okamžiků skončí kandidát na celou kupu voňavých řízečků. Blížím se k obří pýchavce a lačným pohledem odměřuji velikost plátků. Blížím se a tvrdošíjně si představuji vůni smažené pochoutky. Navzdory varovně blikajícímu světýlku kdesi v podvědomí. Jsem u cíle. Blikající signálek exploduje.

"Vypadněte," zavrčí na mě dvojhlasně dvouhlavý majitel bělostné houby, na které mohu pouze ocenit anatomickou přesnost dvou pevných polovin zakrývajících cosi podobného vespod. Chápu, že není vhodná chvíle na přednášku o záhadách mozku. Jak někdy vidí TO, co chce vidět, i když TO není pravda. Mizím. Naštěstí mám koně. Dokáže udělat z nuly na padesát za pár vteřin.

Unavení a zpocení na druhém konci lesa slídíme po hnědém sametu v borůvčí. Tady přece vždycky byly, modlím se v duchu za splněný sen o večerní pochoutce. Auto na konci pěšiny mě utvrzuje, kam se asi hříbečky přestěhovaly. Jdeme dál a vraník našpicuje uši. Ta věc přece do „jeho" lesa nepatří. Míjím bleděmodrou metalízu, mimoděk z výšky kouknu skrz okénko a tentokrát okamžitě vím, že TO pravidelně se zvedající a klesající na zadním sedadle rozhodně není pýchavka obřích rozměrů, se kterou si někdo pohazuje. Opět prchám.

Cestou domů míjím ještě dva stejné úkazy ve vysoké trávě. Právě jsem se zřejmě dosadila do pozice místního voyera. Ale cosi se v mé hrudi dme a roste. Báječný pocit, že je pořád tady. Láska je láska – a je jí plno kolem a nejen na Petříně. Mám dobrou náladu, i když se vracíme domů s prázdnou. Ze dvora na mě volá můj životní parťák. A nad hlavou drží obrovskou bílou houbu. "Už jsi někdy viděla takhle velikou pýchavku?"

Koukáme spolu na zprávy, cpeme se řízky a dozvídáme se, že ceny vepřového masa, mléka, ropy, elektriky, nájmu, stravenek, stříbra, jízdného, plynu, zákonného pojištění … rapidně rostou. Je mi to jedno. Je nám spolu tak nějak dobře. A zítra bude vraník makat na jízdárně. Abychom nerušili.