Seznamte se s historií huculského koně

1. 12. 2017 11:00

Obrázky: 23

Autor: Zatloukalová Jana Foto: Jana Zatloukalová, Petra Schiffnerová, archivní materiály jsou součástí projektu EU Rubrika: Chov koní Počet přečtení: 884 Počet komentářů: 1 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Minule jsem se s vámi podělila o to, jak jsem změnila názor na huculy. Vzhledem k tomu, že toto plemeno má bohatou historii, neměli bychom ji opomenout. Další díl vás tedy provede dávnou i blízkou historií a seznámí vás s tím, jak se chov tohoto plemene vyvíjel v Maďarsku, Polsku a na Ukrajině.

Země České republiky a Slovenska zabírá tento článek pouze okrajově, a to hlavně z toho důvodu, že infomace jsou zájemcům dostupné. Z absence zdrojů chybí Rumunsko, kde je taktéž větší populace koní - bohužel zatím ale chybí relevantní informace.

Na článku o historii se nezanedbatelným způsobem podílela Myroslava Golovach, rozhovor byl nahráván v ukrajištině na diktafon tak, abychom mohli čtenářům co nejlépe přiblížit zdejší chovy. Myroslava nám také ukázala dobové předměty, oblečení a obdrželi jsme také plemenné knihy huculských koní na Ukrajině. Rozhovor a fotografie dobových předmětů pořídila Petra Schiffnerová.

Jelikož se toto plemeno chová v mnoha zemích zejména tzv. východního bloku, je zřejmé, že vznik plemene je shodný, nicméně různé vlastnosti, zejména exteriér, se v různých zemích liší. Stejně tak se liší cíle chovu. Dovolila jsem si převzít historii plemene tak, jak je v jednotlivých zemích popisována. Díky Speciální zootechnice se dostávám hlavně k místům, kde se v minulosti choval hucul na bývalém území ČSR.

Jméno dostal po svých chovatelích, Huculech, kteří jsou etnickou menšinou původních obyvatel žijících v Karpatech. Je to kůň vysloveně horský, malého vzrůstu, 125–140 cm výšky v kohoutku. Je dlouhý, široký, hluboký, s mírně skloněnou zádí na silných končetinách, má hlavu širokou v žuchvách, často štičího profilu, s hustou hřívou a ohonem. Starším hřebcům dorůstá na krku tukový hřeben, stejně jako je tomu u jiných nordických plemen koní. Je to kůň vyrostlý na horských pastvinách, odchovaný tvrdě a v nedostatku.

Podle Prawocheňského se zmiňuje o huculovi jako o horském koni již roku 1606 autor hipologického spisu „Hippika“ Dorohostajský. Opatrnost tohoto koně při slézání strmých horských hřbetů je nevídaná, zvedá vysoko přední nohy, aby překročil všechny možné překážky, které mu stojí v cestě. Používá se proto jako soumar do hor, jako jezdecký kůň i jako silný tahoun.

Zkušenosti z první světové války ukázaly, že pár huculů zvládne mnohdy těžší břemeno než pár těžších koní. Proto se rakouská hřebčínská správa rozhodla založit při státním hřebčíně v Radovci objekt Lučina, který byl vysoko v Karpatech, jako čistě huculský hřebčín a umístila zde typické matky a k nim neméně typické silné hřebce kmenů Goral a Hroby. Tito hřebci měli působit v Karpatech k produkci vojenského soumara.

Po převratu 1918 připadla část tohoto huculského stáda Rumunsku, část Polsku a ČSR, která pro ně zřídila hřebčín v Turjanských Remetách severně od Užhorodu. Později bylo stádo přeloženo do Topolčianek na Slovensko, kde byla založena nová linie hřebců Gurgul podle hřebce koupeného v Karpatech poblíže Kolomyje. Topolčianský hucul se za lepších životních podmínek a při správném odchovu stal vyšším, mohutnějším, až nežádoucně ušlechtilým, takže ztrácí svůj typ.

Druhý, větší chov huculů byl založen správou státních lesů při ředitelství na Muráni ve Slovenském rudohoří, v krajině lesnaté, hornaté a skalnaté, ve výškách 800‒1000 metrů nad mořem.

Takto je popsána historie huculů v roce 1955 a tato fakta lze doplnit zejména o informace pocházející přímo ze zemí, kde se tito koně chovají, jelikož zvraty nastaly hlavně v poválečném období po rozdělení Rakouska-Uherska, zejména na Ukrajině je popis historie od prof. Bílka také zmiňován a porovnáván s fakty.

Huculové na Ukrajině

Huculští koně jsou nejstarším plemenem Ukrajiny, jehož jméno pochází od horských obyvatel Huculů, pro které kůň hrál významnou roli v každodenním životě.  Huculové jako etnická menšina přišli k názvu pravděpodobně již za Velkomoravské říše, kdy osídlovali státy západní Slované.

Další z názvů, které se pojí úzce s tímto plemenem, je název Goral, který pochází od slova „horal“ od další etnické menšiny, Herulů. Je také potřeba zmínit, že hřebec Goral je zakladatelem nejpočetnější linie huculských koní.

Spekuluje se, že hucul přišel do Karpat z Tibetu, to znamená, že od východu na západ s celkovým přemístěním, nebo od severozápadu k východu z Norska a Skandinávie.
Dá se tedy předpokládat, že původ huculů sahá dál než do 17. století a není pochyb o tom, že se na jeho vzniku a upevnění vlastností do značné míry podílelo i to, že byl součástí běžného ukrajinského života, kultury a náboženství.  Jednotlivé popisy typů koní se však liší, dle zdrojů jsou k dispozici rozdělení na čtyři typy, jiné zdroje uvádí tři typy, nebo dokonce jen dva typy, často se však shodují, nebo alespoň prolínají.

  • Typ skandinávský – Kůň s hrubší hlavou a výraznýma očima, s tlustým krkem s bujnou hřívou, dlouhým trupem, hrudníkem hlubokým a širokým. Obvod holeně asi 19 cm, výška 135‒140 cm v kohoutku. Temperament klidný, barvy hnědé, tmavě hnědé nebo vrané.
  • Typ tarpan – Kůň s malou hlavou, širokou obličejovou částí, profil rovný, oči jsou velmi výrazné, dobře tvarovaný kohoutek, hluboký hrudník, krátký hřbet. Končetiny jsou silné, s obvodem holeně 16,5‒17 cm, výška v kohoutku 122‒130 cm. Koně jsou odolní vůči mrazu. Barva plavák všech odstínů s úhořím pruhem na zádech, mnohdy i dalšími znaky, jako je zebrování na nohou.
  • Typ orientální – Hlava koně podobná arabskému koni, štičím profilem a široké obličejové části, výrazných očí. Dobře tvarovaný kohoutek, hrudník široký a hluboký, nohy s tenkými kostmi, suché, dobře vyvinuté šlachy. Energický temperament, tito koně jsou v horách velmi rychlí a vytrvalí. Výška 130‒138 cm, barva jakákoliv základní, někdy však s podílem odznaků.
  • Typ mongolský – Kůň s hrubší hlavou, krk má někdy jelení profil, kohoutek je však dobře tvarován, kůň s dobře vyvinutým hrudníkem, dlouhých zad, končetiny jsou suché, ne vždy s korektním postojem, barvy hnědé, objevují se i vraníci.

O huculech jsme si také povídali s Oleksandrem Ihnatenkem z Polonynskeho Hospodarstva a Myroslavou Golovach z „Plemkonetsentr“.

„Téměř do poloviny 20. století byli huculové hlavními pomocníky našich předků, pomáhali jim v přežití v obtížném prostředí Karpat. Huculové jsou velmi inteligentní, a pokud je s nimi zacházeno dobře, oplatí vám vše zpět, a to dobře odvedenou prací. Přesný původ těchto koní není znám, mezi předky huculů je divoký kůň tarpan, některé zdroje uvádí, že se jedná o koně z původního koně Převalského, jiné zdroje uvádí dokonce příliv koně arabské, a to během tureckých válek. Vlastnosti, které v horách byly nepotřebné, ustoupily do pozadí a výsledkem je plemeno koní, které má přednosti, které jsou v horských podmínkách nezastupitelné. 

Dnešní populace koní je držena v Polsku, Maďarsku, Slovensku (pozn. autora samozřejmě i u nás). Plemenná kniha huculských koní byla na Ukrajině založena již v roce 1949, je uzavřená, chov se ale oživil zejména dovozy koní v poslední době. Nyní na Ukrajině existují pouze tři velké chovy koní, a to Polonynske hospodarstvo Preluky, Zolota Podkova u Užhorodu a ve vlastnictví svazu HBA (Research and Production Association „Plemkonetsentr“) je asi 85 plemenných koní, kteří jsou chováni v Holubyni. Zmiňovány jsou občas dva chovy v Ivano- Frakivské oblasti, ale faktem je, že již aktivně v chovu vůbec nepůsobí.“

Polský chov

Polské zdroje uvádí dva typy huculského koně s tímto popisem.

Huculský kůň je plemeno koní, které nám přináší znaky primitivních plemen. Jelikož se jedná o koně s bohatou historií nesoucí stejné vlastnosti po staletí, byl zařazen v Polsku do programu ochrany genetických zdrojů.

Chovné účely těchto programů jsou zaměřeny na zachování unikátního genotypu a rodokmenu definovaného typu, který nese nejvýznamnější vlastnosti plemene a to zejména koně vysoké podle standardu plemene, hřebce 135‒145 cm v kohoutku a u klisen 132 až 143 cm, klidné povahy, živého temperamentu, výborného zdravotního stavu, plodného, vytrvalého v práci.

Hlava s širokým čelem, krkem střední délky, silné a široké tělo, s dlouhými žebry a dobře osvaleného kohoutku. Vždy má silné nohy, suché, s pevnými a pružnými kopyty, ale ne malými. Stejnou měrou se posuzují hřebci a klisny. Koně jsou v různých odstínech šedé, strakatí, hnědáci a plaváci, žádoucí jsou právě primitivní znaky, jako je úhoří pruh, nebo zebrování končetin.  Hodnotí se také pohyb koní, klus by měl být charakterizován značnou dynamikou a s dobrou kadencí. V Polsku jsou popsány dva základní typy hucula.

  • První typ – masivní kůň, s velkou hlavou, často neušlechtilého vzhledu. Široké čelo, rovný profil.  Koně mají krátký, silný krk a poměrně široká, velmi svalnatá záda, někdy mírně propadlá. Někdy jsou k vidění koně tzv. přestavění. Hrudník hluboký a široký. Koně jsou většinou vyšší a mohutnější.    
  • Druhý typ – kůň celkově menší než typ první, obdélníkového rámce, nepůsobí tak mohutně, ale je velmi tvrdý. Hlavu má delší a užší, působí obvykle ušlechtilým dojmem. Kůň má dlouhý a dobře osvalený kohoutek. Šířka hrudníku a zádě jsou stejné jako u koní, které patří k prvnímu typu, ale hloubka hrudníku menší a koně charakterizují užší žebra. Nohy disponují širokými a silnými hlezenními klouby a suchou končetinou s dobrým šlachovým aparátem.

V Polsku je plemenná kniha uzavřená a koně jsou do ní zapisováni pouze, mají-li 5 generací předků ve svém původu. Každé hříbě, které se v Polsku narodí, pochází z některé linie nebo rodiny. V Polsku je vedeno 7 linií a 14 rodin (pozn. autora stejné linie jsou chovány i v dalších zemích, pokud mají zástupce, rodiny jsou ale jiné, jelikož mnohdy vznikaly v místě po odsunech koní v poválečném období).

Linie se jmenují po hřebcích zakladatelích a jsou označovány takto: (Po) Polyan (nar. 1929) – v Maďarsku Polan, (Gu) Gurgul (nar. 1924), (Go) Goral (nar. 1898), (Pr.) Pryslop – v Maďarsku Prislop, (Hr) Hroby (nar. 1899), (Pt) Petrosu – v Maďarsku Pietrosu, (Ou) Oušor (nar. 1929) – v Maďarsku Ousor.

Rodiny jsou označovány takto: (A) Agatka (nar. 1934), (B) Baykalka (nar. 1944), (C) Cherry (nar. 1941), (F) Wrona (nar. 1934) klisna maďarského původu, (G) Gurgul Gurgul V-23 (nar. 1974) ‒ importována v roce 1983 z ČSSR, (J) Jahoda (nar. 1937), (L) Lyalishka (nar. 1945), (N) Nakonechny (nar. 1934), (O) Volha (nar. 1936) klisna maďarského původu, (P) Pastushka (nar. 1928), (S) Srochka (nar. 1947), (T) Zhirkov, (W) Vydra (nar. 1929) ‒ Vyderka (nar. 1946), (Z) Reda (nar. 1948)

K chovu koní v Polsku lze dále uvést, že za posledních 15 let se zvýšil počet zapsaných klisen více než 5x a celkový počet je asi 1450 klisen. Zatímco počet hřebců vzrostl z 60 na asi 200 kusů. Polsko je dále členem HIF - Hucul International Federation (1994 – spoluzakladatelem je i náš Hucul Club), a je zde pořádáno několik desítek akcí, kterých se účastní až 500 koní ročně.

Koně soutěží v různých disciplínách, jako jsou různě připravené stezky, skoky přes překážky, soutěže pro děti, nebo v chovatelských výstavách. Hucul je kůň pro začátečníky i zkušené jezdce a je nezbytným koněm pro náročné horské treky. Není pro něj žádný problém nést jezdce s hmotností nad 100 kg a je velice oblíben i v odvětví agroturistiky. Někteří zástupci úspěšně soupeří i s jinými plemeny koní, pracují v hippoterapii, dohromady tyto vlastnosti určují hucula jako výborného rodinného koně.

K historii chovu v Maďarsku

Jak už víme, každá země získala svůj základ stáda vlivem rozdělení Rakouska-Uherska. V době Rakouska-Uherska nacházeli huculové uplatnění jako pracovní koně a s touto souvislostí byl založen již zmiňovaný hřebčín Lučina. Tento hřebčín byl situován v nadmořské výšce 1642 metrů nad mořem, což opět podporovalo udržení dobrých vlastností plemene. Jako první se zde uvádí klisny Gaina, Kittka, Lucsina, Kamionka, Zurawna, Machna, Tatarka a Bobieka a hřebci Miszka, Taras, Hroby, Goral, Cheremos a Ispas.  Některá ze jmen jsou již dnes neznámá, jiná jsou jmenovitými zakladateli rodin nebo linií. Porovnání jmen hřebců jsem uvedla výše, jelikož linie hřebců jsou stejné, v některých státech však nejsou úplně všichni zástupci dané linie.

Rodiny v Maďarsku jsou vedeny po těchto klisnách: Panca (1906), Lucsina (1912), Tatarka (1913), Kittka (1910), Ploska (1906), Parasca (1907), Magura (1908), Rotunda (1910), Sarata (1913), Aglalia (1917), Cacica (1917), Marianca (1917),  Sulita, Parana, Putila, Laura, Anita (všechny 1917), Arsenase (1926), Manaila (1924), Deremoxa (1926).

Mírová jednání po světové válce však změnila podobu střední Evropy, a jak vidíme, historie plemene se rozbíhá podle toho, kam byli koně prodáni, odvezeni, nebo odsunuti. Největší podíl koní byl v poválečném období v tehdejší ČSR, Rumunsku a Polsku, část koní se přesouvá právě do Maďarska a v roce 1922 jsou umístěni v místě Bátanpuszta.

Během první světové války došlo ke ztrátě rodokmenů koní, a tak se identifikace koní stala prakticky nemožnou, Polsko dostalo některé koně i výměnou za jiné zboží, tudíž některé z klisen, které jsou vedeny v rodinách, mají původ právě z klisen odchovaných v Lučině.

Další odlivy a přílivy koní se děly v meziválečném období a odsun koní do Německa následoval i po druhé světové válce. V této době už však byl v ostatních státech chov ukotven a rozvíjel se na známých liniích nebo rodinách, i když jejich vznik byl doslova za pochodu a identifikace koní nejprve dosti obtížná.

Vraťme se ale do Maďarska, kde řízený chov a soustředění plemene po druhé světové válce vůbec nebylo, zde se začíná řízený chov až po druhé sv. válce, a to hodně, hodně dlouho po jejím skončení ‒ v sedmdesátých letech 20. století. Do té doby huculský kůň vůbec nikoho nezajímal a v poválečném období byly jiné priority.

Začátky řízeného chovu se tedy odehrávají až v Budapešťské zoologické zahradě, kde Csaba Anghy, tehdejší ředitel, shromáždil koně k chovu. V roce 1986 bylo deset klisen dovezeno do Agtelleku (Agtellek Nemzeti Park), který jsme navštívili osobně a tímto chovem vás provedeme dalším článkem věnovaným právě koním z Agtelleku.

Chovná základna se se zavedením organizovaného chovu zvětšovala a plemeno dosáhlo stabilních vlastností, ustáleny byly také linie již zmíněných hřebců Hroby, Goral, Prislop, Pietrosu, Ousor, Polan a Gurgul a skoro 20 rodin. Došlo k navýšení počtu chovatelů a koní držených v soukromém vlastnictví až do čísla, které mám naposledy k dispozici ‒ 300 klisen v roce 2016.

Více než půl století a z Agtelleku se stala genetická banka pro chov huculů, v roce 1992 byl jmenován dozorčí orgán a slouží nyní jako podpora pro chovatele v celé zemi. Vedeno je více jak 220 osob, v jejichž vlastnictví jsou huculští koně.

V Agtelleku také zavedli nový způsob využití, organizují závody, hry pro děti a pro dospělé, koně jsou zapřaháni a využíváni pro služby v cestovním ruchu. Pravidelně také dochází k nákupu nového plemenného materiálu a je řízen šlechtitelský program. Sledovány jsou původy koní a náležitost k rodinám či liniím, variabilita, nebo naopak podobnost k předkům. Plemenná kniha je uzavřená.

I zde je huculský kůň vždy charakterizován jako plemeno s výjimečnou pracovní schopností, bez ohledu na to, jakým způsobem je mnohdy až parodován. Kůň sloužil ve válce vojákům, v Karpatech pomáhal lidem v živobytí a zastal všechny druhy práce a pomáhal i v lovu. Kůň je zároveň až nezvykle temperamentní, což ho činí výborným právě pro využití jako koně pro volný čas a hobby. Obvykle nepotřebuje podkovy nebo zvláštní péči a svým jezdcům zprostředkovává nezapomenutelné zážitky. Je to typ pozdního koně, je ale schopný produkce a dožívá se běžně až 30 let. Hodně často, hlavně v horách jsou drženi i jednotlivě, což jim také nečiní problém a můžeme běžně vídat i hříbata, která doprovází klisny při práci.

Huculský kůň je doslova knihou, v níž si můžete číst lidské příběhy, které vycházely z momentálního životního obrazu. V minulosti nebyl jeho chov nijak vymezen, řízen a ovlivňován, přesto nebo právě proto došlo k tomu, že má takové vlastnosti, jaké jej činí výjimečným. Důležitým cílem dnešních generací chovatelů je zachovat tyto vlastnosti i pro generace příští a dá se říci, že dosavadní práce při ochraně genů je více než úspěšná a daří se udržet původní vlastnosti plemene.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Články z huculské série čerpají z osobních návštěv u chovatelů, nebo z kontaktů, které jsem získala pomocí těchto návštěv. Velký dík patří lidem z Ukrajiny, kteří nám věnovali velký kus času, jmenovitě Polonynske Hospodarstvo Preluky (Oleksandr Ihnatenko) a Petr Zidek (Čech žijící v Užhorodu), Plemkonetcentr (Myroslava Golovach), dále Agtellek Nemzeti park (Brigitta Petö), Hortobágy Nemzeti Park (HUN). Za rozhovory potom dalším - Jindra Fabiánová, Petra Schiffnerová a dalším trpělivým, kteří věnovali čas tomu, aby mi poskytli informace a materiály k tvorbě těchto článků.

Zdroje: http://www.huculy-polska-ukraina.eu, http://www.hucul-hif.eu

Připojené články

10.11. 2017 09:00 Huculy ne!

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. Horsana1

    super

    14:48 - 12. 12. 2017

    Krásny článok a veľmi sa teším na ten o Aggteleku :)

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: