Sedni a lehni... kousky nejen pro psy!

18. 3. 2018 Gabriela Rotová Autor fotek: Gabriela Rotová, Gamifoto

Už jste zvládli kompliment? Zapomeňte na zažité stereotypy, nestyďte se a bez obav se pusťte do výcviku lehání na povel. Všechny cirkusové kousky se skvěle hodí k pošmourným jarním dnům! Je kolem nich totiž spousta legrace. Není to těžké a není nic krásnějšího, než když svého koně dovedete do fáze, kdy si společně s vámi důvěřivě lehne uprostřed louky do trávy. Jen prosím nikdy nezapomínejte na problematiku bezpečnosti. Ta totiž s nácvikem lehání na povel opravdu úzce souvisí.

Stereotyp - nepřítel kreativních metod výcviku

Všimli jste si někdy, s kolika projevy stereotypie se ve svých životech potýkáme? Každý z nás disponuje určitými stereotypními projevy, a to jak v gestech, pohybech, slovech, tak i v myšlenkách. Nejčastějším projevem stereotypu jsou předsudky vůči druhým kvůli jejich příslušnosti k určité skupině či druhu. Tyto projevy stereotypie v našem myšlení a chování aplikujeme nejen vůči sobě samým, ale i vůči příslušníkům jiných živočišných druhů. Kočky jsou falešné, psi věrní a blondýnky hloupé. A jací jsou v našich zažitých představách koně? I oni nosí nálepku, kterou jsme jim vytvořili v našich představách? Něco s nimi dělat můžeme a něco už ne?

Stereotypy mají svůj původ v racionalizaci myšlení, v naší snaze efektivně a rychle se zorientovat v čase a prostoru. Denně se setkáváme s nekonečným množstvím informací, které jsme nuceni v minimálním čase analyzovat a vyhodnotit. K tomu, abychom toho byli schopni, musíme disponovat velkou mírou schopnosti zobecňovat. Rychlá kategorizace je proto standardním způsobem, jakým o světě přemýšlíme a jak na něj reagujeme.

Problém se stereotypy vzniká ve chvíli, kdy toto zobecňování „přeženeme“ ve snaze ulehčit si život, generalizujeme víc, než bychom v dané situaci měli. Zapomínáme na konkrétní podmínky, za kterých byla naše předešlá zkušenost platná a které aktuální situace nesplňuje, spojujeme dohromady zkušenosti, které si možná mohou být podobné, ale reálně nemají žádnou souvislost.

Při výcviku koní se s tím rovněž potýkáme. Ale máme - v této souvislosti - štěstí v neštěstí. Na naše chyby, na špatnou generalizaci, na špatné výcvikové postupy nás vždy upozorní zpětná vazba, neuspokojivé výsledky našeho snažení.

Reakce koně je vždy poměrně jasnou a transparentní odpovědí na naše výcvikové metody i naše chování, které ve vztahu ke koním projevujeme. Samozřejmě, ne všichni jsme stejní, ne všichni jsme stejnou měrou vnímaví k projevům a potřebám druhých, ne všichni jsme empatičtí, schopní se vcítit do druhých.

Pokud ale máme být dobrými cvičiteli, trenéry svých koní, musíme se opravdu zaměřit na to, abychom svoji schopnost empatie prohloubili a rozvinuli. Jestliže chceme učit druhé, aniž bychom je „zlomili“ a otupili, musíme být schopni potlačit své myšlení, své projevy, své předsudky i své vlastní ego a to ve prospěch svého „žáka“.

Proč o tom všem mluvím v souvislosti s výcvikem cirkusových kousků? Především proto, že dobře vedený výcvik těchto triků vyžaduje, aby kůň cvičil dobrovolně, s radostí a v podstatě „sám“. Pokud tomu tak není, nemůžeme se dopracovat k práci ve volnosti a vyšší míře jistoty při provádění cviků. Násilí, nátlak a netrpělivost zkrátka a dobře nefungují. Snad možná oko úplného laika tupý a stereotypní cvičitel ošálí, člověka, který koním „rozumí“, ale již zcela jistě ne.

Jestliže tedy chceme svého koně naučit náročný cirkusový kousek, kterým lehnutí jistě je, musíme zapomenout nejen na stereotypy, které v souvislosti s tímto cvikem máme, ale i na ty, které jsme si vytvořili ve vztahu ke koním obecně.

Lehnutí

Lehnutí je cvik založený na důvěře, pro koně je náročný a cvičitel tedy musí důvěru koně nejen získat, ale také ji dlouhodobě udržet. To vyžaduje, abychom opravdu zapomněli na zažité stereotypy a výcvik vedli s „otevřenou“ myslí.

Koně při výcviku musíme sledovat a musíme neustále vyhodnocovat jeho reakce. Každý kůň je jiný, snese jinou míru nátlaku, jinak v určitých situacích reaguje, je jinak vnímavý, hravý nebo introvertně uzavřený. Tomu je skutečně nutné výcvik přizpůsobit, a proto nelze výcvikový postup tak snadno generalizovat. Je to jako s dětskou hrou na slepou bábu. Můžeme si zde popsat základní pravidla hry, jak ale bude hra sama probíhat, jak dlouho bude trvat, říci nemůžeme.

Několik zásad při výcviku lehání

1. Zdravý a psychicky vyrovnaný kůň

Než s výcvikem lehání začneme, musíme si být jistí, že náš kůň je po fyzické stránce zcela v pořádku. Lehání je cvik, který není vhodný pro koně, kteří trpí jakoukoliv formou fyzické bolesti, ať již se jedná o problémy svalové či kosterní soustavy (artrotické změny, problémy se zády, svalstvem), pro koně staré a pro hříbata a koně do tří, čtyř let věku. V případě nejistoty či nedostatku zkušeností nechte koně raději zkontrolovat veterinárním lékařem či fyzioterapeutem.

Tento cvik také není vhodný ani pro koně s nevyrovnanou psychikou. Extrémně vzrušiví koně, koně úzkostliví, neurotičtí a nejistí, rovněž nebudou nikdy dobrými adepty k výcviku tohoto cirkusového kousku. Obvykle ani po zažití si cviku v něm nebývají uvolnění a nedělají ho radostně a s nadšením. A i to by mělo být naším kritériem při rozhodování, zda lehání cvičit, či raději ne.

2. Klid, trpělivost, opakování

Každou jednotlivou fázi výcviku nechte koně „vstřebat“ a dopřejte mu čas, aby si ji mohl zapamatovat, než přistoupíte k další fázi. Zde platí dvojnásob pořekadlo „pospíchej pomalu“. Výcvik je založen na důvěře a častém opakování. Kůň by se měl ve výsledku cítit pohodlně a bezpečně. Musíte s ním tedy pracovat klidně, trpělivě, didakticky. Musíte si získat a také udržet jeho důvěru.

Opakováním jednodušších lekcí (kompliment, horská koza) získá sebedůvěru nejen kůň, ale i vy – i to je důležité, protože vám postupně jednotlivé tréninkové prvky „přejdou do krve“ a vy je budete schopni provádět automaticky, bez přemýšlení, které bere výcviku uvolněnost a spontánnost. Pokud je cvičitel klidný a vyrovnaný, bude s ním kůň spolupracovat uvolněně a rád, protože již dopředu ví, co má očekávat, co bude následovat, což je uklidňující faktor. Klid, trpělivost a pravidelné opakování jsou ony „tři sudičky“, které koně naučí nejen cirkusovým kouskům, ale i dobrým mravům obecně.

V souvislosti s opakováním ale velké pozor. I rutinní práce a příliš časté opakování v sobě skrývají určitá nebezpečí. Kůň se může „přetáhnout“ nejen fyzicky, ale i psychicky. Lekce prostě musí být pestrobarevné a ne příliš dlouhé.

3. Korigujte samostatnost

Nikdy se nevyhneme tomu, aby se určité pracovní postupy či jejich jednotlivé frakce neopakovaly. A kůň je mimořádně dobrý pozorovatel. Až příliš snadno a až příliš často i z nepatrných náznaků, které předchází konkrétnímu povelu, odtuší, co bude následovat a „předběhne“ vaše rozhodnutí. Takové chování neodměňujeme a striktně korigujeme! Nejen, že je trapné, když si s vámi kůň klekne či lehne uprostřed výcvikové hodiny bez toho, aby o to byl požádán, ale je to velmi nebezpečné. Od předjímání a „jasnovideckých“ reakcí je jen malý krůček ke ztrátě vaší dominance a „otevření dveří“ ke zneužívání cviku.

Tyto dveře nikdy neotvírejte. Vedou totiž do pekel a na to opravdu striktně dbejte a pamatujte. Pokud se kůň naučí zneužívat cviky, jako je lehání či vzpínání, obvykle není náprava tak snadná a rychlá, jak byste si mohli myslet, a nepříjemný problém, který se vás bude držet jako klíště, je raz dva na světě.

4. Pravidelně a důsledně trénujte načasování

Toto pravidlo úzce souvisí s bodem výše uvedeným. Na začátku výcviku nám obvykle dělá velkou radost, když zaznamenáme, že kůň již „tuší“, co se děje a co bude následovat. Už v tuto chvíli by se vám ale v hlavě měla rozsvítit varovná žárovka s červeným nápisem pozor. Už v prvopočátcích výcviku dbejte na to, aby kůň na váš povel počkal a důsledně to od něj vyžadujte. Jasnovidecké schopnosti koně totiž obvykle mají tendenci se rozrůstat a nafukovat a talent koně k předvídání by se mohl nejen rozvinout do nepříjemných rozměrů a také „zakořenit“ ve zcela neočekávaných situacích a souvislostech. I kůň může generalizovat a může být až nezdravě „kreativní“.

Doufám, že mi těchto několik úvodních vykřičníků odpustíte. Považuji ale opravdu za nezbytné zdůraznit, že s výcvikem cviků, jako je lehání či vzpínání, v žádném případě není vhodné začínat, pokud cvičitel nemá dostatečný objem zkušeností, jasný výcvikový plán a cíl a jeho kůň nemá kompletně ukončený základní výcvik.

Jestliže totiž učíme koně lehat či se vzpínat, neučíme ho jen konkrétní cirkusový kousek, ale učíme ho i velmi nebezpečný způsob chování, které může kůň, který neprošel skutečně perfektním výcvikem, velmi snadno zneužít a následně ohrozit každého, kdo s ním bude manipulovat. Tedy nejen majitele, ale i ošetřovatele, kováře, veterináře či „zcela neškodnou“ návštěvu ve výběhu.

K výcviku těchto cviků bychom tedy měli přistoupit pouze tehdy, když jsme si 100% jistí, že cvik nejen zvládneme naučit, ale máme také takové množství respektu, že kůň nebude cvik nikdy, dnes, za deset let a ani v jiném ustájení či situaci zneužívat. A to nemusí být snadné předem odhadnout, pokud cvičitel nemá dostatek zkušeností.

Podcenění stability vztahu mezi koněm a cvičitelem není nic mimořádného. Až příliš mnoho majitelů, obzvláště náctiletých, si s koňmi hraje, což často končí nejen ztrátou respektu, ale i újmou na zdraví. Děsivých příkladů, které začínaly romantickou prací ve volnosti a končí vážným zraněním, je bohužel dost a dost.

Postup při výcviku

Vždy existuje několik různých způsobů, jak koně naučit lehnutí na povel, některé jsou rychlejší, například vyvazování a „pokládání“ koně s využitím lonží, jiné naopak pomalejší – lehnutí ze cviku „horská koza“, pochvala při válení, vodění koně na malém kruhu či lehání ze zvládnuté poklony – komplimentu.

Každá z metod může být metodou vhodnou pro určitý typ koně a určitou konkrétní situaci, záleží tedy na cvičiteli, aby postup výcviku promyslel a vybral takovou metodu, která je pro toho kterého koně ta nejvhodnější a nejsnáze akceptovatelná. Ideální tedy je, pokud cvičitel koně, kterého má tento cvik učit, skutečně dobře zná. Je to i otázka důvěry. Vždy se lépe pracuje s koněm, který má ke cvičiteli důvěrný vztah a pracuje bez napětí, než když je tomu naopak.

Z mnoha důvodů si v tomto článku vysvětlíme pouze výcvikové metody nenásilné. A to i proto, že v případě, že je při výcviku využita fyzická síla, nemůžeme jasně definovat hranici, která odděluje relevantní výcvik od hrubého násilí, případně i týrání.

V praxi rozlišujeme dvě formy lehnutí koně na povel. První typ je ten, kdy kůň leží na břiše a končetiny má složené pod sebou. Druhým pak „mrtvý kůň“, kdy kůň leží na boku. V praxi je běžnější, že se kůň naučí nejprve v klidu ležet a až později je učen lekci „mrtvý kůň“, ale samozřejmě se nejedná o dogma, které je nezbytně nutné dodržovat.

Jediným pravidlem, které je postaveno nade vše ostatní, je pravidlo zachovávání maximální míry bezpečnosti. Cvičitel by se při výcviku nikdy neměl stavět před koně a měl by se snažit stát na té straně, kde předpokládá, že bude páteř koně a ne jeho končetiny.

Dalším pravidlem pak je – nenutit koně lehat si na tvrdém povrchu. Vhodně zvolené místo k výcviku je klíčem k úspěchu. Cvičte výhradně na měkkém, ne příliš hlubokém povrchu, v klidnější části dne, tedy v době, kdy koně neruší přemíra vnějších podnětů, a snažte se dosáhnout maximální možné míry psychické pohody. Zpočátku cvičte vždy na stejném místě, až po ovládnutí cviku začněte trénovat na různých lokalitách a v rušnějším prostředí. Pokud je kůň neklidný, napjatý, neuvolněný či působí frustrovaně, neměli bychom ve výcviku pokračovat. I zde platí, že výhledově chceme cvik provádět ve volnosti, což ve výsledku velmi dobře prověří kvalitu výcviku.

1. Využití přirozených vzorců chování

Způsobů, jak naučit koně lehnout, je hned několik. „Rodilí kašpaři“ se sklony k válení se vždy, všude a za všech okolností, jsou obvykle skvělí kandidáti na výcvikovou metodu založenou na přirozeném chování.

Tato kategorie nadšenců se až překvapivě snadno naučí cvik tak, že je zpocené či mokré, po koupání, práci či řádné honičce ve výběhu odvedeme k hromadě pilin, slámy či na měkké místo písčité jízdárny, kde je záměrně „necháme vyválet“. V tomto případě často stačí pouze vyčkat, než kůň naznačí, že se už už válet začne, přidat povel a spojit chování koně s povelem (down, hají či jak je komu libo) a intenzivní pochvalou. Postup je tedy následující – jakmile kůň naznačí, že si lehne, velíme konkrétní povel souběžně s jasně formulovanou pochvalou a odměnou.

Některé koně může naše přítomnost odradit či uvést do nejistoty, pak je nutné vydržet a pokus opakovat. Pokud se ale dlouhodobě nedaří, musíme se smířit se skutečností, že „tak lacino“ tento cvik od tohoto konkrétního koně zkrátka nedostaneme. Někdy by ani maximální míra trpělivosti ovoce přinést nemusela.

Osobně ale tento způsob výcviku neupřednostňuji, protože ve výsledku podporuje přirozenou potřebu koně se válet, když je mokrý či zpocený, což může vést ke špatným návykům. Pokud koně vedeme k tomu, že může uspokojit svoji potřebu a ještě ho za toto chování odměníme, snadno se může stát, že kůň výcvik a s ním spojenou odměnu špatně vyhodnotí a začne se válet i s jezdcem, kdykoliv má dojem, že práce skončila, teď hned chce „dobrotu“ či právě vylezl mokrý z rybníka.

Tento výcvikový postup je tedy sice nenásilný a maximálně přirozený, ale právě tato přirozenost stírá hranice a až příliš snadno vede ke zneužívání cviku či neposlušnosti. Hranice vhodného chování jsou pro koně v tomto případě opravdu špatně čitelné a cvičitel tedy musí být ve všech fázích výcviku a i dlouho poté, co je výcvik ukončen, maximálně důsledný a přesný.

2. „Horská koza“

Tento způsob výcviku lehání na povel je založený na „nácviku“ postoje, který je koni přirozený a který zaujímá, když si sám chce lehnout. Tušírovacím bičem a slovním povelem se snažíme koně dovést do takzvané pozice „horské kozy“. V „horské koze“ se snažíme za pomoci biče krok za krokem docílit koho, aby kůň maximálně přiblížil všechny čtyři končetiny hluboko pod těžiště, tak jak činí, když si sám chce lehnout. V této pozici se následně pokusíme za pomocí pamlsků či zvednutí jedné přední nohy dosáhnout toho, že kůň si z pozice sám lehne. Kůň je tak do situace „vmanévrován“ a v podstatě náš úmysl a požadavek pochopí a vyhodnotí jako jediný možný a logický.

Jestliže chceme koně naučit lehnout na povel z horské kozy, musíme být trpěliví a za všech okolností musíme zachovávat klid. Pokud se kůň v této fázi výcviku „zradí“ nevhodným nátlakem či začne „hysterčit“, nejen že může zranit sebe i cvičitele, ale obvykle už nechce v obdobné situaci spolupracovat a zůstane opatrný a neuvolněný.

K ochotné spolupráci a k uvolnění nelze koně žádnou metodou přinutit, a proto je požadavek pozitivní motivace a zachování klidu skutečně bezpodmínečný a zásadní.

Pokud se vám podaří koně položit, jedná se o velký úspěch, který je třeba zafixovat, proto po prvním, i částečně úspěšném pokusu či náznaku úspěchu výcvik ukončete a pokračujte s ním až v další lekci. Nikdy v počátcích úspěšné položení neopakujte vícekrát za lekci, což se ale týká všech metod výcviku lehání na povel.

3. Lehnutí na povel z komplimentu (poklony)

Jestliže kůň ovládá poklonu (odkaz na článek věnovaný tomuto tématu naleznete zde), naučíme ho za pomoci tušírování, odměny a lehkého tlaku i dvojitý kompliment. Tedy pokleknutí na obě dvě přední končetiny. Když kůň vydrží klečet na obou předních končetinách tak dlouho, jak ho o to žádáme a je klidný a vyrovnaný, stačí obvykle jen mírný stranový tah za ohlávku, případně lehké tušírování zadních končetin, a kůň si lehne sám. Nejde o to koně povalit, strhnout, ale mírným a vytrvalým tlakem působit tak dlouho, až kůň povolí a tlaku se podvolí. Samozřejmě je nutné povel podpořit odměnou a pochvalou.

Často se stává, že se kůň ihned poté, co si lehne, snaží zbrkle a nekontrolovaně vstávat. Zde je na místě opět snaha o dosažení klidu a důvěry za pomoci odměny a pochvaly. Problém obvykle rychle odezní, jakmile kůň cvik pochopí a dokáže si ho začít „užívat“.

Když si kůň dokáže na povel lehnout, umí v klidu ležet a je schopen být i v této pozici uvolněný, můžeme přistoupit ke cviku „mrtvý kůň“. Koně drbeme na kohoutku, krku, či hlavě a to samozřejmě dle jeho preferencí. Pokud kůň opravdu umí v klidu ležet, je skutečně uvolněný a důvěřuje vám, k „mrtvému koni“ běžně stačí jen zatlačení na krk a kohoutek a kůň se již bez významnějšího odporu tlaku podvolí a sám se na bok položí. Vše je tedy opravdu především o důvěře, pochopení cviku a jeho ovládnutí.

Později se již vaší fantazii žádné meze nekladou. Koně můžete naučit, aby se přikryl dekou, kterou mu položíte na záda (zde je ale pro rychlý úspěch důležité, aby kůň již uměl brát do huby předměty na povel), můžete ho naučit, aby bez odporu akceptoval „resuscitaci“, při které mu budete různorodě manipulovat končetinami. Cvičit lze i to, abyste si ke koni mohli bezpečně lehnout či si na něj sednout, aby se kůň vleže nechal kropit vodou z konve, posypat konfetami nebo na sobě snesl položený deštník či hromadu balonků (pokud budete souběžně pracovat i na desenzibilizaci, můžete je vedle koně či na něm i propichovat).

To je na této práci to nejkrásnější. Každý den můžete experimentovat s něčím novým a dosud nepoznaným a tím udržovat v pozoru nejen koně, ale i sebe. A výsledek bude nejen divácky atraktivní, ale i velmi užitečný. Všechno, co koně naučíte, se vám jednou v určité konkrétní situaci může mimořádně hodit.

„Sit-up“... sednout!

Další možností, která se nám otevírá, jakmile náš kůň umí lehnout na povel, je „sit-up“ – sednout!

K výcviku sednutí na povel nikdy nepřistupujte, pokud kůň ještě má tendence vstávat z lehu bez povelu či byť lehce panikařit. Budete se pohybovat v blízkosti jeho předních končetin a tato pozice je pro vás nebezpečná. Nepřepínejte tedy možnosti svého koně a nepředbíhejte přirozenou posloupnost cviků.

Postup práce je následující. Kůň by měl ležet v pozici na břiše, s končetinami složenými pod sebou, tedy nikoliv v pozici „mrtvý kůň“. Stoupneme si před koně a pokusíme se velmi jemně, nenásilně a klidně natáhnout jednu končetinu před koně. Stále chválíme a odměňujeme, nebojíme se udělat pauzu. Pokud první pokusy končí neúspěchem, nic se neděje, zkusit to můžeme i příště!

Jestliže máme jednu nohu před koněm, přizvedneme koni hlavu, jako bychom ho sami chtěli zvednout. Ve chvíli, kdy kůň před sebe natáhne i druhou končetinu, ihned ho „stopneme“ a velmi chválíme. Pokud kůň při našem dalším tahu za ohlávku naznačí, že je ochoten se na předních končetinách pozvednout, znovu chválíme a odměňujeme.

Jakmile se nám podaří dostat koně do pozice, která se finální verzi sednutí na povel alespoň přibližuje, lekci ukončete a v příštím tréninku se pokuste posunout k dobře provedenému sednutí zas o kus dál. Kvalitního sedu obvykle nelze docílit během jedné lekce.

Cvik je vhodné rozdělit a cvičit krok za krokem. Ideální je, když jsme schopni koně zastavit v kterékoliv části cviku a docílit tak situace, že si kůň na nás vždy v klidu počká.

Kdykoli v některé fázi narazíte na odpor koně, zvažte, která fáze výcviku není dotažena až do konce a vraťte se k ní. Budete-li skutečně postupovat krok za krokem a každý krok bude perfektně zvládnutý a zažitý, mělo by být možné postoupit do další fáze zcela bez komplikací. Pokud tomu ale tak není, kůň vzdoruje, odmítá poslušnost či panikaří, vraťte se k té výcvikové fázi, která koni žádné problémy nepůsobila, a na této úrovni se nějaký čas pohybujte. Nezvyšujte nároky a pouze fixujte a opakujte již naučené. Jestliže ale nepomůže ani návrat o několik lekcí zpět a zvýšená míra citlivosti ze strany cvičitele, doporučuji změnit plány.

Ne pro každého koně jsou cirkusové lekce to pravé ořechové, někomu vyhovuje to a druhému zas ono. Sice je pravda, že nouze naučila Dalibora housti, ale Dalibor zkrátka a dobře neměl na výběr.

Vy na výběr máte, najděte tedy pro svého koně takový typ práce, pro který má vlohy, talent, pro který se narodil. Radost a potěšení by vždy měly být tím nejdůležitějším produktem naší práce a pokud tomu tak není, měli bychom výcvikový plán raději přehodnotit. Do radosti zkrátka a dobře nikoho, tedy ani našeho koně, donutit nemůžete. Radost buď je, nebo není. Na tuto skutečnost nesmíme zapomínat.

Podobné články
Autorka Anika Vogt a její ryzka Dshamilja si focení náramně užívaly. Drezurní klisnu s výkonností S nerušil ani dron

Trénink s kavaletami je super, ale jednoduché řady jsou za chvíli prostě nudné. S tím je teď konec, protože našich deset kombinací jsou všestrannými…

Když nemáte přesný směr, nemáte nic, říká trenér Richard Hinrichs a nabízí tipy, jak přesně vědět, kam chcete jet - ať už při běžné jízdárenské práci…