Se Zuzkou Prokopovou o strachu, bezudidlech a lásce...

7. 1. 2020 Iveta Jebáčková-Lažanská Autor fotek: archív Zuzky Prokopové

Myslím, že Zuzku Prokopovou není třeba složitě představovat. Zná ji celá česká koňokomunita. Pomohla již stovkám majitelů problémových koní, jezdcům začínajícím i pokročilým, koním sportovním, policejním i rekreačním, starým i mladým, pořízeným za statisíce i těm, kterých se bývalí majitelé rádi zbavili zcela zadarmo…

Zuzko, jak se tak z člověka stane „zaříkávač koní“?

Myslíš instantní návod na „zaměstnání“? :-D Tak ten nemám, ale zkusím stručně popsat svůj příběh: Ke zvířatům jsem vždycky tíhla, věnovat se jim profesně bylo mé… poslání? Taková ta věc, co chcete odmala a najdete se v tom. Nevím, jakou hrálo roli, jak silně jsem si to přála a jakou taková ta „shoda šťastných náhod“. Každopádně úplně přímá cesta to nebyla. Nepovažuji se za ambiciózního člověka, takže jsem po tom nijak „dravě“ nešla, spíš se to tak stalo. Život plynul a posouval mi do cesty správné lidi, správné potíže, dobré příležitosti… – až jsem se tím nakonec začala živit. :-)

Beru to jako cestu, které mám kus za sebou a snad ještě velký před sebou. Pokaždé, když objevím nějaký nový pohled na výcvik koní, nebo jen doplním zkušenost, nebo najdu nějakou spojku mezi věcmi, které už znám, si říkám, že toho ještě tolik nevím… Mám hodně zdrojů inspirace, které dříve nebyly (pamatuju internet v plenkách :)).

Vzpomínám na doby, kdy se mě okolí snažilo přesvědčit, že bez udidla některé věci s koňmi prostě nejdou. Dnes už je spousta „důkazů“, že jde vlastně cokoli, na čem se s koněm shodnete, kde vás pochopí. A když se mě lidé ptají, jestli lze bez udidla tahat, jezdit ve shromáždění, sportovat… tak jim říkám, že už jsem se tolikrát přesvědčila, že možné je vlastně všechno, že odpověď zní ano. Vlastně moc nechápu, proč je stále mezi lidmi pověra, že jezdit s udidlem je bezpečnější. Upřímně věřím, že není. Protože to není o tom, co má kůň na hlavě, ale v hlavě. On a jezdec.

Je rozdíl dívat se a vidět.

Stala se mi třeba taková věc, že holčičky, které u nás začínaly jezdit, jely na koňský tábor, kde se tradičně koně uzdili. Pak mi vyprávěly, jak jim bylo nepříjemné jezdit s udidlem, když ví, jak jsou ještě nešikovné a kolikrát koníky neobratné zatažení za otěž muselo bolet. To je třeba hodně povzbudivé, když si malé děti dokážou tohle uvědomovat na vlastní předchozí zkušenosti a samy, bez nápovědy, si to srovnají a vyhodnotí.

Sama víš, kolikrát je člověk s tímto přístupem za šílence a jak to bylo dříve. Já si ale jako šílenec nepřipadám, bojím se o sebe jako každý jiný. Proto si ty koně připravuji, jak jen umím, aby byli bezpeční. Pro mě i pro okolí. Dává mi to smysl.

Co pro tebe znamená strach?

Z podstaty je to dosti nepříjemná emoce. Naštěstí se s ní dá celkem konstruktivně pracovat. Profesně ho používám tak, že v momentě, kdy se začínám cítit u koně nepříjemně, vím, že je třeba s tím něco dělat. Ať už na mé straně, nebo na straně koně. Nejvíce to ale doporučuji samotným majitelům. Během jejich pobytu s koněm by se strach, pokud vůbec, měl objevovat jen velmi výjimečně. A tak se snažím, aby člověk dokázal ten moment vnímat dřív, než dojde na činy. To celkem dobře funguje. Nutí to lidi do lepší přípravy a tím k rozumnější komunikaci se svými miláčky.

Netrestejte koně za svůj strach!

Posunuje tě strach?

Každopádně.

Je strach u koní překážka, nebo motor vpřed?

Jo tak to je dobrá otázka. Předpokládám, že se bavíme o strachu lidském. Neřekla bych, že na to lze jednoduše odpovědět, jelikož se vzhledem k různým situacím strach mění. Můžete mít strach z koně, strach o něj, strach z nějaké situace, strach ze selhání… a to zdaleka není vše. Takže to může být tak i tak. Považuji za rozumné s tím nějak pracovat. Obecně si myslím, že lepší, než se strachu zcela zbavovat, je ho začít používat. A to konstruktivně.

Kdybych měla dát příklad: Bojím se s koněm jezdit do terénu.

Zeptám se sama sebe: proč to tak je? Co konkrétně mi vadí? Jezdit sám? Jezdit ve skupině? Proč? Nu a pak si na ty otázky budu odpovídat a postupně odstraňovat příčiny a hledat řešení. Já osobně se třeba bojím padat. Už mě to stálo pár úrazů, a byť si v úrazovce vždycky najdu pár prima přátel, není to úplně situace, kterou bych chtěla vyhledávat :-).

No tak se zkrátka snažím situacím, které by pády vyvolaly, předcházet. Nebojuji s tím strachem z pádu, nedokazuji si, že to zvládnu. Poctivě vychovávám koně tak, aby byl jednoduše jezditelný, odvážný a tolerantní, kam až jeho schopnosti sahají. Dívám se, jak reaguje, snažím se, aby mu to všechno dávalo smysl. Je to práce postupná, kdy se snažím nic nepřeskočit. Nejhorší je, když přeskakujete pomyslné schodky výcviku, které jsou pro to zvíře důležité, aby se cítilo jistě a dobře. To pak není otázkou, jestli se něco stane, ale kdy se to stane. A to už jsou rizika, která ve svém věku nehodlám podstupovat zbytečně. Bývaly doby, kdy jsem si myslela, že jsem nesmrtelná – ty už jsou bohužel (nebo bohudík?) pryč :) – hodně mi v systematice přístupu pomohl právě ten strach.

Často také upozorňuji na to, že člověk by za svůj strach neměl trestat koně. To zvíře se ve chvíli, kdy máme strach, bojí pravděpodobně také. Různé mechanické pomůcky, mezi něž bohužel často také spadá obyčejné udidlo, nejsou k harmonické spolupráci stvořeny. K tomu pomůže jen vzájemná synergie. A na to je dobré si dát načas. Každá chvíle strávená s vaším koněm je vzácná. Projít si celou tu cestu je moc fajn, není kam spěchat. Krásné chvíle se neskládají z počtu hodin na koňském hřbetě, z ambiciózních cílů. Krásné chvíle se skládají ze společnosti těch milovaných zvířat.

I profík, pokud má tu práci rád, si ji může užívat v klidu a souznění lépe než v krocení divé zvěře. Občas je dobré si připomenout, že právě chvíle, kterou prožíváte, může být vaše poslední. Zítra už tu vy, nebo to zvíře, nemusíte být. Když se člověk na svého koně zlobí, pouhá myšlenka na tuto možnost umí efektivně zklidnit emoce. Užívat si každou chvíli se svým koněm dokud můžeme… a hezky, jak to jen jde. Čas se krátí…

Na svém prvním osobním koni – Sigim, už pár let nejezdím a každý den, kdy jsem ve stáji, se za ním stavím popřát mu hezký den.

Siginek je tvůj první kůň?

Ne, úplně první byla Šiška. Klusačka, kterou máme dodnes. Pořizovala ji máma v době, kdy jsme byly se sestrou ještě teenage – na ní jsme začínaly. Prošla si s námi úplnými začátky, kdy jsme coby začátečníci (s vlastním koněm – můj bože :)) nadělaly plno hloupostí. Dnes bych to nikomu nedoporučila, ale i tak jsme to všechny přežily. Neuměla cválat a vlastně toho pod sedlem uměla málo, ale je to skvělé zvíře, charakterní, sebevědomé, akční… prostě typická klusajda.

Vzpomeneš si na nějakou situaci, která nemusela dopadnout dobře?

(Smích.) Tak toho by bylo. Blažená nevědomost. Třeba když jsem na jízdárně v tehdejším ustájení viděla paní jezdit na koni bez sedla. Klusali si tam kroužky a mně se to zdálo jako super nápad vyjet si bez sedla, vypadalo to jednoduše. Tak jsme se Šiškou vyrazily… hned na příjezdové cestě jsem si na ni mlaskla do klusu… což ráda splnila. Kdo jel někdy na nepřiježděném klusákovi v pracovním klusu, musí tušit, co následovalo. Kobylka na mě koukala, cože tam na zemi dělám, když přece udělala přesně to, co jsem chtěla… a já ještě pár týdnů ve školní lavici děsně trpěla. :-) A podobných historek by bylo! Zlatá kobylka…

Po Šišce už ale do tvého života vstoupil Siginek, kůň, kterého s tebou mají všichni nejvíce spojeného…

To mi už bylo 18. A protože jsem vždycky chtěla arábka, pokukovala jsem po inzerátech. Pamatuji, jak jsem jako maličká měla sen, jak si na koni v úplné volnosti, bez sedla a bez uzdečky, běžím po louce… :-) A ten sen se mi po létech práce opravdu splnil. A Siginek? Na ten první dojem z něj nemohu dodnes zapomenout: před stájí, kam jsme se s mámou jely podívat na inzerát (jeden z mnoha) stál malý, šedivý koník. Máma tehdy řekla: „Jestli je to on, tak ten je překrásný!“

A ty?

„To je ON…“

Viděla jsem ho na těch 100 metrů z parkoviště a věděla, že se začal psát náš společný příběh. Už mám tu čest s touto úžasnou Bytostí společných 18 let. Dlouho už o něm nemluvím jako o koni, kdo ho zná, ví proč. Je to anděl prostě! I ve stádě má zvláštní místo, je to ochránce, neřídí to tam, nešéfuje, jen chrání toho, kdo to potřebuje. Už roky strýčkuje všem našim hříbatům.

Nedlouho po Sigim jste se již stěhovaly na Ranč Loučka k Tišnovu, kde jste dodnes. Po létech v ustájení mířit konečně do svého musel být pro ženské z Brna obrovský skok, obzvláště, když nešlo o malé prostory, ale o hektary. Souviselo to v té době již s tréninky lidí a koní, nebo do doby partnershipu bylo ještě daleko?

Jasněže bylo. Na roky stájničení vzpomínám ráda – lepší kondičku jsem nikdy neměla. Po úrazu kolene už jsem se k tomu nikdy naplno nevrátila. Dodnes mám problém dlouho stát. Na všech kurzech posedávám v rybářské stoličce. Naučila jsem se šetřit kroky a být vděčná za každý den bez bolestí.

Areál se nám za ty roky rozrostl. Máme tu přes třicet koní. Začínaly jsme s vlastními přes noc na boxech, dnes je stáj většinu roku prázdná a koně jsou 24/7 venku. S učením lidí a koní jsem začínala pozvolna, na dobrovolnících :-). Postupně se to různými cestami nabalilo. Celou dobu, co s koňmi pracuji, se učím – a učit se budu dál. Dnes mám zkušenosti větší o hromadu chyb – a pořád toho vím tak málo… Snažím se poučit, co víc k tomu říct.

Když koně nepřekvapíte, nepřekvapí on vás.

Kolik zaměstnanců potřebuješ na třicítku koní a jezdecké kroužky? Jednou, když jsme se bavily o provozu stáje, jsi zmínila, že málokterý ošetřovatel (i když jde, v tvém případě, většinou o chlapy) vydrží tak těžkou práci dělat déle než dva tři roky v tahu. Potom odchází často do úplně jiného oboru…

Tak ono jde asi taky o to, že špatně placenou dřinu si každý romantik dříve či později rozmyslí. Ale měli jsme tu i holky a musím říct, že byly moc fajn a poctivé. Jen prostě na práci s technikou a s těžkými náklady (balíky sena/slámy) jsou ti chlapi vhodnější. Jenže se hůř shání… Na péči o koně jsou zas obecně lepší holky. :-) Jinak náš tým tvoří spousta lidí: 2 stálí ošetřovatelé, údržbář, holky a kluci co nám pomáhají starat se o koně a ostatní zvířectvo, o kroužky, tábory… no a dvě holky pro všechno – já s naší maminkou. Já mám na starosti tu praktickou část provozu, máma se stará o papíry. Je v tom fakt dobrá, zatímco já je nenávidím. Tak je to asi dobře rozdělené. :-)

Často maminku zmiňuješ. Je to člověk, který tě ke koním přivedl a doteď ti v koňském provozu hodně pomáhá. Jak se dá denní soužití s mámou ustát? Většina dcer se touží co nejdřív osamostatnit (něco o tom vím, mám tři :-)) a aspoň na čas vypadnout z domu… Ty jsi s mámou na délku paže žila vlastně ještě donedávna…

Od té doby, co nebydlím v práci, se mi dost ulevilo :-). Ale to není jen o soužití s mamkou. Myslím, že spolu vycházíme nadstandardně dobře, byť ty třecí plochy jsou a budou. Je velký dříč a tahoun. Ve svých 60 letech zvládá neuvěřitelné množství činností a ještě plánuje další a další (snažíme se ji zlehka krotit :-)). Bez ní by to zkrátka nešlo!

Zuzčina maminka a klusačka Šiška

Vidím tu (sedíme v klubovně…) moc zajímavou výukovou tabuli… Ta asi bude pro některý kroužek, že?

Kroužků tu máme více, to, co vidíš na tabuli, je práce mých „Prvňáčků“ – kroužku dospěláků začínajících s koňmi. Je to takový můj nový oblíbený projekt. Malé děti má už léta na starosti moje akční maminka s instruktorkami (zvládají i tříleté caparty!). Já si vzala na starosti s Miškou (mou velkou pomocnicí) starší děti a s přítelem vedeme od letoška dospěláky. Nejprve jsem netušila, jestli by byl dostatečný zájem, ale naplnil se rychle. Máme jich tam 5: 3 dámy a 2 mladé muže :-). Jsou úžasní, šikovní, dychtiví – strašně mě baví s nimi pracovat a společně objevovat!

Představuji jim nejen ježdění samotné, ale především to okolo: že koně nejsou jen sedlo a zvíře pod zadkem, ale obrovská suma souvisejících věcí, které člověk musí umět obstarat, zajistit a hlavně vědět, že vůbec jsou součástí jezdectví. Protože jezdit na koni neznamená jen umět určitý souhrn pohybů na hřbetě koně – chci, aby moji studenti zvládali i ošetřování svých čtyřnožců, aby věděli, jak koně nakrmit, obstarat, co takový kůň potřebuje k uspokojení sociálních potřeb svého druhu a především chci, aby ti lidé od nás z ranče odcházeli s vybudovaným VZTAHEM ke koním. Snažím se, aby viděli jezdectví a koně jako celek, nejen zvíře na ježdění, ale tvora s emocemi, s individuálními potřebami. Náramně je to baví, hodně se zasmějeme, možná někteří z nich vůbec netušili, co je tady čeká a teď s tím, jak se vše vyvíjí, objevujeme spoustu nových obzorů. Třeba Jirku bych ráda citovala, když jsme se bavili o vztahu člověka a koně, podotknul: „To ten kůň, když na něj chodíš jen jezdit, tě bere asi jen jako náklad, že?“ S tím se nedá nesouhlasit :-) Uvidíme, jak se dospělácký kroužek bude dál vyvíjet, nechávám to plynout a snažím se do vzájemného učení zapojit i je samotné. Každý má nějaké zkušenosti a talenty, tak si to navzájem předáváme. Moc se na ně vždy těším. Jo mimochodem… naplánovali jsme dospělácký tábor na léto. :)

Zuzka je milovník všeho živého...

Půjčuješ do kroužků svoje vlastní koně? Jak to zvládáš, dívat se, jak je děti ocukávají, jak chytají rovnováhu přidržením se za hubu, jak se neuměle snaží koně přimět k obratu ze sedla nebo ze země?

Naši koně jsou přiježdění bezudidlově. Pro ty začátky mám nejradši měkké stájové ohlávky. A jak to zvládám? Jsem jim ze srdce vděčná za to, co s námi (lidmi) zvládnou. Každý provozák by si zasloužil pořádný pomník za tu toleranci a trpělivost! Snaha je naučit jezdce koním nevadit a to si s každým z nás bohužel musel nějaký kůň protrpět. Vzájemnou úctu – lidí ke koním a koní k lidem, to bych chtěla, aby každý člověk bral vážně. I malé děti vedeme k tomu, že koně (natož poníci!) nejsou hračky. Že jsou to přátelé. Chyby dělají i profíci, byť třeba na jiné úrovni, tak co bych mohla vyčítat začínajícím jezdcům, když se upřímně snaží.

„Neměj strach z dokonalosti. Nikdy jí nedosáhneš.“

Salvador Dalí

Opravdu nejezdíte na bezudidlových uzdečkách nebo provazových ohlávkách? Vážně na stájovce?

No to víš… :-) Máme tu i provazovky a bezudidlovky. Záleží na dvojici člověk/kůň, které uždění dostane. Vychovávám si začátečníky k jemnému zacházení s koňmi (a zvířaty obecně, máme tu i malou farmu – pár koz, drůbež, na sezónu beru na ranč své ovečky). Kombinuji konkrétního člověka s koněm, který odpovídá a „sedí“ jeho osobnosti. Tak, aby si navzájem vyhovovali. Většinou se mi to povede na první dobrou, ale nemám problém i v průběhu kroužků dvojici vyměnit a najít jezdci vhodnějšího koně. Všechna naše zvířata si s jezdeckým potěrem poradí s až neskutečnou trpělivostí. Bez udidel. Když jsme se spolu bavily, říkala jsem ti, že nechci, aby ten rozhovor vyzněl příliš radikálně… nicméně fakt je ten, že po všech těch letech vidím ježdění na udidlech jako zbytečné. Popravdě mně osobně už úplně stačí kontakt s koňmi, aniž bych se na nich musela vozit. Vlastně jsem asi radikální docela dost... :) – ale nikomu to nenutím. To se nedá.

Rozhovor nám vyšel na těsně předvánoční čas, i když vyjde až po Vánocích… Jakou máš zkušenost s touto obdarovávací dobou – s týdny povánočními? Jsi známá i svými aktivitami v pomoci opuštěným zvířatům, hledajícím nový domov. Mnoho jich v minulosti zakotvilo přímo u tebe, jenže do nekonečna to nejde, že…?

Donekonečna to jistě půjde a je to jedna z těch věcí v životě, které mi dávají opravdu smysl. Jen ta kapacita je omezená. Když na to tu kapacitu mám, tak to ráda udělám. Napříč živočišnými druhy. Tuhle mi kamarádka nabídla hady… to doma neprošlo (ale já to nevzdávám :)). Co se týče té předvánoční doby: nemám pocit, že by se to nějak kumulovalo právě teď. Koně bývají nejčastěji v nouzi na podzim nebo když dochází seno. Tam to vidím spíš na tu praktickou stránku věci. A u pejsků i koček je to celoročně, bohužel. Nejsem žádná Matka Tereza, pomáhat s umisťováním se snažím, jak to jde, podle svých aktuálních možností. Ale takových je mezi námi naštěstí jistě hromady. A díky za to. Moc. Nikdo nemůže svět spasit sám, síla je v množství dobrých lidí. Znám jich fakt hodně.

Na závěr, po všech těch otázkách na strach, otázka na lásku: miluješ? A protože ne každý mluví rád o soukromí, nechám na tobě, zda do odpovědi zahrneš i svůj osobní život… Ale určitě mi odpověz na otázku lásky k lidem, prosím. Mnoho koňáků slýchám říkat, že lidi dvakrát nemilují – krmí jim nedovoleně koně, ničí ohrady, řidiči často úmyslně plaší koně pohybující se s jezdci po silnici. Ale ty mi nepřipadáš jako člověk, který by lidi neměl rád…?

Mít ráda lidi mě učí všichni ti, kteří mají rádi mě. Tečka. Jasněže by se tu dalo rozepisovat o lidech, kteří se mě jakýmkoli způsobem dotknou, a to je pak opravdu ráda nemám a radši bych bydlela někde na samotě v jeskyni. Jenže se to nedá globalizovat na „Nemám rád šmouly“. Já se taky kolikrát, ať chtě, nebo nechtě, někoho dotkla, nějak mu ublížila a on mě za to pak neměl rád…Kolikrát takové patologické záležitosti děláme i sami sobě a za to se pak nemáme rádi. Co s tím jde dělat? Asi se ty problémy snažit nehledat. Ono jich je i bez toho dost.

… a co se týče toho chlapa, co mám doma, tak ten je boží prostě! :-) Doufám, že si mě nechá.

Na kurzech lidem říkám, že se také bojím padat. Nikdo padat nechce... Proto je potřeba kvalitně si koně připravit ze země. To je oblast, která u nás v ČR nemá tradici. Je lepší vkládat do systematické přípravy koně na budoucí pracovní život stejně úsilí jako do samotného ježdění.

 

Podobné články

Ti, kdo se zajímají o horsemanship, určitě znají Lenku Koziorek, která se „snaží naučit lidi pochopit koně“. Videa, která Lenka zveřejňuje na své…

Join-Up - napojení, Follow-Up - následování, jazyk Equus ... to jsou termíny, s nimiž pracuje i u nás dobře zavedená metoda, jejímž otcem je…