S Theophilem vstříc Velké pardubické

22. 10. 2019 07:00

Obrázky: 21

Autor: Kateřina Mrázová Spoluautoři: Iveta Jebáčková-Lažanská Foto: Kateřina Mrázová Rubrika: Dostihy Počet přečtení: 3941 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Vítězem letošního 129. ročníku Velké pardubické je devítiletý francouzský hnědák Theophilos s žokejem Josefem Bartošem. Theo je zvláštní nejen svojí emotivní, vznětlivou povahou, ale i tím, že nemá jen jednoho majitele – má jich hned kolem stovky! Je to opravdu možné? Na to všechno jsem se vyptala Kateřiny Mrázové, jedné z členek zmíněného klubu vlastníků.

Kdo by snad nevěděl, o čem je řeč: O tom, jaké to je být majitelem dostihového koně, se dočtete v tomto článku. O Theově slibně rozjeté kariéře byl navazující článek Pojďme fandit Theovi!

Katko, ty to u Váňů dobře znáš, chodíš k nim už dlouho i jezdit dostiháky, občas sedíš i na zvučných jménech. Odjezdila jsi někdy v práci i Thea?

Jsem sváteční jezdec, a těm pod zadek problémoví koně nepatří. Nicméně paní Váňová mi svého zlobivého drahouška vloni na sklonku roku půjčila, zacválali jsme si při východu slunce a pocitově jsem si tohle privilegium mimořádně užila, bylo to naprosto boží. V tréninku jsem Thea zažila mockrát coby pozorovatel a každé jeho hlasité kvíknutí signalizovalo rošťárnu… Umí vyskočit jako laň dva metry do vzduchu, a stejně tak hodit prďáka, o kterém Josef Váňa nedávno prohlásil „až jsem se z toho málem po…“.  V živé paměti mám práci těsně před jeho úplně prvním startem v našich klubových barvách, kdy během sestupů z kopců dělal bordel a plašil i mladé koně okolo. A padl dotaz, kdo prý toho magora bude před dostihem vodit, načež se zraky upřely na jediného chlapa, který okamžitě vyhrkl „se mnou nepočítejte!“ a vzápětí dodal „ale majitelky by si ho mohly povodit, co?“

Smíchy jsme s kolegyní Veronikou z koní málem popadaly, a to jsme zdaleka netušily, že dostihová premiéra našeho klubu bude jeden velký průšvih. Theo v paddocku předvedl pouštění draka (doslova vlál ve vzduchu na vodítku, jehož konec statečně držela paní Váňová) a jezdec po nasednutí dvakrát nedobrovolně ze sedla vystoupil. Na start se sice dostavili ve zdraví, ale po třetí překážce se jezdec poroučel k zemi definitivně, a poté nastala fáze „kdo první identifikuje Thea“, protože hnědých koní bez jezdců už pobíhalo po závodišti několik. Theo není troškař, místo do stájí si to namířil do koridoru, kterým se běhává cross všestrannosti, a odtud vyšplhal na divácké tribuny, kde se procházel mezi lavičkami a rozhlížel se jako král… Zpětně se to výborně vypráví, ale tehdy nám do smíchu nebylo. Další starty byly především o snaze ho přesvědčit, že při nasednutí jezdce v paddocku mu nejde o život. Dostal povolení hned po nasednutí odcházet z paddocku, aby stres byl co nejkratší, a po několika reprízách dokázal opouštět paddock již bez svíček a stranové práce. Mezi členy klubu mezitím vypukla latentní soutěž, kdo urve nejlepší akční fotky, stal se z toho takový náš folklór. A aby vzpomínky na krušné začátky nezmizely v propadlišti dějin, nechali jsme si nejslavnější Theovu létající fotku natisknout na trička :-)

Jaké to je vyhrát Velkou pardubickou? Protože i když nejsi v sedle, musí to být strašné nervy! Mít „svého“ koně ve Velké není jen o těšení se, je to určitě i o strachu ze zranění, možná i z fatálních konců… jak jsi to celé prožívala?

První kvalifikaci na Velkou pardubickou běžel Theo před dvěma lety, a krásné čtvrté místo jsme popravdě nečekali, takže absolutní euforie. Start ve Velké pardubické byl tudíž reálný už tehdy, a samozřejmě jsme se dychtivě zajímali, jestli fakt poběží (zázraky se přece dějí), ale odpověď nás vrátila nohama na zem („v žádném případě, holky, nenechám si ho přizabít…“). Josef Váňa našemu klubu nabízel různé alternativy, včetně startů v Itálii, ale vidina startu Velké pardubické prostě byla nejsilnější, na tom jsme se klubově shodli.

Další sezónu měl Theo naprosto ukázkovou, po obhajobě vítězství v Lysé vyběhl čtvrté a posléze infarktově těsně druhé místo v kvalifikacích, ale těšení se na účast ve Velké týden před startem zhatila jeho viróza. Tehdy jsme skutečně pochopili, jak vrtkavá dokáže být štěstěna, a zklamání v listopadu anulovala pro nás nejšťastnější zpráva: Josef Bartoš se vrací do týmu a stane se Theovým stálým jezdcem.

Bohužel první letošní kvalifikace se jim nevydařila, a aby té smůly náhodou nebylo málo, zrakvil se nám Josef Bartoš. Theo se s náhradními jezdci provětral ve dvou dostizích a vedl si výborně, ale pořád chybělo to nejzásadnější – absolvovat kvalifikaci. Zbývala už jen ta úplně poslední, která připravila horké chvíle jak realizačnímu týmu (půlhodinové zpoždění zavinila ztracená dečka se startovním číslem), tak i samotnému Theovi, pro kterého se obří obrazovka promítající záběry z dostihů v setmělém paddocku stala doslova hororovou záležitostí. Po třech letech titěrného zvykání si, že paddock opravdu nežere koně, se opět pouštěl drak a šlapalo po lidech, a skutečnost, že na promítaných záběrech byl i on sám, absurditu celé té noční show podtrhávalo dvojitou čarou. Zpožděný dostih se svým průběhem zlatým písmem do historie nezapíše, ale sláva, náš pošuk byl zdárně kvalifikován; těch posledních dvě stě metrů seběhl parádně a urval druhé místo.

Úlevu o pár týdnů později vystřídalo zděšení, protože losování startovních čísel Theovi přihrálo jedničku, tedy nejhorší možný scénář. Součástí Velké pardubické je povinná přehlídka účastníků před přeplněnými tribunami, která by se v případě labilního koně (zvyklého z paddocku na dráhu odskakovat cvalem) mohla lehce proměnit v drama. A to už mi Thea bylo nepopsatelně líto, že jeho cesta k cíli je dlážděná těmi nejhoršími scénáři, jako kdyby mu osud chtěl dát za každý úspěšný krok vpřed výchovný záhlavec. V té době jsme už měli s Theem zaběhnuté rituály, kdy jsem mu vždy den před dostihem krok za krokem předříkávala, jak by to mělo probíhat a dopadnout (zpětně mi hláška „A ukaž Faltejsovi, kdo je skutečný Král!“ přijde mimořádně vtipná:-), zatímco on chroupal mrkev a tvářil se, že naprosto všemu rozumí. Den před Velkou pardubickou jsem vůbec poprvé nabyla dojmu, že je za mou společnost opravdu rád, protože koně týden před dostihem do výběhu z bezpečnostních důvodů nechodí, a protože z personálu nikdo ve stáji přítomen nebyl, vykecala jsem mu díru do hlavy. Ordre (v reálu pokyny trenéra jezdci, jak daného koně v dostihu odjezdit) pro Thea zahrnovalo i teplotní výkyvy a přítomnost obtěžujícího hmyzu (hlásili oteplení), bizarní klobouky, které určitě nežerou koně, a samozřejmě dva nejhorší bubáky: tu blbou obří obrazovku, která ale bude vypnutá, a pak defilé, které šikovní a stateční Theouškové zvládnou, protože přece nejsou žádná mejdla. Plus prosba, aby nepošlapal paní Váňovou, že se to v přímém přenosu nesluší.

Domů jsem odjížděla s pocitem, že tohle vyjde. I následující den Dé se mi přesně takhle jevil, Theo po veterinární prohlídce podřimoval a probrala ho až neoblíbená mentolová pasta, takže když mi pak přes mříž dlouze zíval do zátylku, ovíval mě odér větrových bonbonů. Počkala jsem, jestli nebude potřeba pomocné ruky, ale vše odsýpalo, a tak jsem se potichu vytratila, opět s pocitem, že tohle klapne. Že tohle prostě musí dopadnout!

Že naši zelenou bandu nepustili do paddocku, se nestalo poprvé, i když tentokrát se paní z ochranky větou „jedině přes moji mrtvolu!“ naštěstí neoháněla (ideální den veškerá přání plnit). Nezbylo než doufat, že Theo, strategicky zařazený za zkušeným a osvědčeným profesorem Zarifem, situaci zvládá, že neřeší ani vypnutou obrazovku, ani davy hlučících lidí okolo. Koneckonců za hloučky těl žádný vznášející se drak vidět nebyl, takže asi dobrý (Zarif svou práci vodiče odvedl na jedničku s hvězdičkou).

Viděli jsme Thea odcházet na defilé, a to už jsme mačkali pěsti, aby to ustál. Pod pěnou byl, což se dalo svádět i na letní teploty, a než jsme se prodrali na naši tribunu, byli již koně naváděni na zkušební skok, a paní Váňová, viditelně nerozšlapaná, usedala dvě řady pod námi a držela si palce tak usilovně, jako kdyby šlo naprosto o všechno. Svět se scvrknul do jediného tématu, a tím byl kůň, který před čtyřmi lety považoval nasednutí v paddocku za život ohrožující, a který teď stál na startu Velké pardubické. Náš kůň, se kterým jsme to všechno absolvovali i my. Poslední půlrok jsem ho navštěvovala a dokumentovala hojně i kvůli členům klubu, aby měli představu, jak tráví čas dostihový kůň, a Theo se stal nedílnou součástí nejen našich životů, ale i přátel na facebooku, kteří všechno to moje sílící Theování museli trpělivě snášet :-)

Popsat pocity před nájezdem na Taxis nejde, notabene po opakovaném startu (on prostě asi opravdu nemůže mít jedinou premiéru bez diskrepance), navíc z tribuny vidíte akorát zadky, pak nic a pak houf, ze kterého se zvedají ti spadnutí. A že ten s těmi beránky není náš Theo, mi dochází fakt pozdě, já bych vážně přísahala, že v dostihu nepokračuje (mít dalekohled je totiž fajn pouze v případě, že se vám děsivě neklepou ruce). Ale jinak dostih odsýpal přesně tak, jak jsem si večer co večer přehrávala v mysli. Že budou do posledního oblouku vjíždět mezi prvními, že to dají. A pak vám hlavou běží už jenom překotné „to není možný, to fakt není možný…“ a beránky na lícnicích posléze protnou cíl… A opravdu to tam je. My jsme právě vyhráli Velkou pardubickou.  

Ty jsi viděla Theovu proměnu z vyděšeného vzpurného dítěte ve vítěze našeho nejslavnějšího překážkového dostihu hodně zblízka. Jaké jsou tvé soukromé postřehy?

Ta práce s ním ještě zdaleka není u konce, tohle byl teprve začátek. Závěrečný ceremoniál byl pro mě příslovečnou třešničkou na dortu, protože přebírat trofej za vyhranou Velkou pardubickou se každému nepoštěstí, ale moje mysl stejně pořád utíkala k Theovi, a i když byl s ohledem na aplaudující tribuny statečný, soucítila jsem s ním, strašně moc. Se všemi jeho strachy dosud nepoznaného. Vím, že to chce čas, on se časem naučí i to chození při slavnostním defilé. A že až si půjde pro vítěznou kokardu počtvrté, bude to už na prověšeném vodítku… :D :D

Manželka pana Váni, která Thea piplala s neskutečnou trpělivostí, řekla, že si myslí, že Theophilos vlastně vždycky chtěl být hodný, ale neuměl to. Vnímala jsi to také tak?

Pro tento typ defektu mezidruhové komunikace mám soukromé označení – být nepochopen :-)

Typickou charakterovou vlastností těchto koní jsou přehnané reakce, většinou člověkem mylně interpretované. Paní Váňová Theovu duši naštěstí pochopila: že všechny problémy vznikají z jeho strachů. Že ten kůň má strach dvojí, kdy ten druhý pramení z hrozby trestu, který přicházel kvůli strachu prvnímu. Když k němu vstoupíte, první jeho myšlenkový pochod teče směrem „co mi zase budou proboha dělat?“ Má pestrou škálu grimas vyvaleného oka (z toho by byl kalendář jako víno) a udržuje autistické rituály, takže když jsem mu hned to první kolečko v boxu automaticky stopla (mí koně doma pochodovat nesmí kvůli bezpečnosti dětí), podíval se na mě tak vyčítavě, jak kdybych se mu chystala minimálně utrhnout nohu.

Nejvíc nepochopení koně bývají zároveň i velmi chytří a učenliví. Při našich mrkvových seancích jsem vyzkoušela, jestli Theo pochopí „když mě chytíš za nos, dostaneš mrkev“. Pochopil tak rychle, že jsem to okamžitě musela zazdít klasickým uplácením, protože kdyby nedejbože ve snaze vysomrovat mrkev chytil za nos Josefa Váňu, asi by se to s ovacemi nesetkalo…

Jak jste oslavovali vítězství?

Pro mě největší oslavou bylo, když se nám Theo vrátil z dopingového odběru a nechal se v uličce mezi stájemi fotit (a že těch zájemců bylo). Chroupal mrkev, kterou jsem ukradla z výherního košíku jeho tréninkové kolegyně, a nechal se osahávat, oplácávat, kroutit lícnicemi ohlávky… On, který v minulosti v panice vyskočil z paddocku do davu lidí. Den plný zázraků doslova a do písmene.

 


Pro případné zájemce o členství v Dostihovém klubu fanoušků, s.r.o. (Dostihový klub i-Sport.cz):

  • členský příspěvek je roční (jednotlivec 2 000 Kč, dvojice 2 500 Kč, rodina 3 500 Kč), možno uhradit ZDE
  • členské příspěvky slouží k pokrytí nákladů pronajatého dostihového koně (ustájení, veterinární péče, trénink, startovné, cestovné na dostihy atd.)
  • členské příspěvky jsou symbolické z jediného důvodu – aby členství bylo dostupné opravdu všem (podíly z výher tudíž nečekejte – tahle záležitost je opravdu ryze zážitková) a svou účastí v projektu zároveň podpoříte existenci a fungování českých dostihů (každá koruna vložená do dostihového provozu se počítá!)
  • v ceně členského příspěvku jsou zahrnuta organizovaná setkání členů na dostizích i návštěvy klubového koně v tréninkové centrále (členové jsou během celé sezóny informováni o jeho přípravě i zdravotním stavu)
  • jsme momentálně nejpočetnějším klubem tohoto charakteru (na začátku nás bylo cca třicet, takže navýšit na desetinásobek by mohlo být pro malou českou dostihovou kotlinku nemálo atraktivní :-))
  • veškeré informace získáte ZDE

 

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: