S Rolandem Ramsauerem o oldenburském teplokrevníku a Hřebčínu Sprehe

25. 05. 2018 12:00

Obrázky: 20

Autor: The Horse Magazine Foto: Roslyn Neave, Werner Ernst a archivy Rubrika: Chov koní Zdroj: The Horse Magazine Překladatel: Eva Holubcová, Katka Lipinská Počet přečtení: 1692 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Dnes přinášíme rozhovor s mužem, který ovlivnil vývoj oldenburského teplokrevníka, zažil éru hřebce Furioso II a dalších významných. Řeč přijde také na Hřebčín Sprehe, který není českým chovatelům díky spolupráci neznámý.

Článek vyšel v The Horse Magazine v prosinci 2017: Roland Ramsauer and the Oldenburg Horse

Dr. Roland Ramsauer je chodící encyklopedií chovu, zvláště oldenburského. Což není až tak překvapivé, protože napsal knihu Das Oldenburger Sportpferd ve spolupráci s fotografem Wernerem Ernstem. Kniha byla publikována roku 1978, absolutně přelomového roku proměny starého agrárního typu oldenburského koně na moderního sportovního koně. Roland jako předseda oldenburského svazu sehrál klíčovou roli v transformaci plemene.

Ve svém věku 73 let neprojevuje žádné známky zpomalení a stále pomáhá utvářet osud jednoho z nejúspěšnějších německých chovů Sprehe, který byl založen v roce 2000.

Pamatuji si, když byl hřebčín Sprehe založen, že mnohé původní hřebčíny říkaly „to je zase jen pár bohatých lidí, to nevydrží dlouho“ a vlastně tyto staré chovy již neexistují, zatímco Sprehe zůstává. Co je příčinou úspěchu?

„Tento chov je velmi úspěšný, protože Albert Sprehe měl nápad, jak by to mělo fungovat. Řekl mi: „Nechci vidět žádného chovatele v mém chovu. Rolande, ty cestuješ po celém Německu a navštěvuješ chovatele, mluvíš s nimi. Pomoz jim se rozhodnout, kterého hřebce chtějí připustit, a potom můžeme být úspěšní.“

A úspěch se opravdu dostavil a po dvou letech mi řekl: „Rolande, nemůžeš vše zvládat, potřebuješ pomoc.“ A to je důvod, proč máme šest chovatelských poradců. Úspěch byl v tom, že chovatelé nemají mnoho pomocníků, a tak nemají čas se podívat přímo do Sprehe. Mají katalogy, DVD, aby zhlédli hřebce, a mohou dostat radu, kterým inseminovat klisnu. Myslím si, že to je důvod, proč jsme tak úspěšní a na třetí pozici po stanici hřebců Paula Schockemöhleho a Van der Lageweg v Nizozemí.“

Myslím, že jeden z nevyřčených důvodů, proč byl hřebčín tak úspěšný, bylo to, že jste si neřekli ´máme hřebčín v Oldenbursku, tak budeme mít jenom oldenburské hřebce´. Hned od počátku měl Sprehe špičkové hřebce ze všech plemenných knih. Myslím, že v prvním roce to bylo pět plemeníků.

„Ano, myslím, že částečně za úspěchem stálo, že nechováme jenom v rámci oldenburské či hannoverské PK. V současné době máme zhruba 90 až 100 hříbat ročně. 50 hříbat je v oldenburské PK, 25 % v hannoverské a zbytek je rozdělen mezi holštýnskou a vestfálskou PK. Což je důvodem, proč spolupracujeme se všemi chovatelskými asociacemi.“

Bylo by nesprávné se domnívat, že by Roland s jeho zkušenostmi byl jen povrchním fanouškem plemene oldenburského koně. Roland vyhlíží den, kdy se všechny německé PK spojí v jednu knihu německého sportovního koně.

„Samozřejmě, když jsem začínal před 30 lety, chovatelé by se mohli tehdy zeptat, jaké plemeno je Hickstead White nebo Fürst Wilhelm? Dneska se po tom nikdo neptá. Zajímá je jen, co umí, podívají se na jeho původ a nikdo se nestará, jestli je z bavorské, oldenburské, nizozemské nebo holštýnské PK.“

Existuje stále plemeno oldenburského koně, nebo máme už německého sportovního koně – s možnou výjimkou holštýnů a trakénů.. ?

„Přesně tak, máme už německého sportovního koně. Na jihu chovatelské asociace spolupracují a neříkají ´brandenburský, bavorský nebo Bad-Württembergerský teplokrevník´, ale německý sportovní kůň. Na severu je to trochu jinak, stále se uvažuje v rámci oldenburské, hannoverské či vestfálské PK, ale členové PK, kteří chovají a prodávají koně, se nedívají na PK, ale jenom na původ. Pokud je původ dobrý, koně koupí.“

Když se podívám na historii oldenburského teplokrevníka, byly zde časy, kdy tu byl skutečný oldenburský typ. Není to škoda, že jsme ho ztratili na cestě k uniformitě německého sportovního koně?

„Není to škoda, protože lidé, kteří chtěli těžší typ oldenburského koně, ho chtěli do kočáru nebo jako pracovního koně. Ten čas už je pryč. Musíte vzít v úvahu, že v době, kdy jsem začínal v chovu, 70 % našich chovatelů byli farmáři, kteří žili na svých farmách. Dnes je to opačné, 70 % našich chovatelů jsou profesionálové, inženýři, právníci, doktoři atd., kteří s koňmi nemají obvykle nic společného a jejich příjmy pocházejí z jejich povolání. Oni hledají pěkného koně s výkonností ve sportu.“

Byl jsem v Cáchách v roce, kdy Donnerhall opět ovládl drezúrní scénu a já jsem se zeptal editora St. Georg Jana Tönjese, jak je to možné? A on mi odpověděl, že v Donnerhallově původu je krev oldenburských tažných koní, což mu dodalo na zdraví a ochotě k práci – z čehož Donnerhallové čerpají.

„Souhlasím s tím, že tito koně jsou klidní a rádi pracují, ale nejsou elegantní. Eleganci tam přidávají jiné linie, takže když je zkombinujete s Donnerhallem, dostanete eleganci a poté i výkonnost. V tomto případě nemá Jan úplně pravdu, lidé nemají rádi těžké typy koní, kteří byli v módě před 30 či 40 lety. Oni mají rádi povahu a pracovitost, kterou mají od původního typu oldenburského koně, ale také mají rádi výkonnost, která přichází skrze krev jiných plemenných knih.“

Další den mi řekl Ludwig Christmann z hannoverského svazu, že Furioso II byl nejdůležitějším hřebcem v moderním chovu sportovních koní. Musíte ho znát dobře…

„Ano, znám. Když jsem začínal, byl teprve pětiletý nebo šestiletý a byl velmi úspěšný. V té době připouštěl 450 klisen ročně – bez inseminace, pouze přirozeně! Byl jsem tehdy univerzitním studentem a profesor mi řekl, že plemeník může přirozeným způsobem připustit maximálně 200 klisen ročně. Řekl jsem profesorovi, že znám hřebce, který připouští 450 klisen. Na to mi řekl, že mi nevěří.

Následně jsem byl pozván panem Vorwerkem na stanici, kde Furioso II působil, a mohl jsem vidět, jak připouští. V pět ráno, v osm ráno podruhé, o dvanácté potřetí, ve tři odpoledne počtvrté a v sedm večer popáté. V hlavní sezóně. Květen, červen, červenec. Profesor to viděl, zcela nevěřícně sledoval, a pak si dal s panem Vorwerkem šnaps :) Až do rána pili a povídali si o Furiosovi II a jak byl nalezen ve Francii.

To je zase jiný příběh. Když jsem byl ředitelem chovu teprve půlroku, potkal jsem ředitele z vestfálské PK, doktora Lehmanna. Velmi vzdělaného, inteligentního muže. Řekl mi: ´Vy jste tak sympatický muž, můžete mi říci, proč připouštíte hřebcem, který patří do masa?´ Odpověděl jsem mu: ´To není Vaše starost, my věříme, že Furioso II bude úspěšný.´

A pak, po 18 letech, se objevil Florestan, který byl velmi úspěšný v rámci vestfálské PK. Potkal jsem ho znovu a říkám mu: ´Vy jste použili tohoto hřebce vhodného na maso a dostali jste Florestana, co Vy na to?´ Odpověděl: ´To je jiný příběh.´ Na to jsem mu řekl: ´No to není jiný příběh, to je vnuk Furiosa II!´. A tím tato diskuze skončila.“

Co udělalo Furiosa II tak skvělým? Vždyť v té době tu byl velký počet hřebců, kteří přicházeli z Francie. Ale pouze dva, Cor de la Bryère a Furioso II, se stali úspěšnými, zatímco ostatní ne.

„Každý rok jsme hledali hřebce jako Furioso II, bohužel nikdo z nich nebyl tak úspěšný. Pouze Furioso II s jeho plnokrevnou linií způsobil, že se naše plemeno stalo tak úspěšné.“

Co pro to Furioso II udělal?

„Vše. Výkonnost, ať už u parkúrových koní, drezúrních nebo u koní do military. Myslím si, že kdyby nebylo pana Vorwerka a Furiosa II, že by oldenburg splynul s hannoverským teplokrevníkem. Byl to Furioso a anglo-arab Inschallah, kteří "udělali" moderního oldenburského teplokrevníka. Pan Vorwerk měl kolem sebe chovatele s výbornými matkami. Řekl jim: ´Nikdy neprodávejte kobylky, držte je a já zorganizuji další generaci pro vás.´ Oni mu věřili a řídili se podle toho, co jim říkal. Doporučoval jim hřebce jako Inschallah, Westminster a Furioso II. Věřili mu. A tak vznikl moderní oldenburský teplokrevník.“

Musel to být úžasný muž!

„To byl. Strávili jsme společně mnoho času, což byl důvod mého úspěchu, protože jsem věřil v to, co říkal. O jeho narozeninách ve věku 55 let mi najednou odpoledne zavolal: ´Přijď ke mně, mám tři nové klisny, které byly zrovna zaregistrovány, musíme to probrat.´ Odpověděl jsem mu, že přijdu. Poslal ženu a dceru nakupovat, a když jsem přišel, tak se mi přiznal, že má jenom jednu klisnu, kterou chce probrat. A mluvili jsme o ní tři nebo čtyři hodiny. Řešili jsme, koho na ni pustit. On řekl, že je vždy lepší být opatrný, je lepší připustit plnokrevného hřebce, než hřebce příslušného plemene. Poté na výsledek pustit výsledky F1, F2 nebo F3 generace, potom budete úspěšní. Byl vždy opatrný v počátcích. Dneska je to jiný svět, můžete připustit, koho chcete, ale v té době ... řekl, že musíme být úspěšní, prodávat koně. To se stane jenom, když budeme využívat plnokrevníky. Každý kůň musí mít ve třetí nebo čtvrté generaci plnokrevníka, to je základ úspěchu.“

Když se dívám na fotky ve vaší knize, vidím deset nebo patnáct úžasných plnokrevných hřebců, skvěle vypadajících. Jak získala oldenburská PK tyhle hřebce?

„To je zase jiný příběh. Byl jsem ředitelem po 26 let a každý druhý víkend jsme chodili na dostihové dráhy. V šest ráno jsme byli v Cologne, Düsseldorfu, Mnichově a to bylo základem úspěchu. Protože jsme našli ty správné, společně s panem Vorwerkem, Kathmannem a Wernerem Schockemöhle. Dělali jsme to tak tři nebo čtyři roky. V roce 1972 bylo 45 % klisen zapouštěno plnokrevnými hřebci, a to byla příčina úspěchu. Z těžkého typu na elegantní. Trvalo to tři roky a měli jsme každý rok 40 % zapuštěných plnokrevnými hřebci, kterými byli např. Miracolo, Volkorn, More Magic, Makuba, Manolete a 3/4 Volkorn. To byla příčina našeho úspěchu.“

Jak jste se k tomu všemu dostal, pocházel jste z rodiny, která měla koně?

„Můj otec byl inženýr a matka překladatelka, ale koně v naší rodině byli díky dědečkovi. Dědeček chtěl být farmářem, ale jeho otec mu řekl ´nebudeš farmářem, budeš učitelem nebo knězem´. Tak studoval teologii a stal se knězem. Nicméně byl více farmář než kněz, každý večer chodil na návštěvu k farmářům, aby se podíval na jejich koně a dobytek a vypil si s nimi dva tři šnapsy a šel domů. Takže myslím, že jsem to podědil po něm.

Když mi bylo čtrnáct, rozhodl jsem se, že chci být farmářem, pokud najdu správnou ženu. Když jsem pracoval na třetí farmě, farmář mi řekl: ´Zapomeň na koně, je s nimi konec. Mléko a maso budou vždy potřeba, zaměř se na dobytek.´ V té době oldenburská PK měla pouze 1 000 klisen, dříve jich bylo kolem 20 tisíc. Studoval jsem tedy dobytek, ale v té době přišla nabídka od oldenburské PK, jestli nechci být ředitelem. Ale já jsem nevěděl o koních nic. Tehdy se to bralo tak, že když jste hodnotil skot, rozumíte i koním.“

Jste doktorem, co jste vlastně studoval?

„Chov skotu, koní a ovcí, žádná prasata. Získal jsem titul díky chovatelským hodnotám skotu.

Jak vidíte budoucnost německého sportovního koně?

„Abych byl upřímný, a moji kolegové mě zabijí, myslím si, že do dvaceti let budeme mít jednu chovatelskou asociaci, která bude chovat jedno plemeno, a to německého sportovního koně. A budeme mít oddělení oldenburského koně, hannoverského, holštýnského atd. Výjimkou bude zřejmě trakén, který bude nezávislý. Ostatní budou v jedné asociaci, jako Holanďané (KWPN) či Francouzi (Selle Francais).“

Stále vás baví hledat nové hřebce nebo klisny?

„Jasně, že ano. Moje žena mi říká ´běž ven a hledej si koně´. Cestuji, někdy 800 až 900 km za den, ale rád se dívám po koních, rád hledám mladé hřebce. Myslím si, že nás čeká dobrá budoucnost a koňské odvětví zase poroste. Jak jsme viděli na našem vlastním chovu, měli jsme minulý rok 15% nárůst a tento rok čekáme 18–20% nárůst. Hřebčín Sprehe a německý chov čekají dobré časy.“

Kdy jste poprvé viděl Desperada?

„Když byl 2,5letý. Paul Sprehe se mě zeptal, co si o něm myslím, řekl jsem, že je super a ať ho koupí. V ten čas nebyl licencovaný, ale drezúrně talentovaný. Paul ho koupil za 105 000 DM. V té době to byl jeden z nejdražších nelicentovaných hřebců té doby.“

Stal se skvělým sportovním koněm, ale proč jste si myslel, že bude dobrý plemeník?

„Byl v úžasném typu a skvěle se hýbal. Nemohli jsme věřit tomu, že ho hannoverská licentační komise odmítla. Její předseda "Johnny" Wilkens je můj kamarád od dob studií a já mu říkal: „Ty jsi byl tak slepý ten den!“

Jaké klisny se k Desperadovi hodí?

„Potřebuje klisny s plnokrevnou krví, je to to nejdůležitější. Mohou být středního rámce, ne příliš velké, ale také ne malé a kompaktní, samozřejmě. Pokud klisny nemají pohyb, on ho v potomstvu vylepší.“

A co Fürst Wilhelm, jaké klisny byste doporučil?

„Tady určitě potřebujete klisny s plnokrevnou krví v původu. Může také zapouštět klisny, které jsou poněkud horkokrevné, on potomstvo zklidňuje.“

A Hickstead White?

„Může dostat jakoukoliv klisnu. Je to úžasné, můžete mu dát velkou či malou klisnu, jakoukoliv. Předává svůj typ a také pohyb. Je to výjimečný hřebec.“

Fürst Heinrich byl tak úspěšný hřebec, bohužel zemřel mladý. Co nám o něm řeknete?

„Když byl licentován v roce 2000, bylo to 4. prosince a hřebec se jmenoval FloDonWei, po prvních písmenech hřebců Florestan, Donnerhall a Weinberg. O půl sedmé ráno jsem dostal telefonát od pana Sprehe ´musíme změnit jméno hřebce´, pomyslel jsem si, můj bože, zrovna jsem poslal jeho registraci do Warendorfu. Tak jsem se zeptal proč. Protože žena dražitele řekla, že to je strašné jméno, proč ho nepojmenujete Fürst Heinrich – vévoda z Heinrichu? Jeho chovatelem byl totiž pan Heinrich Ramsbrock. A to byl důvod, proč dostal jméno Fürst Heinrich.“

Působil jako plemeník velice krátce. Co způsobilo, že byl tak úspěšný?

Po prvním roce, kdy hřebec působil v chovu, mi řekl mi Albert Sprehe: „Podívejte se po jeho prvních hříbatech, vyberte ta nejlepší. Pak se podívám s komisí po vybraných hříbatech a uvidíme, zda jste měl pravdu či ne. Zkrátka dělejte to, co umíte.´ Měl jsem pouhé tři týdny, tak jsem cestoval dnem a nocí se dvěma řidiči a dívali jsme se po nejlepších hříbatech po Fürst Heinrich. Měl uniformní typ hříbat jako Hickstead, uměla se hýbat v kroku, v klusu a byla v typu. To byl začátek kariéry Fürst Heinricha.“

Ale v dnešní době je to mnohem těžší. Dříve klisny byly soustředěny kolem nějaké stanice hřebců, generace po generaci byly zapouštěny hřebci z této stanice a výsledkem byla koherentní populace klisen. Takže pokud nějaký hřebec zafungoval s nějakou klisnou, mohli jste si být jistí, že bude fungovat se všemi. Tak jste měli šanci udělat hřebci jméno. Ale dnes je to mnohem těžší.

„Hickstead je tím hřebcem, můžete ho použít na každou klisnu. Na drezurní, skokovou i všestranně prověřenou – dá pokaždé skvělé hříbě.“

Byl Inschallah významný?

„Ano, byl velmi důležitý, protože vylepšil typ. Potřeboval klisny střední velikosti, měl velmi dobrý charakter a byl v super typu. Měl dobré drezúrní potomstvo. Samozřejmě, tehdy produkoval hodně běloušů, a v té době je lidé moc rádi neměli.“

V dnešní době je problémem změna ve struktuře chovu. Dá se říci, že dříve síla oldenburského chovu spočívala v tom, že měla početné a silné stanice hřebců, ale všechny jsou pryč.

„To je problém. Mluvili jsme o tom několik nocí zpátky. Měl jsem sraz s doktorem Schleppinghofem a doktorem Meinardusem, editorem Oldenburského magazínu, a mluvili jsme o napsání nové knihy o oldenburském chovu. Když jsme začínali v roce 1972, měli jsme 32 stanic hřebců, v každé oblasti bylo 5 či 6 stanic, s cca třemi hřebci. Pouze Kathmann, Vorwerk a Schockemöhle jich měli více. Ale nyní máme pouze stanice Paul Schockemöhle, Sprehe, Böckmann, Klatte, Gerd Sosath… je to velká změna.“

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: