S Jiřím Pecháčkem o minulosti i přítomnosti

28. 1. 2019 Katka Lipinská Autor fotek: Archiv redakce, archiv Cyrila Neumanna (Jezdec), Kateřina Návojová, Jan Huk

Jiří Pecháček je bezesporu ikonou našeho skokového sportu. Českou republiku reprezentoval přes čtyřicet let a Poháru národů se zúčastnil více než padesátkrát! Je držitelem zlatého odznaku FEI. A to všechno navzdory tomu, že většinu jeho aktivního sportovního období mu komplikovala železná opona. Popovídali jsme si s ním o tom, jaké to tehdy bylo, ale i o tom, co říká dnešnímu sportu.

Jaké byly vaše úplné začátky, jak jste se dostal ke koním?

Poprvé jsem seděl na koni v kasárnách v Bohdanči, kde táta sloužil. Bylo to tuším v roce 1952, když mi bylo devět let. Můj táta byl oficír a já jsem potom začal pravidelně jezdit ve vojenském oddílu DA Praha (Dům armády a pozdější oddíl Žižka Praha). Jako malý kluk jsem jel i drezuru, ale jinak jsem celý život skákal. První kůň, na kterém jsem jezdil, se jmenoval Amor. Stejně se potom jmenoval mnohem později i můj nejlepší kůň. Tohle byl ale trofejní kůň, který všechno uměl. Svůj první parkúr jsem jel na tátově koni a ten jsem odštycoval. Nedostal jsem svého koně přes val. Na druhou soutěž mi dali jiného koně, ten se jmenoval Automat a opravdu dostál svému jménu - s tím jsem vyhrál. Vyšší soutěže jsem začal jezdit na klisně Karle. V roce 1963 jsem s ní vyhrál i mistrovství republiky. Mimochodem, drezurní mistrovství tehdy vyhrála moje manželka.

Měl jsem štěstí, že jsem ještě začínal na vojenských koních, kteří všechno uměli, a já se od nich mohl učit. Vždycky říkám, že aspoň jeden z dvojice musí být učitel. Bohužel, později nebyli školní koně k dispozici. Měli jsme sice pár hřebčínů, kde se chovalo na dobrých, trofejních kobylách, ale nebylo jich mnoho, byl problém se dostat k dobrému koni. Nejvíc se jezdilo na koních, kteří byli vzatí z dostihů kvůli zranění, poté byli odpojištění. Ti byli relativně levní. Na dostihy nebyli dost zdraví, ale sportovat mohli. Někteří z nich byli velmi dobří, konkrétně plnokrevní hřebci Div a Cent dávali velmi kvalitní potomky pro sport. Shodou okolností moji dva nejlepší koně (Amor a Dany) byli právě po těchto hřebcích. Je velká škoda, že Dany jako hřebec nebyl zařazen do chovu, protože podle komisaře z Kladrub byl pro chov příliš malý.

Malý kůň s velkým srdcem?

Měl jsem i mnohem menší kobylu, ta měla páskou 163 cm (takže hůlkou cca 153 cm – pozn. KL) a skákala se mnou Pohár národů. Byla trochu bláznivá, také běhala dostihy, ale přeskočila i sama sebe. Asi právě proto, že byla trochu bláznivá, dokázala tak dobře skákat. Měla obrovské srdce.

Jak to bylo s Vámi a olympiádou? Měl jste našlápnuto několikrát…

Dostat se na olympiádu tehdy nebylo vůbec jednoduché, protože jezdectví nebyl za socialismu oblíbený sport. Bylo na něj nahlíženo jako na zábavu vyšších vrstev a šlechty. Nicméně v roce 1972 jsme měli jet na olympiádu v Mnichově, byli jsme čtyři, tři Slováci (Andrej Glatz, Laco Gonos, dr. Juraj Hanulay) a já. Těsně předtím jsme byli na soustředění v Topoľčankách a tam jsme se dozvěděli, že jet nesmíme. Asi z politických důvodů. A pak jsme měli v roce 1980 jet do Moskvy s Andrejem Glatzem. Tři měsíce jsme trénovali ve Svinčicích, všechno jsme měli připravené, trasu naplánovanou a pak jsme si přečetli v novinách nominaci na olympiádu a my jsme tam nebyli! A vůbec nikdo nikdy nám nic neřekl. Až později jsme se z novin dozvěděli důvod, který se nás vůbec netýkal. Prý by se pro nedostatek účastníků nekonal olympijský turnaj pozemních hokejistek, takže bylo „nahoře“ rozhodnuto, že místo nás z Čech pojedou pozemní hokejistky, aby turnaj proběhl.

A přitom tam jsem měl s Amorem obrovskou šanci na medaili. Vyhrál Polák Kowalčik, kterého jsem předtím na Velké ceně Bratislavy porazil. A na dalších mezinárodních závodech po olympiádě jsem skončil těsně za ním.

Nicméně nakonec jste se po pádu režimu na olympiádu přece jen dostal…

To bylo až po revoluci v roce 1992 v Barceloně, tam mě provázela smůla. Byl jsem tam s klisnou Garta. V Barceloně jsem onemocněl, prožil jsem týden v nemocnici se čtyřicetistupňovými horečkami a z nemocnice jsem se vrátil den před startem. Během soutěže se pak pro změnu objevily zdravotní problémy Garty.

Byl jste vždy mnohem úspěšnější než ostatní – nepřemýšlel jste někdy nad tím proč? Lepšími koňmi to v té době asi nebylo, že?

Nemyslím, že jsem měl lepší koně než ostatní. Měl jsem různé koně. Někteří byli z dostihů. To byl třeba Amor nebo Pamela. Měl jsem koně, které jsem si dělal od začátku sám, třeba Danyho. A měl jsem i koně, kteří byli pokažení a nikomu jinému nechtěli skákat. Třeba jeden kůň z Kladrub. Jako čtyřletý byl vynikající skokan, ale nebyl k mání. A pak, po letech za mnou přišli, jestli bych ho nechtěl zkusit. Už nechtěl skákat. Vystřídalo se na něm hodně jezdců – a dobrých jezdců – ale nikomu neskákal. Stál na metru. A já jsem s ním potom skákal Pohár národů. Vyhrál jsem s ním mistrovství republiky. A měl jsem i další „nic moc“ koně, které jsem dovedl takto vysoko. Nikdy jsem si koně nemohl vybírat, musel jsem jezdit, co jsem dostal. Jezdil jsem všechny typy koní, neměl jsem s žádným problém.

Skutečně nebyli žádní koně, kteří vám nevyhovovali? Které jste jezdil méně rád?

No, možná koně, kteří nešli pořádně dopředu. Když kůň nejde dopředu, nemůže dobře skákat.

Vrátím se ještě k mojí otázce – opravdu vás nenapadá, čím jste se lišil od ostatních, kteří nebyli tak úspěšní?

Možná, že ti koně mi hodně důvěřovali? To je základ, na kterém to všecko stojí. Vždycky to bylo o ježdění, o péči a zacházení. Vždycky jsme se snažili dělat všechno poctivě, koně co nejlépe menežovat a dát jim čas. Nestávalo se, že by koně byli přetěžovaní nebo že by zchromli.

Dnes je to o dost jiné, že?

Dneska je třeba hodně koní s bolavými zády. Tohle z dřívějška vůbec nepamatuji. Je pravda, že dneska se v koních hodně sedí – dřív jsme jezdili a skákali v lehkém sedu, to koně šetřilo. Dřív šli koně ve třech letech do výcviku. Pak dva roky prodělávali remontní výcvik a teprve potom v pěti letech se rozhodovalo, zda zůstanou v drezuře nebo ve skákání, podle toho, na co měli větší předpoklady. To bylo výborné, koně byli vyzrálí. A proto také dlouho vydrželi. Dneska je všechno moc rychlé. Proto koně i dříve zdravotně odcházejí. Ne proto, že by skákali výš.

Svou roli možná hrálo i to, že dřív nebyly haly. Skončila sezóna, koně dostali pauzu a potom až od Nového roku se začalo pomalu pracovat. Já jsem to dodržoval, i když už jsme halu měli. Ne že by koně nedělali vůbec nic, ale chodili na procházky. Kolik sportovních koní dnes chodí na procházky? Podobné je to i s krokováním před prací. Vždycky se říkalo, že před prací by koně měli alespoň 10 minut krokovat. Dneska kolikrát vidíte, že koně přijdou srolovaní už z boxu. Krokování na dlouhém krku prakticky neexistuje. Často i chybí systematická práce. Já jsem měl vždycky plán – pondělí drezura, úterý fyzička, ve středu gymnastika a tak dál. A to se dodržovalo. Dnes jsou koně, kteří v podstatě jen skáčou. Vytáhnou se ze stáje, postaví se jim „baráky“ bez předchozí přípravy, odskáčou a za dvacet minut se jde domů. A po sezóně jezdci do stáje nepřijdou. Pak nemůžete čekat, že mezi jezdcem a koněm bude nějaký hlubší vztah, nějaká důvěra. Mezi koněm a jezdcem by měla být trochu symbióza. Jsou to spojené nádoby.

Hlavně mi ale vadí, že se s koňmi dnes špatně zachází. Chybí vztah ke koním a cit. Plukovník Myslík říkal, že ježdění na koni je věc citu pro koně a ten dneska vidíte málokdy. A jezdci, často i trenéři, jsou na koně zlí. Ono tedy dalším nešvarem moderní doby je, že dnes trénuje kdekdo. Vůbec je tu spousta nezdravého sebevědomí a málo pokory.

Nevím, jestli to slovo dnes ještě někdo zná, jestli byste ho neměl radši i vysvětlit … co je to pokora?

Když dneska vidím, jak někdo totálně pokazí parkúr a potom s úsměvem a cigaretou odchází… nebo naopak sprostě nadává a za všecko může kůň, to je neskutečné. Já když jsem něco pokazil, tak jsem se schovával, styděl jsem se. Je to nefér vůči koni.

Koni nevadí, že se neumístí…

To ne, ale vždycky říkám, že jednou z nejdůležitějších věcí je koni nevadit. A lidé jim často vysloveně vadí. Partnerství se dneska vytrácí. My jsme třeba byli zvyklí vždycky koně po práci odměnit. Dostal odměnu přímo od jezdce a ještě na parkúru. Koně se vždycky zastavili a čekali. Dneska jezdci nosí v kapse leda mobil nebo cigára. Zato potrestat dovedou všichni, k tomu nejdou nikdy daleko, ale pochválit…

Je ještě něco, nad čím by se měli dnešní závodníci zamyslet?

Vadí mi ještě jedna věc. Když kůň dojede parkúr, pochválím a odměním ho a sesednu. Nezůstávám na něm sedět, povodím ho. I to je odměna pro koně. A o tom se mi je stále nedaří přesvědčit.

A vy stále trénujete?

Každý den někde. Mám stálé klienty, trénuji na soustředění. Mám za sebou několik úspěšných svěřenců. Dnes už ale trénuji spíše své stálé, věrné a ne tak známé jezdce, kterým se líbí moje filosofie a způsob, jak pracuji. Spousta lidí totiž říká, že dnes je jiná doba, že už se to nedělá tak, jak to já říkám. Dneska se podceňuje systém, podceňuje se třeba práce na fyzičce. Když ale kůň nemá dobrou fyzičku, tak třeba neštycuje, ale dělá chyby. A já nebudu učit něco jiného, když vím, že tohle funguje.

Myslím si, že nejlepší je pomalá, postupná a systematická práce. Dnes se na koně příliš spěchá. V práci kolikrát nepoznáte, zdali se jedná o koně čtyřletého nebo desetiletého. Hodně se používá násilí. Já jsem třeba nikdy nepoužíval pomocné otěže na ježdění. Zkusil jsem to párkrát, samozřejmě, ono to bez nich trvá delší dobu, ale když se vám to podaří, tak je to na věčnost. A bývá to ze dne na den.

Takže když cítíte, že to je těžké a nejde to, zůstanete zkrátka jen pracovat dál?

Stoprocentně. Trvá to někdy dlouho, je to individuální, každý koník je jiný, ale nechci slyšet, že to nejde. Všecko jde, i když je to těžké a trvá to dlouho. Ale když na tom systematicky pracujete, jde to. A veškerá práce s koněm je hlavně o holeni. Bez holeně nefunguje nic. Pro mě je ještě důležitější holeň než sed. Dneska ale vede ruka – podívejte se, kolik existuje různých ostrých udidel a jak často se mění. A pak nemají koně bolet záda, když se jezdí odpředu dozadu.

Já koně vždycky přirovnávám k dětem. A stejně jako děti musí jít postupně – mateřská škola, základní, střední, atd. Ale tady se neustále přeskakují stupně. A stejně jako děti jsou i koně hrozně rádi, když je pochválíte. Za pochvalu udělají hrozně moc.

Podobné články
Miloslav Příhoda

První ročník Zimní jezdecké ligy vyhráli Zlatí lvi, které v Královicích při finále reprezentovali Jiří Tměj s Miloslavem Příhodou. Ten byl doslova…

Skvělá zpráva nejenom pro fanoušky parkurového sportu. Global Champions Prague Playoffs se vrátí do O2 areny – organizátoři z Czech Equestrian Teamu…