S Adamem Panchartkem o vesmíru, zebrách a psech, co se honí za svým ocasem...

3. 10. 2019 06:00

Obrázky: 6

Autor: Gabriela Rotová Spoluautoři: Adam Panchartek Foto: Michaela Prajerová Rubrika: Kdo je kdo Počet přečtení: 1365 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Většina z nás, kteří se alespoň sem tam ve světě westernu pohybují, Adama Panchartka znají anebo o něm přinejmenším slyšeli... Adam se věnuje obsedání koní, pracuje s problematickými koňmi, lasuje, značkuje telata v různých koutech světa, vede kliniky a sám na zkušenou také často jezdí. Vzdělával se ve společnosti mnoha zvučných jmen... Jeff Sanders, Paul Woods, Martin Black, Joe Wolter. Probrázdil Montanu a Wayoming, kde nejvíce pobýval u Casseyho a Rebeccy Mottových nebo u pletaře Nate Walda. Na podzim, v období značkování dobytka, ho nejspíše najdete na Blue Head ranči na Floridě, kde si dál rozšiřuje své obzory...

Adame, kdy a kde se střetl tvůj svět se světem koní?

Vím, že když mi bylo asi sedm, začalo se to všechno tak nějak scházet. Máma chovala v té době pštrosy a dostala nabídku vyměnit pštrosa za koně. Moc jsem se těšil a pořád se ptal, kdy už budeme mít toho koně. Nakonec to nedopadlo, ale mně ta věc s koňmi nějak uvízla v hlavě. Brzy na to se okolnosti sešly tak, že jsem se začal učit jezdit a pracovat s koňmi u jedné tátovy známé.

S jakým typem koní nejraději pracuješ? Nebo si rozumíš úplně s každým?

Rád bych si myslel, že v rámci toho, co jsem v dané chvíli schopný chápat a vidět, si rozumím s každým. Ale jestli to tak opravdu je, to nevím. Když si mě lidé volají třeba proto, že jejich kůň vyhazuje nebo s jezdcem prchá, tak u dobře čitelného koně je už po chvilce vidět, proč jedná způsobem, kterým jedná, a jak tomu předejít. U koní s trošku složitější hlavou je to těžší, to pak nějaké pochopení a naladění se na stejnou vlnu trvá déle. Takže radši pracuji s koňmi, kteří jsou otevření, v hlavě čistí a dají vše najevo. Práce s takovým koněm tak jako hezky plyne, vše jde hladce a téměř samo.

 

 

Kdybys měl definovat "koňský ráj"... jak by vypadal?

To je docela složitá otázka. Jak by měl vypadat lidský ráj? Myslím si, že pro člověka to je jakýsi stav bytí spíš než nějaké určité místo. Je to součástí té bytosti, není to mimo ni. Takže, žije-li člověk čistě, má jasno v hlavě, chápe situace, které se dějí, chápe, jak funguje jeho mysl a ztotožňuje se s ní, je šťastný prostě protože je šťastný a nic víc nechce a nepotřebuje. Pak by se asi dalo říct, že je svobodný, že žije v ráji.

Koně neřeší minulost a budoucnost, ani si nepředstavují, jak vypadá ráj, nepředstavují si, co by mohlo být, kdyby… Prostě nedokáží přemýšlet jako lidé, a proto setrvávají v takovém čistém stavu přirozeně, takže pokud žijí ve zdravých podmínkách, s lidmi, kteří aspoň trošku chápou, jak věci fungují a tím pádem ty koně neznečišťují blbostmi, které mají oni sami v hlavě, pak by se asi dalo říct, že to je pro koně ráj.

 

 

Co mělo hlavní vliv na formování tvého světonázoru? Je něco, co ti na cestě za poznáním světa koní otevřelo oči nebo vzalo dech?

Nemám světonázor. Můj pohled na svět se mění s různými zkušenostmi a prožitky. Docela často mi něco otevírá oči nebo bere dech. Často se přistihnu, že mě sklony mé mysli (třeba to, že chci cítit a prožívat jen to, co považuji za dobré a příjemné) odnesou do poměrně nepříjemných a náročných situací a nálad, které mě donutí prožít to, co jsem záměrně odsouval stranou. Cítím, že je potřeba přijímat vše. Pochopit, že život je živý, že je to neustálá změna a naučit se být s tím v pohodě. V koňském světě bylo pro mě takovým velikým otevíračem očí setkání s Joem Wolterem. To, jak pracuje s koňmi, je úžasné. Nemá žádný pevný systém. Neočekává. To, co dělá, jakoby ožívá, až když začne pracovat s konkrétním koněm. A jakkoliv kůň reaguje, tak nic není špatně, prostě s tím jen pracuje a výsledkem jsou ochotní, čistí a spokojení koně.

Tvoje webová prezentace začíná slovy: "Kdyby vesmír žraly zebry, byly by pouštní duny omeleta. Je to jako sýr, když se pes honí za svým ocasem. Nerozumíte? Nedává to smysl? Skvěle! Hoďte slova za hlavu a naslouchejte svému koni. On slovům také nerozumí"...Mohl bys svou radu "hoďte slova za hlavu a naslouchejte svému koni" trochu rozvinout?

Lidé mají tendence vše pojmenovávat. Ze všeho si tvořit nějaké systémy. A právě to je to, co velmi často stojí v cestě opravdovému porozumění. Hodně lidí u nás má tendence dělat z koní takové jakoby robůtky. Mají nějakou představu, nějaký systém a to chtějí toho koně naučit. Jakmile se nedaří, začnou mít strach, že něco zkazili. Vlastně spousta lidí má ten strach, že něco zkazí, už preventivně. Výsledkem tohoto přístupu jsou koně, kteří vypadají, že jsou celkem v pohodě, ovšem jen v ideálních podmínkách, v přesně připravených situacích. Jakmile přijde změna prostředí, změna tempa, změna čehokoliv, tak se psychicky sypou. Najednou spousta věcí nefunguje. Hodný koník, který má vše perfektně zvládnuté, začne zničehonic vyhazovat. Nebo naopak se tímto přístupem z koně stane zabitá bytost, která sice tak nějak vypadá, že dělá, co se po ní chce, ale jinak je úplně bez života a dostat z ní cokoliv nového je téměř nemožné. Setkávám se s tím velmi často.

 

 

Myslíš si, že by se jezdci měli vydávat konkrétním směrem dle konkrétních ukazatelů, nebo je nejlepším rádcem jejich hlava a srdce? Trénuješ rád?

Myslím si, že v první řadě by se člověk neměl bát, že něco zkazí. Samozřejmě je dobré se připravit, ale jakmile pracujete s koněm, je potřeba dávat pozornost především jemu a mít otevřenou mysl. To, že se člověk občas dostane s koněm do konfliktu, to, že něco zkazí a potom přijde na to, jak to udělat tak, aby kůň porozuměl, to, že to vždycky nebude snadné a perfektní, to je prostě součást toho procesu. To je to, co nám postupně otevírá oči. To je to, jak se můžeme od koní učit, být čistšími a víc chápajícími lidmi. Jak už jsem naznačil dříve, tak problém mnoha lidí je, že místo aby s koněm komunikovali přímo, tak ho jako by obestavují takovou hradbou z různých cviků, řídí se tím, co jim někdo řekl, že je správně, aniž by tomu ale opravdu rozuměli.

Tím nikoho nijak neodsuzuji, chápu to, je určitě snazší slepě následovat nějakého trenéra nebo horsemana, než muset přijmout to, že uděláme spoustu chyb, bude to náročné a budeme to muset být především my, kdo změní něco v sobě, aby věci mohly fungovat lépe. Ale opravdu to záleží na člověku, jestli vůbec chce pochopit a nebo jestli mu vyhovuje dlouhé roky pilovat už dávno mrtvé “hlouposti“.

Při trénování mě baví lidem připravovat situace, kdy aspoň na chvilku zažijí, že kůň je myslící bytost a že je to především o práci s jeho psychikou.

Obsedání mladých koní... velká kapitola. Pro tebe rutina s jasným postupem, nebo "něco mezi nebem a zemí"?

Je to především o komunikaci. Každý kůň reaguje trošku jinak. Mám určité body, které projdu se všemi koňmi, ale jasný postup nemám. Na nějakého koně si sednu už první den práce a druhý den jedeme na vyjížďku. S jiným koněm budu zase pracovat čtrnáct dní, než si na něj sednu. Záleží, jak rychle je schopný to přijmout. Nemá cenu spěchat, ale může se i vymstít příliš dlouho čekat. Chce to najít rovnováhu. Nikomu bych se ale neodvážil doporučovat, jak rychle má s koněm postupovat. Záleží, co je člověk schopný zvládnout. Vnímám obsedání tak, že je to pro koně určité trauma. Je možné ho tím pomalu provést, tak aby se eliminovaly jeho negativní pocity a s tím spojené “negativní projevy“. Je také možné provést ho tím rychle, pak je ale potřeba, aby byl člověk schopný uvolnit se a svézt se s tím koněm v situacích, které by leckdo považoval za nekontrolovatelné a nebezpečné. Moje zkušenost je taková, že pokud člověk (platí to hlavně u mladých, nezkažených koní) dokáže nemít v sobě takovou tu brzdu, neztuhne a nechá se v těch náročnějších situacích prostě jen “svézt“, tak to většina koní přijme velmi dobře a podobně náročná situace se už v takové intenzitě nebude opakovat.

Jak ses dostal k lasování? V současné době nic, s čím bychom se u nás mohli běžně setkat...

Líbili se mi kovbojové a taková ta buckaroo kultura. Líbí se mi, že při lasování člověk pozná, jak dobře s koněm dokáže komunikovat. Jakmile máte tele na lase, tak se situace pořád mění a mít vypilované cviky z jízdárny je tady celkem k ničemu.

 

 

Co vnímáš jako největší problém ve vztahu koní a lidí?

Myslím si, že vztah koní a lidí je především proces. Neustále se to hýbe a obě zúčastněné bytosti se vyvíjí. Ten proces provází dost náročných situací, psychických pochodů a změn. Díky tomu se ale učíme, víc a víc chápeme a pronikáme blíž k podstatě. Takže za problém bych nejspíš považoval, kdyby se člověk tomuto procesu uzavřel a tím se přestal učit.

Sny? Přání?

To asi ani nemám. Chci žít šťastný život. Až ucítím, že je čas něco navštívit nebo zorganizovat, tak to udělám.

Kde jsi všude byl a s kým? ... co ti to dalo a vzalo? ... co ti dali a vzali koně?

Byl jsem na různých místech s různými lidmi. Nevím, koho bych měl jmenovat a koho ne, tak radši nebudu jmenovat nikoho. Nekoukám na to tak, že by mi to mělo něco dávat nebo brát. Prostě se to děje a člověk se tím učí. Díky koním jsem poznal, co to znamená poznávat a prohlubovat vhledy nebo tak něco. To, co pochopím u koní, se promítá do všech ostatních aspektů života a naopak.

 

 

Pokud se nějaký kluk zasní v pokojíčku nad obrázkem kowboje... co bys mu poradil? Dál snít, anebo?

Asi bych mu poradil, aby uskutečnil to, co chce. Buď ho to osloví, anebo zklame. Ale to nepozná, dokud to nezkusí.

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 2 čtenářů. Celkový počet bodů: 10.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: