Rusko a koně ve 20. století - memento milionů

6. 02. 2018 07:00, Aktualizováno 7. 02. 2018 12:41

Obrázky: 9

Autor: Michaela Burdová Foto: Paolo Marziali Rubrika: Různé Počet přečtení: 2474 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Další nahlédnutí do světa koní v Sovětském svazu ve 20. století. Po kolektivizaci, která uštědřila populaci koní krutou ránu, přišla druhá světová válka. Osudy milionů koní se opět propletly s dějinami národů.

Rusko, Sovětský svaz – či národy na jeho území, abychom byli přesnější, dalo světu ušlechtilé achaltekinské koně, vznosného a rychlého orlovského klusáka, skvělého koně pro lehkou kavalerii – donského koně, krásné i výkonné ruské arabské koně, vytrvalé kabardince a anglo-kabardince, parádní koně do stále žijící ruské trojky – viatku, dlouhé tažné koně mezénské, kteří dokážou přežít jen o mechu a rybách, nebo zázračné koně mrazů – koně jakutské, a ještě další. A stejně jako plánoval říšský šéf chovu koní Gustav Rau vyšlechtit dokonalou rasu německého vojenského koně, maršál Buďonnyj se stejným cílem vytváří ruské plemeno nesoucí jeho jméno

V 50. letech chtěli chovatelé koně Buďonného prověřit, zda je schopen přežít ve volné přírodě bez zásahu člověka. Několik jedinců převezli na ostrov uprostřed slaného jezera Velký Manyč. Koně se velmi dobře adaptovali. Dnes se o tomto místě hovoří jako o ostrově mustangů nebo ostrově divokých koní – a v některých zdrojích se uvádí, že není známo, kde se tam ti koně vzali – ale pokud se podíváte na video, uvidíte pravděpodobně potomky donských koní a asi také koní Buďonného. (https://www.youtube.com/watch?v=KWVtfkhour8).

Stav koní před válkou

Před Velkou říjnovou revolucí a občanskou válkou populace čítala téměř 40 milionů koní - což byla prakticky třetina světové populace. Občanská válka a 1. světová válka dostala některá domácí plemena na pokraj zániku, ale nepřinesla tak zásadní propad v celkovém počtu koní jako další politický vývoj. Kromě toho už v roce 1921 komunistický velitel chovu koní maršál Buďonnyj usiloval o doplnění stavu kvalitních vojenských koní - a například vypleněný hřebčín hraběte Stroganova - od roku 1921 Těrský hřebčín, začali obydlovat importovaní arabští koněCrabbetu. Zestátněné hřebčíny vedli bývalí vysocí důstojníci Buďonného První jízdní armády.

Průběh kolektivizace a další faktory v Rusku však pro miliony koní znamenaly ortel smrti, jejich počet klesl prakticky na polovinu. Díky snaze revitalizovat chovy se jejich počet zvedl „alespoň“ na necelých 18 milionů v roce 1940 (některé zdroje uvádí 21 milionů). Část z nich narukovala na frontu. Jakkoliv se zdálo, že po první světové válce koním ve vojenství odzvonilo, ani druhý globální konflikt se bez nich, bohužel, neobešel.

Rudá armáda měla na začátku války 526 400 koní. Sovětské velení sice v období 1937–41 radikálně snížilo podíl jezdecké kavalerie v armádě až na polovinu, ale už po prvních třech týdnech války maršál Georgij Konstantinovič Žukov shrnul své zkušenosti a napsal dopis nejvyššímu velení: „Naše armáda poněkud podceňuje význam kavalerie. Za současné situace na frontě, která se do široka táhne stovky kilometrů lesními oblastmi, by mohly jednotky kavalerie Rudé armády svými nájezdy vhodně zasáhnout a narušovat zásobování německých vojsk…“

Sovětská kavalerie

Do září 1941 se počet koní na frontě zvýšil na 1 324 000 koní a pak až na 1 900 000. Celkem prošlo válkou na ruské straně asi 3 a půl milionu koní – tito koně však byli využiti především pro zásobování. Co se týče kavalerie, nesmírně trpěla špatným vedením. 60-80 % koní ze šesti sborů kavalerie bylo zničeno už 22. června 41, protože se nedokázaly přeskupovat do formací. Ztráty byly tak velké, že např. 41. divize kavalerie musela být rozpuštěna, protože prostě neměla dostatek koní a nebylo jak je nahradit. 36. divize čítající mimo techniku a mužů asi 7 500 koní byla hned na začátku války zničena německou Luftwaffe během 48 hodin. 

Přesto i kavalerie měla své chvíle slávy, především pod velením velmi schopného velitele a vynikajícího jezdce, generálmajora L. M. Dovatora, který razil heslo „Velí se v čele“. Byl pověřen velením samostatné skupiny kavalerie tvořené 50. a 55. divizí kavalerie. Pikantní je, že byl původem rolník a Žid. Za carských dob kozáci podnikali na Židy pogromy - nyní jeden Žid velel kozákům. 

Jeho kozáci pronikli až do týlu nepřítele. Agresivní a neutuchající výboje ve slabším místě německé linie před Moskvou nakonec donutily nepřítele, aby se stáhl. Němci mají strach a údajně je na dopadení Dovatora vypsána odměna 100 tisíc říšských marek. Dovator, který na své hrdinství nakonec velmi rychle doplatí životem, je v Sovětském svazu legendou. Vlastně byl posledním slavným velitelem v historii kavalerií. Ovšem mezi řádky o jeho zásluhách čteme… 14. prosince napadne jedna kozácká eskadrona německou 10. baterii a tasenými šavlemi pobije všechny dělostřelce i jejich koně… 

Během roku 1941 a 42 klesl počet koní o neuvěřitelných 11 milionů – koně z větší části padli do rukou Němců (uvádí se asi 9 milionů) nebo byli zabiti ve špatně vedených bitvách s obrovskými ztrátami, zbytek měla na svědomí zima, nemoci a hlad. Číslo 9 milionů vypadá nepravděpodobně, nicméně takový byl úbytek koní na sovětské straně. Stalin pak rozhodl jízdní jednotky začlenit k mechanizovaným – vznikaly tzv. GMK (skupiny mechanizované kavalerie).

Strategie byla jednoduchá – tanky se v členitém a nepřehledném terénu obvykle kombinují s podporou pěchoty – tentokrát ale pěchota sedí na koních. Koně dokážou při prolomení fronty nepřítele být na místě dřív, než stačí nepřítel zareagovat, a vyčistit dobyté území. Běžný způsob byl shromáždit se v noci 12-15 km od frontové linie a vyrazit s tanky po první vlně, která linii prorazí.

Jací jezdci?

Vojenští koně samozřejmě potřebují jezdce – nebo instituty, které je budou vychovávat. Hned po revoluci převzali vedení kavalerie bývalí carští důstojníci, kteří přešli do Rudé armády. Byla také založena jezdecká akademie, později nazvaná Buďonného akademie Rudé armády v Moskvě, jejím úkolem bylo vychovat kavaleristické důstojníky z řad proletariátu. Výcvik trval v době míru 3 roky, za války 8 měsíců. 

Jací koně?

Jací koně šli do války Sovětského svazu proti Hitlerovi? Různí. Donští kozáci na donských koních (i ti, co se přidali k Němcům), hbití Džigitové na kabardinských koních, hrdí jezdci Střední Asie sedlali achal-teke, sibiřští měli kuznětské koně (toto plemeno již zaniklo) a samozřejmě kavalerii doplnovali různí kříženci a také anglo-donští (Buďonného) koně.

Nejvíce ale bylo třeba ochotných malých tahounů – což byli většinou rolničtí panje - takový koník dokázal přežít i zimu a peklo Stalingradu (foto výše). Velké ztráty pak pomohli doplnit koně mongolští – během posledních 4 let války „narukovalo“ do Rudé armády kolem půl milionu vycvičených mongolských koní. Vzhledem k tomu, že Mongolsko bylo „dlužníkem“ SSSR, koně tedy získali Rusové prakticky zadarmo. Nenároční polodivocí a tvrdí mongolští koně byli pro extrémní podmínky východní fronty vhodnější než jejich ušlechtilejší příbuzní z Evropy, a mnozí došli až do Berlína. I tito skromní „vojáci“  si vysloužili svůj pomník, přestože se o nich moc neví. 

Transport a zásobování

Zpočátku války byli koně důležití především pro transport – munice, zásobování, artilerie. Špatné cesty, bláto, led, sníh, lesy koně nezastaví, nicméně postup je pomalý, protože vyžadují péči, odpočinek, krmení a lidskou sílu a denní porce kilometrů je omezená. Na druhou stranu chabá infrastruktura ruské krajiny těžko skýtala jinou alternativu. Nejhůře nesli tvrdé podmínky těžší chladnokrevníci.

Osvědčenou transportní jednotkou byla tzv. tachanka - což byl běžný vůz nebo kočár za jednoho až dva koně upravený pro převoz děl. Výhodou tachanky byla rychlost, která mohla nepřítele zaskočit. Tato taktika byla běžná v ruské občanské válce především na ruském venkově a na Ukrajině, později ji převzali Poláci a využíval ji i wehrmacht za 2. světové války.

Na koně jako hlavní transportní sílu spoléhali v prvních fázích války především Němci (pro 80 % dělostřelectva), kteří ve 2. světové válce potřebovali 2,75 miliónů koní, ale také Rusové. Němci od listopadadu 1941 do konce ledna 42 ztratili téměř 180 tisíc koní – koně kosily bitvy, vyčerpání a nemoci. Rusové používali pro transport ve velkém koně, na severu soby a na jihu velbloudy, ale s postupným přísunem nákladních vozidel z USA (427 tisíc ks) už tato potřeba tažných koní klesala a byli na koních méně závislí než Němci, kteří zápasili s nedostatkem pohonných hmot a zásobami krmení. A přišla ruská zima.

U Stalingradu německá 6. armáda při nedostatku zásob pro koně dokázala ještě dost velkou část z 27 tisíc koní (mnozí  z nich byli zrekvírovaní rolničtí koníci – panje) dostat na venkov. Logistika zásobování tím ještě víc utrpěla, koně ve městě neměli krmení a den ode dne slábli. Podle slov jednoho důstojníka wehrmachtu jim zkoušeli dávat dřevo a třísky, ale nakonec nezbylo, než všech zbývajících 12 000 koní porazit a využít je pro vlastní hladové žaludky. Zbyla jen sedla...

Tady u té fotografie trochu odbočím - je výmluvým dokladem služby koní za hranicí jejich života...

Poslední služba koní

Vojsko potřebuje jíst – a vojevůdci zcela pragmaticky počítali samozřejmě i s využitím válečných koní v případě potřeby na maso. Hodně se v souvislosti s válkou píše o počtech, o zraněných koních, koňských polních lazaretech. Koně ale také zachraňovali životy, protože se jimi vojsko zasytilo – na obou stranách.

Na straně sovětské…

Podle mnoha zdrojů se často koňské maso v sovětské armádě používalo ilegálně – vojáci zabíjeli zdravé koně. Podle Slutskyho byla tato praxe rozšířená hlavně první jaro války: „Pořád si pamatuji ten nasládlý pach polévky s koňským masem. Důstojníci také krájeli maso na tenké plátky a opékali je na železných plátech…“

Masově se jedli v sovětské armádě koně v předjaří 1943. Důstojník Leonid Rabichev vzpomíná, že tehdy měli k dalšímu zdroji potravin dojít až po 100 km. Vojáci byli vyhladovělí, ale pak si všimli těl vojáků a koní, kteří zde padli na podzim a v zimě. Z mrtvých vojáků si vzali boty, zbraně, tabák, koně snědli prakticky celé. Nejprve odstraňovali vrchní vrstvu prolezlou červy, ale později už jim to bylo jedno.

Sovětští vojáci dostávali svůj příděl jídla (pokud bylo) 1x denně, důstojníci jedli lépe a více.

Na straně německé…

Co se týče jídla, v německé armádě jedli vojáci i jejich velitelé obvykle stejně. Jak se dívala německá armáda na koně jako zdroj potravin, nejlépe dokresluje věcná zpráva ze Skupiny armád Don, ve které jsou požadavky na zásobování 6. armády ze dne 23. 12. 1942:

  1. Během současných těžkých bojů a za tvrdých klimatických podmínek je pro udržení bojeschopnosti jednotek potřeba: 2500 cal na muže a den (500 g chleba, 90 g konzervovaného masa, 100 g zeleniny, 90 g jídla k večeři, 50 g tuku, 50 g cukru, 20 g soli a koření, 15 g sáčky – nápoje, 25 g tabáku). Pro 250 000 mužů je to celkem 282 t/den.
  2. Koně – momentálně 7 300 vojenských koní, 15 700 transportních. Pokud by se všichni porazili, měla by 6. armáda dostatek masa do 15. ledna a do té doby by nebylo potřeba konzervované maso. Pro udržení mobility těžkých zbraní a dělostřelectva je žádoucí ponechat 7 500 koní. To vyžaduje nezbytné letecké zásobování 22 t píce na den (3 kg na koně a den). Adekvátně by se zkrátila doba, po kterou by nebylo nutné doplňovat masové konzervy…

Těžko odsuzovat vojáky v poli za to, že koně zabijí a snědí… letos je výročí bitvy u Stalingradu (dnes Volgogradu). K obrázku tisíců sedel jen výňatek ze zprávy německého generála Pauluse generálu Thielovi:

„Dnes je 4. den, kdy muži nemají co jíst. Poslední koně už jsou snědení. Dovedete si představit, že se vojáci vrhnou k tomu, co z koní zbylo, rozbijí jim lebky a pojídají syrový mozek?...“

Cesta života

Bez koní by se také těžko dostávala pomoc do obklíčeného Leningadu, jehož blokáda trvala 900 dní. Jediná cesta – tzv. Cesta života, vedla přes zamrzlé Ladožské jezero. Dodnes se hovoří o mýtu zmrzlých koní, kteří údajně z hořícího lesa prchali přes jezero, které v to dobu zamrzlo tak rychle, že v něm koně uvízli. Ráno se údajně svědkům naskytla děsivá podívaná na zmrzlé hlavy koní trčící z ledu. Tento příběh sepsal italský válečný žurnalista, ale je nepravděpodobné, že by tak rychle vznikl led, který by koně zastavil.

Rusové měli s "ledovými" cestami bohaté zkušenosti - a jeden leningradský inženýr navíc spočítal, že koně bez nákladu unese led o síle 10 cm, koně táhnoucího saně s nákladem o váze 1 t unese led o síle 18 cm, nákladní vozidlo vezoucí jednu tunu vyžaduje 20cm led. Led na jezeře míval sílu až 90 cm. Při -5 st. má led tloušťku 10 cm za 64 hodin. 

Útěky

Rok 1945 přinesl chaos zoufalého ústupu poražených a postupu vítězů, z Východního Pruska prchali lidé s trakénskými koňmi, z Polského Janowa utíkali pracovníci hřebčína s ušlechtilými arabskými koňmi, aby nakonec došli do ohnivého pekla bombardovaných Drážďan. Americký generál Patton alias Šílený Patton neboli „Stará krev a kuráž“ dal souhlas s převozem vzácných koní z Hostouně do Bavorska (viz Záchrana bílých hřebců).

Polský poklad – těrský poklad

V době, kdy si Němci a Rusové dělili Polsko, sápali se i po polském národním pokladu – ušlechtilých arabských koních poklidně se pasoucích v hřebčíně Janow Podlaski. Rusové byli na místě první a ukořistili velkou část koní – v té době vyčerpaných marným pokusem pracovníků hřebčína vzácné koně přemístit. Rusům ovšem unikl polský princ Witez i jeho bratři, kteří se tou dobou potulovali někde v okolních lesích spolu s osmdesátkou dalších koní ztracených při pokusu o evakuaci hřebčína, ale i tak se ruskému chovu kořist bohatě vyplatila. Kořist však musela putovat do místa určení po svých – téměř tisíc kilometrů do Těrska. Jednou z klisen, která tento pochod přežila, byla Mammona (Ofir). Tuto cestu absolvovala jako dvouletka, přežila – a stala se nejcennější klisnou Těrského hřebčína - těrským pokladem.

Veterinární péče v Rudé armádě

Z historie válek je známo, že šíření infekčních onemocnění u koní znamená velké oslabení bojového potenciálu armády (pomineme-li zájem o pohodu koně jako takovou – ale jsme ve válce). Přes 10 000 sovětských veterinářů zodpovídalo za to, aby masy koní nedecimovaly infekční nemoci a aby se koně po zranění mohli vrátit na své místo. Veterinární lékaři museli projít školením, připravit se na práci ve vojenských podmínkách, v polních nemocnicích, na chirurgii v poli. V zázemí vědečtí veterinární odborníci připravovali manuály pro řešení nákaz na základě nejnovějších poznatků i sebíraných zkušeností z terénu, které se ve velkém tiskly a předávaly na frontu.

Vzhledem k obrovské ztrátě koní v prvních dvou letech, kdy Rusku zbylo 9 miliónů koní včetně mladých, bylo životně důležité zabránit šíření nemocí a udržet stavy. Od prvních dnů války vojenská veterinární služba zajišťovala prevenci a protinákazová opatření, dále prováděla veterinární a sanitární kontrolu staticíců tun masa a živočišných produktů pro armádní jednotky. Součástí každé části armády až po divizi je tým zajišťující odbornou péči - vojenský veterinární lékař, podkováři, asistenti. Během let války činila incidence infekčních nemocí koní 3-8 %, zatímco v občanské válce bylo nakažených 36-45 % koní.

Dost práce měli veterináři také na osvobozených územích, kde ustupující armády logicky už nijak nezajímala protinákazová opatření a Němci tam bez problémů ponechali nakažená zvířata. Nebezpečí číhalo i na lidi, jako třeba svrab nebo sněť, tuberkulóza, brucelóza nebo slintavka a kulhavka. Před vstupem koní na toto území bylo nutné provést příslušná opatření, prověřit zdraví místních chovů hospodářských zvířat. Velitelům rumunské armády, v době, když už bojovala pro změnu proti Němcům, bylo ze strany Sovětů nařízeno, aby se samostatné jednotky rumunské kavalerie nepřibližovaly ke frontě, dokud jejich koně nebudou zdraví (promoření hřebčí nákazou).

Po válce bylo 7 211 sovětských důstojníků veterinární služby oceněno státním vyznamenáním. 

Maršál Žukov v sedle achaltekinského koně

Když Německo kapitulovalo, Moskva brzy žila přípravou velkolepé vítězné přehlídky.

18. června byl Žukov povolán na Stalinovu chatu. Stalin se ho zeptal, jestli nezapomněl jezdit na koni. „“Ne, nezapomněl,“ odpověděl Žukov. „Dobrá, tak povedete přehlídku,“ řekl Stalin, „Rokosovský bude velet.“

„Neměl byste to být vy?“ zeptal se Žukov.

„Já už jsem na to příliš starý.“

Stalin Žukovovi navrhl, aby si vzal na přehlídku bílého koně, kterého mu ukáže Buďonnyj. Další den odjel Žukov na zkoušku přehlídky. Tam potkal Stalinova syna Vasiljeva, který mu prozradil, že jeho otec chtěl vítěznou přehlídku vést, ale spadl z koně. Když prý vstal, oklepal prach a řekl: „Ať jede Žukov, je to zkušený kavalerista.“ Na dotaz, co to bylo za koně, Vasilij odpověděl: „Bílý arab, kterého vám doporučil.“

Nebyl to však arabský kůň, ale achaltekinec 26 Arab, který se mimo jiné zúčastnil legendárního vytrvalostního závodu z Ašchabadu do Moskvy (4 800 km) a byl otcem olympijského vítěze v drezúře z roku 1960 - Absenta. Na OH v Tokiu byl o 4 roky později Absent třetí. Arab ještě v 17 letech na závodech v Moskvě překonal překážku o výšce 2,12 m.

Koně, chov a politika

Sovětská kavalerie prošla po válce reorganizací a byla nakonec rozpuštěna roku 1955. Válka skončila a koně se chovali dál, jen možná méně a za trochu jiným účelem. Ztráty koní v Sovětském svazu byly obrovské. Jen na bojištích jich padlo kolem milionu. Z necelých 21 milionů koní v roce 1940 jich na ruském teritoriu zbylo 9 milionů. Ale chovatelé koní měli hned po válce hlavní cíl - obnovovat, zlepšovat, vrátit se ke své práci a také zapomenout. Mezi hřebčínem Janow Podlaski a Těrským hřebčínem došlo k několika transakcím. Mimo jiné z Janowa Podlaski přišel do Těrského hřebčína hřebec Arax, kterého najdeme v mnoha původech špičkových vytrvalostních koní.

Darovat ušlechtilého koně je něco, co přežívá i v moderní době jako něco nadčasového, co může dál a celé generace obohacovat obdarovaného, zvláště pokud se jedná o cenné zvíře z hlediska plemenitby. Je to také gesto hodné velké politiky. A tak, když Nikita Chruščov pomohl Egyptu s financováním Asuánské přehrady, co jiného mohl Egypt nabídnout, než krásného arabského koně Rafaata … jehož je těžké v rokokmenech arabských koní nenajít. 

Memento milionů

Nelze v jednom článku postihnout všechny aspekty týkající se 2. světové války a koní. Navíc pravda je v historii velice ošemetná záležitost. Jisté je jedno - pro vůdce válek jsou koně vojenským prostředkem, ztráty jsou statistické údaje vyžadující úpravu strategie. Pro kavaleristy, kočí, přímé účastníky bojů to byli většinou partneři, na nichž závisel jejich život. Naše generace už může jen číst a dívat se na dokumenty. Čtení o válečných koních však jen těžko odhalí skutečný horor lámající duše i tělo těchto citlivých zvířat. Mnozí koně po návratu z fronty byli kousaví, někteří agresivně reagovali na člověka v uniformě, byli hluší či apatičtí.

My, kteří dnes už jen čteme či se díváme na filmy s válečnou tématikou, s často romanticky zaobalenou realitou, nebo obdivujeme a sdílíme náročný výcvik kavalerie na youtube, můžeme jen tušit a snažit se potomkům válečných koní tento obrovský dluh vrátit. Ti to ocení, zatímco miliony mrtvých koní z války naše sochy a památníky stavěné tu i onde nevzkřísí - i když alespoň připomenou. 

Zdroje:

Připojené obrázky

Připojené články

08.12. 2017 08:00 Rusko a koně v turbulencích 20. století

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 3 čtenářů. Celkový počet bodů: 15.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: