Na přelomu 19. a 20. století mělo Rusko v přepočtu na obyvatele 2x tolik koní než Evropa. Údaje kolísají mezi 21 a 23 miliony koní.1 Hospodářství bez koně bylo spíše výjimkou. Za carské éry existovalo kolem 27 imperiálních hřebčínů produkujících kvalitní koně do tahu i pod sedlo a 2 500 soukromých hřebčínů.2 V letech 1901–1907 představovali koně v Rusku významnou složku exportu – ročně 60 tisíc koní bylo prodáno do Německa a téměř celý zbytek exportu koní končil ve Velké Británii.
Koně pro Rusy, stejně jako pro obyvatele jiných zemí, měli zásadní význam v zemědělství, vojenství, přepravě i zábavě. Vztah rolníka (mužika) k jeho každodennímu pomocníkovi mohl být stejně tak hluboký jako vztah aristokrata a jeho oblíbeného oře. Carská rodina měla dokonce na pozemcích letního sídla Carskoje Selo v Puškinu u Petrohradu hřbitov pro své oblíbené koně.
V roce 2001 zaplavily zahraniční média články o tomto výstřelku carské rodiny – na který náhodou přišel francouzský spisovatel a horseman Jean Louis Gourad, když dělal svůj výzkum v Národní knihovně v Paříži a narazil na článek z jednoho časopisu z roku 1860. Gourad toto místo navštívil už v roce 1988 (dojel tam po kopytě se dvěma svými francouzskými klusáky za 75 dní, urazil 2 000 km, a koně poté daroval Gorbačovovi). Našel jen zarostlé rumiště obehnané ostnatým drátem s vraky nákladních aut a traktorů.
Tady pomalu zarůstalo trávou 122 náhrobků – pod nimiž odpočívá také bělouš L´Ami, na kterém vjel triumfálně Alexandr I. na konci napoleonských válek do Paříže. Dále zde jsou pohřbeny kosti klisny Flory, oblíbenkyně cara Mikuláše I., a také cob, jehož ne zrovna rád jezdil Alexandr III. (měl údajně z koní strach, nicméně nádvoří Mramorového paláce v Petrohradě zdobí jeho jezdecká socha). Vedle hřbitova je stáj pro osm carských koňských důchodců, kteří zde a na přilehlé pastvině v klidu a při maximální péči dožívali.3 Gourad shromáždil první finanční prostředky na obnovu hřbitova.
Ale navzdory carské náklonnosti ke koním docházelo ke zbytečným ztrátám – za vlády Mikuláše I. bylo rekrutů i koní dostatek, a tak se do jisté míry mohlo plýtvat – jednak špatnou taktikou, prakticky nulovou motivací vojáků, kteří často museli narukovat za trest, i neadekvátním krmením a tréninkem. Koně v carské kavalerii byli svého času drženi na krmné dávce z ovsa a piva (o píci se zdroj nezmiňuje), což jim dodávalo lesk, nikoliv fyzickou kondici. Při jednom tréninku formací, který se na příkaz Mikuláše I. musel provádět celý ve cvalu, uhynulo 700 koní na vyčerpání.4 Nacvičování ceremoniálních přehlídek mělo za Mikuláše I. prioritu před výcvikem pro bojové situace.
O tom, jak na koních v imperiálním Rusku lidé záviseli, vypovídá i osud zlodějů koní v té době. Ukradený kůň byl tehdy na venkově celkem běžný jev a ztráta tažné síly ohrožovala existenci rolníka. Mohl si sice pronajmout koně od souseda, ale to bylo dost drahé. Carští zákonodárci se stavěli k těmto problémům rolníků poměrně laxně a ani symbolické prodloužení pobytu zlodějů ve vězení nebylo odrazující. Mužici začali brát spravedlnost do svých rukou. Pokud měl zloděj koní štěstí, čekala ho rychlá smrt. V opačném případě pomalá a bolestná – pověšení za nohy a skalpování horkou dýkou, vypíchnutí očí, často ho zmrzačili pro představu, jak se cítí rolník bez koně, nebo ho pro zdůraznění jeho podřízeného stavu znásilnili rozžhavenou tyčí.
Rusko-japonská válka byla jedním z katalyzátorů revoluce 1905 (dílo dokonala Krvavá neděle, kde – pokud jde o koně – tvrdě zakročili mimo jiné i carovi obávaní kozáci.) Pominu ostatní aspekty porážky Ruska, ale co se týče koní, ruská kavalerie existovala v počtu 80 000 v předvečer války a z větší části ji tvořili kozáci – ve východní Asii každá divize kavalerie čítala 3 400 kozáckých dragounů schopných boje na koni i ze země. Některé divize měly vlastní dělostřelectvo – děla táhlo 12 koní.
Ani ruská ani japonská kavalerie nakonec nesehrály v tomto konfliktu výraznou roli už jen kvůli těžkému a členitému a skalnatému terénu, který zpomalil postup. Snad jen stojí za zmínku, že šavle vystřídaly palné zbraně.5
Revoluce v roce 1905 nebyla pro chov koní nijak zásadní, co se týče jejich početních stavů. Na venkově mužici v zápalu jacquerie plenili panská sídla (zničili jich 3 000) a v záři požárů se večer vraceli s povozy naplněnými uloupeným majetkem. Pak přišla 1. světová válka a v závěsu za ní listopadová revoluce a občanská válka.
V roce 1914 mělo Rusko 35 milionů koní (některé zdroje uvádí počty 32–33 miliónů), z toho 60 % v zemědělství, 30-35 % jezdeckých a zbytek byli koně dostihoví (USA v té době měly 24 miliónů koní). V zemědělství zastala mechanizace pouhé 1 % práce, zbytek bylo na koních a volech. Po revoluci přišla Leninova direktiva o chovu hospodářských zvířat týkající se také znárodnění všech privátních hřebčínů. I chudí rolníci si mohli dovolit držet koně díky podpoře ze strany státu.
Občanská válka se však táhla ještě do roku 1921. Po sedmi letech války – světové a občanské, klesl počet koní na 18,9 milionů, na decimování stavů se podílelo mimo jiné i sucho v roce 1921. Následovalo horečné obnovování a podpora chovů.
Zpočátku se jednalo o celkem chaotické křížení, ale např. pro potřeby kavalerie velitel 1. jízdní armády v Rusku, maršál Semjon M. Buďonnyj, postupně využíval křížení donských a také trakénských koní (Buďonnyj byl roku 1924 jmenován inspektorem jezdectví a podílel se na obnově chovu koní stejně jako později po 2. světové válce). Spojením donských koní a plnokrevníků vznikal anglo-don (např. Hřebčín 1.jízdní armády) Buďonnyj postupně tvořil plemeno vojenského koně, které ponese jeho jméno.
V zemědělství pracovaly miliony koní bez honosných rodokmenů. Malí, tvrdí a vytrvalí pomocníci. Na severu a severozápadě evropské části Ruska to byli finští koně, „finky“ menší, kompaktní koně, ryzáci se světlou až bílou hřívou a ocasem (v roce 1907 založena plemenná kniha finského koně, v polovině minulého století jejich počet vzrostl na 400 tisíc, ale s příchodem techniky strmě klesl až na 20 tisíc.6 Přesto toto plemeno díky své univerzálnosti stále existuje.)
Dále na východ se křížením finky a místních koní vytvořily dva typy vynikajících pracovních koní – „viatka“ (v polovině 19. století oblíbený kůň do ruské trojky, i když nejmovitější Rusové jezdili trojku s orlovskými klusáky) a „obvinka“ – bohužel dalšími nevhodnými pokusy o zušlechťování oba tyto typy zanikly. Na jihovýchodě rozmanitá plemena tatarských, baškirských a kirgizských koní přispěla ke vzniku místních typů rolnických koní. Oblíbeným typem byl mimochodník „inoghod“.
V centrální části na základě křížení s polskými a litevskými plemeny vznikl typ koně „zhmudka – žemaitukas“, o něco vyšší než koně na jihu a východě, velmi líbivý a žádaný i jako kočárový kůň do měst. Nejlepším produktem křížení koní na venkově ve Voroněžské oblasti kolem řeky Bitjug je voroněžský kůň neboli „bitjug“, na jehož vzniku se podílely importy dánských a holandských chladnokrevníků o 200 let dříve za cara Petra Velikého (který tento import nařídil). Voroněžský kůň doplatil na pokles chovu koní v této lokalitě a intenzivním exportu nejlepších klisen a hřebců do Jižní Ameriky, dnes je to prakticky neznámé plemeno.
Ve změti plemen a typů na nedozírném ruském území kraloval v roli vojenského koně donský kůň – za první světové války měla ruská kavalerie 60 % těchto koní. Jejich tvrdost, nenáročnost a vytrvalost byla legendární – v listopadu 1883 4 důstojníci a 14 kozáků ujeli 1 240 km z Nižného Novgorodu přes Moskvu do Petrohradu v hlubokém sněhu a teplotách kolem -20 °C za 11 dní nebo v roce 1899 dvě donské klisny Vlaga a Diana urazily se svými jezdci za 30 dní 2 600 km z Lubenu v jižním Rusku do Paříže. Donští koně v 1. jízdní armádě urazili za 30 dní při pochodech a bojích na Ukrajině 1 200 km.
Dnes se populace donských koní smrskla – klisen je jen kolem dvou set. Zájem opadl hlavně po zrušení dostihů donských koní v roce 1984, ale v posledních letech je snaha vrátit „dončakům“ místo na výsluní žádaných hlavně prodejných koní. Kozáci a donští koně, to je vskutku dobrodružné téma na samostatný článek.
Maršál Buďonnyj vzpomíná na to, jak dostal darem od jednoho kozáka svého nejlepšího koně – donského koně Kazbeka. „Mrzí mě, že jsem toho kozáka už nikdy nepotkal. Poděkoval bych mu stokrát. Byl mým hlavním koněm, i když jsem jezdil i další. Šel se mnou neohroženě v dešti kulek, v řeži šavlí, přes oheň i vodou.“ Kazbek byl několikrát raněn. Po skončení občanské války si ho Buďonnyj vzal k sobě do Moskvy. Kazbek se dožil 18 let.
Podstatnou roli sehráli koně – a hlavně samozřejmě „dončaci“ v občanské válce. Dá se hovořit doslova o válce kavalerií – bílé a rudé (někdy bylo těžké určit kdo je kdo, stalo se i, že vyrazili proti vlastním řadám). V nepřehledné situaci byla kavalerie výhodnou, rychlou a flexibilní silou. Antibolševické „bílé“ jednotky zpočátku úspěšně nasadily několik tuctů divizí kavalerie proti rudým. Leninův vrchní velitel bolševické armády Leon Trockij kombinoval jezdeckou kavalerii s obrněnými vozidly, děly a vozy s kulomety taženými koňmi.
Občanská válka a použití koňo-mechanizované armády přinesly Stalinovi a velitelům Rudé armády cenné zkušenosti. Podobný nápad měli také svého času Američané, ale z pohledu samotných kavaleristů to bylo absurdní a nasazení koní ve válce v době mechanizace a nových technologií zbytečné. Ale byli to především donští koně, kteří tvořili 1. jízdní armádu Semjona Buďonného, která dokázala porazit Bílou armádu a zatlačit Poláky z Ukrajiny až k Varšavě.x Kromě toho, že na koně do kavalerií usedl i koňmi nepolíbený dělnický proletariát na základě bombastické kampaně, velitelé kavalerie byli většinou bývalí ředitelé hřebčínů, zkušení chovatelé a jezdci.
Ostudným excesem posledních let války a revoluce se staly masakry koní v některých hřebčínech, především na Ukrajině.
Když dostal maličký Lenin k narozeninám hračku koníka z drceného papíru, tak mu ukroutil nohy a pak ho roztrhal na kousky. Samozřejmě to nic nevypovídá o jeho skutečném vztahu ke zvířatům (miloval kočky), ale je to do jisté míry symbolické – krutě zacházeli s ušlechtilými koňmi revolucionáři, kteří v nich viděli symbol bohatství nenáviděné třídy, hračky princů. Ne vždy se však dějí excesy v jménu ideologie – jde o prosté drancování a eskalaci agresivity skupiny nebo davu.
Situace na Ukrajině byla v období první světové a ruské občanské války v podstatě nepřehlednou změtí postupujících a zase ustupujících armád, jejichž některé součásti si tak nějak dělaly, co chtěly (i některé části proslulé 1. jízdní armády maršála Semjona Buďonného.)
Ušlechtilý arabský kůň ztělesňoval to, co rudí nenáviděli. Bohatství, urozenost. Prostě vyšší třídu. Některé z těchto nejznámějších excesů se odehrály ve Volyňské oblasti na Ukrajině (toho času součást Ruského impéria).
Slawuta
85letý princ Roman Sanguszko byl před svým zámkem zabit bolševiky, když se před nimi snažil ve Slawuta bránit své sídlo – tedy ne s puškou v ruce, ale vyšel na balkón, že s útočníky promluví… měl za to, že pětaosmdesátiletého starce nenapadnou. Zmýlil se. Hřebčín Slawuta byl jedním z nejstarších a nejdůležitějších polských hřebčínů, pravděpodobně byl založen už kolem roku 1506.
Když vypukla 1. světová válka, bylo zde 132 chovných arabských klisen. Téměř všechny koně bolševici zabili – brutálně umučili, a hřebčín vypálili do základů. Masakr měly na svědomí bolševicky radikalizovaní rolníci. Některé katastrofy někdy spustí jediný výstřel, malá křivda, prostě ona poslední kapka, která přeteče… V tomto případě Szanguszko měl strach, aby mu vojáci nesahali v lese na dřevo a vyslal na noční hlídky dva muže – své příbuzné. Došlo ke konfliktu Szanguszkových mužů a vojáků, což eskalovalo do pogromu.
Biala Cerkiew
V dalším hřebčíně na Ukrajině, Biala Cerkiew, bolševické hordy postřílely kulometem šedesát arabských klisen – protože to byla v jejich očích „koňská aristokracie“. Současně nenávratně zmizela plemenná kniha se všemi rodokmeny zapisovanými po dobu 115 let.
Antoniny
Krutý osud potkal i chov arabských koní v Antoniny hraběte Potockiho. Likvidaci stáda vzácných koní tehdy sledovala z okna sídla Zofia Kossak-Szczucka, polská spisovatelka, která se provdala do Volyně. Po zničení Antonin napsala knihu „The Blaze“ (Požár) – nejen na základě své zkušenosti, ale i podle dalších očitých svědků. (Knihu jsem nesehnala a objevený citovaný úryvek o zacházení s koňmi je tak smutný, že se mi to ani nechce překládat a kazit vám den.)
O život zde krutým způsobem přišel i plemeník Ibrahim, jehož linii naštěstí zachránil prodej jeho syna Skowronka, který byl odprodán do Anglie a později do USA. Každopádně srdcervoucí zážitek polské spisovatelky z Antonin nebyl tím nejhorším v jejím životě – nakonec přežila i tábor smrti v Osvětimi. A v Antoninách se dnes na zarostlých ruinách bývalého velkolepého panství pase dobytek.
Těrský hřebčín
Revoluce a občanská válka dopadla i na předchůdce později proslaveného Těrského hřebčína. V roce 1888 hrabě Sergej Stroganov a jeho bratranec princ Alexandr Gregorjevič Sčerbatov dovezli ze Sýrie dva hřebce a devět klisen a založili chov arabských koní. Další dva koně jim daroval o tři roky později šejk Nsra Ibn Abdulla. Hřebčín vzkvétal až do roku 1917, kdy byl za občanské války zcela zničen a všichni koně zmizeli. V roce 1921 tu vznikl ruský státní hřebčín pojmenovaný podle místní těrské kozácké skupiny.
Absurditu té doby dokládají i soudní procesy s koňmi – v Rostově na Donu bolševici v roce 1919 zastřelili proslulého ruského klusáka Krepesh (Krepysh), který za svou kariéru získal 35 tisíc liber. Důvod popravy – byl to „buržoazní“ kůň. O necelý rok později proběhl soudní proces s plnokrevníkem, potomkem Sunstar. Odsoudili ho k smrti, protože byl spojen se starým režimem.7
Když boje konečně utichly, horečná obnova chovu koní byla jednou z priorit Národního ekonomického plánu. Díky pobídkám a podpoře státu si mohl koně odchovat a držet i každý malý rolník. Kromě toho bujely importy koní (především arabských) z Maďarska a z Francie. Do začátku kolektivizace se podařilo dostat stavy koní na původní úroveň – aby je následně zdecimovala hospodářská politika.
Kolektivizace začala v sovětském Rusku roku 1928. Ovládnout nepoddajný ruský venkov znamenalo ovládnout 80 % národa – lidí pevně spjatých s půdou a s hospodářskými zvířaty, zcela odtržených od reality „městského světa“, potažmo nějaké vlády. Lidí, kteří zřídkakdy poznali jiný svět než o pár vesnic dál a které zajímala, když už… z věcí „shora daných“ především pozemková reforma.
Je jen logické, že na vpád do jejich uzavřeného světa reagovali vzdorem (než je později zlomil strach). Raději rozprodali nebo porazili dobytek včetně koní dřív, než jim je stačili zabrat do kolchozu. Ze zoufalství dokonce odešli do měst, než aby jejich majetek skončil v rukou bolševiků, nehledě na vyvíjený cílený tlak shora týkající se daní, výkupních cen obilí, povinných dodávek atd. Být kulakem bylo totiž s postupující dobou stále „jednodušší“. Nejprve byl kulakem ten, který měl 5–6 koní a 5–6 krav. Postupně stačili dva koně a dvě kravky ve stáji. Sedláci se snažili majetek rozdělit mezi příbuzné – být co nejmenší, aby neskončili jako nepřátelé státu někde v gulagu na Sibiři.
Odporážení vlastních koní byl významný způsob pasivního odporu – kůň symbolizoval jejich životní styl. Aby tuto cílenou „sebedekulakizaci“ nějak zdůvodnili výše, oháněli se očekávanou traktorizací. Jeden statkář napsal Buďonnému – Když budeme mít koně, nedají nám traktory. Když nebudeme mít koně, dají nám traktory. Maršál Buďonnyj na 16. sjezdu strany řekl: „Bohužel naši zemědělci počítají takto – když má traktor 120 koní, pak musí 120 koní zmizet z povrchu zemského.“ Následovaly vtípky stranických funkcionářů o zrušení koní jako společenské třídy.
Je samozřejmé, že vztah rolnické rodiny k jejím koním byl víc než jen vztah rolníka a nástroje k obživě. Peter Pirogov po svém útěku do USA své vzpomínky na tuto dobu sepsal8 a mimo jiné zmínil případ „jednoho rodinného koně“: „Zorka byl oblíbený rodinný kůň. Strýc klisnu s velkou péčí odchoval a trénoval. Byla jako člen rodiny, která na ní velice lpěla. Když Zorku zabrali do kolchozu, byla zanedbávaná a vedoucí kolchozníci s ní zacházeli úmyslně brutálně, protože věděli, jak tím rodina trpí. Klisna záhy uhynula a rodina i přes námitky vedení kolchozu její tělo odvezla a trvala na tom, že ji pohřbí. Přátelé se k rodině připojili, aby tělo klisny chránili před „znovuvyvlastněním“ oficiály kolchozu, a také se zúčastnili demonstrativního pohřbu.“
Rolníci nezabíjeli koně, na jejichž tažné síle závisela úroda, bezmyšlenkovitě. Byl to v podstatě jejich vědomý akt odporu proti kolektivizaci i s tím, že strpí následky tohoto odporu. Také odmítali zasít, dokud jim nebude navrácena půda, i za cenu vlastního ohrožení (na druhou stranu byli nuceni odvádět tak velké dávky obilí, že by nebylo stejně čím osít).
V letech 1929–1933 se stalo z ruského venkova díky této pasivní resistenci rolníků jedno velké tržiště s masem a kůžemi, ceny koní strmě klesaly (z průměrné ceny kolem 200 rublů na 15–20 rublů za kus). V té době mělo mnoho lidí zdravotní potíže způsobené nadměrným příjmem masa. Nositel Nobelovy ceny, sovětský romanopisec Šolochov napsal: „A tak poráželi. Jedli, dokud byli schopni něco pozřít. Mladí i staří trpěli trávicími obtížemi. U oběda se stoly prohýbaly pod vařeným či pečeným masem. Každý měl mastnou pusu, každý říhal jako po posvícení. Každý mžoural jako sova, jako by byl z jídla opilý.“
Samozřejmě pak chyběli koně na obdělávání půdy, ono také nebylo čím krmit – kruh se uzavíral odváděním obilí a potravin až do poslední brambory – smrtícího a ostudného Stalinem řízeného hladomoru, ale to už přesahuje téma článku. Podstatné je, co tento vývoj znamenal pro populaci koní – jestliže bylo v Rusku v roce 1929 kolem 33 miliónů koní, o čtyři roky později jich zbyla polovina. Není zcela zřejmé, jak velký podíl na tomto vývoji měla pasivní rezistence rolníků – uvádí se, že kolem jedné třetiny. Další ztráty byly způsobené naprostým diletanstvím novopečených bolševických vedoucích kolchozu, někteří nebyli schopni rozeznat hříbě od telete. Stát si s množstvím zabavených zvířat najednou nevěděl rady, neměl pro ně ani místo ani dostatek krmiva.
Bolševici však koně potřebovali – začali znovu mohutně podporovat jejich chov, konečně i vzdělávání (začátkem 20. století existovaly v Rusku jen tři zemědělské školy) a řádnou péči. A kdesi v útrobách Evropy už hořel doutnák dalšího světového kataklysma, kde umírali lidé i koně po milionech…
——————————————————————————————————————————————-
Kromě uvedených zdrojů jsem prošla mnoho dalších, někde se totiž údaje rozcházejí, hlavně co do počtů (ale to je typické pro Rusko – milion sem, milion tam, ať jde o koně nebo o lidi.) K napsání článku mě opravdu inspirovalo 100 let VŘSR, kdy mě napadlo sepsat, jak to bylo v té době s koňmi – a když jsem posléze došla ke kolektivizaci a pasivní rezistenci v podobě zabíjení vlastních koní, na mnoho hodin a dnů jsem se ponořila do této absurdní doby – asi s úlevou, že je za námi. Nezabývala jsem se chovem typických ruských plemen, spíše mi šlo o nastínění celkové situace v Rusku s vazbou na koně. Pokračování se bude týkat meziválečného období, 2. světové války, studené války a perestrojky.
Další zdroje:
Ostrov Naděje v Běstvinách u Dobrušky se ponoří do sváteční atmosféry. Už tuto sobotu 13. prosince od 1...
Pět, čtyři, tři… a kruciš! Jistě víte, že si parkuroví jezdci odpočítávají cvalové skoky před odskok...
