Rozhovor se Sabine Mosen: Ježdění dle principů „légèreté“ je pro všechny

25. 02. 2011 05:00

Obrázky: 5

Autor: Dominika Švehlová Foto: archiv manželů Safariových Rubrika: Teorie ježdění Počet přečtení: 9219 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Zájemci o klasickou drezuru ve francouzském duchu již vědí, že i v České republice se lze s takovým ježděním setkat, a to na kurzech vedených německou trenérkou Sabine Mosen, licentovanou učitelkou „školy lehkosti“ Philippe Karla. Chtěli jsme tuto příjemnou, zkušenou a vzdělanou paní představit našim jezdcům trochu blíže, proto jsme ji požádali o rozhovor.

Kdo je Sabine Mosen?

Paní Sabine Mosen se narodila v roce 1961, je vdaná a má 4 děti.

S ježděním začala ve svých šesti letech a v šestnácti získala stříbrný jezdecký odznak (pozn. překl.: v Německu se „jezdecká licence" nezíská najednou pro všechny stupně obtížnosti, ale postupně. Pokud chce jezdec získat stříbrný jezdecký odznak, musí již vlastnit bronzový a znovu udělat teoretické i praktické zkoušky - obojí odpovídající znalostem a dovednostem úrovně L. Viz také tato stránka).

Po maturitě nastoupila na zemědělskou školu v Bonnu, kterou ukončila s titulem zemědělského inženýra se specializací na živočišnou výrobu.

Sabine MosenJeště během studií složila trenérské zkoušky stupně B (Reitwart) a zkoušky pro doprovod na vyjížďkách (Berittführer), pravidelně trénovala jezdectví v RV Daun, podstoupila praxi na Klostergut Maria Laach, který se zabývá chovem trakénských koní, a pravidelně se účastnila jezdeckých soutěží.

Po ukončení studií pracovala jako trenérka v RV Daun, potom - už s titulem FN „Pferdewirtschaftsmeisterin Zucht und Haltung" (odborník na chov koní) - působila jako trenérka FN (německé jezdecké federace) pro okres Rhein-Sieg. Sama každoročně navštěvovala mnoho kurzů u známých trenérů, které byly potřebné pro prodlužování její licence.

Od roku 1998 se účastnila kurzů Philippe Karla a podílela se na jejich organizaci. V roce 2007 pak složila zkoušky a stala se licentovanou trenérkou školy „légèreté" na úrovni III a čestným členem této školy. Od té doby se třikrát do roka účastní jeho kurzů a zároveň se účastní i konferencí a seminářů jiných přednášejících a učitelů jezdectví. Od letošního roku také sama vede některé skupiny školy „légèreté" (například v Rakousku).

Jak jste se vlastně s Philippe Karlem seznámila a čím vás metoda „légèreté" napoprvé zaujala, že jste se rozhodla jí věnovat naplno?

Jezdecké hodiny, kterých jsem se jako studentka účastnila, vyžadovaly - tak zvaně - použití silnějších pomůcek: pobízej více, použij ruku, vydrž otěží atd., a to vše na vrub harmonii, uvolněnosti a radosti. „Cítím se jako utahaný kůň," řekla onehdy jedna moje známá. Stejně tak jsem se cítila i já. Už to nebylo takové, jako za mých dětských let.

Mým jezdeckým cílem bylo něco jiného: tak, jako mnozí mistři jezdectví, chtěla jsem i já - a samozřejmě stále chci - splynout se svým koněm v JEDNU bytost. Jezdit tak, aby to lahodilo „vnitřním i vnějším" očím! Ale jak toho dosáhnout?

Při hledání výcvikové cesty, která by dokázala uspokojit tuto moji vnitřní potřebu, jsem po mnoha výcvikových hodinách se známými trenéry FN (však taky mám nakonec stříbrný jezdecký odznak FN a tituly Berittführer, Reitwart a Pferdewirtschaftsmeister) poznala v roce 1998 Philippe Karla.

Jeho výcvik se od jiných, které jsem až dosud slýchávala, odlišoval v několika důležitých bodech. Byl v první řadě logicky pochopitelný, důsledný, citlivý a respektující koně.

Sabine MosenV roce 1999 jsem začala organizovat ročně až 5 kurzů s panem P. Karlem, na kterých jsem i já sama jezdila. Po jednoroční spolupráci s Philippe Karlem v roce 2001 v trakénském hřebčíně Webelsgrund (můj manžel tam pracoval jako vedoucí hřebčína) jsem zvláště intenzivně profitovala z jeho hlubokých znalostí a zkušeností v oblasti jezdeckého umění. Zvláště ježdění na hřebci Michelangelo, kterého pan Karl dovedl až do piafy a pasáže, pro mě mělo obrovský význam. Tak je tedy cítit lehký, prostupný kůň...

Poté jsem začala jezdit v jeho škole „légèreté", a to od zahájení jejího provozu v roce 2003 až do teď. V roce 2007 jsem absolvovala zkoušky pro učitele této školy a dostala jsem se mnohem častěji o hodně blíže k mému nádhernému cíli; velmi blízko a ne vzácně jsem se svými koňmi skutečně už JEDNOU bytostí.

Poznala jsem logický a zároveň účinný způsob výcviku koně, který navíc věnuje nutnou pozornost právě koni. K mým dosavadním znalostem a vlastním zkušenostem mě pan Karl také naučil řešit jezdecké problémy elegantním, pro koně přátelským způsobem. Samozřejmě jsem musela své pomůcky rozšířit o další schopnosti a pozměnit je.

Umění uhlazuje námahu, jak řekl Carl Valentin!

V současné době jste pravou rukou Philippe Karla, který vám v rámci školy „légèreté" stále více přenechává část výuky budoucích učitelů tohoto jezdeckého směru. Věnujete se nyní pouze už jen jezdeckému výcviku?

V první řadě je výuka jezdectví mojí hlavní profesí. Dále pak provádím naší 6členné rodině veškeré plánování termínů a organizaci a mému muži, který pracuje jako koňský zubař, koordinuji termíny návštěv zákazníků.

Vysvětlete mi, jak lze vlastně ježdění podle školy „légèreté" v krátkosti charakterizovat?

Tam, kde vládne nucení, končí klasické jezdecké umění. Výchozím bodem Ecole de Légèreté je absolutní respekt vůči koním. Bez jakéhokoli používání pomocných otěží se koně učí nejjemnějším jezdeckým pomůckám, které zde ostatně představují výchozí bod a zároveň i cíl celého procesu.

Sabine MosenNaučení tohoto společného jazyka, kde jednotlivé pomůcky jsou jako slovíčka, předpokládá na sobě nezávislé působení rukou a holení (Baucher). Toto jasné rozdělení oněch dvou pomůcek je pro koně logičtější, zároveň se jezdec naučí svoje pomůcky používat precizněji a jemněji, protože veškeré chyby, které přitom udělá, se projeví výrazněji. Práci nebo výuce pod sedlem předchází samozřejmě lonžování na obnosku bez vyvazovacích otěží a práce na ruce.

Kůň se prostřednictvím cviků na ohýbání a odžvýknutí doslova učí ochutnávat udidlo. Kůň, který povolí v čelisti a tímto projeví lehkost (légèreté) na působení rukou, nemůže jinou část svého těla napínat tolik, aby se jí vzpíral proti jezdci. Pohyblivost (mobilita) dolní čelisti je proto základním kamenem uvolněnosti. Rovněž se učí lehkost (légèreté) na pomůcky sedem a holeněmi. Kůň má okamžitě reagovat na impuls holeně. To, že pak pomůcka přestane působit, je pro něho odměnou. Kůň tak prakticky sám udržuje požadovaný pohyb, dokud nové pomůcky nebo jejich nové působení po něm nebudou chtít nový či jiný cvik.

Ráda bych ještě zmínila jeden podstatný rozdíl v cílené gymnastické přípravě koně - cíl beroucí ohled na jeho přirozenou křivost. Od samého začátku výcviku se vylepšuje narovnání koně, čímž se výrazně zlepšuje i jeho rovnováha.

Proč se lidé vůbec uchylují k „légèreté"?

Na tuto otázku jsem vlastně odpověděla už v předchozích odstavcích: Protože zmíněné rozdíly (pozn. překl.: v pojetí gymnastické = drezurní práce s koněm) jsou zároveň i výhodou ježdění podle „légèreté".

Vím, že trénujete minimálně ve třech různých zemích: Německu, od loňska v Česku a nově i v Rakousku. Můžete srovnat úroveň jezdců jednotlivých zemí, kteří mají zájem o légèreté - ne pouze jezdeckou, ale třeba i jejich vědomosti a motivaci?

V těchto zemích se u koní, ale i u jezdců objevují různé, a přitom podobné problémy. Motivace je všude dobrá! Mnozí se na své cestě pustili do hledání smysluplné alternativy konvenční „pomíjivé silovosti". Pro statistické výsledky je však jejich okruh ještě příliš malý.

U nás mnozí stále pochybují o tom, že podle „légèreté" se může kůň dostat „až na drezurní vrchol", lidé se stále dovolávají pozitivních příkladů. Jsou v Německu nějací jezdecky úspěšní lidé zabývající se touto metodou? Jsou vidět nějaké výsledky v tom, že jezdí „správněji"?

V tomto případě nezávisí úspěchy až tak na dvojici jezdec-kůň, jako na rozhodčích. Ti musí ze všeho nejdříve znovu neutrálně, korektně a důsledně hodnotit podle pravidel (pozn. překl.: paní Mosen užívá pojem Richtlinien - tzv. Směrnic jezdeckého výcviku, které vydalo FN a které jsou do češtiny přeložené pod názvem Učebnice jezdectví a vozatajství).

V Německu se v této souvislosti ještě musí ve vzdělávání rozhodčích mnoho udělat. Musíme například vzít v úvahu nová kritéria hodnocení: je třeba vrátit do pravidel FEI mobilitu čelisti, která tam byla zanesená do roku 1958, dále je třeba, aby lehkost na pomůckách, uvolněnost a rovnováha, vyváženost mnohem výrazněji ovlivňovaly celkové hodnocení! Philippe Karl představil velmi dobré návrhy ve své knize „Omyly moderní drezury".

Co se týče jezdecké kultury, udělali jsme krok zpátky. Dnes se umisťují koně, kteří jdou mimochodem (pasem).

Dokud rozhodčí na kolbištích nerozpoznají ztuhlé, dupající kroky, koně, kteří byli trénováni v rozporu se svojí biomechanikou, anatomií a psychickou uvolněností, koně, kteří mají náznaky pasu nebo jdou pasem, „na hlavu postavené" piafy na předku (kdy záď není podsazená) - takové koně rozhodčí známkují vysokými známkami - do té doby v sobě necítím touhu být takto inkompetentně hodnocena. Přesto se nevzdávám naděje, že se výuka rozhodčích a profesionálních jezdců natolik změní, že se znovu vyplatí předvádět koně ježděné podle zásad klasické drezury a podle možností daných jejich věkem.

Pokud se však zde nic vážného nezmění, budou šance na účast na závodech ještě méně dobré. Přesto své jezdce motivuji, aby se objevovali na veřejnosti, a to i ve sportu, protože jak jinak máme jít příkladem, když zůstaneme uzavřeni ve své komůrce? Naše oči si nesmějí i nadále zvykat na špatné obrazy.

Po vydání prvních reportáží z kurzů „légèreté" v Rakousku a knihy Philippe Karla "Omyly moderní drezury" se mnoho lidí pokusilo ty „zázračné" cviky vyzkoušet, ale brzy se dostali do slepé uličky, kdy buď nevěděli, jak dál, nebo jim to prostě nefungovalo. Co s tím?

K tomu mám jednu krátkou historku:
Byl jednou jeden skokan do výšky, kterému chybělo jen pár centimetrů, aby byl nejlepší na světě. Jeho trenér byl ambiciózní a trénoval ho podle nejnovějších poznatků. Z videa jednou zjistil, že tento skokan během rozběhu udělal mezikrok, který nejlepší světový skokan neudělal. To bylo řešení.

Trvalo rok, že se jim podařilo onen mezikrok eliminovat. Atlet se následkem toho zpočátku zhoršil. Po dalším roce znovu dosáhl své původní výkonnostní úrovně a uběhl další rok, než se dostal na světovou špičku. Možná tuto skutečnou historku znáte.

My se zde potýkáme se snahou odstranit léta procvičované zvyklosti. K tomu potřebujeme, pokud tedy nejsme autodidaktičtí supertalenti, podporu svého učitele i značnou míru schopnosti se vcítit.

Kdo se učí, dělá chyby, kdo se přeučuje, musí případně udělat i pár kroků zpět. Během tohoto učebního procesu, který si jistě každý už zažil na vlastní kůži, může dojít k situacím, které nepůsobí právě šikovně. Na to musí mít nárok žáci jakéhokoli systému a také koně jsou našimi žáky a musí se naučit znovu „zabydlet" ve svém vlastním těle, a to s námi na hřbetě.

Není to tak, že nové cesty zpravidla hledají ti jezdci, kteří z nějakého důvodu ztroskotali v našem sportovním ježdění, jejichž koně odmítají pracovat nebo onemocněli následkem rollkuru, které trenéři jednoduše schválně přehlížejí, protože nemají dostatečný talent? A copak to nejsou stále více právě profesionální sportovci, jejichž vlastní tělo začíná stávkovat?

U nás je celá řada lidí, kteří se na légèreté dívají skrze prsty - ne proto, že by byli zastánci onoho kritizovaného směru ježdění, naopak, často to jsou lidi, kteří sami chtějí jezdit korektně a citlivě, ale právě Karlova metoda jim připadá tvrdá. Kritizují působení do koutků huby, zvedání rukou i hlavy koně, bojí se prohnutých hřbetů, tvrdí, že tato metoda koně předčasně vzpřimuje, že příliš ovlivňuje rovnováhu koně atd. Tito lidé často viděli pouze pár videí či fotografií a přišlo jim to ke koni tvrdé a nekorektní. Mohla byste k tomu něco říct?

Na toto téma jsem právě vypracovala přednášku pro ty, kteří ještě neprostudovali knihu pana Karla. (V légèreté) se nevzpřimuje žádný kůň, který má prohnutý hřbet. Pokud kůň prohýbá hřbet, nesmí se vzpřimovat. To ale musí jezdec také umět cítit, popř. se naučit to cítit.

Přirovnání:
Představte si, že balancujete na velké kouli, v jedné ruce koníka na tyči s hlavou z masivního dřeva. Pokud se tento koník nakloní dopředu, začne se koule kutálet a vy půjdete - musíte jít - dopředu. Pokud chcete zastavit, zvednete koníkovi hlavu a zastavení bude snadnější. Pokud však pro zastavení koni hlavu snížíte, budete muset vynaložit mnohem více síly, ztuhnete a můžete dokonce upadnout.

Pokud to budeme vztahovat na naši otázku, pak to znamená: Abychom znovu nastolili přirozenou rovnováhu, nepřinese snížení krku koně stejné výhody, jako jeho zvednutí. Jezdec si musí rozvinout cit, kolik vzpřímení smí vyžadovat a kdy se musí vrátit k vytažení. Pan Karl k tomu učí:
Základní pravidlo říká, že koně, kteří se nenaučili zvednout základnu krku, nelze vzpřimovat! U těchto koní ještě není trénovaná svalovina základny krku (pozn. překl: oblast před a okolo kohoutku). Tito koně tíhnou k tomu, že prohnou hřbet. Musí být ježděni v nataženém držení těla, dokud se jejich svaly dostatečně nepřetvoří! Zvedání základny krku není jen nutností pro rovnováhu, ale i předpokladem pro účelné vykračování zadních nohou pod tělo.

„Jediné omezení lehkosti (légerèté) je schopnost jezdce se vcítit." (de Salins)

Na kurzech v Žižkovci pracujete s „obyčejnými" českými dvojicemi. Můžete obecně říct, v čem jsou dobří a v čem mají nedostatky? Jaký je vlastně váš „výcvikový plán" s těmito lidmi?

Mají stejné silné a slabé stránky, jako všude jinde. Držíme se výcvikového plánu Ecole de Légèreté, který je zmíněn i v knize Omyly moderní drezury. Nejdůležitější je naučit se řeč pomůcek: rukou, holení a váhou.

Věříte, že může dvojice dojíždět k vám na kurzy légerèté, ale jinak pracovat pod svým „konvenčním" trenérem, který sice légerèté nezná, ale s koněm se snaží pracovat co nejkorektněji? Povedete to k cíli, nebo to dvojici jen brzdí?

Je lepší, když se pracuje důsledně podle jedné metody a nic se nedělá polovičatě. To pak vede ke zmatkům, především u koně.

Jakým jezdcům toto ježdění doporučujete? Těm, kteří chtějí jezdit klasickou drezuru, nebo i obyčejným rekreačním jezdcům či třeba westernovým?

Ecole de Légèreté jde napříč všemi disciplínami. Neomezuje se na určitý výcvikový stupeň či plemeno koní - ani na to, zda se jedná o remontu, začátečníka, sportovního či show jezdce s dlouholetou praxí:
Každý bude vyzvednutý tam, kde právě stojí.

Děkuji za rozhovor a těším se na Vás v dubnu v Žižkovci.


Plán kurzů se Sabinou Mosen a Claudií Benedella v Žižkovci u Hradce Králové najdete na stránce JK Žižkovec.

Stránky Sabine Mosen: www.sabine-mosen-legerete.de

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 3 čtenářů. Celkový počet bodů: 15.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: