autor původního textu: Marcia King

V roce 2002 organizovala Tufts University seminář pro podkováře a veterináře, na němž se měla zhodnotit metoda péče o bosá kopyta vyvinutá německou veterinářkou a autorkou Hiltrud Strasser, Dr. med vet. Seminář navštívili i Robert Cook, FRCVS, PhD, již penzionovaný profesor chirurgie této univerzity a vynálezce „bittles bridle", a Patrick Reilly, vedoucí podkovářských služeb v New Bolton Center (pennsylvánská univerzita) a vědec, který pracuje na vývoji systému, který měří v podkově síly působící na kopyto.

Cook, který napsal celou řadu článků podporujících bosonožství/proti podkovám, je zastáncem toho, aby se všichni koni nechali naboso - bez výjimek. Reilly, který je mimo jiné spoluautorem článku posuzujícího metody dr. Strasserové, věří, že právě individuální okolnosti diktují to, zda konkrétní kůň bude mít větší užitek z podkov nebo z chození naboso.

Na zmíněné konferenci mohli oba dva zdůraznit své rozdílné názory, které zůstaly i o šest let později (pozn. překl.: tento článek byl napsán v roce 2008) nezměněné. Oba dva se tak v tomto článku podělí se čtenáři o své pohledy na problematiku podkov a kopyt.

The Horse: Obecně, jsou kopyta zdravější s nebo bez podkov?

Cook: Kopyta všech koní jsou zdravější bez podkov a bosí koně jsou zdravější než koně okovaní. Žijí delší, šťastnější a bezbolestnější životy. Kopyta bez podkov jsou předpokladem zdraví a to by se mělo stát podmínkou vlastnictví koně. Humánní management není pouze lepší, je nevyhnutelný. Kopyto bylo vyvinuto tak, aby fungoval bez podkov. Příroda mu dala perfektní tvar, který zajišťuje dobré došlapování a brání podkluzování ve všech podmínkách a poskytuje nedostižitelné vstřebávání nárazů. Kopyto se nemůže roztahovat a stahovat s každým krokem, pokud je sevřeno. Zhorší se jeho prokrvení a tvorba rohoviny je nedostatečná. Pokud se kopytu zabrání, aby fungovalo správně, spěnka, spěnkový kloub, holeně a karpální klouby budou ohrožené. To pak vede k poškození kostí, kloubů a měkkých tkání.

Reilly: Použití podkov absolutně mění síly působící na kopyto, v mnoha případech má za výsledek zlepšení komfortu koně. Správnou odpověď je možné zredukovat na postup ve smyslu „pokus a omyl", který bude záviset na využití, prostředí a genetice každého konkrétního koně. Někteří koně možná budou potřebovat podkovy nebo podložky, aby se cítili pohodlně, avšak potřeby každého koně jsou unikátní a je nutné je zvážit vždy pro každou specifickou situaci.

The Horse: A co terapeutické podkování?

Cook: Použití podkov je pravým opakem „terapie". Fráze „terapeutické podkování" je
protimluv. Základní podmínkou pro léčbu jakékoli nemoci je odstranění její příčiny. Protože podotrochlóza a v mnoha případech i laminitida jsou na prvním místě způsobené podkováním, další použití jakéhokoli typu podkov k léčbě těchto nemocí je kontraindikováno.

Reilly. Okováním koně či sundáním podkovy nevyléčíme potenciální příčinu kulhání, především pak tehdy, když celkové síly působící na kopyto se přítomností nebo nepřítomností podkovy nezmění. Manipulací s podkovami však lze měnit umístění a rozložení sil a v mnoha případech lze použít podkovu k ochraně zraněného místa na kopytě. Terapeutické podkování může ulevit nadměrnému napětí šlachy hlubokého ohýbače prstu a povrchového ohýbače prstu, chránit poškozené struktury během hojení a může být účinné při léčbě bolesti patek.

The Horse: Copak určité disciplíny, terén, klimatické podmínky a způsoby ustájení koní neovlivňují to, zda je koně nutné kovat nebo nekovat?

Reilly: Z každého pravidla existují výjimky a já nebudu říkat, že tvrzení, že nějaká disciplína potřebuje podkovy, je absolutní. Mnoho koní je výborně schopno žít bez podkov, bez ohledu na prostředí a jejich využití. Moje žena, Karen Monks-Reilly, chovala a trénovala anglo-trakénského valacha, který nikdy nebyl okován a došel tak až na FEI úroveň. Tento kůň nikdy neměl problémy v obratech nebo jiných aktivitách, například honebních jízdách (pozn. překl: hunter pace je soutěž, která simuluje hon na lišku, viz například zde http://www.fence.org/equestrian-center/disciplines/hunter-pace). Její další kůň se při stejné práci a ve stejném prostředí necítil naboso pohodlně a nikdy neměl žádné problémy, když byl okovaný.

Cook: Neexistují podmínky, v nichž by kůň nebo jeho kopyta byla zdravější s podkovami. Se správným bosým managementem (což zahrnuje dočasné použití botiček během přechodu ze „spoutaných" k „nespoutaným" kopytům) neexistuje disciplína, klima nebo terén, který by vyžadoval podkovy. Pokud dostane reinigový kůň podkovy, aby udělal lepší sliding stopy, je to pro užitek jezdce, nikoli koně.

Kopyta divoce žijících koní se nikdy nadměrně neopotřebují ani nepřerostou. Bosí koně, kteří zajedou 160km vytrvalostní dostih, ho dokončí s kopyty ve výborném stavu a, protože jejich metabolismus rohoviny je tak výkonný, se často musejí trimovat třetí den po dostihu.

The Horse: Pokud kůň tráví většinu času na měkkém terénu, je těžké adekvátně „posilovat" kopyta, aby se přizpůsobila a zesílela a zpevnila se jim chodidla a vytvořil silnější most kopytní stěny mezi kopytními chrupavkami. Čili střídání mokrých a suchých období ztěžuje přizpůsobení se kopyt konzistentně tvrdému povrchu. Není proto lepší za těchto podmínek koně okovat?

Reilly: Struktura koňského kopyta je výsledkem všech faktorů prostředí, včetně mnoha proměnných, pak ji lze posoudit přesně. Mnoho koní v prostřední horším, než ideálním, je schopno existovat pohodlně bez podkov a nebylo by vhodné myslet si, že známe potřeby každého jednoho koně pouze s těmito informacemi.

Cook: Odpověď zní „ne". Doporučuje se stimulovat kopyta na měkkých pastvinách tím, že se na určitá místa pro krmení a u napáječek dají říční oblázky. Použití botiček je další možností, ale podkovy jsou vždy kontraindikovány. Evoluce počítala se změnami počasí.

The Horse: Říká se, že kopyta koní jsou zdravá do té doby, než se kůň obsedne a začne trénovat. Že trénink, který začíná ve druhém roce života koně (kdy kopytní pouzdro a příbuzné struktury jsou stále ještě nezralé), ve spojení s ustájením v boxech a dodatečnou hmotností jezdce, to vše vede k nadměrnému opotřebovávání kopyt. Znamená to, že jsou potřebné podkovy pro ochranu kopyt?

Reilly: Tento scénář předpokládá, že kopyta jsou zdravá, pokud kůň není ustájen, nepracuje nebo není okován a já s tím nesouhlasím. Existují hojné důkazy toho, že lze předpokládat, že kopyta jsou náchylná na deformace a kulhání i v prostředí bez lidské intervence. Nezralost, změny v době ustájení a pobytu venku a hmotnost jezdce budou vždy postihovat kopyta. Význam každé jedné proměnné na kopyta je stále příliš neznámý a dokonce i jejich společný účinek nezajistí, že každý kůň bude potřebovat podkovy.

Cook: Kdokoli, kdo řekne, že podkovy jsou nutné pro ochranu kopyt kvůli ustájení, tréninku a hmotnosti jezdce, nečetl výsledky desetiletých bosonohých výzkumů. Ustájení není omluvou podkování. Ustájení samo o sobě je zdrojem utrpení a je to něco, čemu je třeba se vyhnout. Dodatečná váha jezdce je něco jako dodatečná váha při březosti: Je to něco, s čím evoluce počítala.

Péče o bosá kopyta není jen o trimu, je to program celkového managementu (ideálně 24/7 venku, stádový kontakt atd.). Majitel je zodpovědný za zajištění takových podmínek, které nejsou pro zdraví koně škodlivé. Pokud nejsou tyto podmínky splněné, člověk by neměl koně vlastnit. Vystavování vyhnutelné bolesti a strádání znamená týrání a je zákonem postižitelné v mnoha zemích.

Při přechodu z podkov naboso lze použít botičky k ochraně před nadměrným opotřebováním kopyta s nekvalitním růstem rohoviny, které se ještě plně nezotavilo z toho, že už není okováno.

Reilly: Dr. Strasser tvrdí, že „doba přizpůsobování se", kdy dochází k „reparaci" dříve kovaných kopyt, může s sebou nést dva až tři roky diskomfortu. To je podle mě dlouhá doba na to, aby byl kůň ponechán v nepohodlí.

Cook: Kopyta, které byla svírána mnoho let, vyžadují delší dobu pro zahojení, i když vzácně je to tak dlouho, jak je psáno výše. Je to špatné, když podkovář naříká nad dobou, kterou kůň potřebuje k zotavení z podkov.

The Horse: Někteří lidé tvrdí, že dnešní koně potřebují podkovy, protože chovem se jim zhoršila kvalita kopyta.

Cook: Toto tvrzení není pravdivé. Je vyvrácené úspěšnou bosonohou rehabilitací mnoha okovaných koní během posledních 10 let. Pokud by domestikovaný kůň byl genetickým mrzákem, který potřebuje ortopedické zařízení na každé kopyto, rehabilitace by nebyla možná.

Reilly: Přestože není jasný důkaz, který by prokázal, že šlechtíme koně s méně pevnými kopyty, u některých plemen lze předpokládat, že kvalita rohoviny může být selekcí zhoršená. Tím, že chováme větší koně, můžeme neúmyslně vyvolat vyšší výskyt problémů spojených s kopyty.

The Horse: Je ještě něco, co byste rádi dodali?

Reilly: Dojemný „přirozený" vývoj není vždy spojen s tvrdými důsledky. Posuďte zkušenosti u lidí: Antropologové zjistili, že když lidé nosí boty, jejich čtvrtý a pátý prst na nohách se neboří do země a tím se vyvíjejí odlišně, jsou menší u lidí chodících v botách. Protože mnoho atletů nosí boty i přes tento „nepřirozený" vývoj, dalo by se argumentovat, že u lidí pozitivní efekt převažuje negativní efekt.

Podkovy ovlivní kopyto koně. Krátkodobý účinek podkov je pro mnoho koní nepopiratelně pozitivní. Navzdory faktu, že mnoho koní zůstává bez problémů s podkovami po většinu svého života, musí proběhnout výzkumy dlouhodobého účinku podkov na kopyta. Možná se zjistí, že kumulativní efekt let pravidelného podkování není pro kopyto více škodlivý, než je zmenšení prstů na nohou, čili problém, kterým „trpí" lidé následkem nošení bot.

Cook: Jsou pouze a jen zápory podkování a nic než klady chození naboso. Existují nepochybné důkazy tohoto tvrzení. Jakýkoli „diskusní" článek na toto téma by měl, v zájmu welfare koní, toto hojně zdůrazňovat. Dvojsmyslnost nebo matení pojmů v tomto bodě znamená, že se autor zříká své novinářské odpovědnosti. Pokud nechá čtenáře, aby předpokládali, že očividné důkazy lze interpretovat různě, jedná se o překroucení pravdy.

Výsledky výzkumů

Robert Bowker, VMD, PhD, profesor oddělení patobiologie a diagnostiky na Michiganské státní univerzitě, prováděl výzkum kopyt koní, jejich biomechaniky a účinku podkov a různých metod managementu. Většina jeho prací stále pokračuje a The Horse o nich zatím nemůže informovat, přesto se o nich autor krátce zmíní.

Různé metody a techniky mohou pomoct při léčení určitých patologií tkání uvnitř kopyta. Věřím, že naše znalosti o funkční biologii kopyta v normálních i patologických podmínkách jsou stále v plenkách, takže si nejsme plně vědomi nejlepšího léčebného protokolu pro každý jeden stav.

Měli bychom se ptát sami sebe, jaký je nejlepší způsob úpravy kopyt domácích koní pro prostředí, v němž musí žít, aby bylo dosaženo těchto cílů: 1. spolehlivá podpora hmotnosti a působících sil a 2. rozptýlení energie nárazu během pohybu/atletických aktivit. Podle odbornosti práce podkováře nebo kopytáře může okování i chození naboso zajistit podobný stupeň zdraví kopyta a ani jedno nemusí být „to nejlepší" pro kopyto. Takové úpravy kopyt mají koně chránit před zraněním a pomoct mu žít v jeho prostředí. Navíc mají zlepšit rozptýlení energie nárazu, minimalizovat zranění následkem dopadu kopyta na zem a, jak doufáme, zlepšit hmatové vnímání kopyta při došlápnutí, takže kůň si zachová své bezpečné došlapování.

Kopyto se přizpůsobí prostředí koně a následkem toho mohou některé části reagovat pozitivně (zmohutní nebo zesílí), zatímco jiné části mohou reagovat negativně až zdánlivě atrofovat, protože možná nejsou v tomto prostředí potřebné k tomu, aby koně udržovaly ve zdraví. Přihlížející tak může říct, že kopyto vypadá „jinak" a tedy patologicky, ale v podmínkách tohoto prostředí je ten kůň zdravý a jeho kopyta taky. Pokud se však tento kůň převeze do jiného prostředí, jeho zdravá kopyta budou mít těžké chvíle, protože jejich tkáně odpovědné za zatížení a rozptýlení energie atd. možná nebyly dosud používané účinně, takže výsledkem bude více napětí a stresu působících na atrofované tkáně, což může způsobit různý stupeň bolesti a kulhání, v závislosti na pohybové aktivitě koně.

Pokud má kopyto dostatek času, začne se přizpůsobovat a vnitřní struktury kopyta se mění podle nových podmínek prostředí, protože kopyto „potřebuje a chce" být zase zdravé. Pokud kůň potřebuje kopyta používat v „novém prostředí" ihned, pak určitý druh ochrany může a má zajistit jezdec.

Zatímco já osobně věřím, že podmínky naboso jsou lepší, někdy však může mít naboso stejný účinek jako s okovanými kopyty, což záleží na tom, jak jsou kopyta upravená (pokud odstraníte mnoho chodidla a vyřežete rozpěrky a seříznete střel, pak bude kopyto zatěžováno periferně, podobně jako by bylo okované).

Robert Bowker, VMD, PhD