Jaké jsou bezprostřední pocity?
Jsem rád, že jsem vítězství konečně po x letech získal. Když mi bylo pětadvacet, myslel jsem si, že vše běží jak na běžícím pásu, ale on je ten sport stále těžší. A když jsem teď získal vítězství znovu po jedenácti letech, je to nádherný pocit. Cením si toho moc, po těch všech zdravotních trablech. Dřív jsem to bral jako samozřejmost, teď už mi je 38 a je to čím dál těžší. Mám radost, že se to podařilo, protože víme jak to dopadlo vloni, kdy jsme skončili na Taxisu a přišli jsme o koně. Slyšel jsem mnoho kritiky a nebylo to nic příjemného. Jsem rád, že to dneska takhle dopadlo, že Theo Taxis skočil jako nic. Lidé si možná mysleli, že teď budu mít nějaký blok, ale nic takového jsem neměl. Nechal jsem to na koni a jsem rád, že se všechno otočilo o 180 stupňů.

U cílové roviny jste měl docela početný rodinný fanklub, jak to celé vnímali oni? Už jste měl čas s nimi mluvit? 
Spíš jsme tam na sebe hulákali, plácali jsme se. Je skvělý, když máte takovou podporu. Jsou to kamarádi z naší vesnice a rodinní příslušníci. Tohle mě nabíjí, abych uměl podávat nějaký lepší výkon. A i tenhle syndikát majitelů a tolik lidí okolo mě ještě víc motivuje.

Dají se nějak porovnat ta Vaše vítězství - dvě před více než 10 lety a to třetí teď?
Cením si toho strašně moc. Protože ono vydržet všechny ty roky s těmi všemi zraněními, která mě potkala... přeci jenom už mi je 38 let a ta hlava je už někde jinde než v pětadvaceti, kdy jsem si myslel, že když jsem u Váni, tak vyhrát Velkou je automatika. Ale když člověk zjistí, že se 10 let umísťuje nebo neumísťuje nebo spadne, je těžké tu metu docílit. Hlavní důvod, proč to vyšlo, je obnovení spolupráce s Váňovými.

Na konci září jste vyhrál Gran Premio Merano a říkal jste, že teď už můžete skončit. Které z těchto dvou vítězství je víc?
Je to dost podobné. Pokud jezdíte pravidelně do Itálie, tak vyhrát Gran Premio je prostě top. Samozřejmě pro Čecha je Velká pardubická ještě o stupínek výš. Končit určitě nehodlám, to jsem řekl jenom tak ze srandy. Moje další meta je docílit 1000 překážkových vítězství. Teď jich mám necelých 700. Jezdím od ledna do Vánoc, program je nabitý, takže vítězství se sbírají snadněji než dřív.

Takže i získat třeba víc vítězství než Josef Váňa?
Tohle bych mu hrozně rád nechal. Ať je rekordmanem Velké pardubické, protože on k ní patří a patřit bude. Takže tohle není můj cíl.

O Theophilovi se říká, že má takovou těžší hlavu, že mu dělá problémy, když běží vpředu... Jaké to s ním dnes bylo?
Už v pondělí jsem byl u Váňů na skákání a už tam byl celý zpocený. Ani v práci to není žádná sranda ho odjezdit. Dnešek byl pro něj hodně extrémní. Musel absolvovat slavnostní přehlídku, tam už se vařil, byl celý pod pěnou. Pak došlo k opakování startu, což pro mě byla absolutní katastrofa. Soustředil jsem se ale na dostih a na jeho výkon a nepodléhat nervozitě a vlivům, že je zpocený. Snažil jsem se soustředit na dostih a věřil jsem, že to dáme. 

Kdy v průběhu dostihu nastal ten moment, kdy jste si začal říkat, že už to bude dobré?
Neměl jsem úplně jednoduchý nájezd na Taxis. Po malé vodě se mi zdálo, že to kluci zepředu zbrzdili. Theophilos mi začal brát ruku, takže kolem Taxisu to pro mě nebylo úplně ideální. Ale když jsme skočili Poplerův skok a jelo se na drop, tak jsem ucítil, jak se mi najednou usadil, cítil jsem, že se uklidnil, přestal nepravidelně vydechovat. Od té doby jsem si začal zlepšovat pozici a začal si dostih režírovat, jak jsem potřeboval. Do té doby jsem se trochu bál, že tu distanci nedá.