Rodinný kůň - poklad nad zlato a drahé kamení

10. 06. 2019 06:00

Obrázky: 27

Autor: Iveta Jebáčková-Lažanská Spoluautoři: Jaroslav Macháček, Blanka Michnová Foto: archiv autorů Rubrika: Různé Počet přečtení: 3938 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Někdo si u svých koňských pokladů cení megavýkonnosti, někdo výjimečného exteriéru, jinému stačí průměrně zdravý jedinec bez zásadních vad, který ale disponuje bezchybným charakterem, prověřeným v mnoha situacích vždy bez ztráty kytičky. A pak tu máme určitou skupinu v podstatě obrovsky náročných lidí, kteří totiž ve své domácí stájové pokladnici touží mít drahokam nejvytříbenější – rodinného koně. Tedy koňský „šperk“, který tak trochu spojuje vše z výše vyjmenovaného – a má ještě COSI navíc…

Možná již máte závodní léta za sebou a už vás unavuje harcovat se z jedné akce na druhou s pocitem, že musíte odvést VÝKON. Tedy takové spektrum vysoce specializovaných a bezchybně provedených pohybů vás i koně, aby se vaše vzájemná sportovní kariéra někam sunula /a to „někam“ určitě neznamená „do kytek“ :-)/. Možná už nastala doba, kdy chcete koně jen a pouze pro radost, i když radost aktivní a činorodou. Toužíte vyplnit své volné chvíle svobodněji, než nutnou dřinou náročných tréninků, které nelze odsunout a už vůbec ne úplně vynechat. Už vám totiž s dvěma malými, ubrečenými dětmi po boku dochází energie na jakoukoli pravidelnost v čemkoli jiném než v sestavování jídelníčku a utírání zadečků rodince i zvířetníku, případně vydělávání peněz pro ně. A možná jste ani nikdy syndromem sportování netrpěli, možná vás odjakživa naplňuje čistá pohoda a zelený klid lesa, malebnost luk a jezírek, ticho polí a vzácné soukromí jízdárničení na domovské louce. Nebo si jen dáváte nutný oddych, abyste se po mateřské (dámy) či po zaběhnutí se v novém, podstatně lukrativnějším, bohužel však i časově náročnějším zaměstnání (pánové) do kolbišť opět vrátili.

V takové životní etapě možná s údivem zjišťujete, že pod zadkem netoužíte ani trochu po výkonném sportovci z mega vyhlášené světové linie, ale po spolehlivém klidném zvířeti, které sice nebude lámat oficiální sportovní žebříčky výkonnosti, ale umožní celé vaší rodině šplhat po žebříku úplně jiném – totiž zážitkovém. Kdy jsou jednotlivé stupně seskládané z prostých chvil pohody a rodinné pospolitosti. Možná docházíte k závěru, že s příchodem dětí do svého života chcete od koně, aby nerozuměl jen vám samým, ale i vašim hyperaktivním ratolestem a třeba také koňmi ne příliš políbenému, zato chlapácky „drsnému“ manželovi (v obráceném případě křehké, zcela nekoňské manželce). Že náhle potřebujete, aby to vaše milované zvíře ve vyhrocených situacích podrželo nejen toho, kdo má správný sed a dokonalé pomůcky, ale úplně všechny z rodiny, ať už mají sed jakkoli strašný a klasické pomůcky nulové – zato piští, mávají rukama i nohama, ti větší zase dunivě chlapácky hučí nebo neslyšně, megaopatrně cosi špitají. Zjišťujete už asi, že kůň, který nejen neohrozí malé děti a psa, ale odpustí chyby a velkoryse přehlédne jezdecké i koňařské nedostatky, je pro vás cennější než nabušené, už už explodující zvíře s předky zvučných jmen, se kterým sice uspějete v Grand Prix, ale pohled na vřeštící ratolesti řítící se k němu s nafukovacím barevným míčem a v pláštěnkách ho spolehlivě odpálí až na Měsíc. :-)

Požadujete už totiž víc, než jen úzkou profilaci na výkon (na exteriér, na… dosaď si každý to své) – požadujete širokospektrální záběr hodný Supermana. Navíc propojený klidem a rozvahou, moudrostí a nadhledem. Jedním slovem – potřebujete parťáka pro komplet celou rodinu! Potřebujete RODINNÉHO KONĚ.

Zní to jako pohádkami odkojené požadavky naivních snílků a holčiček v růžových sukýnkách – jenže to žádné pohádky nejsou. Mnozí z nás totiž takového rodinného super-koně mají doma. Zcela živého a opravdového. Absolutně spolehlivého, zdravého, krásného, schopného odchodit sobotní trajdačku s malými dětmi po lese a v neděli vyhrát zetkový parkurek.

Jen si ho museli přesně pro své účely vychovat…

Představím vám dvě rodiny, které roky znám a vím, že jsou to pokorní lidé, kteří raději ze svých úspěchů uberou, než by nadsazovali –, a které si takový poklad, jako je spolehlivý rodinný kůň, na domovských pozemcích hýčkají a opečovávají. Třeba vás bude zajímat, jak k němu vlastně přišli, jak s ním zachází, jak si ho cení a co považují při výchově rodinného koně za zásadní.

Rodina Jaroslava a Kateřiny Macháčkových

V rodině máme koně dva – arabskou klisnu Anazeh a welshku Jacqueline. Do kategorie „rodinný kůň“ sice řadím obě klisny, protože obě coby rodinné fungují, ale přímo prototypem je především welshka. S ní to byla náhoda a láska na první pohled! Sháněli jsme vhodného poníka pro naši tenkrát 3letou dceru. Sjezdili jsme celou ČR několikrát tam a zpět – a vždy jsme se vrátili se smíšenými pocity. Do chvíle, než jsme dorazili „na kukačku“ k MVDr. Tešnarové. Byl začátek dubna a v tu dobu už měly tamní klisny povětšinou odrozeno. Den před naší návštěvou jejich wpbr Gerte porodila tmavě hnědou klisničku s nádhernýma očima a krásnou hvězdičkou na čele. I když jsme chtěli spíše něco menšího, shetlanda nebo welshskou sekci A, tedy tu nejnižší, tak při pohledu na tento nový okatý přírůstek se manželka prostě zamilovala – a bylo vymalováno! V podstatě ihned jsme si malou Jacqueline zamluvili. Nijak zvlášť jsme koupi nerozmýšleli či nepodrobovali podrobnějšímu rozboru, ať už ohledně původu či exteriéru. Otec welsh B Avar byl na místě k vidění, líbil se nám moc po všech stránkách, tak nebylo co řešit /i když já skeptický trochu byl, to se přiznávám... :-)/.

V čem jsme ale měli rozhodně jasno, že určitě chceme odstávče, které si komplet vychováme sami. Uteklo to jako voda a po odstavu, v necelém roce, jsme si Jacq přivezli k nám domů. Měla opravdu pouze strohé základní návyky – žila ve velkém stádě. Jevila se jako mile vstřícné, občas poplašené hříbě, které si nenechá sáhnout na uši a na hlavu. Oba s manželkou jsme u koni už víc jak 30 let, takže se dá říct, že nějaké zkušenosti máme. I přes permanentní pocit, že nevíme nic, že je pořád co se učit… :-)

Do výchovy obou našich klisen (i Anazeh máme od odstávčete) jsme dávali opravdu maximum. Poučení o spousty chyb (třeba velmi brzkou závodní endurance kariéru s mou arabskou klisnou, která mi zničila v podstatě vše jezdecky dobré do ní vložené) jsme se podobných průšvihů snažili u Jacq vyvarovat. Těžko tu asi vypisovat přesný návod a postup. Myslím, že je úplně jedno, v jakém duchu svého koně vedete, zda se jedná o western, anglii či lesní styl. Zásadní je ale to, jak trávíte čas se svým koněm, jeho délka a intenzita, náplň, pestrost, napojení, empatie a vzájemné porozumění. Jsem přesvědčen o tom, že není nutné být jezdcem na úrovni T drezury, přesto můžete mít doma skvělého rodinného koně (nebo možná právě proto :-))... Ono totiž méně je někdy více – aniž bych se tím chtěl někoho dotknout...

Za ty roky jsme si zkusili snad všechna jezdecká odvětví a směry – a rozhodně od každého jsme si něco vzali. A povedlo se – Jacq je neskutečně úžasné zvíře, ať už co se ošetřování, zdraví, celkové nenáročnosti týče, tak i po stránce jezdecké. Je fakt skvělá, všestranná; manželka v podstatě vše, co si jen vzpomene, s ní může z fleku jet, a to na uzdě, uzdečce, parelce či nákrčáku. A nejen tak, že se zúčastní, ale ony se vždy také hned umístí a přijedou domů s pohárem a stužkami. A to prosím manželka není vůbec soutěživý a ambiciózní typ, vždy je pro ni přednější mít z jízdy dobrý pocit a užít si ji. Mohou se spolu zúčastnit snad čehokoli – westernové soutěže, drezura, parkur, extreme trail či working equitation nebo výstava welsh pony a k tomu náležející speciální jezdecké výstavní třídy hunter pony či open ridden a nebo třeba dostih poníků na pardubickém závodišti.

Samozřejmostí navíc je to, že se na Jacq vystřídají všechny tři – manželka, starší 13letá i mladší 6letá dcera. Ty v podstatě zcela přirozeně kopírují svou matku ve všech soutěžích, klisna je vždy „podrží“. Vyjížďky do terénu jsou naprostou samozřejmostí, neutíká, nevyhazuje, neleká se, jde všude a přes všechno. A to i s dětmi o samotě, bez druhého koně, i v rušném provozu velkoměsta (jako třeba pochod Pardubicemi). Nutno ale říci, že přesto, že je takto spolehlivá a skutečně jí věříme, tak to v žádném případě není takzvaně zlomené zvíře, které si nechá líbit vše. Stalo se nám i to, že ji někteří lidé v podstatě „od pohledu“ nesedli. Tak se ozvala – a my na to slyšíme. Rozhodně z ní nechceme dělat provozáka pro „každého“. V tom se možná lišíme od jiných... Stejně tak s přístupem ke sportu. Čím dál tím víc spatřujeme největší přínos ve smysluplné práci s koněm – a tu úplně nevidíme v kroužení po drezurním obdélníku nebo po parkuru. V poslední době zjišťujeme, že nejvíce nás a obě naše klisny naplňuje pohodové ježdění v terénu – koňská turistika. Máme tu na to příhodné okolí, byl by hřích nevyužívat je. Jsme fandové rodinné pohody a klidu, prostě no stress. To myslím hraje velikou roli v tom, jací naši koně jsou. Odráží se to potom naprosto ve všem.

Všímám si, že opravdu ne každý sportovní kůň může být koněm rodinným – čím větší specializace na výkon, tím tato pro rodinu tak důležitá univerzálnost mizí. On o tom dost vypovídá fakt, že již mnohokrát jsem se setkal s tím, že úžasně naježděný kůň na jízdárně je ale v terénu nepoužitelný, natož na zahozených otěžích!

Ještě bych se vrátil k tomu, co tvoří rodinného koně – podle nás jednoznačně právě častý (vícekrát denně) kontakt s rodinou, ve které zvíře žije. Je to stejné jako třeba se psem – kotcový bude zcela určitě jiný v chování než pes žijící v úzkém kontaktu s rodinou ve dne v noci... Takže rozhodně kůň, který je zavřený většinu času v boxu a majitel mu věnuje sotva hodinu denně, prostě spolehlivým rodinným koněm nebude.

Naše kobylky jsou neskutečně kontaktní, když k nim přijdete do paddocku, ihned jsou u vás (nepamlskujeme). Je naprosto přirozené, že k nim chodí naše malé děti, manipulují s nimi, mohou si s nimi dělat v podstatě co chtějí, a všichni koně, co jsme tu měli a máme, jsou k nim laskaví, vstřícní a trpěliví. Možná na tom všem má lví podíl i naše dlouholetá zkušenost s krevnatými koňmi, manželka vždy měla A1/1 a já zase koně arabské. U těchto koní velikou roli hraje vnitřní klid a rozvaha majitele, heslo „méně je někdy více“ zde platí dvojnásob. Rozhodně své koně nedrilujeme. Ale už od hříbete s nimi pracujeme ze země na základech, které všechny postupně směřují ke snadné manipulovatelnosti a bezpečnosti. Obsedáme cca kolem 4. roku. Do té doby s nimi děláme něco málo z ruky de facto každý den. Pracovní procházky do terénu i do města jsou samozřejmostí. Nutno podotknout, že vlastní obsednutí byla vždy už jen třešnička na dortu. Než k němu dojde, už jsou dávno v mnoha směrech rodinným koněm...

Co vnímají majitelé rodinných koní jako zcela zásadní?

  • Aby kůň rodinu dobře znal. Tedy trávil s jejími členy dost času na to, aby je měl (v dobrém) „nastudované a prokouklé“. Což většinou nelze jinak než v ustájení u domu, kdy koně opravdu se svou rodinou žijí a tráví s ní taková kvanta času, jaká by majitel koně ve vzdálené stáji svému zvířeti věnovat den co den prostě nemohl.
  • Aby měl kůň možnost dobře poznat zvyky celé rodiny, její chod i zvláštní specifika, která k ní patří (tedy klidně i truhlářskou dílnu plnou hlasitých strojů nebo přilehlý cvičák pro psy, který rodina provozuje, případně soukromou mateřskou školku na pozemku rodiny).
  • Aby alespoň jeden člen uměl koně přijezdit a vychovat, aby alespoň jeden z rodiny kvalifikovaně zacházel jak s koněm, tak s ostatními členy, kteří se doma kolem koní pohybují (výchova ke koňácky správným návykům).
  • Aby koňmi celá rodina žila. Tedy nebyli jen okrajovou „ozdobou“ nebo chvilkovým nápadem, ale naprosto plnohodnotnou součástí života rodiny, která se jim tím pádem bez problémů přizpůsobí.
  • Aby se na koně nezapomínalo a neodsouval se bokem pro nedostatek času nebo jiných zájmů a aktivit. Pocit, že je koni dlouhodobě nejlépe na pastvině a rodině zase při aktivitách na kole a na skalách asi dohromady příliš společných zážitků neskloubí. Naopak směřování aktivit k citlivému propojování lidského světa s koňským, tedy třeba dovolená, kdy část rodiny jede na kole, část na koních, samozřejmě umožňuje mnohem větší implantaci koně do lidské rodiny a také obráceně – větší pochopení a podřízení se rodiny potřebám koní. Ideální výsledek je potom rovnováha, kdy jedna strana tráví ráda čas s druhou bez pocitu, že jí někde něco důležitějšího uniká...

Rodina Blanky a Libora Michnových

Paní Blanka: Život mne ke koním pustil až v 39 letech. Letos je to 11 let, co jsem začala na svět koukat z koňského hřbetu a co mi po boku nechodí už jen psí společník Tedík, ale i můj životní kůň, appaloosa valášek Lekker Dream Finder. Lekříka jsem si přivezla do tehdejšího ustájení poté, co jsem se již v koňosvětě trochu rozkoukala a pochopila, že můj směr nebude anglické ježdění, ale že mne to táhne k westernu, ačkoli mne v té době obklopovala komunita lidí, z nichž nikdo westernové koně nejezdil ani nechoval. Jelikož jsem přesně věděla, jak má můj budoucí kůň vypadat (QH kobylka plavka 7–8 let, co už něco umí, protože pro mne coby začátečníka bude rozumné ctít staré koňařské pravidlo, že začínající jezdec se má učit na zkušeném koni), vyrazila jsem nakupovat.

První cesta vedla na ranč, který mi po telefonu sdělil, že koní k prodeji je dost, ať si přijedu vybrat. Ovšem na místě jsem se dozvěděla, že na prodej mají jenom jediného koně, jsou mu tři (!!!) roky a je to valach appaloosa. V té době jsem vůbec nevěděla, že nějaká appaloosa existuje. :-) A pak mi ho přivedli… Moje představa o vysněné krásné plavé kobylce byla rázem tatam. Koukalo na mne ošklivé zvíře s vyvalenýma očima. „To asi nedám…“ říkala jsem si a v duchu už startovala auto. Slečna, která Lekříka obsedala, mi navrhla, ať se s ní jedu na koníkovi projet a že uvidím… Musím s klidem v srdci říci, že toho dodnes nelituji. A tak začala naše společná cesta postarší ženské a mladého koně. Ovšem začátky nebyly vůbec jednoduché!

Po prvních šrámech na duši i na těle, kdy se moje představa nerozlučné dvojice kůň-člověk, fungující jako jedno tělo jedna duše, vzdalovala realitě občas až o světelné roky, jsem si umínila, že musím sestavit kvalitní výcvikový plán. Můj cíl byl jasný: mít koně natolik spolehlivého, abych ho kdykoliv mohla vzít z ohrady a jet s ním kamkoli sama, bez nutnosti spoléhat na doprovod. Navíc jsem chtěla, aby to koně se mnou bavilo, aby byl v mé společnosti spokojený a ne neustále jednou nohou na cestě domů ke stádu. Sportovní ambice jsem neměla žádné, můj sen byly poklidné toulky přírodou se spolehlivým koňským parťákem.

A tak jsem si koníka od jeho tří let přizpůsobovala sama sobě, svým požadavkům a potřebám. Vše v krásných terénech tehdejšího ustájení. Ne vždy jsem vyjížděla sama, užily jsme si s holkami od koní mnoho krásných vyjížděk, na které ráda vzpomínám, stejně jako na všechny, kdo se mi kdykoli trenérsky věnovali. Přesto musím říci, že největší kus práce ve výcviku odvedl les a zdravý selský rozum, který mi často říkal, ať nehrotím situaci, slezu a poladím si zádrhel ze země. Tato metoda výcviku mi pomohla vyřešit spoustu problémů, které bych ze sedla v tu dobu vůbec nezvládla. Hodně jsem přemýšlela o tom, co a jak dělám a snažila jsem se vždy Lekkerovi co nejvíce porozumět, i když se mi to ne vždy dařilo. Už tam, v ustájení, se mi začal formovat můj vysněný mazel.

Ale největší proměna nastala poté, co jsem pochopila, že koníček kůň se stal mojí závislostí. A být s ním jen omezený čas, i když jsem se do ustájení snažila dojíždět denně, to že mi prostě nestačí. Rozhodla jsem se po domluvě s rodinou, že si Lekříka vezmeme domů. Povýšila jsem tedy svoji krásnou velkou zahradu na výběh pro koně… a začali jsme s manželem budovat Slunnou Stáj Říčany. Pomohli i naši synové, kteří mají k ježdění na koni hodně daleko, přesto se do provozu stáje rádi zapojují. Koně v rodině jsou totiž takové pojítko všech, i nekoňských členů.

Musím říci, že ač je to o neustálé práci a starostech, jsem moc ráda, že jsem do domácí péče a budování vlastního zázemí šla. I když mne provázely veliké obavy, zda sama, bez zkušených koňáků v zádech, vše zvládnu. Když člověk z domu od koní dojíždí denně do práce plus nemá mnoho zkušeností, není toto rozhodnutí jednoduché. Naštěstí mám zaměstnání, které si mohu časově přizpůsobit – a za to jsem moc vděčná! Také celé mé rodině, která nejen, že pomůže, ale navíc se s koníky dokonale a ochotně sžila. Ač dříve nekoňáci, dnes umí obstarat celé naše čtyřhlavé stádečko i po dobu mojí a manželovy dovolené, nebo ve všední dny, kdy je mi třeba ouvej.

S příchodem koní do našeho domu nastal nový život. Myslím, že jsme s Lekkerem měli hezký vztah vždy, ale když máte svého koníka u domu, vnímáte vše jinak. Máte ho den co den na očích hned několikrát, v nejrůznějších denních i nočních dobách, pozorujete ho (a celé stádo) když svítá i když už dávno sluníčko zapadá, víte přesně, s jakou náladou jde k rannímu kyblíčku, s jakou k večernímu, po náročném terénu nebo cestování není problém ještě i v noci vykouknout a zkontrolovat si jeho zdravotní stav. Prostě se znáte opravdu dokonale, víte přesně, jak se koník chová v různých situacích, jak dává najevo, že si vychutnává vaši přítomnost, nebo také jakým způsobem se od vás odvrací, když nemá svůj den. V takové chvíli ho nechávám úplně v klidu, aby se mohl poprat sám se sebou, otočím se a jdu si pro tu chvíli po svých, bez pocitu, že musím nutně něco s koněm udělat, když už jsem za ním dorazila (jako to bývalo v ustájení)… Úchvatné je prosté pozorování celého stáda, jak si po ránu hrají a jak je můj mazel šťastný. Začala jsem ho vnímat hlouběji a mnohem více mu porozuměla. Koně u domu mne naučili mnohem víc než kůň v ustájení a všichni trenéři dohromady (bez urážky k nim, je to myšleno jako vyzdvižení velikosti vztahu s rodinným koněm). Z Lekkera se stal rozmazlovaný kamarád celé rodiny i příbuzných.

A nyní se mi plní druhý sen, který postupně začal vznikat a který jsem si dlouho netroufala uskutečnit: odchovat si vlastní hříbě a udělat z něj spolehlivého parťáka pro rodinu. Denně při pohledu z okna na své miláčky děkuji za den, kdy jsem se odhodlala nebýt jen dobrou mámou, ale začít konečně i s koňmi… Díky domácímu týmu vím, že tu vždy bude někdo, kdo by se o koně postaral, kdybych náhle nebyla – to je obrovský benefit, který přináší pouze rodinná stáj u domu (přiblíží totiž koně zbytku rodiny postupně a zcela nenásilně, do ustájení by se mnou za koňmi nejezdili, určitě ne tak často, aby mezi nimi a koněm mohl vzniknout pěkný blízký vztah).

Touláme se s koňmi spolu po okolí a užíváme si života. Společné hodiny dennodenní pospolitosti, neustálý kontakt s rodinou i u zcela nekoňských činností, jako je grilování na zahradě nebo chvíle u kafíčka na jarním sluníčku, které prosedíme celá rodina na výběhu, kde našemu relaxu koně nadšeně asistují – Lekker se naučil i ochutnávat z hrnečků :-) … prostě moře času, který mohu Lekkerovi, ale i všem ostatním koním doma věnovat, udělaly z mladého vykuleného valáška naprosto spolehlivého parťáka nejen pro mne, ale i pro kohokoli, komu Lekříka na ježdění půjčím. Bez obav na něj mohu posadit začátečníka a nechat je spolu absolvovat klidného Huberta, mohu ho využít i k výuce dětí, ochotně a zcela bezpečně sveze manžela-nejezdce. Občas se s Lekříkem účastníme extreme trailových hobby závodů, výstavních akcí spojených s hraním představení na koních (pozn. redakce: Blanku s Lekkerem můžete pravidelně vídat na Výstavě hospodářských zvířat Animaltech na brněnském Výstavišti, ať už při ukázkách extreme-trailu nebo ve vtipných pohádkách, které s westernovými přáteli pro diváky hrají a které mají obrovský úspěch → Mrazík na koních je již legendární…).

Pořádám každoročně Hubertovu jízdu pro kamarády koňáky a kohokoli, kdo má zájem zavítat. Občas vyrazíme s manželem na dovolené, kde máme Lekříka s sebou a umíme si užít třeba výšlap na Lysou Horu s koněm. :-) I do závodních akcí se občas pustíme, ale ač jsme občas i nějakou tu stužku na soutěžích ukořistili, stejně dobře vím, že závodění není Lekkerova parketa. Je nejšťastnější v lese, kde je jako ryba ve vodě, tam to má rád a tam se skutečně těší. S klidem v srdci mohu říci, že se stal skutečným koněm mých snů…

A co mi můj kůň vzal a dal? Vzal mi zbytečné chození po nákupních centrech, řešení nesmyslných věcí a vůbec vše, co dnes nabízí spotřební svět. A otevřel mi nádherný pocit svobody...

Tak co říkáte na názory majitelů rodinných koní? Souzníte, máte podobné nebo jiné zkušenosti? Protože jsem se vyptávala více rodin, ovšem článek je limitován jen určitou rozumnou délkou, zůstaneme zatím u těchto dvou povídání. Možná se ještě v budoucnu k tématu vrátím – uvidím, jaký bude ohlas a jak vás rodinní koně zaujmou, milí čtenáři.

Na závěr jsem vám ještě sestavila pár kouzelných tipů na „výrobu“ miláčka celé rodiny:

  1. Myslete na své zvíře v superlativech! Dnes už má tato „metoda“ i název – samonaplňující se proroctví. Zní to možná ledaskomu zvláštně, ale funguje to! Znáte tzv. Rosenthalův efekt podle experimentu R. Rosenthala z roku 1968? Tehdy učitelé dostali falešné informace o inteligenci dětí. Zcela průměrní žáci byli označeni za obzvláště talentované a nadprůměrné, za studenty s velkým S. :-) Samozřejmě šlo ve skutečnosti o zcela průměrný vzorek dětí. Přesto výsledek experimentu mnohé překvapil: očekávání, tvořená na základě předpokladů (byť mylných), se naplňují! Za rok se totiž těmto vytipovaným dětem abnormálně vylepšil prospěch. Experimentátoři při vyhodnocování záznamů výuky zjistili, že učitelé přistupovali k pozitivně onálepkovaným dětem jinak – více se jim věnovali, častěji je chválili, dávali je za vzor ostatním, … Když se do experimentu zařadila i kontrolní skupina „jako-hloupých“ žáků, také naplnila očekávání učitelů (tentokrát záporná). Závěr experimentů, které se prováděly následně v různých letech ve vícero variantách, i se zvířaty, se dá převést i na fenomén rodinného koně: pokud své blízké (a nemusí jít pouze o lidi) vidíme v tom nejlepším světle, přistupujeme k nim podle toho - a vlastně jim tak pomáháme stát se výjimečnými.
  2. Roky nic nenahradí – tvoří to nejcennější → vědomosti a zkušenosti. Ano, právě čas odžitý po boku koně, množství příhod a zážitků, tréninků, toulek, špacírů a chvilek „jen tak“ s celou rodinou (ať už po jednom, nebo se všemi členy zároveň) nám rodinného koně otesává do těch nejušlechtilejších tvarů – přesně do takových, které vidíme srdcem, nikoli kritickým okem. Právě odžitá léta nám pomáhají propojit duše lidské a koňskou, vybudovat mosty a precizně vysoustružit jemňounké dráhy vzájemné „telepatie“. Čas není jen nepřítel, zloděj mládí a vrah krásy. Čas je i kouzelník a ten nejlepší trenér na světě!
  3. Nevzdávejte se! Život vám s postupujícím věkem bude přinášet do cesty více a více překážek, krom finančních i časové a v neposlední řadě bohužel i zdravotní. Neházejte flintu do žita! Pokud se kolem rodinných koní semkne opravdu celá rodina, dokážete společně divy. Překonáte nejhorší období, zvládnete těžké chvíle, ustojíte krize. Rodina je to nejcennější, co můžete od života dostat – a patří-li do ní i koně, je to opravdu pokladnice, od které se klíč opatruje coby artefakt nejstřeženější…

Ať se vám vaše pokladnice plní tak, abyste z ní dokázali rozdávat plnými hrstmi kolem sebe! (… a věřte, že nepíšu o penězích!)

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: