Reportáž z honu na tarpany

8. 07. 2015 05:00

Obrázky: 6

Autor: Filip Tesař Foto: archiv autora Seriál: Tajemní tarpani Počet přečtení: 2665 Počet komentářů: 8 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 1 krát

Dnešní bonbónek vyhrabal Filip Tesař z ruského archívu a je jen pro silné povahy. Připravte se na autentické popisy pamětníků, jak byli tarpani loveni a kroceni jako divá zvěř... neměli to s námi koně v minulosti vůbec jednoduché a myslím, že je nejvyšší čas jim splatit trpělivost, kterou s námi mají.

vsNa úvod bohužel trochu nudy, tedy - statistiky. Má totiž cenné údaje. Pokud by vás ale nudila přespříliš, směle přeskočte k pasáži Divoké vzpomínky... Tam už se nudit nebudete. Existují tři zprávy o koních z bělověžského pralesa (resp. původem odtud) - což mají být domnělí předkové polských koniků, údajných regenerovaných tarpanů či tarpanům blízkých koní. Dále sedm zpráv o křížencích, mezi nimi i ty nejznámější popisy údajných tarpanů ve volnosti i v zajetí.

Projdeme-li trojí bělověžskou bránou, za sedmerou kouřovou clonou se ukrývá, pokud mám momentálně přehled, dalších 149 ruských, ukrajinských, polských, německých a anglických záznamů o volně žijících koních v eurasijském stepním pásmu mezi Karpaty a Altajem. Nepočítám v to zprávy, které jsou pouze převzaté z jiného, mně známého zdroje, zprávy, jež jsou příliš vágní a není u nich jasné, z jakého zdroje by mohly pocházet, stejně tak zprávy, hovořící o koních, kteří zjevně k divokému druhu nepatřili (například grošovaných, vraných apod.), a ani takové, které se zjevně netýkají stepí. Nejčastěji jsou tito koně označováni jednoduše coby „divocí koně".

Necelé dvě třetiny z těchto zpráv hovoří pouze o výskytu těchto koní v určité, užší či širší - a někdy pořádně široké - lokalitě, někdy dokonce jen o tom, že se tam tito koně nevyskytují; buď vymizeli, nebo se tam nikdy, pokud se místní pamatují, ani nevyskytovali. Podrobnosti tedy obsahuje jen o něco více než jedna třetina zpráv. Škála podrobností je velmi široká, sahá od jediného údaje až po podrobné popisy, jež jsou však, želbohu, vzácné asi jako nezávislý sed u naprostého začátečníka. Pouze necelá třetina zpráv pochází od přímých svědků, avšak pozor, přímá svědectví a svědectví s podrobnostmi o vzhledu se nekryjí. Přímých svědectví, která obsahují i detaily, je bratru/sestře sotva šestina. Neskromně se přiznám, že 50 z uvedeného počtu jsem nasbíral sám během psaní seriálu, a můj dík patří proto všem, kdo mne průběžně povzbuzovali. Neboť to mi bylo důležitou pohnutkou. Je celkem pochopitelné, že tyto mnou nasbírané prameny jsou většinou okrajového významu, doplňkové, týkající se převážně pouhého výskytu či případně nevýskytu „divokých koní". Nalézají se v různých přehledech, popisech, soupisech a slovnících od konce 18. století někdy do 70. let 19. století. Přesto jsou cenné tím, že díky nim je možné lépe zmapovat a sledovat průběžný výskyt „divokých koní", při vědomí veškerých nejasností panujících ohledně toho, čím tito koně vlastně byli a být mohli. Pouhých šest z oné padesátky jsou přímými svědectvími s nějakými podrobnostmi.

Divoké vzpomínky jednoho rotmistra

Ani jedno z nich jsem neuváděl v předchozích dílech seriálu, jednoduše proto, že jsem o nich tehdy ještě nevěděl. Jedno z nich hovoří pouze o tom, že „divocí koně" měli kaštanové zbarvení. Další zapadá do průměrného obrázku takových svědectví (neveliký kůň myšové barvy s černým úhořím pruhem a velkou hlavou). Zato čtyři zbývající představují v té obecné informační bídě svým způsobem malé perly. Kromě popisu obsahují totiž i celou řadu dalších zajímavých údajů, dokreslujících celkový kontext. Tak třeba jedna obsahuje navýsost zajímavý údaj o migracích - v létě táhli na sever, kde bylo ve stepích víc vláhy, v zimě na jih, kde bylo tepleji.

bdJistý rotmistr zas na stará kolena vykládal synovci veselé historky z mládí, kdy ho táta lampasák (inu, jablko nepadá daleko) brával na hony na divoké koně. Tatík nebyl troškař, provázela ho tu třicítka, tu stovka vojáčků. Chytili prý z celého stáda tak tři, čtyři kusy, ale „z počtu chycených několik umíralo". Jeden si takhle prý, když ho přivázali ke sloupu, aby zkrotl, úplně rozmlátil hlavu, jak se snažil vyrvat, a nakonec se zadusil, takže od té doby už chycené koně takto nepřivazovali.

Rotmistr také vzpomínal, že divocí koně byli na to, že se živili sami, pořádně tuční. To nade vší pochybnost dosvědčuje jiným zážitkem z mládí: „Když mi bylo osm, byl jsem na návštěvě u tety, statkářky v chersonském okrese, ve společnosti jejích tří synů, mých vrstevníků. Jednou nám řekli, že šafář, co byl v noci na číhané, zabil divokého hřebce, kterého zrovna přivezli na hospodářství. Neváhali jsme ani chviličku a všichni se nahrnuli do veliké kůlny, kde stály saně s mrtvým koněm, kterého už okukovala veškerá čeleď." No bodejť, taky bych neváhal, kdyby mi na dvůr přivezli mrtvého tarpana. „Když jsme se objevili, diváci se rozestoupili a nechali nám lepší místa, takže jsme si mohli koně výborně prohlédnout." Popisem vás nudit nebudu, už jich bylo dost, uvedu jen tolik, že šafář vyškvařil z úlovku čtyři pudy sádla (cca 65,5 kg).

fwsZábavnější mi přijde od téhož člověka jiná historka. Ochočit se prý divocí koně nedali, odmítali žrát, dokud neuhynuli. Ve vzácných případech se však dala ochočit mladá hříbátka. Jednomu lovci se poštěstilo chytit kobylu se dvěma hříbaty, kobyla po pár dnech, jak to bylo obvyklé, uhynula, ale mladé dotyčný ručně dokrmil mlékem. Kdo někdy choval andulky či velké papoušky, ví, že ruční dokrmení je základem úspěchu v socializaci, takový ptáček vám v dospělosti doslova zobe z ruky. Tihle dva koníci, když jim byly dva roky, začali být zapřaháni, ale byli to pěkní ptáčkové, „hodně často zkoušeli projevovat svoje přirozené instinkty". Majitel je zapřahal spolu s klidným domácím koněm, který mladé divochy mírnil. Jednou to však riskl a zapřáhl jen ty dva, jenže je sotva zapřáhl a „koně se vyrvali vozkovi z rukou, prudce škubli povozem, rozbili ho a sami, jako vítr, zmizeli navždy v širé stepi." Poučení, které z toho plyne: tarpany zapřahat zásadně do trojky (ruské, ne švédské)!

Podělím se s vámi nyní na rozloučenou o poslední z řečených čtyř malých perel. Je to totiž vyprávění zcela jedinečné v tom, že je přímým popisem lovu na divoké koně, takříkajíc reportážním. Divocí koně byli loveni různě, s některými způsoby už jsme se setkali. Chytali je v zimě v hlubokém sněhu - někdy je kvůli tomu naháněli na srázy, pod kterými byly hluboké závěje - zaháněli je na led, do vody, do ohrad, do nastražených sítí a také do jam, vykopaných v zimě u stohů, případně stavěli tři stohy do podkovy a za velkých mrazů, zvlášť když bylo větrno, číhali schovaní v seně, až se tarpani přijdou hezky do závětří nažrat. A, samozřejmě, také je stříleli. A právě o tom bude naše poslední vyprávění.

Kde ani lišky nedávají dobrou noc

Pochází z dobového ruského literárního měsíčníku. Označené je jako "rasskaz", což může znamenat jak povídku, tak i prostě vyprávění, příběh. Celý podtitul zní: разсказы изъ воспоминаній моей молодости, tedy „Příběhy ze vzpomínek mého mládí", což by naznačovalo, že může doopravdy jít o reálné vzpomínky. Popis samotného lovu, pohledu na koně zdálky i na ulovené exempláře zblízka působí přesvědčivě a víceméně odpovídá střípkům informací odjinud. Kdyby šlo o fikci, autor by si musel poměrně pečlivě shánět podklady (a tehdy neexistoval google, dokonce fotografie byly v tehdejším Rusku pořád ještě rarita). A proč by to dělal - třeba autoři našich Rukopisů měli jasnou motivaci, ale tenhle?

fwA kdo to vlastně byl? Přiznám se, že netuším. Autor se podepsal jen iniciálami: P. B-c, mezi pravidelnými spolupracovníky redakce nikdo s takovými iniciálami nebyl a mezi dobovými literáty také ne. Kdy to bylo? To vám řeknu přesně - na jaře. Ale kterého roku? Těžko říci, článek vyšel v roce 1861 a šlo-li o vzpomínky na mládí, nejspíš můžeme hádat přinejmenším dvacet let nazpátek. V textu je zmíněn hladomor z roku 1833 jako věc minulá. Z neúplných životopisných údajů o organizátorovi celého honu, jakémsi místním Evženu Oněginovi, jsem dospěl k pravděpodobnému datu snad někdy kolem 1838. Abych to shrnul, máme popis, ale nevíme, zda nejde o fikci, neznáme autora a letopočet jen hádáme.

Co v zásadě víme, je, kde se to mělo odehrát. V kaspických stepích, někde u dnešní kazašsko-ruské hranice, kde celkem symbolicky poblíž leží (tedy „poblíž" v ruských měřítkách) vesnice příhodně počátkem 20. století nazvané po nám známých cestovatelích Gmelinka a Pallasovka. Údaje v textu jsou poněkud chaotické, ale v zásadě, pokud si na mapě narýsujete přímku směrem k jihovýchodu z místa Gagarinova přistání a další k jihozápadu z místa Čapajevovy smrti, tak k lovu došlo někde tam, kde se obě přímky protnou. Tedy v nejzápadnějším cípu Kazachstánu, pár desítek kilometrů východně od ruského Mrtvého moře - solného jezera Elton a západo-severo-západně od ruské verze Ayers Rock, posvátné kazašské hory Velké Bogdo (místo Čapajevovy smrti najdete snadno, jmenuje se podle něho; co se skoku prvního kosmonauta týče, Gagarina předběhl jiný hrdina socialismu, Engels: https://www.google.ru/maps/@49.1776632,47.8596441,7z).

Aktéry příběhu jsou kromě autora onen „Oněgin", jehož známe jen křestním jménem a jménem po otci (Nikolaj Fjodorovič), dále Děrgač - patriarcha rodu z povolžské kolonistické vesničky, která byla východiskem výpravy, a kozácký náčelník zvaný Vrána ze stanice u jezera Elton. Za touto stanicí začínala „opravdová step", ve které žili tarpani, tj. na pohled nudná, kavylem porostlá polopoušť, v níž nežili ani vlci, ani ptáci, ani lišky, ani svišti, jen tu a tam sajgy, tarpani a Kazaši.

Hon na tarpany

Většina první poloviny vyprávění je věnována sporu Děrgačovy rodiny s bohatým kupcem - představeným obce, v důsledku které se krásná Děrgačova vnučka pomátla na rozumu. Odpovídalo by to dobovému přechodu od romantismu k realismu. Možná se autorovi zdálo, že čtenáři literárního časopisu takový příběh ocení, celkově však celé vyprávění postrádá literární stavbu a působí opravdu jako záznam vzpomínek na hezké chvilky, ovšem, přiznejme si to, publikované s odstupem desítek let. Což znamená, že autor měl buď eidetickou paměť, anebo se za přesnost jeho vyprávění ruka do ohně dát nedá.

Poté, co autor naposledy politoval místní Viktorku, provází už čtenáře víceméně jen tím, co stojí v názvu: tedy lovy ve stepích. Obsáhle popisuje střílení desítek a desítek ptáků v jezerních mělčinách, ještě obsáhleji hon na vlky, poměrně podrobně také dvě střílečky na sajgy. Do textu mimoto vsunul detailní popis stepních svišťů, stepních lišek - korsaků a sajg, u nichž popisuje i charakter sezónních migrací. Tarpanům se věnuje o poznání méně a o jejich zvycích nepíše vůbec nic, snad že byli méně známy, snad tarpani nebudili takovou pozornost, přece jen to byli „jen" koně. A ruku na srdce: ve srovnání s tím, jak vás do děje vtáhne Grum-Gržimajlův popis lovu na koně Převalského (Нива, 1892, 17, s. 379), B-c vás zrovna dvakrát nezaujme. To už se vám srdce víc rozbuší, když píše, jak hrdě na něj zapůsobili kazašští lovci sajg, jak na tyto lovce zase působila ruská vodka a která ze dvou děveček Nikolaje Fjodoroviče se urozenému Kazachovi líbila více a kolik za ni nabízel koní, velbloudů a beranů (pro úplnost: 50, 10 a 50 a byla to Líza).

wsNezapomínejme však, že se možná jedná o jediný popis honu tarpanů takříkajíc v přímém přenosu. Gmelin nám rovněž odkázal popis lovu na tarpany, sám se ho však přímo neúčastnil a sledoval ho jen zpovzdálí, pokud vůbec, dost možná se lov odehrával mimo jeho dohled. Tady je:

„Zastavili jsme a utábořili se, protože jsme cestou narazili na nebývale velkou studnu s vynikající čerstvou vodou. Už byly postaveny stany a slunce již zapadalo. Obsloužili nás čajem, když tu přijel kozák se zprávou, že v dáli je vidět malé stádo sajg. Nikolaj Fjodorovič popadl dalekohled a řekl nám, že to nejsou sajgy, nýbrž tarpani. To znamená, nová známost v mém loveckém životě.

Všichni se shromáždili kolem nás a dlouho se nevědělo, jak se rozhodnout; první myšlenkou bylo hned znovu sedlat unavené koně, avšak zkušený a moudrý Děrgač nás přesvědčil, že to nepovede k ničemu a tarpany bychom leda odehnali.

A teď už pozdě! A koně vysílení, i lidé unavení! Už to je zlé! Do rána se neztratí, prohlásil s jistotou. Dokud nepadla tma, sledovali jsme pohyb tarpanů a ujistili se, že směřují od jihu k severozápadu, takže by v noci měli projít kolem našeho tábora.

Tato předpověď se vyplnila natolik přesně, že ráno, když začalo svítat, jsme je spatřili ne více než dvě versty tím směrem, kterým jsme večer přijeli. Nedalo se nic dělat, museli jsme se poněkud vrátit. Neúčastnil jsem se porady starších o nadcházejícím lovu, ale během samotných příprav jsem si povšiml zvláštní věci: sedlali pouze tři koně a zapřahali jen do jednoho vozu. Na mou otázku: „Co to znamená?" mi Nikolaj Fjodorovič vysvětlil, že lovit tarpany nemá cenu, vyjíždíme proto, abychom chytili párek mladých zvířat, které slíbil dovézt gubernátorovi. A na další otázku: „Proč na podkoního a psovodově koni jedou kozáci, a ne oni sami?" mi bylo řečeno, že kozákům dali nejlepší a nejsilnější koně; protože jedině oni dokážou zacházet s lasem.

Když mi bylo vše vysvětleno, vsedli jsme Nikolaj Fjodorovič, já a Petr na vůz s ručnicemi a „stutzery" v rukou a vyrazili, doprovázeni třemi jezdci. Na verstu nebo o něco méně od tarpanů, pasoucích se na jednom místě, jsme zastavili a sestoupili z vozu; jezdci jeden za druhým se vydali krokem, a vedle každého z nich šel lovec s puškou, schovávaje se za koněm. Tarpani se přestali pást, zvedli hlavy, obrátili k nám zraky a otáčeli se zároveň s tím, jak jsme se, kroužíce kolem nich, posunovali k nim blíž a blíž. Nakonec jsme od nich nebyli víc než stopadesát kroků; bylo jich kolem čtyřiceti kusů, nepočítaje v to několik novorozených hříbat.

Starý, krásný hřebec, jenž hrdě obcházel svou rodinu, k sobě přitáhl veškerou naši pozornost. Je těžké si představit, jak krásný je tenhle neveliký prakůň, když vztyčí hřívu, zvedne ohon a uši a s rozšířenými nozdrami frkajíce uhání stepí a bez ustání otáčí hlavu tu napravo, tu nalevo. Nikolaj Fjodorovič, jdoucí uprostřed, vystřelil; stádo poskočilo; vystřelili jsme my s Petrem. Jedno zvíře zůstalo ležet, druhé poodběhlo několik sáhů, zastavilo se, zavrávoralo a rovněž padlo; zatím se jezdci hnali za rychle se vzdalujícím stádem.

Oba zabití tarpani, jak se ukázalo, byly starší samice, jedna z nich kojící. Když jsem popošel k mrtvému zvířeti, nemohl jsem uvěřit svým očím, že by mohlo být jedním z těch, které jsem tak obdivoval. Na zemi ležel nikoli krásný kůň ve zmenšeném měřítku, nýbrž jakýsi ohyzdný mezek nevelikého vzrůstu asi o půldruhém aršínu, srsti potkaní barvy, s řiďounkým ohonem a hřívou a s ohyzdně velikou hlavou.

Netrvalo více než půl hodiny a psář přivedl na lase hříbě, a zanedlouho poté se objevili i kozáci, táhnoucí na lasech ročního hřebečka a klisničku. Tím skončil náš tarpaní hon, od něhož jsem tehdy nečekal žádné zvláštní potěšení. Než jsme se vrátili k našemu ležení, bylo tam již vše připraveno k další cestě. Jen jsme něco málo pojedli a vyrazili jsme."

geTím v podstatě celé vyprávění končí. Tajemný autor slibuje, že se ještě se čtenáři listu podělí o zážitky z podzimního lovu na Achtubě (rameno delty Volhy), kam ho Nikolaj Fjodorovič pozval, ale zdá se, že tak neučinil. Tím zmizela teoretická možnost dozvědět se, zda saratovskému gubernátorovi skutečně doručili ony mladé tarpánky a případně co s nimi bylo, například zda pošli, jak se to zhusta stávalo s hříbaty koní Převalského. Pokud je mi známo, podpis P. B-c se už nikdy jinde nevyskytl. I kdyby někde něco napsal a podepsal se jinak, o tarpanech nejspíš stejně nepsal, zaujali ho očividně jen chvilkově a z pohledu lovce nešlo o zvláštní zážitek. Ulovení ptáci se dali sníst, hon na vlčí rodinu byl zase adrenalin (kromě vlastního lovu i následné shledávání psů a lovců poté, co se ukázalo, že i na rovné placce kaspické stepi se uhánějící jezdec snadno ztratí z očí a jeho nalezení a přivolání vyžaduje horečnaté pročesávání obzoru dalekohledem).

Když se o dvacet let později Grum-Gržimajlo plazil po břiše křovinami noční Gobi, aby se přiblížil na dostřel stádu koní Převalského, z nichž hodlal alespoň jeden kus ulovit a dopravit do Evropy, šlo o rozšiřování vědeckých obzorů okořeněné exotickým dobrodružstvím. Tarpani byli v době, kdy se hon pravděpodobně odehrál, vcelku známá, poměrně už asi vzácná, ale ne až tak zajímavá záležitost. Zajímali se o ně hlavně rolníci, kteří v nich viděli škodnou - ale tady, v kazašských polopouštích, si mohli spánembohem vegetovat. Kozáci brali jako stepní škodnou vlky, a proto také vyzvali loveckou družinu, aby jim pomohli zlikvidovat alespoň jednu rodinu, ale tarpani pro ně byli vzduch. K tarpanům by své mohli napsat leda Kazaši, kteří v nich, ruku v ruce s nárůstem populace, dost možná viděli zvířata zabírající pastvu pro domácí dobytek (jako se to stalo v Mongolsku). Jenže Kazaši byli až na výjimky negramotní a tudíž nám nic písemně neodkázali.

V naší době jsme zvyklí dozvídat se o exotických zvířatech z přírodopisných filmů. Co se tarpanů týče, musíme se spokojit s tímto jediným pomyslným filmovým okénkem. Doufám, že se vám ten pohled aspoň trochu líbil.

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. žofré

    Krásně napsáno.

    20:24 - 08. 07. 2015

    Jen pro ten styl jsme to četla, jak stárnu, zvládám už jenom Krkonošské pohádky, kde to i s mušťalkami dopadne se zárukou pro ně dobře:-).
    Čtyři pudy sádla-chudák irka!

  • 2. Filip Tesař

    Díky

    22:25 - 08. 07. 2015

    Moc díky, Žofré! Ještě se mi nestalo, aby mne někdo četl jen kvůli stylu.

  • 3. HelaS

    :-)

    23:52 - 08. 07. 2015

    Reaguje na 2.

    Ale stalo, jen ti to ještě asi nikdo neřek :-D
    Tedy... I KVŮLI stylu.

  • 4. Katka K.

    Re:

    13:33 - 09. 07. 2015

    Ale nepovídej, já ti píšu furt, jak se mi to po tobě krásně čte! :-)
    Za trest prásknu, že na srpem jsem z tebe vymámila příslib povídání o Indiánech a jejich ježdění a vztahu ke koním.:-)

  • 5. Filip Tesař

    To jo, Katko,

    16:56 - 12. 07. 2015

    Reaguje na 4.

    ale ty to čteš i ze zájmu o téma :-)

    Musím poděkovat všem, co mě četli a občas pak přidali komentář, vše, co jsem se dozvěděl, jsem se dozvěděl kvůli vám. Věřím, že časem se objeví kniha o tarpanech, která bude obsahovat zde napsané a ještě spoustu dalšího.

    Něco o indiánech napíšu, a ještě se pořád nemůžu dokopat k dopsání pokračování koní v hrobech... to už leží v počítači tak dlouho, že je z toho mršina, holt pevnej disk bejvá hrobem snů.

  • 6. Ber

    Super seriál

    06:33 - 21. 07. 2015

    S opravdovým potěšením jsem dočetla seriál o tarpanech a vyloženě se těším na další historicky zaměřené články. jen houšť a větší kapky :-) S dovolením něco použiji pro zpeřstření výuky dějepisu :-)

  • 7. kajetanka

    Moc diky!

    17:47 - 18. 08. 2015

    Filipe musel sis s timto serialem dat neskutecnou, primo detektivni praci, a stravit urcite spoustu hodin... Hluboce smekam a dekuju za tohle povedene dilo!

  • 8. Filip Tesař

    Taky díky!

    09:01 - 19. 08. 2015

    Reaguje na 7.

    Díky, uznání potěší. Byla to zábava, takže jsem si dal neskutečnou zábavu. Víc se toho nevešlo než vešlo, takže píšu knihu, do který by se to mělo vejít.

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: