Renesance akademického jezdeckého umění podle Benta Branderupa...

20. 07. 2015 05:00

Obrázky: 3

Autor: Magdaléna Perić Foto: archiv Greetje Hakvoort Rubrika: Teorie ježdění Počet přečtení: 11143 Počet komentářů: 2 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 1 krát

... aneb klasické alternativy k moderní drezúře. Kdo je Bent Branderup, co učí a jak jeho metoda funguje? Základní otázky, které by ovšem vydaly na pár vydatných svazků vhodných pro dlouhé zimní večery a sklenku sherry. Jako krátká definice by snad postačilo, kdybychom napsali, že pokud toužíte po precizně a jemně přiježděném koni, který nepozná při výcviku zbytečný stres, upřednostňujete přemýšlivý, jezdecky inteligentní a hlavně efektivní přístup k výcviku, gymnastiku před zbytečně naběhanými kilometry a zábavu před bezduchým drilem, pak byste si o tomto světoznámém jezdci, učiteli, filozofovi a vpravdě renesančním člověku měli něco zjistit.

fsModerna versus klasika

Moderní drezúra dnes viditelná na závodních kolbištích a v drtivé většině nejen v českých stájích se odkazuje na své klasické kořeny, které začínají u Xenofóna a pokračují přes staré mistry, jako byli Pluvinel, vévoda z Newcastlu, La Guérinière či například Steinbrecht. Do jaké míry jsou ale tyto kořeny pevně v zemi a kolik má klasická drezúra koní s tou dnešní společného, je mnohdy na pováženou. Pojďme se proto společně podívat na to, jak jeden přemýšlivý Dán dokázal oživit jezdecké umění v jednom z nejčistších významů tohoto spojení.

Proč akademické?

Akademické jezdecké umění je pojem, pod kterým si můžeme představit jezdecký styl vycházející z jezdectví starých válečníků a následně jezdců, kteří reprezentovali královské dvory Evropy. Od dob Federica Grisoneho byly zakládány jezdecké akademie (první vznikla v roce 1532), kde se mladý muž té doby mohl naučit vše potřebné pro to, aby obstál nejen v boji, ale i v jiných oblastech. Krom jezdectví a válečného umění se studenti na této akademické půdě učili například jazyky, filozofii, etiketu, základy diplomacie či třeba tanec a další předměty, které byly zcela nepostradatelné. Absolvent byl tak všestranně vzdělán, a mohl se ujmout reprezentace svého panovníka. Takto jezdecké akademie postupně rostly v univerzity, a staly se nezanedbatelnými centry tehdejší vzdělanosti a kultury.

Přemýšlivý seveřan

Bent Branderup svůj neutuchající zájem o koně a jejich výcvik projevil už velmi záhy, a to když mu byly necelé dva roky a dědeček se ho zeptal, co by chtěl k Vánocům. Malý Bent bez zaváhání odpověděl: „Jeg vil ha en hest!" - „Chci koně!" Jak byl ale zklamaný, když dostal jen hračku. Musel si pár let počkat, než měl první příležitost na koni jezdit alespoň u souseda. Postupně se v něm probudil veliký zájem o historii a etnologii, které chtěl i studovat. Přicházel na to, že nebývalý rozmach evropské kultury byl velmi úzce spjat s koňmi. Tento nejušlechtilejší přítel člověka ho zaujal natolik, že ho studium pramenů zavedlo na daleký Island, do Německa i na Iberský poloostrov, kde i na dva roky zakotvil jako student ve slavné „Escuela Andalusa del Arte Equestre" v Jerezu.

cfaZde měl možnost sledovat jezdecké umění přímo u jeho mistrů, jako byli Don Alvaro Domecq nebo Don Javier Garcia Romero, ale hlavně se naučit řemeslo na skvěle vycvičených koních. Řemeslo, které je základním kamenem jakéhokoliv umění. Pokračoval dál ve své pouti za mistry a stal se i žákem Nuno Oliveiry v Portugalsku a Egona von Neindorffa v Německu.

Dnes je Branderup celosvětově známý dánský jezdec a svými žáky milovaný učitel akademického jezdectví, který má za sebou dlouhou cestu ke svým vědomostem a znalostem. Prakticky celý život zasvětil pátrání po tom, co kdysi staří jezdečtí mistři ovládali, avšak staletími a předáváním z učitele na žáky se některé často podstatné „detaily" jaksi vytratily. Zbylo ne vždy zcela funkční torzo, na kterém dnes řada jezdců staví své jezdecké pokroky a diví se, proč jejich kůň nikdy nepřekročí základní či střední stupeň výcviku. A překročí-li, je otázkou, do jaké míry lze mluvit o správně provedených cvicích. Jen zřídka lze vidět opravdu správné byť jen zacouvání, natož pak čistou a vyváženou piafu či pasáž.

Branderup se jako jeden z mála (jmenovat bychom mohli ještě například Philippa Karla) vrátil ke kořenům a pátral všude, kde mohl. Bylo mu jasné, že pokud se chce dopídit všech detailů, musí překonat i jazykovou bariéru. Četl francouzsky, německy i latinsky, studoval staré malby, fresky, sochy, anatomii, biomechaniku, a vyplatilo se. V jeho případě se nejednalo o vynález kola, spíše jeho důkladné oprášení. Na jeho „kole" však i hobby jezdec dokáže obdivuhodné věci. Musí ale přistoupit na pravidla hry, která nestanoví Bent Branderup, ale kůň samotný. Dokáže-li svému koni a svému tělu naslouchat a zapojit také svou inteligenci, bude moci projít celý výcvikový žebříček stupeň za stupněm a vybuduje-li si pevné základy, na kterých tento „žebřík" může stát, pak se do nejvyšších pater jistě dostane.

Hřebec se zlomenýma nohama

Staří mistři zastávali motto, že drezúra je zde pro koně, nikoliv kůň pro drezúru. Bent Branderup toto motto uvedl v život, a to i díky svému koni Huginovi, což byl knabstrupský hřebec, který významně změnil jeho pohled na výcvik koní. Po nehodě měl na třech nohách zlámané kosti a následně i zcela oslepl.

Hugin - už jen jeho jméno skrývá zajímavý příběh. Podle germánské mytologie měl nejvyšší bůh Wotan dva havrany - jeden se jmenoval Hugin, druhý Munin. Ti létali po celém světě a přinášeli mu informace. Hugin znamená „Myšlenka" a Munin „Paměť". Hugin tedy přiměl Benta Branderupa přemýšlet ještě mnohem hlouběji, než si kdy v minulosti dovolil. Byl postaven před velmi složitý úkol a musel přehodnotit způsob, jakým do té doby cvičil zdravé koně. Podařilo se mu však téměř nemožné, a přestože by drtivá řada lidí takového koně nechala utratit, on ho dokázal nejen vrátit do plnohodnotného života, ale dokonce s ním prováděl i řadu těžkých drezurních cviků, jako jsou piaffa či leváda.

Ano, drezúra zde není proto, aby ji jezdci používali pro dosažení svých pochybných závodních cílů, je tu proto, aby pomohla koni! Škoda, že tuto myšlenku dnes jen málo lidí chápe. Toto bychom si měli uvědomit pokaždé, když na koně sedáme a snažíme se ho cvičit. Drezúra, je-li prováděna správně a citlivě, dokáže každému koni pomoci, aby byl lepším jezdeckým koněm. Správně vycvičený kůň dokáže bez jakéhokoliv silového působení jezdce vždy nést nejen sám sebe, ale i najít těžiště jezdce a došlapovat pod něj, což je fakticky hlavní způsob, jak ho uchovat dlouhodobě zdravého a dlouhověkého a minimalizovat negativní následky ježdění.

O pozitivních psychických důsledcích snad ani nemluvíme, protože jezdecká metoda Benta Branderupa je natolik přátelská ke koňské duši, že jeho čtyřnozí svěřenci se zkrátka na výcvik těší. Branderup sám tvrdí, že duše mladého koně je jako květ, který když se jednou ztratí kvůli necitlivému působení svého cvičitele, už nikdy znova nevykvete. Přijde-li si na pastvinu pro koně a ten se k němu točí zády, může ho oficiálně vlastnit, nicméně ho nemůže nazývat „svým koněm". Duše má z jeho pohledu vždy přednost před tělem.

Výcvik podle Branderupa

Co je cílem akademického jezdeckého umění? Samozřejmě dokonale přiježděný kůň. Nicméně pod tímto termínem si každý může představit trochu něco jiného. „Akademický jezdec" vychází z toho, že jezdecké umění vzniklo čistě účelově jako umění válečnické. Válečník potřeboval dokonale přiježděného koně, kterého řídil svým sedem a jen jednou rukou, protože v druhé třímal zbraň. Potřeboval koně, který mu v bitvě byl opravdovým partnerem a který reagoval byť jen na sebemenší přenesení váhy v sedle například cvalovou piruetou. Jen takový kůň mohl svému jezdci zachránit život. Vychází ale také z myšlenky, že dnes samozřejmě do žádné bitvy na svém oři nepojede a že se tedy jedná spíše o reprezentativní záležitost a jistý životní postoj, který by neměl postrádat nejen praktičnost, ale i trochu estetičnosti, kapku nostalgie a umění.

Mladý kůň je zpočátku otevřený vašemu působení. Je-li primárně nezkažený a přivedete si ho z pastvin do výcviku, bude se snažit vás pochopit. Bent Branderup ve svém systému dává veliký prostor pro prvotní práci ze země, která je prakticky stejně důležitá jako následná práce v sedle. Tvrdí, že co „ztratíte" v měsících na začátku výcviku, vrátí se vám v letech i s úroky na jeho konci. Váš koňský partner pak bude spokojený a nepozná v rámci svého mnohaletého školení zbytečný nátlak. Přitom však je dokonale přiježděn.

A jak na to? Každý, kdo se zaobírá moderní drezurou, pravděpodobně zná standardní výcvikovou škálu, která vypadá asi takto:

  • 1. rytmus/takt (angl. rhythm,tempo / něm. Takt)
  • 2. uvolnění (relaxation / Losgelassenheit)
  • 3. přilnutí (rein contact / Anlehnung)
  • 4. kmih (impulsion / Schwung)
  • 5. narovnání (straightness / Geraderichtung)
  • 6. shromáždění (collection / Versammlung).

U Benta Branderupa je to trošku jinak. Jeho výcviková škála obsahuje některé prvky, které se v té standardní neobjevují, a naopak některé vynechává. Současně je nestaví do pořadí podle důležitosti, protože se vždy vzájemně prolínají a nelze je tedy oddělit. Vypadá tedy spíše jako tabulka:

Balanc / rovnováha Tempo Kmih /Schwung
Pružnost /uvolněnost Takt Forma / tvar

Co jednotlivé termíny obsahují a co si pod nimi představit, by si vyžádalo další speciální článek, proto je nyní přeskočíme a budeme se věnovat gymnastickým cvičením.

Akademicky přiježděný kůň je ve vyšších fázích svého výcviku zcela lehký v ruce, dokonale reaguje na působení jezdcova sedu, a to ať už samotným přenesením váhy či například přesným zacílením tlaku dané sedací kosti (což nemusí mít vždy nutně stejný účinek), všechny ostatní pomůcky, tedy holeň, ruka, bičík, šporna apod., jsou zde přítomné jen při nezbytné korekci.

A teď, jak na to?

Základem je práce ze země, resp. přímo „z ruky", tedy na velmi krátkou vzdálenost, kdy trenér stojí vedle koně. První věc je navyknutí na obnosek (konkrétně caveçon, což je něco jiného než standardní lonžovací obnosek), gymnastická cvičení na přenášení váhy na jednotlivé končetiny, a to nejdříve laterálně, pak diagonálně (pro toto cvičení zatím neexistuje český název, říkejme mu proto „houpačka"), práci na malém kruhu obnášející dovnitř plec, travers a renvers, následují tato cvičení na rovných liniích, a to postupně v kroku i klusu. V tomto výcvikovém systému si vystačíte s těmi nejjednoduššími pomůckami pro lonžování, tedy obnosek a lonž, případně bič či tušírka, která je ovšem v ideálním případě vyrobena z dřevěného prutu, který si obstaráte kdekoliv v přírodě. A proč proutek? No protože ten se při nadměrném tlaku zlomí. Pracuje se v krátkých a intenzivních intervalech, takže se kůň nemá šanci ani unavit ani nudit. Žádné zbytečné kilometry naběhané s vyvazováky či chambonem. Nejsou potřeba, protože práce je natolik inteligentní a gymnasticky účinná, že se tím násobí efektivita, a tudíž i přínos pro vašeho svěřence, aniž byste ho formovali umělými cestami do jakéhosi „pseudodržení". Navíc je to pro koně i jezdce zábava, což je nepopiratelný klad.

vsKůň nenosí jezdce, dokud není dostatečně silný, aby unesl sám sebe v nové rovnováze, kterou po něm při výcviku požadujete. Novou rovnováhu kůň hledá tak, že trenér ho jednotlivými gymnastickými cvičeními přiměje v aktivizaci zadních končetin a jejich schopnosti došlapovat do bodu, kde se v budoucnu bude nacházet těžiště jezdce. Pak se začíná s obsedáním a výukou působení jednotlivých pomůcek. Jezdí se na jezdeckém obnosku, jehož působení už zvíře zná, v kombinaci s jednoduchým udidlem, s nímž se zatím remonta učí zacházet. Kůň má ovšem značný náskok oproti běžně cvičeným zvířatům, neboť už zná prakticky nejen pohyb na kruhu a rovných liniích, ale i veškerou stranovou práci. Proto pro něj není větší problém požadavky jezdce plnit. Najdeme zde celou řadu rozdílů oproti standardnímu způsobu výcviku, přičemž každý detail je podmíněný důsledným studiem biomechaniky, anatomie i psychologie koní.

Následuje fáze ježdění převážně v kroku, která se počítá na měsíce, a opakuje se vše, co kůň už zná z práce ze země. Bent Branderup zastává teorii, že co kůň nedokáže udělat v kroku, nebude schopen udělat v klusu, natož ve cvalu. A je pravda, že pokud zvíře zvládne celou gymnastiku v kroku bez ztráty rovnováhy, uvolněnosti, prostupnosti, tempa, taktu, kmihu (podle Branderupa i krok má jistou fázi kmihu!) a formy, je schopen vše celkem snadno převést do klusu.

Dalšími fázemi jsou pak gymnastická práce vedoucí k narovnání koně, „tvarování horní linie" krku a hřbetu, piaffa a shromáždění, piruety a carré (velmi účinné gymnastické cviky prováděné na čtverci), letmé změny cvalu, pasáž, leváda a „školní paráda", Terre à Terre, nadzemní prvky a jako třešnička na dortu a završení celého výcviku kapriola. To vše samozřejmě jednoruč.

Už z tohoto výčtu je jasně patrné, že zatímco moderní drezúra považuje za vrchol výcviku piafu, pasáž a cvalovou piruetu, pro akademického jezdce jsou tyto cviky pouhým mezistupněm a přípravou na další, mnohem složitější cviky.

Ne ďábel, ale dokonalost se skrývá v detailu

Když se podíváte na dokonale přiježděného koně a jeho jezdce, nemělo by vás na celkovém pohledu nic rušit. Žádný detail by neměl ničit celkovou harmonii tohoto uměleckého projevu. Branderup se oproti ostatním věnuje velkému množství detailů jak v jezdcově sedu, tak například správnému a hlavně skutečně funkčnímu provedení jednotlivých cviků. Ty totiž nejsou samoúčelné. Například pokud s koněm při dovnitř pleci netrefíte dobře správné místo dopadu vnitřní zadní nohy, nemá vlastně smysl, abyste tento cvik dělali. Pokud má být výcvik nejen efektní ale hlavně efektivní, pak musíte působit jako lékař, který když ví, že má jeho kůň problém se ohnout na levou stranu, zvolí správnou kombinaci gymnastických cvičení, které mu pomohou tento pohybový deficit dohnat. Musíte zkrátka vědět, co a hlavně PROČ daný cvik děláte, co jím dosáhnete a kterou partii koňského těla vlastně rozvíjíte.

To vše Bent Branderup své žáky učí. Chce, aby jeho studenti byli samostatní a ve výcviku soběstační, sami studovali a v ideálním případě aby se od nich ještě něco nového naučil. To je důvod, proč ho jeho žáci skutečně obdivují a proč se k němu v hojných počtech vracejí.

Rytíři moderní doby

Aby se o to, na co za ty roky práce a studia přišel, mohl s ostatními podělit, rozhodl se tento milovník historického jezdectví založit školu, kde si po absolvování různých stupňů můžete postupně vysloužit až „rytířskou hodnost", která spočívá ve složení mistrovské zkoušky. Stalo se pravidlem, že jeho licencovaní trenéři mají velmi vysokou úroveň a dosáhne-li někdo na nejvyšší metu, je to skutečná záruka kvality.

O Branderupovy kliniky už byl po celém světě tak veliký zájem, že se musel omezit na vedení převážně trenérských seminářů, kam jezdí jako účastníci už jen ti, kteří mají licenci a mohou jeho metodu učit. Nicméně diváci jsou vždy vítáni. Takové kliniky pak mají doslova punc sešlosti rytířského řádu. Po práci nechybí společné stolování a předávání si zkušeností. Lidé (i koně) se zkrátka ke svému učiteli velmi rádi vracejí, snad i kvůli jeho otevřené, přátelské povaze a až otcovskému přístupu. Branderup je skutečně renesanční člověk. Jeho talent se neomezuje pouze na jezdectví a badatelský zájem, je to i sochař a velmi zručný kreslíř. Nicméně jeho největší přínos pro lidstvo, dá-li se to takto globalizovat, tkví v jeho pedagogických schopnostech, které jsou jistě enormní. Učitel s velkým „U", který se pro toto poslání narodil. Je to člověk, který dokáže snad každému velmi srozumitelně předat své znalosti. Nespecializuje se jen na talentované, jeho zájmovou skupinou jsou všichni ti, kteří chtějí jezdit jemně, dobře a kteří jsou ochotni připustit, že kůň člověku nic nedluží. Proto je mezi jeho žáky drtivá převaha hobby jezdců s koňmi nejrozmanitějších plemen bez závodních ambic, ale o to větší je jejich nadšení a zápal. Z jeho náhledu na svět a jezdectví se pro mnohé stává životní styl a i díky tomu dokázal Branderup řadě z nich zvýšit jejich kvalitu života.

V současné době je po celém světě licencováno jen několik desítek trenérů, kteří musejí každý rok absolvovat intenzivní trénink přímo u Benta Branderupa v Dánsku. Tam mohou pilovat k dokonalosti své jezdecké umění a následně své poznatky předávat dál svým studentům. Jeho licence je jistě zárukou kvality.

Čechy jsou, bohužel, v tomto směru pole téměř neorané a zatím se zde žádný Branderupův vyslanec neprezentoval. Nicméně první vlaštovky se už objevily, a to v podobě facebookové skupiny a přednášky, která proběhla v červnu v Areálu Barochov. To vše jako předzvěst o mnoho větší akce, která proběhne na podzim tohoto roku, kdy se bude konat oficiální klinika s licencovanou trenérkou Benta Branderupa na Benešovsku.

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. Shetan

    Do kamene tesat!

    12:36 - 20. 07. 2015

    Jsem jen nadšený lesojezdec se snahou naučit se zacházet se svými svěřenci tak korektně, jak to jen jde a mít z nich spolehlivé, chápající partnery na vyjížďky a občasné drezuroblbánkování na louce. Spousta čtenářů v tom najde svá "ale", ovšem ve mně má tenhle člověk od téhle chvíle naprostého fandu!

  • 2. Marlene

    klinika

    22:02 - 27. 07. 2015

    Děkuji, jsem ráda, že je to pro některé zajímavé. Mimochodem už je jisté, že klinika se bude konat 3.-4.10.2015 na Benešovsku a více informací je k mání na FB pod veřejnou skupinou s názvem "Greetje Hakvoort v Čechách" ;)

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 3 čtenářů. Celkový počet bodů: 15.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: