Název není zavádějící - autorka deníku, Naděžda Durovová, skutečně sloužila za napoleonských válek deset let v lehkém jezdectvu ruského vojska - přestrojená za muže. Patent husarského důstojníka jí v roce 1807 udělil car Alexandr I., který však věděl, že chrabrý voják je žena. Útěk ke kavalerii byl pro Naděždu únikovou cestou ze světa, kde ženám příslušelo místo u plotny a u nohou muže. Pro temperamentní, svobodomyslnou dívku milující volnost, koně a přírodu byl takový život nesnesitelný. Temperamentní byla už jako batole až příliš a její matka ji dokonce vyhodila oknem kočáru. Naděžda „dolétla" na zem celkem šťastně. Pád přežila bez větší újmy. Otec, ukrajinský důstojník, s ohledem na nervy své ženy výchovu nezvladatelné dcery převzal. Dívenka se díky tomuto incidentu již v raném věku pohybovala ve vojenském prostředí a samozřejmě „čichla ke koním". V průběhu let snila o životě v kavalerii a při její odvaze nebylo divu, že svůj sen dokázala uskutečnit - a také se zúčastnit mnoha bitev, např. i slavné bitvy u Borodina.

Ve svých zápiscích zanechala plastický otisk všedního dne života v kavalerii - včetně pasáží napovídajících o životě tvrdě pracujících koní. I když jich není tolik, kolik by milovník koní uvítal, pozorný čtenář si z náčrtu dokáže představit celý obraz.

Naděžda uprchla z domu na Algidovi, kterého jí daroval otec. I přes drsnou slupku nezapřela citlivý ženský přístup a svého koně nebrala jako pouhé vojenské náčiní...

„Během pochodu kozáčtí důstojníci často závodili a také mně navrhovali, abych rychlost svého Algida vyzkoušela a srovnala s jejich koňmi, jenže já ho měla příliš ráda, abych na něco takového přistoupila. Navíc už nebyl v rozpuku bujaré mladosti, vždyť mu bylo devět let (autorka podle red. ubírá Algidovi 7 let). A pak - i když jsem byla přesvědčena, že v celém našem pluku není jediného koně, který by se mu vyrovnal jak co do rychlosti, tak fyzické krásy, stejně ve mně nebylo dost nelidské ctižádosti, abych svého přítele trápila jen pro pusté potěšení, že budu mít vrch nad vychrtlými donskými herkami."

(Vychrtlé „donské herky" mě trochu zklamaly - průměrná výška donského koně je 156 - 165 cm, patří k nejvytrvalejším a nejtvrdším koním. Pravda, nevyniká krásou ani rychlostí, takže Algid, pokud byl větší a vysoko v krvi, mohl být opravdu podstatně rychlejší i krásnější.)

Naděžda musela čelit kromě nepřítele fyzické námaze, nedostatku spánku, a přesto bylo potřeba především obstarat koně...

Rozbřesklo se a pluk se zastavil. Směli jsme sesednout, rozdělat oheň a uvařit si kaši. Ach, jaká slast. Teď si lehnu k ohni spát, ohřeji se a uschnu.
„Tak to ne!" okřikl mě rotmistr, když mě zahlédl, jak se uvelebuji vedle jednoho z ohňů a stáčím chomáče trávy do uzlíku, na který si chci položit pod hlavu.
„To nejde." A nařídil mi, abych šla koně napást.
„Vyndej mu z huby udidlo a voď ho trávou."
Tak jsem stejně jako ostatní i se svým Algidem vykročila do pole...

Kromě Algida jezdila i jiné koně, například Uragána, který svému jménu nezůstal nic dlužen, a jsme svědky toho, jak umí „odvézt" i zkušenou kavaleristku... „Možná čtvrt hodiny jsem s ním kroužila křovím s jednou nohou ve třmeni, zatímco druhá se od země odrážela všude, kam si zrovna usmyslel mě zavléct..."

Naděžda Durovová i přes ryze chlapský způsob života byla ženou. Než utekla ke kavalerii, prožila pět let v manželství a měla tříletého syna. Tuhle etapu však ve svém deníku pozměnila a čtenáři předložila scénář útěku šestnáctileté dívky. O tom, do jaké míry byla „normální ženská" může čtenář jen spekulovat. Z některých poznámek děveček na kozáckém statku i samotného Kutuzova je také patrné, že její pohlaví nebylo tak neprůstřelným tajemstvím.

Kniha se čte dobře tomu, koho téma zajímá. Forma deníku vyžaduje větší pozornost než lehké dialogy. Milovníci vojenské historie kavalérií si jistě přijdou na své. Dobrým počinem vydavatelství je také doslov, ve kterém jsou některá fakta osvětlena či uvedena na pravou míru.

Historik Leonid Křížek se právě v doslovu trochu popásl na čistě ženském vidění života v kavalerii. Ano, o strategii a taktice se z deníku mnoho nedozvíme - spíše o tom, jak šel den... Také se zmínil o poněkud naivním a z vojenského pohledu nepochopitelným jednáním Naděždy v bitvě, kdy se například „zajela podívat, jak si vedou naši kanonýři", nebo když v bitvě vyjížděla s každou eskadronou.

V každém případě je deník Naděždy Durovové čtením, které zaujme. Nakonec už Alexandr Puškin zajásal „Úspěch bude nepochybný", když vydal útržky z deníků „slečny kavaleristky" z roku 1836.

Vydalo: Mladá fronta a.s. 2005

Překlad: Libor Dvořák

Pokud ji nenajdete v regálu „zlevněné knihy" u Kanzelsberga jako já, je ještě k dostání na internetu v různých obchodech za cenu kolem 170 Kč.

---