Autismus - diagnóza, která Isaacsonovým ani nepřišla na mysl, když se jim narodil krásný zdravý chlapec. Naopak je těšily Rowenovy pokroky - chlapec začal brzy chodit a první slova řekl, ještě než mu byl rok. „Byli jsme radostí bez sebe, přesvědčení o jeho výjimečnosti, polichocení či dokonce pyšní kvůli tomu, co jsme pokládali za výsledek naší vlastní výjimečné inteligence. Jen se nás trochu dotklo, když se místo slov „mami" a „tati" naučil jména všech vláčků z pohádek O mašince Tomáškovi."

Na roce a půl Rowan neukazoval ani nijak nerozšiřoval svou slovní zásobu, nereagoval na své jméno. Později se objevily záchvaty hněvu. I většina dalších příznaků směřovala nevyhnutelně k diagnóze autismu a následně ke hledání a zkoušení různých terapií bez viditelných výsledků. Než se malý Rowan setkal s klisnou Betsy...

„Tu kobylu jsem znal... Onen druh koně, který by neváhal pokopat dotěrného člena svého stáda nebo shodit ze sedla nezkušeného jezdce. Stála tam bez hnutí stejně jako ostatní tři koně a vdechovala nozdrami vzduch, nejistá, jestli ji má tenhle podivný tvoreček, který se jí kroutí pod nohama, rozrušit. Potom hlavu sklonila k Rowanovu svíjejícímu se měkkému tělu, které bylo tak bezprostředně vystaveno jejím tvrdým kopytům. Sklonila hlavu a olízla Rowana..."

Než přišly pravidelné projížďky na trpělivé Betsy, se Rupert Isaacson setkal s křováckými šamany, o kterých psal knihu a na jeden sněm přišla i jeho žena Kristin s Rowanem. Kontakt se šamany se překvapivě projevil příznivě na Rowanův stav, bohužel jen dočasně. Ani první jízdy na Betsy nebyly idylické, ale doba strávená na jejím hřbetě byla pro Rowana vždycky impulsem pro prvky „normálního" chování. Stejně jako v případě šamanů se však znovu rychle vracel do svých obsesí, emočních výbuchů, neschopnosti dodržovat hygienu. Rupertova úvaha, zda by se jeho stav nezlepšil, kdyby byl vystaven vlivu šamanů a koní pravidelně, vyústila v bláznivý nápad - jet do Mongolska. Přesvědčit Kristin nebylo snadné:
„Ruperte - naše dítě má autismus - je to dítě, které nezvládne ani svá střeva, natožpak emoční záchvaty! A ty mi říkáš, že se vydáme do Mongolska, sedneme na koně a budeme jezdit od šamana k šamanovi?"

Svůj plán konzultoval i s nejznámější autistkou Dr. Tempe Grandinovou, profesorkou zoologie v Coloradu a autorkou bestselleru, v němž detailně popisovala, jak zvířata a autisté přemýšlejí v obrazech a jak se dá autistické myšlení pochopit studiem zvířat a opačně.

Když se jí Rupert zeptal, proč jízda na koni prospívá Rowanově vývoji řeči, odpověděla, že podle mnoha studií jakýkoliv opakující se kývavý pohyb, který člověka nutí stále hledat rovnováhu, stimuluje tu oblast mozku, kde se nacházejí receptory pro učení.
„Spojte si to s faktem, že být na koni je zatraceně super," dodala, „a není divu, že to na děti účinkuje." (na základě aktivizace vestibulárního systému je založena metoda hiporehabilitace podle Charlese Fletchera, na kterou v ČR získaly certifikát více než dvě desítky instruktorů díky iniciativě hiporehabilitačního střediska Apolenka, o.s. - pozn. aut.).

Praktickými, ale náročnými peripetiemi ohledně zařizování cesty nás autor příliš nezatěžuje a čtenář už od strany 67 z 350 může s Isaacsonovými sdílet jejich mongolské dobrodružství. Zvláštní cestopis, kde víc než koně, krajina a místní lidé jsou důležité reakce malého Rowana - ale o to více vyniknou autorovy odbočky k přírodní scenérii, k životě mongolských pastevců a jejich koní.

Rowan, obratný jako vždy, si lehl na břicho a díval se dolů ze srázu. Následovali jsme ho. Pohled z orlího hnízda, které bylo opuštěné, ale plné peří a kostí, byl něčím jako pohledem očima nějakého božstva. Dole pod námi se nacházeli koně, naši filmaři a průvodci, napůl schovaní za třpytivou clonou osik; níž úzká trhlina v horské stěně, kde osiky ustoupily louce poseté květy, a ještě níž nekonečná plocha zeleně, modři, a nakonec fialové červeni, že z toho oči přecházely, svíralo se z ní v žaludku, jako by ten pohled byl příliš intenzivní.

Rowan jel na koni jen když chtěl, sesedl, když chtěl a mnoho kilometrů také absolvoval v dodávce. Na mongolské klisně Černušce nejprve odmítal jet - zkusili za něj posadit jeho nového kamaráda, ale procházku v sedle Rowan odmítal. Rupert instinktivně pochopil, že obyčejné procházení na koni jeho syna nijak nemotivuje - zato stát v sedle a letět...

„Tak si tedy stůj!"... zesílil jsem stisk kolem Rowanova pasu, zatímco se klisna řítila zpátky ke stanům a Rowanův smích tančil po nazlátlém vzduchu a světlo zapadajícího slunce nás polévalo jako růžovozlatá pavučina. Černuška, která byla rozumnější než já, sama od sebe zpomalila do kroku.
„Jo," zakřičel jsem, „Tys to dokázal! Rowane, jo!" Můj syn se otočil a podíval se na mě a já viděl, jak se mu za očima tak nějak rozsvítilo, že poprvé v životě vědomě překonal neurologicky vyvolanou úzkost a strach, které ho tak paralyzovaly."

Cesta za lidmi soba, za nejvyšším Duchem, nejvyšším šamanem, nebyla turistickou projížďkou, ale prověřovala cit a zkušenosti bývalého honebního jezdce Ruperta, který musel v sedle jistit svého syna.

V závěsu za staříkem jsme naposledy překročili říčku a dostali se s koňmi do opravdu příkré části lesní pěšiny, tak příkré, že v jednu chvíli se mi zastavil dech, protože se mi zdálo, že Modrák, který se škrábal nahoru po téměř svislém břehu, se možná zvrátí dozadu. Naklonil jsem se dopředu, co to šlo, aniž by ještě hrozilo, že Rowana umačkám, cítil jsem, jak se kůň pode mnou pokusil jednou, dvakrát, a pak v sobě konečně nalezl sílu, aby se na konci svahu vyšvihl nahoru...

Pro lidi, kteří nemají postižené dítě, je možná nepochopitelné, čemu všemu rodiče uvěří - a jak to, že tyto věci „mezi nebem a zemí" fungují. Popis návštěvy u nejvyššího Ducha působí trochu šarlatánsky, ale po ní se udály mnohé změny v Rowanově chování - dokázal jít sám na záchod. To je schopnost, o které mnozí rodiče postižených dětí doslova sní...

Kolikrát v životě jsem musel tohle absolvovat? Desettisíckrát? Byl jsem na to zvyklý, tak vytrénovaný. Ale přesto mi dnes došlo, že už toho mám dost. Uvědomil jsem si, že klečím na kolenou, drhnu kalhoty od hovínek a nahlas se modlím: „Prosím tě, Bože, ať tohle skončí! Ať to skončí! Už mě to tak nebaví, tak mě to nebaví! Prosím, ať už to skončí:"

Rupertovo přání se splnilo ani ne 30 hodin poté, co to Duch předpověděl. Cesta s „novým" Rowanem pokračovala v sedle Modráka a i průvodci si všimli, že po dobu dalších 11 dnů neměl žádný ze svých záchvatů. Rupert měl kromě návštěvy nejvyššího Ducha ještě jeden cíl - jet do pohoří Chustajn Nuru, kde se stále ještě pasou původní divocí mongolští koně označovaní slovem tachin, což znamená „uctívaní".

Chtěl jsem vzít Rowana zpět ke kořenům, ke kořenům všech koní a poděkovat jim nějak za vše, co nám koně dali.

Cesta byla krkolomná a plná nepříjemností i pochyb, Rupert byl však přesvědčený, že tuhle část putování musí absolvovat i přes nesouhlas své ženy.

A pak jsme se společně postavili ve stepi a spojeni rukama, třebaže už možná ne v srdci, jsme čelem k divokému stádu a se zavřenýma očima vyjadřovali své vnitřní modlitby. „Děkuji vám, Pánové hor, Pánové země za to, že jsme pomohli mému synovi. Je mu o tolik líp, že tomu ani nedokážu uvěřit..."

První týden po návratu do Londýna Rowan sklouzl zpět do obscesivního chování a následovalo několik záchvatů, ale poté se již toto dysfunkční chování neobjevilo. Nadále chodil na záchod, záchvaty, hyperaktivita a úzkost ho opustily. Naučil se sám jezdit na Betsy. Rupert a Kristin už nemuseli stále myslet jen na Rowana a jeho autismus. Koně ho sice úplně nevyléčili - Rowan je pořád autistou - jeho podstata a mnoho z jeho nadání je s autismem stále spjato. Cíl, aby se naučil dovednostem aniž by se vzdával kouzla vlastního světa, se nezdál nereálný.

Rupert Isaacson po návratu z Mongolska začal s jezdeckým programem pro děti s pervazivními vývojovými poruchami. Plánuje cestu na poušť Kalahari, jak mu doporučil šaman Duch. K jakým dalším hojivým procesům dojde?

Pro čtenáře, kteří pracují s autistickými dětmi a koňmi je kniha spřízněnou duší, protože jen potvrzuje jejich zkušenosti. Sympatické je, že autor nepřekládá Rowanovy zážitky do vědecky sofistikovaných pouček - není to nutné. Je to strhující příběh se šťastným, ale stále otevřeným koncem. Dobře se čte jako každá kniha, kde autor nevaří z vody, ale má o čem psát. Otázkou je - kdyby nebyl Rowanův otec koňák tělem i duší - dostal by Rowan stejnou šanci?

Údaje o knize:

• Knihu vydalo nakladatelství Portál v roce 2011, 352 stran.
• Zakoupit ji můžete také na internetu, například v e-shopu nakladatelství Portál.