Radosti a strasti fotografů jezdeckého sportu

2. 07. 2019 07:00

Obrázky: 6

Autor: Martina Cerhová Rubrika: Různé Počet přečtení: 1813 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Najdete je téměř na každých jezdeckých závodech. Jednotlivce, kteří na rozdíl od ostatních návštěvníků závodů nemíří okamžitě na tribuny, prohlídku stájí či si popovídat s dlouho neviděnými známými. Naopak. Ověšeni několikakilogramovým fotografickým vybavením jdou nejdříve směrem ke kolbišti, drezurnímu obdélníku či crossové trati. Nejprve je totiž třeba obhlédnout terén a najít nejoptimálnější místo pro focení. Pak teprve přijde na řadu socializace s ostatními.

A protože dnešní doba je opravdu dobou digitální a dalo by se říci, že fotografie a video světu vládne, mají poslední dobou fotografové práce více než dost. Napadlo nás tedy několik z nich oslovit a položit jim pár otázek, abyste měli představu, kdo že to tam na závodech se zrcadlovkou na krku často krouží.

Focení musí člověk milovat, jinak by to nemohl dělat. Většinu času na závodech strávíte mimo hlavní tribunu a daleko od diváků. Je totiž zákonem schválnosti, že optimální místo pro focení je daleko od zmíněného. Zároveň je nutné se během dne přesunovat – taková přestavba parkuru dělá své. A to nemluvíme o slunečním svitu – jeho nedostatek je většinou největším nepřítelem fotografa! U crossu pak zase fotograf většinou bojuje sám se sebou – kam si stoupnout? Nejdynamičtější a nejakčnější fotky jsou u vody, ale jinde často pokryjete více překážek a do toho musíte zase počítat se světlem.

U každého sportu platí, že by měl fotograf vědět, co vlastně fotí. V každé jezdecké disciplíně bude požadován jiný typ fotografie – a přesně na ty logicky fotograf cílí. Můžete to pojmout umělecky, můžete to pojmout vlastně jak chcete, ale u parkuru budete chtít zachytit dvojici nad skokem, kdy kůň optimálně krčí přední nohy a předvádí skokový luk, nikoliv ve chvíli, kdy se už chystá k doskoku (ačkoliv i takové fotky mohou mít zajímavý nádech) a nohy už spouští. U fotek z drezurních závodů budete opět hledat moment, který zachytí koně při optimálním předvedení drezurního cviku. A základním pravidlem je, aby fotografie lichotila jezdci i koni – někdy se nám povede zachytit ideálně koně, ale jezdec má zrovna na tváři výraz řekněme „soustředění“ – v tu chvíli tato fotografie není použitelná pro zveřejnění (základy slušného chování).

Každý fotograf si projde několika fázemi. Začíná tím, že fotí vše, všechny a vždy. A takové fotky následně zveřejní, bez třídění, bez eliminace, bez úpravy. Přijde další fáze, kdy se sice fotí opět skutečně hojně, ale při zpracování fotek už dochází k eliminaci (špatná fáze vznosu, špatně zachycený skok, který nelichotí koni ani jezdci apod.). Říká se, že správný fotograf vyhodí 90 % svých fotografií – což je děsivé, ale pokud nafotíte za jeden den na závodech 2 000 fotografií, většinou jich opravdu ke zveřejnění máte mnohonásobně méně. Zároveň člověk časem přestane fotit vše a všude, ale začne přemýšlet nad tím, co vlastně bude fotit: na oxeru jsou většinou fotografie zajímavější než „jen“ nad kolmým skokem. Je lepší fotit skoky kolmo nebo zepředu (laicky řečeno)? Je lepší oželet pokrytí 5 překážek a vědět, že zachytíte mnohem lepší momenty na vybraných 2 překážkách? Ale k tomu se dostaneme příště.

Nyní si pojďme představit šest fotografů, kteří ochotně odpověděli na naše všetečné dotazy a jejichž fotografie ze závodů naleznete v časopisech, na webových stránkách věnujících se koním nebo na Facebooku.

Všichni od nás obdrželi následující dotazy a všechny jsme také požádali o jednu fotografii symbolizující jejich tvorbu.

  1. První otázka je jasná. Jak jste vlastně s focením koní a jezdeckých akcí začínal/začínala?
  2. Proč zrovna koně a jezdectví?
  3. Jaké jezdecké disciplíny nejraději fotíte a proč?
  4. Jaká fotografie Vám během Vaší dosavadní kariéry udělala největší radost?
  5. Co pro Vás jako fotografa byla nebo je největší výzva? Co by Vás nejvíce lákalo fotit v budoucnu – co je Vaším snem?
  6. Jaká je Vaše oblíbená sestava na focení?
  7. Co Vás coby fotografa jezdeckého sportu nejvíce těší a s čím naopak nejvíce bojujete?

Martina Kůstková

  1. S focením jsem se seznámila jako třináctiletá v JO Slavia VŠ, kde jsem začínala jezdit. Měla jsem potřebu zachytit koně místního klubu a zajímalo mě, jak asi vypadali jejich rodiče. Následně jsem absolvovala brigády v tehdejších velkochovech a v práci s chovnými koňmi jsem se našla. Z toho následně vyplynul můj směr focení - zaměření na chov.
  2. Koně jsem měla ráda odmalička, i když nepocházím z koňařské rodiny. Prarodiče chovali „papírové“ německé ovčáky a lásku ke zvířatům mám pravděpodobně od nich. Vlastním jednu starší klisnu plemene český teplokrevník, kterou jsem si dovezla jako roční a absolvovala s ní tehdejší chovatelské akce. Následně byla zařazena do sportovní testace a dala klisničku.
  3. Nejraději fotím chovné koně nebo koně, kteří mají perspektivu zařazení do chovu. Z jezdeckých disciplín preferuji parkur, ale veškerý sport s chovem přímo souvisí. Každý kůň se musel u nějakého chovatele narodit, a na to většina jezdců zapomíná. Preferuji teplokrevné adepty českého chovu, ať už plemenné knihy ČT, nebo CS. Naopak téměř vůbec nefotím importované valachy, kteří jsou pro mě z chovatelského hlediska nezajímaví. Mám ráda i přehlídky s chladnokrevníky, ale ne vše se dá stačit.
  4. Potěší mě jakékoliv povedené snímky, kde se mi podaří dohledat původ zachyceného koně. 
  5. Výzvou jsou pro mne všechny chovatelské akce tím, že probíhají většinou ve všední dny. Musím si na ně brát dovolenou, takže to není jednoduché vykombinovat. Bohužel i chovatelské soutěže KMK vylučují pravidelnou účast amatérů, protože ti jsou na tom podobně. 
  6. Mám Canon Mark IV a 3 objektivy, nejčastěji používám 70-200 mm.
  7. Na závodech mi moc nevyhovuje účast dvou koní na kolbišti, protože obvykle ten druhý vleze do nejlepšího záběru ;-) Oproti jiným amatérským fotografům nefotím koně na zakázku, ale jen ty, co mě skutečně zajímají. Někdy to přináší úsměvné momenty, když startující slečny závislé na sociálních sítích opravdu nechápou, proč jsem je na závodech nevyfotila, když jsem tam přece byla?

Zenon Kisza

  1. Začátky přišly v době studia na zemědělské škole. Jakožto člen školního jezdeckého oddílu jsem začal dokumentovat jízdárenské dění, následoval školní výlet na Velkou pardubickou a nadchlo mě to tak, že v Pardubicích na dostizích dnes chybím jen výjimečně. Od 90. let jsem se aktivně věnoval parkurovému ježdění. Tak jsem postupně začal jezdit s fotoaparátem na závody v okolí a v dnešní době už jezdím prakticky po celé republice.
  2. Zodpovězeno výše :)
  3. Nejraději jednoznačně dostihy. Pestrost dostihových dresů, obrovská energie a síla ušlechtilých plnokrevníků, rychlost, adrenalin, dramatické, mnohdy nečekané situace tvoří mozaiku, která nemůže konkurovat žádnému jinému odvětví jezdeckého sportu. Navíc fotograf nemá nárok na reparát. Jen jeden pokus. Kdežto na parkurech, když se nepovede chytit dvojici v top pozici nad skokem, tak se to povede většinou na jiném skoku. To v dostizích neplatí.
  4. Ono je to takové zvláštní. Člověk a s ním i jeho tvorba se časem vyvíjí (naštěstí :)). V dobách analogových zrcadlovek, kdy jsem ostřil a nastavoval expozici ručně, jsem měl radost z každé fotografie, která byla jednak ostrá, expozičně vyvážená a ještě zachycena v okamžiku, kdy kůň i jezdec vypadali na fotce dobře. Dneska když se na to kouknu, tak je to obyčejná fotka, kterou díky dnešní technice je schopen vyfotit průměrně inteligentní jedinec. Takže fotografie, co kdysi byly TOP, dneska vidím jako obyčejné. Ale pár oblíbených fotografií v archívu mám, s většinou je spojen i nějaký příběh.
  5. Výzva je vždycky něco nového. Nové dostihové závodiště, nový areál, člověk neví, na co se má připravit. Musí nějak improvizovat, popasovat se s tím, kde, jak svítí slunko atd., všude jsou nějaká specifika. Když tam jedu podruhé, tak už mám představu a buď se tam těším nebo ne :) Zvláštní byl i pocit fotit Velkou pardubickou jako majitel startujícího koně. Když vidíte svého koně přes objektiv, jak letí přes Taxis jako pták... to je k nezaplacení. Když ho pak vidíte i v cíli, tak je to nepopsatelné. Sen nějaký konkrétní nemám. Dělám práci, co mě baví, a chci to dělat, jak nejlíp umím, a zanechat budoucím generacím nějaký odkaz, jak to tady za mých let vypadalo.
  6. Těl i objektivů mám více, ale nejraději mám tělo Nikon D500 s objektivem Nikon 70-200/4. Vloni jsem si koupil od Sigmy 150-600/5-6,3 Sport. Tenhle objektiv vidí hodně daleko, ale má 3 kila. To je pak slušná posilovna.
  7. Určitě mě těší spousta kamarádů i dlouholetých přátel, kterých jsem za ta léta získal. Samozřejmě mě těší i každý spokojený zákazník. Vlastně i nespokojený, každá zpětná vazba je dobrá. Taky mě těší každý úspěch mých reklamních partnerů. V rovinových dostizích je to Vendula Korečková, v překážkových Michal Kubík a na parkurových kolbištích Katka Kubrická s Lentilkou. Taky jsem rád za spolupráci s časopisem Svět koní, kdy v několika lidech děláme časopis, který má smysl. Kvalitní papír, kvalitní tisk a kvalitní obsah si myslím našel v poslední době spoustu nových příznivců a předplatitelů. Stejně jako hojně navštěvované fotogalerie na facebookové stránce Světa koní. S čím bojuji? Asi s ničím. Často sice s lidskou blbostí a závistí, ale jsem splachovací, pozitivně myslící člověk, a spoustou věcí se nezabývám, škoda si ničit zdraví. Dá se říct, že jsem šťastný a spokojený člověk, co se snaží život užít naplno, ať už s fotoaparátem, s rodinou, nebo sem tam v sedle.

Patricie Mazuchová

  1. Už od malička se věnuji koním, a jelikož nikdy nebyly prostředky, které by mi dovolovaly vlastnit koně, tak jsem se rozhodla alespoň nějakým způsobem přiblížit jezdeckému sportu, a to skrze fotoaparát. A to mě vášnivě chytlo.
  2. Jak již bylo zmíněno u předchozí otázky, tenkrát jako každá malá slečna jsem milovala koně, jsou to impozantní, charakterní a úžasná zvířata, a to nejde se do nich nezamilovat, a lidé okolo těchto zvířat jsou také úžasní, tvoří společnost, ve které ráda trávím veškeré své volné chvíle, pokud to jenom jde.
  3. Prioritně se zaměřuji na parkur, co si budeme povídat, je nejvíce akční a nejvíce lidí o něj jako o jezdecký sport projevuje zájem. Druhotně se zabývám drezurou, ale ta bohužel není úplně mojí specialitou. Strašně ráda bych fotila i military, ale pro mě je dostupnost na tyto závody takřka nulová, většina těchto závodů se odehrává na druhé straně republiky.
  4. Mně už udělalo tolik fotografií takovou radost, že se momentálně nedokážu úplně rozpomenout. Pro mě každá dobře zachycená fotografie ve správné fázi je dobrá, Ale kdybych měla vzít v potaz minulou a letošní sezónu, tak najdu dvě, které mám opravdu ráda.
  5. Pro mě jako pro fotografa byla největší výzva minulý rok Mistrovství České republiky v parkurovém skákání, kdy fotografie musely rovnou cestovat na portál jezdci.cz, a to jsem si plně vyzkoušela, jaké to je, když musí všechno probíhat takřka on-line. V budoucnu by mě nejvíce lákalo fotit nejvyšší soutěže u nás (bez ohledu na vzdálenost), ale samozřejmě bych strašně ráda navštívila i zahraniční kolbiště a chtěla bych vyzkoušet atmosféru, která se na nich odehrává.
  6. Moje sestava na focení je Canon EOS 7D + 70-200mm f/4.0. Samozřejmě moje oblíbená sestava by byla zcela jiná, ale bohužel finance to nedovolují, takže kdyby se našel nějaký sponzor... :-)
  7. Jako fotografa mě nejvíce těší kladné ohlasy na moji práci. A doufám, že to tak bude i nadále. Co se týče nějakých negativních věcí, tak je to samozřejmě rostoucí konkurence za nesmyslné peníze, to mě opravdu vždy dokáže vytočit. Někteří fotografové neznají hranice a jdou nesmyslně nahoru bez ohledu na všechny ostatní, snaží se z toho udělat business a už se neohlíží na to, co způsobují a že se nemůžou vůbec srovnávat s lidmi, kteří toto dělají již několik let a dělají to stále s nadšením a přesvědčením, že to dělají dobře. Co se týče klientů, tak převážná většina klientů je naprosto spolehlivá a jsem za to vděčná!

Adéla Podzemská

  1. Fotit koně jsem začínala v klubu, ve kterém jsem zároveň i jezdila. Holky chtěly vždy nafotit, tak jsem si půjčila tátovu zrcadlovku a tím to všechno začalo. Časem jsem dala přednost focení před ježděním. K jezdeckým akcím jsem se dostala právě díky kamarádům, kteří závodili. V té době ještě nikdo moc po závodech nejezdil fotit, a tak mě brali s sebou, aby měli ze závodů památku. Začalo mě to bavit, tak jsem u toho zůstala.
  2. Koně mám ráda od mala a přirostli mi k srdci. Když jsem dala přednost focení, zkoušela jsem fotit i něco jiného než koně, ale nebylo to ono. Tak jsem u koní zůstala.
  3. Nejraději trávím čas na parkurech. Mám ráda tu dynamiku a adrenalin, který na závodech nikdy nechybí. Je to skvělá podívaná. Na druhém místě u mě vede všestrannost. Je úžasné pozorovat tři dny koně, jak dokážou s jezdci sehraně zajet co nejlepší drezuru, odskákat parkur a přeběhnout velmi náročný cross. Vždy zde panuje přátelská a příjemná atmosféra.
  4. Největší radost mi udělala fotka, která mi vyhrála 2. místo v pátém kole fotograf roku 2019 v kategorii Junioři. Je to fotka ze závodů, konkrétně z Hořovic. Focena mým stylem, na šikmo. Velmi mě to překvapilo a zároveň potěšilo, že byla vybrána v tak velké konkurenci.
  5. Největší výzvou jsou pro mě špatné světelné podmínky k focení. Vykouzlit něco oku snesitelného v dešti, pod mrakem nebo v hale je tvrdý oříšek. Se vším se vždy poperu a snažím se odvést co nejlepší práci. Velmi mě láká fotit závody, jako jsou Global Champions Tour. GCT jsou ty nejprestižnější závody na světě a bylo by skvělé mít takové fotky v portfoliu. Mým největším snem je fotit pro časopis a živit se focením. Je to takový ten sen, kterého je těžké dosáhnout, ale nevzdávám se ho.
  6. Moje nejoblíbenější, ale zároveň i stálá sestava je Canon 7D mark II a k němu jak jinak, než Canon 70-200/2.8, ale pomalu začínám pociťovat, že ohnisko 200 mm začíná být krátké.
  7. Nejvíce mě těší, když vidím tu radost z fotek. Lidé jsou vděční za každou kvalitní fotku, která jim bude sloužit jako památka. Nejvíce bojuji s klienty. Lidé si stále neuvědomují, jak je těžká práce fotografa a co vše to obnáší, kolik času a peněz tomu obětuji. Nevím, proč zrovna u nás je zvykem za fotky neplatit. Lidé nejsou ochotni za služby fotografa zaplatit, všechno chtějí nejlépe zadarmo, nebo za co nejnižší cenu. Z mého pohledu vnímám, že nás berou spíše jako příživníky. Musím ale podotknout, že takoví nejsou všichni jezdci.

Marcel Runštuk

  1. Před čtyřmi lety jsem vyrazil na moje první hobby závody v Rychnovku u Jaroměře a to díky mému kamarádovi Davidu Košťálovi, kterému za to moc děkuji, který mě vlastně přemluvil, abych ho přijel nafotografovat na hobby závody. Byl to můj první závod v jezdectví, takže jsem o tom vůbec nic nevěděl. Nevěděl jsem, že jsou i další soutěže, jako jsou třeba drezury, voltiž, kros… a hlavně military, do které jsem se zamiloval a dokonce jsem se stal součástí „military rodiny“, protože jsem skoro na každých závodech, kde s nimi trávím víkendy na závodištích, v hospůdkách a kempech, ... ,kde zachycuji i atmosféru a děj života jezdců na všestrannosti, parkúrech, protože si myslím, že to k tomu prostě patří. Jsem tam šťastný a beru to i jako dovolenou, i když odjíždím vyčerpaný, ale to jsme asi všichni a mám to rád, jinak bych to nedělal.
  2. Řeknu to jednou větou. Zamiloval jsem se do koní a jsou součástí mého života a kdo mě zná, tak to moc dobře ví, že koně jsou můj život…
  3. Nejoblíbenější disciplína je kros, mám ho rád, je zajímavý jak pro diváky, tak pro fotografy i samotné jezdce. Třeba už jen průjezd vodou je moc nádherný a dá se tam zachytit ta krása, kterou zbožňuji, koně ve vodě…
  4. Samozřejmě ta, která se líbí ostatním, která se stane součástí jejich sbírky v albech, nebo zdobí jejich sedlovnu, pokojíček a dokonce i hengry, auta … Prostě každá fotografie má nějaké to kouzlo a já se snažím, aby dělala především radost těm, co jsou na fotografiích, a nejen těm…
  5. Největší výzva vlastně byla ta, že jsem se dostal k fotografování koní, a můj sen? Já vlastně ani žádný nemám…, snad jen… Chtěl bych si zafotografovat na Global Champions Prague Playoffs, ale hlavně, ať vždy odjíždíme ze závodu s úsměvem, zdraví a šťastní… :)
  6. Mám několik fotoaparátů, hodně využívám Canon 7D Mark II s objektivem sigma 70 -200 /2,8, to je můj nejoblíbenější… Na momentky zachycující atmosféru, děj závodu, tak používám objektiv Canon 24 -105/4L.
  7. Mám rád fotografování a koně, takže co mě může těšit nejvíc. Jsem na závodech každý víkend a jak jsem již říkal; mám radost, když se fotky líbí a dělají radost ostatním. A s čím bojuji, no přeci se špatným světlem :-p

Stanislav Pitela

  1. Někdy v roce 2010 se bratrova dcera zamilovala do kovboje, který na Hradečné u Chomutova honil stádo krav. I zželelo se bratru dcery a zakoupil jí koníka, aby mohla jezdit s kovbojem. Stalo se ale to, že bratr sice nezahořel sympatiemi ke kovbojovi, ale láskou k dceřinému koni. A už se to vezlo. Vznikla jezdecká stáj Nechranice, která se parkurovému skákání věnuje dodnes. A já tam začal příležitostně fotit, když jsem z Brna zavítal do Nechranic na návštěvu. Během doby jsem pak začal fotit i okolo Brna.
  2. Protože je to krásné. Koně neodmyslitelně patří do dějin lidstva, jsou to krásní vnímaví tvorové. A když se to umí, kůň i jezdec jedno tělo jsou, je to paráda.
  3. Parkur, špičková drezura a všestrannost. A proč? Ani nevím, prostě se mi líbí nejvíc, jsou mému srdci nejbližší.
  4. Tady nelze jednoznačně odpovědět. Nemám rád velké bombastické akce. Fotím na běžných závodech běžné lidi v nižších soutěžích. Jsem rád, když se mi nějaká fotka sem tam povede a lidem se líbí. Takové narození hříběte, když se poprvé postaví na nohy, krásná chvíle, ale život jde dál, pro někoho ale naprosto běžná věc, pro někoho životní zážitek.
  5. Nemám výzvy, nemám ambice, jsem starší člověk a mám rád svůj klid. Odmítám zakázky, chci si fotit jen to, co mě baví a chci to dělat podle sebe. Lákala by mě cizina, cestování, ale nemám na to. Jsem tupý na jazyky a bez znalosti jazyků je cestování trapné. V roce 2015 jsem byl s dostihovou stájí Jiřího Michala na 10 dnů ve Francii. Chantilly, Saint Cloud, Lamorlaye, Compiégne, Auteuil, nádhera, nezapomenutelné zážitky. Vždycky jsem někam vlezl a vyváděla mě odtud ochranka. Svět dnes patří mladým a né takovým fosiliímm jako jsem já. Sedím na zadku a kopu si svou třetí ligu a jsem spokojen.
  6. Oblíbená sestava na focení koní? U mě Canon EOS 7 Mark IV a objektiv Canon EF 70-200mm f/2.8L USM.
  7. Nejvíc mě těší zájem lidí a nejvíc bojuji se zájmem lidí. Je fajn, když se fotky líbí, když vidíte, že z nich lidé mají radost. Když se ale dovlečete večer ze závodů vycucnutý jak citron a neustále vám někdo volá, kdy že už budou ty fotky.... A fotil jste také mě na parkuru 80 cm, a máte ten můj pád apod. Po uveřejnění fotek se pak ozývají lidé, kteří chtějí své fotky vymazat, protože se tam sami sobě nelíbí. (Mám dojem, že podle GDPR mohu sice veřejnou produkci fotit, ale fotky uveřejnit mohu jen se souhlasem focené osoby). To by ovšem byl s focením konec. Dal bych se na krajinky a koníky fotil ve volnosti a jen pro sebe.

Příště si představíme Tomáše Holcbechera, fotografa, který zachycuje dění na mezinárodních závodech. A také si řekneme pár základních pravidel k fotografování koní.

Připojené obrázky

Připojené články

16.05. 2016 05:00 Jak vyfotit koně do inzerátu?

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: