Problémy s přilnutím

22. 06. 2015 05:00

Obrázky: 5

Autor: Katka Lipinská Foto: Katka Lipinská, Lucie Čížková, Michaela Dvořáková Rubrika: Teorie ježdění Počet přečtení: 14622 Počet komentářů: 6 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 2 krát

Přilnutí není jediná důležitá věc na koni a určitě není nejdůležitější, ale přesto je nejsledovanější. Proč? Protože je nejvíce vidět a nejvíce cítit. Nedostatky v taktu, uvolnění, ohebnosti, sebenesení nechávají v klidu mnohem více lidí, protože ty nepraští do očí na první pohled... a leckdo je nepozná vůbec. Ovšem neklidné přilnutí, vyvrácený krk nebo tlačení proti ruce pozornosti neuniknou.

O kolik je snazší jezdit na ohlávce nebo „bez ničeho", než naučit své ruce (přesněji řečeno nejen ruce, ale celé tělo), aby udržely ten měkký stálý kontakt s koňskou hubou, nevyrušily koně jemného, a naopak koně tupějšího přesvědčily, že má zůstat měkký a nehledat v nich oporu. Proč je tak málo koní ochotných jít bez odporu na přilnutí a proč tak málo jezdců umí svému koni přilnutí nabídnout?

gsUrčitě patřím k těm, kterým alespoň na některých koních přilnutí vrásky dělá. Asi tedy nejsem ten správný člověk, který by měl radit, jak je to správně. Na takové články máme jinačí, především zahraniční kapacity, a najdete je v našem archivu (a odkazy na ně níže pod tímto článkem). Můžu se ale alespoň „lidově" podělit o zkušenosti, které mi řekly, že „tudy ne". Objevila jsem za svůj jezdecký život spoustu věcí, které správně nebyly - a to dokonce i když na první pohled správně vypadaly. Třeba falešné přilnutí. Nebo jezdit bez přilnutí. Umím také výborně dělat koni „pátou nohu". To všechno je snazší, než „to" správné přilnutí.

Jaký je rozdíl mezi falešným a žádným přilnutím? Při tzv. falešném přilnutí máte pocit, že máte koně pěkně na otěži, je kulatý a netlačí vám do ruky. Vlastně je to všechno príma, dokud po koni nechcete nějaký cvik nebo změnu. Pak totiž zjistíte, že kůň jaksi není na příjmu. Pomůcky nějak nedojdou až k zádi, zadní nohy se jen tak přisunují, namísto aby skutečně „nesly", a proto koni každá změna připadá jako zbytečná námaha. Je to známkou toho, že se víc staráte o to, co se děje vpředu s hlavou koně než vzadu s jeho zádí. Působíte víc otěží než sedem a holení. Přičemž „víc" nemusí být u citlivého koně vůbec hodně. Nebo působíte obojím moc nebo příliš dlouho a kůň není schopen oběma protichůdným tlakům vyhovět. Jeden z tlaků tedy začne ignorovat. A protože je citlivější v hubě než na bocích, bude to holeň. Poslušně tedy vpředu „zaklapne", ale zadní nohy nechá za sebou a hřbet prověsí. Pokud si toho včas nevšimnete, postupem času mu hřbet přestane pružit. Falešné přilnutí je tedy takové přilnutí, při kterém je vyklenutý pouze krk, ale už ne hřbet koně.

Jak to poznáte? Narozdíl od přilnutí skutečného, kdy je hřbet koně vyklenutý po celé délce, při falešném přilnutí se ohýbá pouze krk. Koně ve falešném přilnutí jsou často v krku „kulatější" (tedy s hlavou více za kolmicí) než ti s vyklenutým hřbetem. Je to proto, že ztuhlost jedné oblasti (hřbetu) kompenzují přehnaným ohnutím jinde (v krku). Naopak, pokud kůň jde s vyklenutým hřbetem a podsazenou zádí, je schopen dobrovolně jít nosem za kolmici jen málo, rovnováha mu velí ke vzpřímení. Toto falešné přilnutí, neprocházející celým tělem, lze dobře poznat i pocitem na hřbetě - pokud tedy máte zkušenost s koněm, který hřbetem pracuje. vsPohyb hřbetu je buďto omezený (takže se vám až příliš dobře sedí, asi jako doma na gauči, protože to moc nehází), nebo drncavý. Chybí pružný, houpavý pohyb uvolněného hřbetu. Pokud se budete soustředit, měli byste cítit, že pohyb nevychází odzadu a zadní nohy vás nenesou. Dalším poznávacím znamením je pocit, že jedete z kopce. Kůň totiž více či méně zůstává na předku.

Situaci, kdy jezdec a otěže koni slouží jako „pátá noha", znám také důvěrně. Je k vidění možná ještě častěji než výše zmíněné falešné přilnutí. Mají k ní sklony především koně, kteří jsou přirozeně víc na předku a s nízko nasazeným krkem, méně citliví v hubě. Pro ty je obtížné přenést váhu vzad, nést sami sebe a mnohem radši se vpředu opřou i za cenu mírného diskomfortu v hubě (která brzy otupí). Pokud jim to jezdec dovolí. Takoví koně mívají zpravidla nejstálejší a nejklidnější přilnutí. Pokud na nich sedíte, zaručeně to poznáte, máte totiž v ruce pár (desítek) kilogramů. Pochopitelně, když jsou na předku, záď také nemají pod sebou. Když se díváte ze země, někdy není na první pohled poznat, zda se jedná o případ falešného přilnutí, nebo páté nohy. V obou případech vidíte koně s nižším nosem, krásně vyklenutým krkem, ale zádí nikde.

Jak jsem jezdila bez přilnutí

To byla také zajímavá zkušenost a rozhodně nejsem jediná, kdo si tímto obdobím prošel. Naopak, jedním z nejchoulostivějších období je vysvětlit budoucímu jezdčíkovi, že pro drezurní práci potřebuje stálé přilnutí. Ono mu to totiž nejde - pružná ruka nepřijde sama od sebe a při té nepružné se mu kůň přilnutí brání. Prodloužit nebo rovnou zahodit otěže je tudíž ohromné lákadlo...

Když jsem začala jezdecký rozum brát a dozvěděla jsem se, že je dobré, aby kůň chodil kulatě, pídila jsem se po tom, jak ho to naučit. Nu, „zpříjemni mu to, co chceš, a znepříjemni to, co nechceš." Tak jsem to dělala. Valach velmi rychle pochopil, co chci, tedy ohnutý krk, a poslušně ho ohnul. Potíž byla, že jsem neměla dost zkušenou ruku, abych ho na přilnutí nerušila. Navíc kůň, který na stálé přilnutí nebyl zvyklý, se při zkrácení otěže poslušně zakulatil, ale za to okamžitě vyžadoval povolení. Nedokázala jsem pouze zjemnit a udržet stálé přilnutí, proto jsem to obešla tím, že podobně jako westernoví jezdci jsem jezdila s koněm s hlavou na kolmici na prověšených otěžích. Což fungovalo, ale jen do chvíle, než jsem začala něco chtít. Třeba nějaký cvik. Kůň, který nebyl proježděný, se mi na volných otěžích ze všeho vykroutil. Když mi můj tehdejší trenér řekl, že bez přilnutí se dál nedostanu, čertila jsem se strašně. Stálému přilnutí jsem se tehdy a s tímto koněm nenaučila, to přišlo až mnohem později. Až když jsem pochopila, že mít koně kulatého nestačí. Že musí být především na pomůckách.

Nepleťte si ale ježdění bez přilnutí se sebenesením výborně proježděných koní, kteří se prezentují na volných otěžích nebo bez nich. Rozdíl mezi jimi a mým valachem je v tom, že oni jsou již natolik proježdění, silní, ohební a poslušní, že nemají potřebu se z pomůcek „vykroutit" a prověšené otěže ukazují, že korekcí není potřeba.

Proč se tedy koně brání přilnutí?

Nemusíme je podezírat ze zlomyslnosti, mají k tomu spoustu docela dobrých důvodů. Předně svou stavbu těla. Jen velmi málo dokonale prošlechtěných sportovních koní (tedy kategorie většině z nás finančně nedostupná) se už rodí s klenutým krkem. Všichni ostatní ho mají víceméně rovný a více či méně dobře nebo špatně nasazený a nesený. Od toho se odvíjí, jak dobře se jim s ohnutým krkem půjde a jak ochotně budou přilnutí nabízet.

edTvar a nasazení krku ale není jediným kritériem lehkosti přilnutí. Kůň s těžkou a hrubou hlavou bude těžký v ruce. Naopak, kůň s příliš malou hlavou bude chodit na otěži také velmi neochotně. Důvodem je rovnováha. Krk a hlava jsou důležitým balančním zařízením. Pokud je hlava malá, musí být krk (tedy rameno váhy - vzpomínáte na fyziku sedmé třídy?) vytažený co nejvíce dopředu, aby vykompenzoval váhu těla. Co se týče dalších fyzických dispozic, které ovlivňují nejen přilnutí, ale celkově jezditelnost, o těch nám povídala Adéla Neumannová tady: http://www.equichannel.cz/tvare-ceske-drezury-adela-neumannova

Pak samozřejmě hlava. Myslím „uvnitř".:-) Pokud je kůň příliš flegmatický a včas si nevyjasníte reakci na pobízející pomůcky, nebude se mu chtít dopředu a budete mít problém ho „dotlačit" na přilnutí. A bez aktivního pohybu zezadu správného přilnutí nedosáhnete. Přílišná vzrušivost je ale také na obtíž. Takoví koně se těžko uvolňují a mají zvýšenou potřebu monitorovat okolí - a proto se i „zvedat" z přilnutí. Jezdec musí prokázat hodně trpělivosti, aby je přesvědčil k důvěře a spolupráci a jsou i tací, kteří v cizím prostředí na klidném přilnutí ani tak nepůjdou.

Tolik důvody vycházející z koně. Přilnutí je ale vždy věc obou - jezdce i koně. O potížích s přilnutím, které si zavaří sám jezdec, bych mohla z vlastní zkušenosti psát romány. Možná je to tím, že pocházíme z opice, ale zdá se, že máme ruce uzpůsobené na všechno jiné, jen ne na udržení klidného a pružného přilnutí. Jakto, že ani po staletích strávených s koňmi, jsme se neadaptovali lépe?

Opičí reflex a další libůstky

První věcí, co nás trápí, je „opičí reflex".:-) Přitáhnout si věci pokud možno nahoru a k sobě. Nastartuje se vždy, když máme pocit, že se něco děje a není to problém jen začátečníků. Asi netřeba zdůrazňovat, že koni se tahání za otěže nelíbí a když to párkrát zopakujeme, bude se bránit. Časem už preventivně. Když už si věci nepřitahujeme, alespoň se snažíme mít ruce v pohotovosti - máme zatnuté svaly a dělá nám neskutečný problém je uvolnit. A co hůř, je to zvyk, kterého si vůbec nejsme vědomi. Zvyk koni velmi nepříjemný, protože pokud svaly nejsou uvolněné, ruka nemůže jít měkce s pohybem koně. Pak i když ji máme ve správné pozici a se správnou délkou otěží, gekůň si při pohybu do ní naráží. Mně osobně velmi pomáhá, pokud cítím, že přilnutí není takové, jaké by mělo být, pustit otěž a ruku si protřepat. O ruce, opřené o krk nebo hranu sedla (viz první foto), asi není potřeba se rozepisovat. Taková ruka samozřejmě nemůže jít pružně s pohybem koně a působí tvrdě.

Vůbec máme z nějakého důvodu potřebu všechno řešit rukama namísto zbytku těla. Když se zeptáte nezkušeného člověka, jak se řídí kůň, nejspíš řekne „otěžema" - které držíme rukama. Myslím, že moc nenadsazuji, když řeknu, že veškerá úspěšnost naší jezdecké kariéry spočívá v tom, jak moc se nám podaří od téhle potřeby oprostit a začít využívat místo rukou jiné části těla. Třeba záda, břišní svaly nebo holeně. A když už používáme ruce, pak bychom měli především prsty. Dodnes si pamatuji vtipný okamžik ve svém jezdeckém vývoji, kdy jsem aha-efektem nalezla řešení problému, který mě dlouho trápil. Totiž, věděla jsem, že když už potřebuji s koněm komunikovat rukou, měla bych být jemná, netahat a používat pokud možno pouze prsty. Jenomže když jemná pomůcka prsty nestačila a bylo třeba zesílit, nastoupila paže. Pokud člověk použije silné svaly paže, má zpravidla sklon tahat a nebude nikdy tak jemný. Co s tím? A pak jsem si jednou všimla, že moje ruce mají kromě prstů a loktů ještě jeden kloub mezi nimi. Zápěstí! Schopné rozhodně jemnějšího a přesnějšího pohybu než loket nebo rameno.

V našich rukách číhá ještě jedna zrada. Jednu ruku máme „víc levou" než tu druhou. Tím mám na mysli, že jsme křiví a jednou rukou máme tendenci působit silněji a méně citlivě než tou druhou. Pokud jezdíme na tu ruku, kde ji máme vně, není to tak zlé - je v pořádku, že koně vedeme především po vnější otěži a vnitřní zůstává jemnější. Horší je, když je naše silnější ruka vnitřní - pak taháme za vnitřní otěž. Často neuvědomovaně. Stejné je to v případě, že jsme ještě neobjevili kouzlo vnitřní holeně a snažíme se vnitřní rukou koně držet v ohnutí. To je koni velmi nepříjemné a navíc tím správného ohnutí nedosáhneme, kůň se naopak ještě více křiví a vypadává plecí ven. Bez korekce se tudy k uvolněnému koni na přilnutí nedostaneme.

Je možné, že ještě ani nic neuděláme, a kůň se už brání. Aby ne, když už zažil, co ruka dokáže. Naštěstí pro nás koně jsou velmi odpouštějící zvířata a ztracená důvěra se dá vrátit.

Takže je ideální „hodná" ruka?

Ruka, která pouze kopíruje pohyb koně a nikdy ho neomezí (tzv. pasivní přilnutí), je koni zcela jistě příjemná a je to v podstatě ekvivalent zahozené otěže. Kůň bude chodit natažený s krkem v přirozeném držení (není-li extrémně špatně stavěný, ztuhlý nebo bolavý, nebude mít důvod hlavu zvedat nebo obracet krk) a pokud se jedná o rekreačního jezdce nebo třeba vytrvalce, spokojenost bude na všech stranách. Jiné to bude, pokud chceme s koněm pracovat na otěži.

bdMoudré knihy sice říkají, že při správném ježdění si kůň hledá přilnutí sám, ale nepředstavujte si, že k tomu dojde na pasivním přilnutí samo od sebe. Ohnutý krk a kontakt na udidle není nic, čím by koně příroda vybavila (až na výše zmíněné prošlechtěné výjimky) a pokud chceme, aby měl krk vyklenutý, musíme mu to srozumitelně vysvětlit. Musíme vpředu zachycovat energii, která vznikne v motoru vzadu, aniž bychom ji udusili nebo nechali uniknout. Nejprve je potřeba, aby se kůň na pasivním přilnutí s rukou seznámil, nebál se kontaktu s udidlem a získal rovnováhu ve všech chodech. Pak ho můžeme začít seznamovat s tím, že ruka nejen následuje, ale také žádá - o zatočení, přistavení nebo určitou pozici hlavy.

Zásadní je, aby ruka dokázala nepůsobit nepříjemně, pokud do ní kůň netlačí, zároveň ale jasně (a bez přehnané tvrdosti) ukázala koni hranice ve chvíli, kdy nabízí reakce, které nechceme (například vymanit se z přilnutí). Stejně jako u každého jiného učení platí, že nejprve přichází jemné upozornění a až poté přiměřená korekce. Kůň má tedy šanci se správnou reakcí korekci vyhnout. Od jezdce to vyžaduje uvolněný sed i lokty, nezávislost ruky na sedu, citlivost, pohotovost a safra dobrou koordinaci.

Pokud budeme příliš hodní (případně málo schopní koně včas opravit) a necháme ho přestupovat hranice, docílíme toho, že se bude snažit hranice posouvat. Tedy stále více nám otěže vytahovat a stále více s námi diskutovat. A co je důležité, kůň nebude šťastnější proto, že jsme na něj hodní. Naopak, bude zmatený, protože od nás na své jednání bude dostávat rozporuplné odpovědi - jednou mu vytahování otěží projde a podruhé (protože už se naštveme, nebo zkrátka usoudíme, že už to stačilo) zasáhneme. A zmatený kůň není šťastný kůň. Koně mají rádi jednoznačnost. To je to, co činí jejich svět předvídatelným a pro ně bezpečným.

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. karol

    Výborne napísané.

    10:19 - 22. 06. 2015

    Fáza pasívneho priľnutia je dôležitejšia pre mladého alebo začínajúceho jazdca, ako pre koňa. Jazdením na pasívnom priľnutí si jazdec cvičí citlivú a živú ruku. Tiež je dôležité si uvedomiť, že častokrát chceme tým istým pohybom zubadla vysvetliť koňovi rôzne veci. Uľahčíme mu to, keď si predstavíme pohyb zubadla v koňovej hube a budeme diferencovať polohu rúk (ergo polohu a smer pôsobenia zubadla) pri rôznych požiadavkách. (zádrž, polovičná zádrž, priuzdenie, vzpriamenie...)

  • 2. Katka K.

    Díky

    12:19 - 22. 06. 2015

    Karole, od tebe mě pochvala opravdu těší.:) Ano, máš pravdu. Ono by se toho dalo určitě doplnit víc, tohle je shrnutí toho nejčastějšího, s čím se jezdci perou a nepochybuji, že jsem i na leccos zapomněla.

  • 3. Kallisto

    Videa

    12:56 - 22. 06. 2015

    Psala jsem před časem panu Malinovskému, zda by nešla natočit výuková videa k přilnutí, což je to co je většinou to první co hobby jezdce trápí viz mraky diskusí o sbalení koní. Bohužel bez odezvy. Bylo by asi fajn mít pár videí kde by bylo vidět srovnání co a jak, jak působí ruce, chyby jezdce atd... Nebylo by možné něco takového vyrobit?

  • 4. Katka K.

    Videa

    14:06 - 22. 06. 2015

    Reaguje na 3.

    Myšlenka je to hezká a jistě by to bylo velice přínosné, ale obávám se, že neznám nikoho, kdo bude ochoten jít s kůží na trh a nechat se kritizovat. Mám na mysli především trenéra. Obávám se, že tak uznávanou autoritu tady u nás nemáme a na tom to (vedle financí) selhává. Na youtube lze ale najít dost videí renomovaných zahraničních trenérů, kde se člověk může hodně přiučit, případně se dají výuková videa zakoupit.

  • 5. Hanka Zimandlová

    Krásný článek

    20:03 - 22. 06. 2015

    Moc hezky napsaný článek. Plně vystihl vše o problémech s přilnutím. A proto že jste mě zaujala, chtěla bych Vás pozvat na kurz s Annou Jantscher, což je žákyně Anji Beran. Máte-li zájem, kontaktujte mě přes e-mail: hanicka.langova@seznam.cz. hezký den. PS: neberte to jako reklamu k výše zmiňovanému kurzu, ale pouze jako osobní pozvání. Děkuji. Zimandlová Hanka

  • 6. nitka

    Jj, krásný článek

    01:12 - 24. 06. 2015

    a oceňuju, že zároveň srozumitelně a čtivě napsaný.
    Poslední odstavec je hodně pravdivý, koně jsou mistři v detekci lidských slabých míst.

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: