Podívejme se postupně na všechny tři pohledy: ten první z Jezdectví porovnávající argumenty "pro a proti" připalování kopyt, druhý z Věstníku zamýšlející se nad nutností kopyta připalovat a třetí přímo zaslaný panem Kysilkou vysvětlující, proč se vlastně kopyta připalují.

1. Citace úvodu článku Připalování kopyt: ovlivní kvalitu rohoviny a zdraví kopyta? z Jezdectví 6/2006, který napsala ve spolupráci s ing. Jindřichem Vinčálkem MVDr. Dominika Švehlová:

Podkování za tepla je ve své fázi připalování podkovy na kopyto jedním z mnoha diskutovaných témat v péči o koňská kopyta. Laická i odborná veřejnost se rozcházejí v tom, jakým způsobem a do jaké míry ovlivňuje připalování kvalitu rohoviny a zdraví celého kopyta. S členem Živnostenského společenstva podkovářů Liborem Dolákem a jeho kolegy jsme se rozhodli provést přímo při podkování koní malý pokus, který měl za úkol alespoň orientačně odpovědět na dvě základní diskutované otázky: Ovlivní připalování vlhkost a následně kvalitu rohoviny? Zvýší se při připalování teplota kopyta nad nějakou kritickou mez?

Podkování kopyt za tepla je metoda, kdy je nutné před připalováním rozžhavit podkovu ve výhni až na teplotu kolem 1000 °C. Při této teplotě se železo dobře zpracovává a podkovu lze velmi dobře přizpůsobit tvaru a potřebám kopyta. Zručný podkovář dokáže natvarovat podkovu než klesne její teplota pod 700°C . Při této teplotě je optimální přiložit podkovu na předem připravený nosný okraj kopyta a provést tzv. připálení podkovy. Samotné připálení má přísná pravidla a každý podkovář by je měl respektovat. První pravidlo říká, že po úpravě kopyta je nutné zachovat tloušťku chodidla v místě nosného okraje nejméně 6 mm. Nelze-li toho docílit, je nutné zkracovat dobu připalování. Druhé pravidlo se týká doby připalování, která nesmí přesáhnout 2x 3-5 sekund, přičemž přestávka mezi připalováním slouží ke kontrole roviny podkovy a nosného okraje, dále pak k zapuštění čapek do rohové stěny. V žádném případě nesmí připálení sloužit jako přizpůsobení dvou nestejných a nerovných ploch. Podívejme se, jaké argumenty mají zastánci a odpůrci podkování za tepla:

Zastánci připalování argumentují:

• podstatně méně namáhavé a přesnější natvarování podkovy;
• možnost vykování překlápěcích svahů a nosných ploch;
• lepší možnost dodržet zásadu tvarování podkovy podle kopyta;
• dokonalé přizpůsobení nosného okraje kopyta s plochou podkovy;
• přehled o umístění otvorů pro podkováky na bílé čáře;
• dobře zapuštěné čapky v rohové stěně - zvýšení stability podkovy;
• připálení likviduje na nosném okraji spory hub a plísní a předchází tak onemocnění bílé čáry.

Odpůrci připalování tvrdí:

• připalování vysušuje rohovinu a způsobuje její praskání;
• zvyšuje se teplota kopyta;
• vzniká nebezpečí poranění kopytní škáry;
• větší pravděpodobnost poranění podkováře i pomocníka;
• v místě připálení zůstává mrtvá rohovina, což podporuje onemocnění kopyta;
• koně připalování psychicky špatně snášejí;
• značná investice do výhně.

(Článek v plném znění si můžete přečíst i na Equichannelu: http://www.equichannel.cz/pripalovani-kopyt-ovlivni-kvalitu-rohoviny-a-zdravi-kopyta.)

2. Článek Jiřího Piskáčka z Věstníku uměleckých kovářů a zámečníků a kovářů - podkovářů Čech, Moravy a Slezska, který je reakcí na předchozí článek

Připalování kopyt

Kdybychom mezi dříve narozenými udělali anketu na téma podkování koní, 99 % zúčastněných si vybaví pouze jediný dílčí úkon, a sice přiložení žhavé podkovy na kopyto, což je pro laika ta nejefektnější operace. Přiznávám se bez mučení, že pokud nemusím, před laickou veřejností tento úkon vynechávám už pro to, že ještě než se rozplyne dým pálené rohoviny, se z davu ozve několik diváků s jediným dotazem: „..a toho koně to nepálí?!"

Odpovědí, že toho koně to pálit nesmí, ovšem tazatele těžko přesvědčíte, obzvláště tehdy, když se to některému vašemu podkovářskému předchůdci u tohoto konkrétního zvířete podařilo. Koně mají na takové a podobné negativní zážitky velice dobrou paměť a pak se nelze divit, že při pohledu na rozžhavenou podkovu dají svůj nesouhlas s dalším konáním viditelně najevo.

Před časem při veřejné podkovářské soutěži v Pardubicích, právě při připalování, kdy se některá zvířata těsně před započetím, ale i v průběhu této operace vehementně bránila (vzpínala), jsem jako divák vyslechl v davu přihlížejících nevybíravá slova směřující k soutěžícím. Výroky jako: hrůza, mučení, středověk, tyrani, jsou z těch publikovatelných. Faktem je, že dnešní ženy jsou obzvláště útlocitné. Ty vzpírající se koně to tehdy nemuselo vůbec pálit, ale v minulosti zcela určitě.

Hloubavý čtenář si položí otázku. Pokud je nějaké A, musí být také B, a samozřejmě má také pravdu. Ono je i C, ale o tom až někdy příště.

Zkreslené názory laické veřejnosti většinou vyšumí po několika málo hodinách od zhlédnutí podkovářské produkce. Protipólem této veřejnosti je tzv. odborná či zainteresovaná veřejnost majitelů, ošetřovatelů či příznivců koní, ale i samotných podkovářů, kteří čerpají své vědomosti i z populárně odborných periodik, kam ale občas proniknou i tendenční či povrchní informace. Článek, který vyšel v „Jezdectví" v roce 2006 o připalování kopyt, se mírně řečeno nepovedl. K jeho závěrům, jak pozoruji, je dnes přistupováno axiomaticky a jsou brány mnohými bez výhrad jako dogma. Jednostranný názor na každý problém je podle mého názoru víceméně škodlivý, a tak na něj zdánlivě opožděně reaguji na stránkách našeho časopisu.

Nikdy bych nevěřil, že jeden článek vytištěný v časopisu „Jezdectví" v roce 2006 na téma pasování podkov za tepla na kopyta mě ještě po tolika letech nadzvedne ze židle. Autorům blahopřeji. Kdysi jsem ho přečetl, pousmál se a odložil v domnění, že vyhnije jako spousta jiných, podobných. Po letech však musím smeknout nad moudrostí Jana Wericha, který kdysi svým výrokem „to je blbý, to se bude líbit" lapidárně zhodnotil myšlení a reakce lidí žijících v české kotlině, a to nejen v oblasti kulturně-politické, protože tato dnes už definice je kupodivu všeobjímající. Z dikce tohoto tendenčního plkání jaksi mezi řádky vyplynulo, že mezi podkovářským lidem v této republice zuří válka, a sice mezi zastánci pasování za tepla a jeho odpůrci. Podotýkám, že nepatřím ani do jednoho z těchto táborů. Jestli skutečně nějaká taková „válka" zuří, tak snad jedině mezi diletanty, a velice nerad bych si myslel, že byla rozpoutána tímto článkem jaksi programově. Zaplať pánbůh, že doktoři se chovají profesionálně i v tom, že se nesnižují k vzájemnému napadání, operuje-li žlučník jeden laparoskopicky a jiný klasickou metodou, lépe řečeno jeden a ten samý jednou, dle svého nejlepšího uvážení, zvolí tu a jindy onu metodu bez zbytečného zatěžování pacienta a státní kasy. Tohle možná trochu za vlasy přitažené srovnání mi však připadá trefné.

Kdysi krátce po vytištění inkriminovaného článku jsem s ním býval často konfrontován. Trpělivě jsem vysvětloval a korigoval zkreslený úsudek tázajících se, vyplývající z jeho dikce, což mělo ale pouze lokální účinek. Nešťastný výrok L. Doláka, kterého mimochodem považují za dobrého podkováře (cituji: „nikde v zahraničí jsem se také nesetkal s tím, aby si renomovaný podkovář dovolil přijet podkovat koně bez takového základního vybavení, jako je výheň"), patrně jenom z důvodu omezeného místa či krácení textu redakcí časopisu vyzněl tak lapidárně, jednoznačně, bez alternativy. Jinak věřím, že to zahraničí si ještě procestuje poněkud zevrubněji. A tento zdánlivě bezvýznamný úlet si někteří podkováři a hlavně majitelé koní vysvětlují tak, že bez pasování za tepla to prostě nejde. Nechci nikoho podezírat z podílu na prodeji polních výhní, respektive plynových pecí, a už vůbec ne z konkurenčního vyřazení kolegů podkovářů, kteří si z objektivních důvodů dovolí okovat byť jenom některé koně tzv. za studena, na okraj tzv. renomované podkovářské společnosti. Á propos, zapálená výheň někde u maštale z nikoho neudělá automaticky proslulého, vyhlášeného či chvalně známého, čili renomovaného. Rozhodně bych však nechtěl patřit, a věřím, že nikdo z nás, mezi renomisty, což jsou chlubilové a chvastouni (viz Slovník jazyka českého). Já osobně se řadím mezi ty, kteří jsou spokojeni s normálním zdravým úsudkem a slušně zvládnutým řemeslem.

Články v „Jezdectví" s podkovářskou tematikou bývají v převážné většině na vysoké odborné úrovni a jsou tedy přínosem. Čtou je však i „nepodkováři", kteří si na základě přečteného mohou vytvořit mylnou představu jako v tomto konkrétním případě a v konečném důsledku nad podkováním za studena v lepším případě ohrnou nos.

Chceme snad podezírat Angličany z diletantství, protože podkování dostihových koní za studena je podkování anglickým způsobem? Zkuste to! Naopak, pasování lehkých dostihových podkov je nutno provést velice přesně a kontrolu zrakem nelze při připalování nahradit pro oblaka dýmu víceméně pouhým pohmatem. Kdo nedokáže dobře napasovat na kopyto lehkou podkovu za studena, je mu prd platné, když ji ohřeje. Chápu ale, že investice do (mobilní) výhně je značná, a tudíž se z důvodů návratnosti musí pasovat za tepla a připalovat všechny podkovy, tedy i lehké. Časem se z toho stane zvyk a díky pravidelnému inhalování i mně příjemného smradu z pálené rohoviny snad i závislost.

Z pasování za tepla se tedy stává norma (šablona) a v očích mnoha problematiky neznalých či tendenčně informovaných majitelů koní podkovář, který nenapasuje podkovu na každé kopyto za tepla, není „in". Jak jsem se nedávno dozvěděl z úst jednoho z nich. Tento doslova zblbnutý člověk jedním článkem z „Jezdectví", kterým mi rozhořčeně mával po tolika letech od jeho vydání před očima v domnění, že jsem militantní odpůrce pasování za tepla, mi ve svém největším rozčilení na dotaz, zdali jeho podkovář pasuje za tepla i duralové podkovy, odpověděl - Ano! Zarazil se až při - A co umělohmotné? - a konečně začal přemýšlet. Poté jsme společně probrali takzvané argumenty (a musím přiznat, že některé považuji za obzvlášť vypečené) zastánců pasování za tepla a zastánců pasování za studena - abych neurazil. Bohužel se z tzv. argumentů jaksi vytratil hlavní důvod, proč se vlastně podkova na kopyto lidově řečeno „připaluje". Každý, tedy i nerenomovaný podkovář snad ví, že se jedná pouze o dílčí úkon usnadňující napasování hmotnější podkovy na kopyto za tepla, které s sebou nese některé další výhody, ale i nevýhody, a které je včetně správných zásad zmíněno v každé podkovářské učebnici několika řádky. Celý zdánlivě jednoduchý úkon pasování za tepla závisí především na lidském faktoru (zkušenosti a šikovnosti podkováře, ale i jeho odhadu - času, teploty podkovy, opakování, atd.) a z těchto důvodů jakákoliv přesná a v provedeném pokusu objektivní měření (pro laika jistě oslňující) jsou v praktických, každodenních podmínkách ovlivněna subjektivními důvody, a tudíž bezcenná. Rozhodně však by se neměl nikdo snížit k tomu, aby na základě víceméně svých subjektivních dojmů pracně, strojeně a kostrbatě vymýšlel důvody objektivní pro podpoření svého názoru.

Pokud v připalování rohoviny kopyta někdo kromě efektního smradu pro případné diváky hledá nějaký vyšší význam - prosím, ale měl by nejdřív laikům vysvětlit, z jakých především důvodů tu těžkou pantoflici musel ohřát a na kopyto napasovat za tepla. Přehled o umístění otvorů pro podkováky na bílé čáře snad potřebuje podkovářský elév, houbové onemocnění bílé zóny jsem musel řešit právě u dvou koní, které jsem pravidelně koval za tepla, na rozdíl od těch, které jsem koval za studena, a kupříkladu, jak souvisí vykování překlápěcích svahů s pasováním za tepla, mi jaksi při mém vzdělání uniká. A argumenty „nepřipalovačů"? To jsou argumenty těch, kteří nejspíš hrubě porušili správné zásady při pasování za tepla, a proto „jejich" koně psychicky špatně tuto operaci snášejí a na základě dřívějších čistě fyzických zkušeností jistě vítají, že se pro výše zmíněného podkováře stala investice do výhně zbytečnou.

Na v podstatě lyrický článek sice se tvářící epicky v nadneseném slova smyslu bohužel nelze odpovědět jinak, a tak mi to, prosím, odpusťte. Jen pevně věřím, že už nebudu muset znovu sáhodlouze vysvětlovat, k čemu že vlastně to „připalování" jest.

Jiří Piskáček, Velká Chuchle, člen Společenstva uměleckých kovářů a zámečníků a kovářů - podkovářů Čech, Moravy a Slezska, http://www.kovari.org/.

3. Reakce pana Karla Kysilky a jeho vysvětlení oné činnosti, okolo které se to vše točí

Připalování podkov!

Vážení čtenáři,

v posledním čísle Věstníku uměleckých kovářů a zámečníků a kovářů - podkovářů Čech, Moravy a Slezska jeden z kolegů reagoval na starý příspěvek v Jezdectví o připalování podkov od ing. Vinčálka. Stálé dohady majitelů a chovatelů koní a tvrzení, co je nebo není vhodné, mě přivedly k napsání a úplnému vysvětlení toho, proč se podkovy připalují, anebo proč je nepřipalovat.

Hned úvodem spoustu lidí urazím, ale člověk, který mi řekne, že připaluje podkovy, aby lépe seděly a držely, o podkování nic neví a nikdy pro mne nebude kvalifikovaným podkovářem.

Terminologie podkovářství takovýto pojem vůbec nezná. Každý kvalifikovaný podkovář se baví o pasování podkov. Připálit můžeme cokoliv (jídlo, atd.). V těchto termínech je již na první pohled velmi patrný rozdíl. Také proto budu jedním z těch, který bude stále bojovat za to, aby člověk, který chce kovat koně, měl úplnou kvalifikaci v oboru Podkovář a zemědělský kovář.

Nechci v tomto článku rozebírat tehdejší studie, které p. ing Vinčálek uváděl na vliv práce s teplou podkovou. Je potřeba si uvědomit, že teplá podkova nemá vůbec nic společného se zpracováním kopyta, jeho splynutím s podkovou, ale jen konečná fáze pasování rozeznává, zda pracuji s teplou či studenou podkovou.

Začněme tedy tím základním. Staří mistři podkováři s sebou stále po kapsách nosili kousek provázku. Zde se můžeme bavit o provázkovém podometru. To je pomůcka, kterou již většina mladých podkovářů vůbec nezná. Pokud bylo potřeba a podkovář koníka neznal, pomocí takovéhoto podometru změřil pomocí uzlíků šířku a délku kopyta, podíval se na postoj, odešel do své kovárny a zanedlouho se vrátil s přesně padnoucí podkovou. Po jeho znalostech a zkušenostech klidně pasoval podkovu za studena. Dnes máme možnost výběru podkov od různých výrobců, různých velikostí a různých profilů. Tím máme spoustu práce ulehčené. Také je potřeba si uvědomit, že koně chodili za kovářem. V jeho kovárně musel být k dispozici oheň. Dnes kováři jezdí za koňmi a vybavení si podkováři vozí v pojízdných kovárnách ke koním. Záleží na každém podkováři, jak má dílnu vybavenou a jak pracuje. Netvrďme, že ten, kdo má pec, je „in" a ten, kdo pec nemá, je „out". Pec by měla být samozřejmostí, ale ne nutností ve výbavě pojízdné dílny.

Nyní se konečně vrátíme k oné ohřáté podkově. Ze základních fyzikálních vlastností ocele bychom si měli pamatovat, že ohřátím se ocel stává měkčí, a tím lépe zpracovatelnější. Je nemyslitelné, že podkovář vykove podkovu za studena. Pokud podkovář vyrábí podkovu pro daného koně, měl by ji celkem přesně na kovadlině pro kopyto natvarovat. Potom by měla koníkovi bez problému padnout.

V minulých dobách bylo ocele nedostatek, a tak se šetřilo, jak se dalo. Pokud se podkovy opotřebovaly nad únosnou mez, kovář jich několik v ohni svařil a vykoval znovu novou podkovu. Znovu bylo zapotřebí ohně.

Současná možnost výběru podkov nás nenutí šetřit, a tak by při každém podkování měl koník dostat nové podkovy. To však vy, jako majitelé a chovatelé, většinou nechcete slyšet. Koupená podkova je vždy ve formě polotovaru, a proto bychom ji měli vždy zpracovat a upravit k využití daného koníka.

Nyní však to nejdůležitější, proč pracuji s teplou podkovou. Po sejmutí vyhodnotím stav opotřebení podkovy. Zkontroluji jak půdní plochu, tak podkovonosný okraj a rýhu s otvory pro podkováky. Zjistím, že podkovonosný okraj je vybroušen od pohybu mechaniky kopyta, rýha a díry pro podkováky jsou volné. A nyní přichází to nejdůležitější, proč vlastně podkovu ohřeji. Na ohřáté podkově vyhladím podkovonosný okraj. To je to nejdůležitější, abych nezabraňoval pohybu mechaniky kopyta. Poté stáhnu rýhy a díry pro podkováky tak, aby hlavy podkováků dobře klínovaly a držely podkovu na kopytě. Zbytek ohřevu využiji k dotvarování podkovy a teprve pokud již podkova nemá barvu, tak ji znovu napasuji na již upravené kopyto. Pasování provádíme v co nejkratším intervalu spojení s chodidlovou rohovinou. Jak nám podkova sedí, zjišťujeme pohmatem. Připomeneme si jen, že pasujeme-li za tepla, tak kopyto po spojení s teplou podkovou ihned jako obranný prvek uvolňuje velké množství vody, která nám později může chybět ve vlastní vlhkosti kopyta. Tím ale netvrdím, že by se mělo kovat za studena. Je třeba mít na zřeteli sílu chodidla. Ta nás v této práci také velmi limituje.

Z toho, co jsem vám zde popsal, vyplývá, že podkovář musí velmi kvalitně zpracovat a připravit kopyto k napasování podkovy. Potom je pro něho snazší napasovat podkovu za tepla, aby se mu lépe tvarovala.

Tady jenom krátce připomenu práci podkováře s koňmi a jejich různým temperamentem. Pokud kovu chladnokrevné koně, mají hodně rohoviny. Podkova je široká a silná. Proto je téměř nezbytné, aby podkovář pasoval za tepla. Naopak ten, kdo z vás je majitelem plnokrevných dostihových koní, dokážete si ve velké většině představit, co by se dělo, kdybyste pasovali za tepla? A co již tak slabá chodidlová rohovina? Kolega se také zeptal tazatele, zda plastovou podkovu pasují za tepla. Toto hojné využívání pasování za tepla má pravděpodobně původ v době méně dostupného kvalitního nářadí. Pokud podkovář nedokázal kvalitně připravit kopyto, pomohl si s jeho úpravou za pomocí teplé podkovy. Také staré vojenské předpisy nic jiného jak pasování za tepla nepřipouštěly.

Nakonec vše shrňme. Vše záleží na kvalitní práci a zručnosti podkováře. On podle temperamentu, plemene a využití rozhodne, jak koníka okovat a jaké metody k tomu využije. Dalším limitem pro podkováře je jeho klientela. Podle zákazníků má vybavenu dílnu. Posledním faktorem toho, zda podkovy drží či nikoliv, není samotné napasování, ale kvalitní a dostatečně vysoké přibytí podkovy.

Úplným závěrem bych měl prostý a přitom jednoduchý dotaz. Ví někdo z vás, kolik je zapotřebí podkováků na dobře přibitou podkovu? (Žádný. Když je dobře přibitá, tak nač ji přibíjet.)

Učitel odborné výchovy SŠ řemeslné v Jaroměři, http://skola-jaromer.odnas.cz/
Kysilka Karel

Protože v roce 2006, kdy v Jezdectví vyšel citovaný článek o připalování podkov, byly weby Jezdectví.cz a Equichannel.cz jeden a tentýž, můžete nahlédnout do článku, který byl tenkrát doplněním onoho červnového tématu: Připalování kopyt: ovlivní kvalitu rohoviny a zdraví kopyta?

Obsah časopisu Jezdectví - duben 2006.