Rupertova převýchova byla přerušena drobným zádrhelem - nejednalo se o problém ve výchově, ale o jeden z těch zdravotních problémů, před kterými nás veterinář na "vstupní" prohlídce varoval - Rupertovu náchylnost ke kolikám. Zatímco Vanda složila závěrečné zkoušky, Rupert doma nás neskutečně vyděsil, když celý týden každou druhou noc ležel v paddocku a vypadal, že brzy přijde jeho poslední hodinka. Nakonec veterinář navrhl, že zkusíme léčbu, jaká se používá při vředech, a to zabralo. Od té doby už Rupert kolikové bolesti neměl.

Roz jej opět začala lonžovat, takže byl víceméně připraven účasnit se s Vandou lekcí s člověkem, který pravděpodobně převychoval víc dostihových koní na koně sportovní než kdokoliv jiný v Austrálii (či na světě?) - s Waynem Roycroftem. "Patch" se zastavil na nocleh a najednou se ocitl na hale s tím, že si večeři musí ještě zasloužit. A jako vždy při práci s naším olympijským trenérem, byla to lekce vyznačující se vzácnou citlivostí a porozuměním. Vanda se náhle ocitla znovu pod světlem reflektorů - což bylo o to horší, že den byl horký, nepříjemně dusný a každých deset minut to vypadalo, že se spustí liják.

Wayne je klidný, chápavý trenér. "Jestliže chce běhat kolem, nedrž ho. Zejména pokud jsou tito koně velmi temperamentní a chtějí kozlovat, je lepší nechat je jít než v nich kumulovat energii. Vyskakování a kozlování bývá vyvoláno nakumulováním energie, následovaným zastavením. Pokud máš dost odvahy chodit dokola na zahozené otěži, aniž by utíkal, je to lepší než zastavení. Pak bych jen dělal toto a za chvíli zkusíš svoje brzdy a řízení a potom mu znovu dovolíš vypustit přebytek energie."

"Měla bys přitom cítit jeho hubu a dávat pozor, chystá se něco provést. Drž mu hlavu nahoře a hlavně kráčej dopředu, hlavně dopředu. Teď bych rád, abys přešla do pomalého klusu, bude to úplně to samé, bez větších zásahů. Samozřejmě, kdyby chtěl dát hlavu dolů, nenechej ho - nenech ho schovat hlavu mezi přední nohy. Jen klusej. Zavři ruce na otěžích; nechci, aby si odfrkl a tys neměla otěže. Rozhodně nechceme, aby si zvykli vyhazovat. A on vypadá, že se o to dřív nebo později pokusí."

"Usilujeme o to, aby jakmile ho přejdou tyhle nápady, se hned nechal ovládat a měl "brzdy". Musíme ho dostat do fáze, kdy je poslušný na holeň - takže bych určitě začal s nějakou formou práce na dvou stopách - a on přitom pochopí, že musí ustoupit před tlakem holeně."

"To je úplně první věc. Úplně syrový kůň holeni jen uhne bez nějakého ohnutí, ale ať tak či tak, chceme, aby ho "zatáčely" holeně a ne otěž přiložená na krk. V kroku začni myslet na to, že jej dokážeš dostat mimo stopu jen svou holení. To je ono. Během té chvíle, kdy jsme udělali tenhle malý pokrok, začal být unavený a my nechceme učit unaveného koně. To by mu dávalo důvod se bránit. Je potřeba pracovat pomalu, po kouskách, den po dni."

Hned od začátku pracuje Wayne se třemi principy: pohybem od holeně, změnou rytmu a směru a narovnáním koně. "Postupně, jakmile je to jen možné, přidej změny ruchu, takže to už nebude jen tempo určované koněm. Můžeš ho nechat jít dopředu, potom zpomalit, změnit směr, znovu nechat jít dopředu a znovu zpomalit. Postupně kontroluj, že bez ohledu na to jakým tempem půjde, bude to tvoje tempo a ne tempo koně. Stejně tak jakýkoliv směr bude tvůj směr a ne jeho směr. "

"Pokus se ho narovnat. Tak jak se vybouluje doprava, tak nalevo padá dovnitř. Musíš si dobře uvědomit stopu, po které jedeš, a snažit se ji opravdu sledovat bez toho, aby uhýbal od tvojí holeně." "Teď zkus ustupování na holeň do středu jízdárny. Ustupuj od pravé holeně doleva a drž ho rovného, potom změň směr a to samé cvičení z druhé ruky. Záleží, jak moc je citlivý na holeň, ale nic se nestane, když občas dáš holeň od koně a necháš ji dopadnout zpět na jeho bok. Musíš posoudit, jak silně to můžeš udělat - samozřejmě chceme reakci bez vyhazování!"

"Pokud jde proti holeni, musíš ho holení ťuknou - musíš dostat reakci! A víc! A víc, ťukni, ťukni, vidíš, dělá pravý opak. Použij svou holeň silněji, dej ji pryč od jeho těla a nech ji silněji dopadnout. Asi jsme ho trochu vyplašili, ale pokud jde proti tvojí holeni, klidně jej trochu přikopni. Nemusíš dávat nohu dozadu, nech ji na podbřišníku, ale dej ji od něj a nech ji dopadnout."

"Jestliže zmáčkneš holeň a nic se nestane, je tvou zodpovědností se ujistit, že chápe působení holeně, že rozumí, že nemá jít proti holeni. To je začátek ovládání koně. Musí přijmout a pochopit ovládání nohama. Není to kopnutí, spíš necháš nohu dopadnout, je to mnohem jednodušší než snažit se ho nakopnout, nedáváš do toho sílu, jen necháš pracovat váhu své nohy, ta je dostatečná, jen ji necháš dopadnout."

Vanda to zkouší, ale pořád nepřišla na tu techniku...
"To, co děláš, mi přijde jako pěkně namáhavé - snažíš se zmáčknout, když dostaneš nohu na správné místo. Jen ji prostě nech celou váhou dopadnout na jeho bok a pak uvolni. Nevadí mi jestli kůň vyskočí když to uděláš, protože chci, aby měl pocit, že tvoje nohy jsou pro něj důležité a on si musí vždy okamžitě uvědomit, že tu holeň je potřeba respektovat. Nedři se tak, netlač tolik - pokud nereaguje, ťukni."

"Je to příliš silný tlak při pobídce, co dělá koně necitlivého na holeň. To je ono, chci slyšet tu ránu, když noha dopadne. Tohle ho paradoxně nijak nekazí. Idea je v tom, že poté, co tohle uděláš, není potřeba používat holeň silněji všebecně při dalším ježdění. Pokud se o holeň opírá a jde proti ní, reaguj okamžitě, to je čas na korekci. Není dobré potrestat jej po deseti týdnech za něco, co do té doby mohl dělat, je potřeba to zkorigovat hned a okamžitě mu znemožnit špatně reagovat. Chtějte výsledek, potom ho pochvalte a pak chtějte výsledek s jemnější pomůckou."

Patch se rozhodl, že než půjdou dál, bylo by dobré Ruperta nechat ocválat.
"Na kterou ruku běhal ve Victorii?" zeptal se mě.
"Na levou."
"Pak by to mělo být doleva jednodušší."
"Ano, to je důvod, proč Vanda cválá vlevo a cval vpravo ti přenechá."

Wayne se snažil minimalizovat riziko, že Rupert bude vyhazovat - zdůraznil, že Vanda by měla nacválat v místě, kde je naše jízdárna trochu do kopce.
"Mysli na to, abys to vždycky zkoušela na stejném místě. Musíš ho mít pod kontrolou. Nenech ho kozlovat - drž mu hlavu nahoře, nenech ho schovat hlavu dolů. Mluv na něj, pokud je to nutné. Ťukej holení, netlač. Nenech ho zarolovat se, drž mu hlavu nahoře, jakmile zaleze za kolmici, může vyskakovat."

"Fajn, požádej ho znova - aaah, chtěl jsem abys ťukla, ne zmáčkla. Nenech ho strčit hlavu mezi kolena, jinak tě sundá. Takhle. Zpátky do klusu - bude to tvoje rozhodnutí. Pobídni teď zpátky do cvalu, uvidíme, jestli to půjde. Udržuj kontakt a tvoje celé tělo mu bude říkat "cval". To je na dostihových koních fascinující, neumí cválat, ale umí jít tryskem."

"Nahoru a ven - a to i pro drezurní práci, nechci ho za kolmicí a bez přilnutí. Pokud je za kolmicí ale na přilnutí, to mi tolik nevadí, ale jakmile je za kolmicí bez přilnutí, to je katastrofa. Natažení do otěže je pro mladé koně opravdu důležité, protože jim to umožňuje zvládnout trénink ve zdraví, musí hledat udidlo a natahovat se za ním."

"Zkus cval vpravo, i když to bude asi trochu agónie, uděláme to samé cvičení jako předtím. Je fajn, jen trochu ve vzduchu. Snaž se, aby nebyl tak zkroucený v krku, nech ho natáhnout nos a tlač ho dopředu, narovnej ho, ven, ven, ven, pozor, tlačí se ti k východu. Pobídni vnější nohou, protože se kroutí ven, pobídni znovu. Zkus změnit tempo, pobízej dopředu, nech ho, aby čekal, co po něm budeš chtít. Ještě pořád je zkroucený ven, zkus trochu sestavit doprava, pravá otěž, pravá holeň. Musíš srovnat tu vypouklou stranu, takže jestliže strká břicho a plec doleva, je to levá holeň a levá ruka. Jestliže kůň jde vepředu více u hrazení, dejme tomu doprava, je potřeba použít pravou ruku a pravou holeň k tomu dostat ho vlevo. Je to lepší než použít vnitřní otěž, která by jen koně ještě víc zkroutila. A jakmile ho narovnáš, jeď dopředu, to je ono."

"Fajn, tak mi ho půjč, ať zkusím, jaký je.. teď klidný."
Vanda ještě zpovídá Wayna ohledně zvyku dát holeň od koně a nechat ji dopadnout: "Vážně to funguje, jakmile jsem to jednou použila, začal reagovat hned jak jsem dala holeň pryč od jeho břicha..."
Wayne: "To je taky základ celé té myšlenky, když dáš nohu pryč, ví, že se něco bude dít, připravujeme ho na lehkou pomůcku. Neustálé silné tlačení koně otupuje na holeň."
Vanda: "Myslíte tedy rovnou vyvinout velký tlak?"
Wayne: "Ano, ale jen v případě, že se s ním vyrovná. Myslím, že Rupert to zvládá velmi dobře. Úplně první věc je, že by měl respektovat moji holeň, a to, co dělám, ho nebolí, ale je to trochu šokující."

Vanda: "A co když máte koně, který se s tím nezvládne vyrovnat, který je trochu temperamentnější?"
Wayne: "Zatím jsem se s takovým nesetkal, a to jich bylo přes sedmdesát, se kterými jsem pracoval tímto způsobem. Ale je třeba vrátit se na začátek. Nejprve musíš být schopna koně ovládat. Když se na něj sedne a jakmile cítíš, že by mohl chtít kozlovat, vždy mysli na ježdění dopředu. Jestliže stojíš nebo příliš dlouho chodíš v kroku, kůň bude pravděpodobně chtít kozlovat. Pokud to jde, obalamuť ho tím, že bude klusat a půjde živě dopředu - jenom s taktem dopředu, bez tahání za otěže, musí mít hlavu nahoře, ale stále bude na volné otěži, když se to podaří, nejspíš kozlovat nezačne. Pokud začne, musíš to vydržet a snažit se, aby opět zvedl hlavu, ale pořád pokračovat v pohybu dopředu, protože jakmile jednou převezme kontrolu nad svým pohybem, může být velmi obtížné se na něm udržet. To je první krok, ovládání koně."

"Druhý krok je nechat ho jít pořád dopředu. Vzpomeň si, že jsme říkali, že i když vyhazuje, pořád chceme, aby se pohyboval dopředu. Když máš "brzdy a řízení", můžeš ho brzy naučit, co znamená pohyb od holeně, pak bude i snadnější jej ovládat. Někdy si sedneš na mladého koně z dráhy a říkáte "jdi od mé holeně" a on jde proti ní, tak pobídnete znova a on jde znovu proti - tady je čas ho holení ťuknout, samozřejmě musím být opatrný, jak to udělám, ale čím dříve mu tohle vysvětlím a čím dřív bude respektovat moji holeň, tím snadněji se pak bude trénovat."

Vanda: "Myslím, že jsem se jen snažila být k němu jemnější.."
Wayne: "To je fajn, ale rozdíl je ten, že buď dám ostrou pobídku špornou nebo bičem, nebo jen nechám dopadnout svoji holeň. Učil jsem ho reagovat na holeň a doufám, že po celou svoji kariéru bude rozumět, co pobídka holení znamená. Tím máme obrovskou výhodu, než kdyby předtím, než ucítí špornu, ignoroval pobídku holení a šel proti ní. Můžeš to vyřešit špornou, ale snažím se říct, že když to s ním vyřeším bez pomůcek jako je šporna nebo bič, je to lepší."

"Mám rád hlasové pomůcky - hodně lidí pracujících s mladými koňmi používá hlasové pomůcky, takže hlas má velký vliv. Používáš-li hlas ke korekčním pomůckam - při použití biče, holeně, ruky nebo šporny - pak sám hlas začne být podnětem bez dalších pomůcek. Pokud používáš "hou", pak si pamatuj, že pokaždé, když žádáš o zastavení, musíš říct "hou". To samé pokud na něj mlaskneš, aby šel dopředu."

"Vzpomínám si na jednoho koníka ve Fontainebleau, na Alternativní olympiádě, neměl moc prostoru, ale když se mlasklo, věděl, že je čas jít. A jenom kvůli tomu mlasknutí jsem ve Fontainebleau neletěl do vody. Nemohl jsem pustit otěže a přiklepnout ho bičíkem, protože při nájezdu před skokem kličkoval a jediné co jsem mohl použít, abych ho udržel rovně byly holeně, šporny a hlas. Kdybych se ho pokusil pobídnout bičem, utekl by mi. Mark Phillips řekl, že to byla jedna z nejúžasnějších věcí - 'tys ho dostal přes ten skok a vůbec jsi ho nepraštil.' Řekl jsem 'nemohl jsem.'"

"Líbí se mi, co teď dělá. Začíná si hledat mou ruku a natahuje se do ní. A zůstává natažený, aniž bych vůbec něco zásadního dělal, jen ho povzbuzuji k tomu, aby si našel dobrou pozici na přilnutí a dal nos a krk níž, před kolmicí. Začíná se natahovat ještě trochu níž a už od ramene. Nakonec bych měl být schopný dostat jeho krk do natažení až k zemi, zatímco budu mít pořád kontakt na otěži. Jakmile to zvládne, začínám pracovat na pravidelném rytmu. To je právě teď tak důležité, že nebudu dělat nic moc jiného."

"Pokud bych chtěl nějak radikálně měnit tempo nebo směr v těchto začátcích žádání natažení, bylo by to špatně, protože bych chtěl příliš mnoho. Jakmile si trochu zvykne, pak je to samozřejmé, tehdy zkusím, jestli můžu změnit tempo, ale nezměnit rámec. Postupně začnu dělat určitou formu polovičních zádrží, aniž by kůň změnil tvar."

Vanda: "Mladé koně jezdíte na kolmici?"
Wayne: "Snažím se - neznamená to, že bych je někdy nejezdil hlouběji, ale jakmile kůň chodí na otěži ale neumí se natáhnout za udidlem, budujete si problém. Rád je jezdím tak nízko jak to jde, od týlu po kohoutek, ale nechci, aby byli zlomení v krku. To neznamená, že není prostupný v týlu. Když jste na závodech, NIKDY nechcete, aby měl kůň hlavu až na prsou - najíždět takhle na skok je katastrofa a na drezuře by vám za to strhli body."

"Pokud můžete jezdit v hloubce při tréninku a potom jste schopni koně zase napřímit, fajn - ale znám stále méně a méně lidí, kteří mohou skutečně jezdit za kolmicí a hluboko a pak zvládnou koně zase napřímit. Rád jezdím koně hlouběji, tak nízko jak chci, ale musí jít dolů s klenutým krkem a toto klenutí přichází jenom díky natažení. To se nestane, když jen držíte jeho hlavu přitaženou na prsou, to nastává, pokud se kůň vytáhne z plece a pak je to krásné."

"Jak říkal Franz Mairinger, když chcete, aby šel kůň dopředu, nemůžete dát pobídku a říct mu 'jdi dopředu' a potom znovu 'jdi dopředu', musíte pobídnout a kůň musí vyrazit dopředu rovnou. Musí být schopný jít dopředu a vzít vás přitom s sebou, je to maličko protiklad pomůcek, protože musí pochopit, že když ho pobídnu dopředu, tak přitom nezahodím otěže, samozřejmě ale v ten samý čas netahám zpátky."

"Jakmile je schopný jít natažený dopředu, začneme pracovat na prostupnosti, to je běžná, přirozená práce, učit ho hledat přilnutí, jít dopředu, čekat na pomůcku. Chci, aby šel ještě níž, ale stále na přilnutí a ne na zahozené otěži. Stále vede přímka od koňské huby."

"Když ho jezdíš, udělej to pro sebe jednodušší. Nenaříkej, že jde proti holeni. Když dáš pobídku a nic se nestane, tak prostě nechej svoji nohu dopadnout. Nakonec můžeš oddálit nohu jen na centimetr a už dostaneš reakci. To je mnohem jednodušší než tlačit a mačkat jako jsme to po celá ta léta dělali. Já tehdy o lehkých pomůckách jen četl. Jakmile pochopí, co po něm chceš, rychle se přizpůsobí - nejšťastnější kůň je dobře trénovaný kůň, který ví, co dělá."

"Vše se usnadní, pokud najdete způsob, jak to koni vysvětlit, aniž byste ho vyděsili. Mějte na paměti, že je to o respektu, když pobídnu holení a kůň jde proti tlaku, musí vědět, že další věc kterou udělám, bude, že zesílím pobídku. Nejdřív budu muset udělat dejme tomu šest opravdu silných pobídek, abych mohl dvakrát pobídnout jemně, ale nakonec bude stačit jedna silná pomůcka na třicet jemných."

"Musíte být konzistentní, často žádat, často opakovat. U plnokrevníků je normální, pokud jsou neposlušní, že cvik musíte jen znovu zopakovat. Často kůň ve cvalu vyhodí a jezdec přeletí přes hlavu - pak úplně stačí zopakovat cvičení bez pádu. Jestliže se něčeho lekne a já mu dám co proto, příště se lekne znovu, ale zároveň poběží pryč, protože bude vědět, co se mu přihodí. Jakákoliv korekce musí být opravdu a zásadně přiměřená provinění, nelynčujte ho za něco obyčejného. Opravte jej, netrestejte jej - tento přístup musíte mít k plnokrevníkům, když je budete učit, zatímco budou psychicky mimo, nenaučíte je nic."

Byl to úžasný trénink, zkušenost jak pro Vandu, tak i pro Ruperta. A Wayne byl typicky skromný: "To, co jsme dnes dělali, jsem se naučil během velmi dlouhého období a díky mnoha různým koním. Pokud to funguje ještě někomu dalšímu, je to skvělé..."

A Vanda odcházela domů s novou "technikou": "Měla jsem pár koní z dráhy, myslela jsem, že k nim musím být opatrnější. Proto jsem se Wayna na holeň ptala, protože jsem měla koně, kteří byli velmi temperamentní a tak jsem předpokládala, že musím být jemná, vše dělat pomalu a nežádat příliš mnoho. Ale teď vidím, že Waynův způsob je dříve či později opravdu naučí pobídku holení akceptovat. Nic, co dělal, nebylo tak strašné, vše přineslo výsledek a kůň byl nakonec spokojený. Stejně tak mít koně celou dobu na kolmici - myslím, že jsem měla tendenci dovolit jim jít trochu za otěž a nehlídala jsem tak moc klenutost krku a pěkný tvar. To je věc, kterou si dnes s jistotou odnesu s sebou."

Rupert penzionován (opět!)

Rupertova nová kariéra ve všestrannosti končí. Jak nás Hugh Cathels varoval při vstupní veterinární prohlídce, jeho spěnkové klouby dále degenerovaly a i při střední práci hrozilo nebezpečí poškození, které by mělo pro Ruperta fatální následky. I přesto vše končí šťastně - Debbie Eades, manželka Rupertova trenéra Nevilla Eadese, si přála mít Ruperta u sebe a využívat jej občas jako rekreačního koně. Tak tady ho máme - šťastně odjíždí vstříc novému pohodlnému životu v patnáctiakrovém výběhu. Je to konec dobrého příběhu, ale šťastný konec pro Ruperta. Debbie se svými dcerami Jessicou a Abigail pečují o to, aby se Rupert měl jako v bavlnce.