Pouto, přátelství a odhodlání vytrvalé Michaely Jakešové

15. 6. 2020 Gabriela Rotová Autor fotek: Archiv Michaely Jakešové, Rostislav Smolej

Příznivcům endurance asi není třeba Michaelu Jakešovou sáhodlouze představovat. Od roku 2017 reprezentuje se svou klisnou velšského polokrevníka Pretoria Symphonií Českou republiku na mezinárodních závodech a ověnčena byla v roce 2018 i titulem mistrovským. Nově se také "zabydlela" ve funkci odborného koordinátora vzdělávání České jezdecké federace...

Jak se vlastně Michaela Jakešová potkala se světem koní? Byla to dětská láska, nebo je to záležitost poněkud „vyspělejší“?

Dětská láska...:) Myslím, že jsem byla tak maličká, že jsem ještě ani nechodila. Bydleli jsme v rodinném domku u silnice a občas kolem jezdil dědy kamarád se svými chladnokrevnými koňmi a vozem. Vždycky mě fascinovala ta obrovská síla a majestátnost. Nejstarší koňovzpomínka, kterou uchovávám, je, jak běhám kolem našeho plotu, když jedou kolem, a křičím na dědu, ať se jde taky podívat. Právě na jednom z těchto koní jsem i poprvé seděla. První sednutí a hned první pád. A stejně jsem každý druhý den žadonila, abychom sedli na kola a jeli se podívat aspoň k ohradám. Strašně ráda na to všechno vzpomínám.

A jak, kde a s kým jsi začínala? :)

Ke koním mě přivedl vlastně děda, který vyrůstal v době druhé světové války v Chorvatsku, kde měli stádo hospodářských zvířat a dva koně, na kterých jezdil kontrolovat stádo a prohánět se po okolí. Nebýt jeho vyprávění a zážitků, tak je dneska všechno úplně jinak. Ale maminka z mojí vášně nebyla tak nadšená, takže jsem ke koním mohla vlastně za odměnu, když bylo ve škole všechno v pořádku a plnila jsem si domácí povinnosti. Bývala jsem i naštvaná, že k nim nemůžu, kdy se mi zachce, ale dneska to chápu, protože mě to naučilo disciplíně.

Dlouhé roky jsem byla samorost u soukromníka a byla jsem moc ráda, když mi někdo ze zkušenějších dal nějaké rady či hodiny. Až jako osmnáctiletá jsem se do toho opravdu vrhla – pravidelné tréninky pod skvělým trenérem na zkušených koních, pronájem starší drezurní klisny a chvilku po tom koupě Pretorie Symphonie. Nejsem na sebe vůbec pyšná, že jsem si skoro bez zkušeností pořídila koně, natož tak složitého. Nikomu bych to z bezpečnostních důvodů nedoporučila, ale zároveň je to to nejlepší, co mě mohlo potkat. Směřovala jsem vždycky spíš k drezuře, ale Symphonie byla jiného názoru, takže jsme skončili u vytrvalosti a nikdy by mě nenapadlo, jak moc nás to bude bavit a co všechno spolu dokážeme. Navíc spolupráce s JK Natural mě přivedla na hřbet mnoha dalších koní, získávání zkušeností, sebedůvěry a vlastně naleznutí vlastních jezdeckých snů.

Naše klasická otázka... Koně jsou dnes tvojí profesí, jsou ale stále ještě i zábavou? :) 

Vzhledem k tomu, že mám koně „doma“, tak občas už ani nevnímám, že to je ta zábava a koníček. Práce, práce, práce. Na úrovni CEI2* už si nedovolím říct si, že jsem dneska unavená a nepůjdu trénovat. Vždyť to všichni známe. Není to vždy růžové a je to tak asi v pořádku. Z koníčku se stala i povinnost, která mě ale pořád moc baví a naplňuje.

Profesně jsem si šla za svým snem o personalistice, ale když jsem konečně byla opravdu v oboru, zjistila jsem, že mě to neskutečně vysává, takže jsem se HR oboru vzdálila a přemýšlela, kudy kam. Když se naskytla příležitost spojit koníček s prací přímo na centrále ČJF, neváhala jsem, nabídku přijala a byla jsem nadšená, což stále trvá. Od začátku roku funguji na sekretariátu jako odborný koordinátor pro vzdělávání a myslím, že jsem se konečně našla. Znalosti z vlastní jezdecké kariéry i bývalé profese mi jsou velmi prospěšné, komunikuji s lidmi, které znám roky, a poznala jsem i nespočet nových skvělých lidí, se kterými máme stejné pracovní cíle, a mám pocit, že jsme naladění na stejnou vlnu.

Kolik času zabere příprava před a v závodní sezoně? Lidé mimo vytrvalost si většinou myslí, že nelze skloubit vrcholovou vytrvalost a „normální“ život.

V půlce počítání náročnosti v hodinách týdně jsem se zastavila. Nechci to vědět. S fulltime prací víc jak hodinu jízdy od domova a péčí o domácnost je to pak takřka veškerý volný čas, ale s jedním až dvěma koňmi to jde zvládnout. Člověk se ne vždycky dostatečně vyspí, ne vždycky má čas a náladu na lidi, ne vždycky může odjet na dovolenou, ale je to daň za to krásné, co s koňmi zažíváme. Naše tréninky netrvají dlouhé hodiny, jak si mnozí o vytrvalosti myslí, ale jde spíš o systematičnost a vnímání koně v první řadě jako čtyřnohého přítele a osobnost s vlastními touhami a potřebami. Nejvíce času zabere péče o potřeby koně a prostory, trénink je pak už odměnou.

Nejdůležitější je pro mě nejužší rodina, proto i přípravu směřuji a plánuji tak, aby nebyl ten normální život nerušen více, než je nezbytně nutné. Zároveň jsou všichni kolem mě velmi tolerantní a svět se nehroutí, když v létě trénujeme pomalu do noci kvůli vysokým teplotám během dne nebo koveme v neděli v pravé poledne. Všichni kolem mě přijali jezdectví jako moji součást a mám jejich podporu. Bez toho si normální život a sport představit nedokážu.

Máš v letošní sezóně něco takového jako ambice a plány anebo všechno zhatila pandemie?

Pandemie mi ve své podstatě dala čas se dát zdravotně do pořádku a naskočit do nyní začínající sezony naprosto stejně, jako kdyby se nic nestalo a ani pandemie nebyla. Jenom se nám trošku protáhla zimní pauza.

Ambice vůči ostatním soutěžícím nemívám nikdy, ale do každého závodu vstupuju s přáním, abychom obě ze závodu měly dobrý pocit, odvedly dobrou práci se slušným výsledkem a neudělat si ostudu hlavně samy před sebou. Jakou pozici si to pak zaslouží na výsledkové listině, už pro mě není tak důležité. Za mnohem cennější než vítězství považuji cenu kondice, kterou získává kůň, který závod nejlépe prostojí v souvislosti s umístěním, rychlostí, průběžnými, finálními i pozávodními veterinárními hodnotami.

Stejně jako každý rok si chci hlavně užít každý tréninkový i závodní kilometr. Symphonii je letos 13 let, pomalu stárne a už od hříbátka to není úplně zdravý kůň a nikdy nevím, kdy mi dá najevo, že už stačilo. Zatím to vůbec nevypadá, že by se na něco takového chystala, takže předběžná vize je rozeběhnutí na národním S na 80 km a účast na MČR a mezinárodním CEI** v srpnovém Chlumci nad Cidlinou.

Právě do Chlumce nad Cidlinou se přesunulo Mistrovství seniorů i juniorů z Budislavic, které byly kvůli koronaviru zrušeny. Kromě MČR budou součástí závodního dne i mezinárodní závody do stupně CEI2* a národní závody včetně hobby. Pražský TH Equiclub pořádá vytrvalostní závody poprvé, ale jeho organizační tým zdaleka není nováčkem a již má za sebou několik CEI závodů i MČR v roli pořadatele. Předpokládám, že trať bude podobná rovinatým Kolesům, která jsou nedaleko, ale tvrdost trati odhadnout nedokážu, to se uvidí až v rozpise, který by měl během pár týdnů spatřit světlo světa. Věřím, že bude panovat přátelská atmosféra jako na našem posledním a zatím jediném MČR v roce 2018, a navíc letošní omezená evropská sezona přiláká na MČR i dvojice, které startují převážně v zahraničí, takže Mistrovství bude o to zajímavější :) 

Tvýma rukama prošlo jistě mnoho koní... Je některý z nich „významnější“ než Pretoria Symphonie?

Za skoro 20 let v sedle jsem měla čest poznat desítky koní, někteří mi dali skvělé vzpomínky, jiní pořádnou lekci, ale tzv. number one je samozřejmě Pretoria Symphonie, se kterou za sebou zatím máme krásných společných šest let, tisíce kilometrů, mnoho premiér a osobních úspěchů a v kombinaci s tím, že je to můj první kůň, jsem si jistá, že number one zůstane už navždy a nikdy v zapomnění neupadne.

Proč právě vytrvalost a když už, proč právě velšský polokrevník? Většina vytrvalostních jezdců sází spíše na arabské koně...

Jedna šťastná náhoda za druhou. Já se chtěla věnovat drezuře a věřila jsem po koupi Symphonie, že nebude proti. Svůj nesouhlas s mým rozhodnutím dávala najevo až příliš, takže za změnu angažmá může jednoznačně Symphonie a její velmi důrazné vyjadřování svého názoru. Nebylo v plánu dostat se do vyššího sportu a už vůbec ne na mezinárodní scénu, ale krok po kroku mi dokazovala, že na to má, takže jsem vyslyšela hlas trenérky, veterinářky i kobyly a se hrůzou v očích jsem to zkusila a vyšlo to.

Symphonie je ariózní klisna po angloarabce a welsh cobovi sekce D, je velmi sebevědomá a často má pocit, že to všechno ví lépe než já, což je často i pravda. Troufám si říct, že není na světě situace, na kterou by neměla názor. Nedá se jí upřít ohnivý temperament, ale i tak se jedná o velmi citlivého koně, který se rád mazlí a hraje si. Považuji za zázrak, že nemá metabolické a myopatické sklony. Kdybych si vybírala tenkrát koně do vytrvalosti, tak by to určitě nebyla ona taková, jaká byla dřív – nedůvěřivá, vznětlivá, nepředvídatelná a navíc s příliš robustní stavbou těla a dlouhými zády. S takovým koněm by se mi nechtělo na trati trávit třeba 8 hodin. Jenže tím, že jsme si prošly vším společně, tak je mezi námi velmi silné pouto, obě nás vytrvalost baví a jedeme v tom společně jako partneři.

Plnokrevný arab má nespočet benefitů pro rovinné měkké závody, ale moji důvěru toto plemeno nemá v technickém kopcovitějším terénu. Ovšem jeho rychlost a výdrž je fascinující. Kdybych si měla někdy kupovat dalšího koně do sportu, tak pravděpodobně budu hledat opět podobné křížení jako má Symphonie, ale s vyšším podílem arabské krve, nebo budu koukat přímo po angloarabech, kteří sice nevynikají ve 160km závodech, ale do 120 km jsou spolehlivými vozidly. Podle mě plemeno určuje spíš metaboliku, ale jinak jde hlavně o stavbu těla a typ svalů. Moc se nepřikláním k pozdější koupi koně do sportu, protože vím, že bych hledala druhou Symphonii, vždy bych je srovnávala, nikdy bych nebyla spokojená a mé srdce by zůstalo s ní. Každý kůň si zaslouží být pro někoho jednička a tuhle možnost nikomu nechci sebrat.

Každá disciplína má svá specifika... Co považuješ za to nej ve vytrvalosti? Existuje recept na to, jak uspět?

Toho krásného je mnoho, ale to opravdové top je, že člověk a kůň vzájemně poznají, jak moc velkého přítele mají v tom druhém. Tráví spolu spoustu času přípravou i v závodě, musí se opravdu dobře znát a umět spolu fungovat, řešit problémy vztahové i situační a ví, že se jeden na druhého můžou spolehnout. Dlouhé jízdy krásnými krajinami už jen podtrhávají kouzlo okamžiku. Know-how na úspěch asi neexistuje. Musí se sejít dvojice, kterou to baví a oba jsou relativně zdraví. Jezdec zároveň musí mít dost zkušeností a znalostí, aby nedovolil koni si omylem ublížit nebo mu dokonce ublížil sám.

Potřebuje kůň pro vytrvalost specifický management? Jaký je denní režim tvého number one? :)

Ke každému koni se musí přistupovat jinak, vnímat ho a dávat mu, co potřebuje, stejně jako v každé jiné disciplíně. Je jedno, jestli to bude režim 24/7 na pastvině nebo box, hodina denně výběh nebo kolotoč a práce. Tohle si musí každý zjistit sám podle svého koně.

Už mám jen Symphonii, které paradoxně moc prospěla samota. Má svůj klid a prostor, dřív hodně špatně nesla, když jsem měla ještě druhého koně, pracovala jsem i s ním nebo jsem si dovolila ho taky krmit. Žije ve výběhu s přístřeškem a minimem trávy, takže je celoročně na seně a trávu dostává nasekanou na příděl a k tomu samozřejmě jádro, granule a vitamíny. Nepracuje každý den, ale přizpůsobuji práci tréninkové i výživové kondici, sezonním cílům a jejím náladám. Někdy má jít velkou práci, ale vidím, že nemá náladu, a práce by tudíž nebyla dobře odvedená, tak jdeme jen poklusat, pocválat a domů nebo taky nejdeme pracovat vůbec.

Udržet si motivaci a nadšení pro věc není nikdy snadné. Inspiruje a táhne tě někdo nebo něco?

Sílu, energii a inspiraci mi dává strašná spousta lidí. Podporou a hrdostí rodiny počínaje, obdivováním top jezdců, kteří neznají ani mé jméno, konče. Motorem mi nejsou ani tak výsledky, jako spíš požitek z dobře odvedené práce a překonáváním našich dosavadních možností. Před pár lety jsem byla hobby jezdec, zasněně koukala na účastníky oficiálních závodů na 40, 60, 80 nebo dokonce 100 kilometrů a nechápala, jak to ti koně a lidé můžou dokázat. Potkávala jsem je na trati a byly to spokojené dvojice plné humoru a energie. Chtěla jsem to také jednou dokázat, ale nevěřila jsem sobě ani Symphonii. To ona je mi asi tou největší inspirací, vzorem, parťákem a přítelem. Vždycky se strašně bojím toho, co všechno se může stát, ale ona má sebevědomí za nás obě, převezme zodpovědnost do svých kopyt a až později si uvědomím, že dělá dobře, že si do toho nenechá moc mluvit, takže jsem jen ráda, že byla tak hodná, po cestě mě neodložila do křoví a vzala mě s sebou. :)

Nejsilnější zážitek související s tvými úspěchy v sedle? Je něco takového?

Nikdy nezapomenu na náš první závod na 120 km v italské Pise, kde jsme si dojely pro 33. místo z dvou set startujících v rychlosti 17 km/h. Procválání cílové čáry na naprosto fresh koni i po tak těžkém závodě, jakým písčitá Pisa bezpochyby je, byl obrovský zážitek. Obdobný pocit jsem měla loni v Anglii na CEIO**, což sice nebyla tak náročná trať, ale o to rychlejší, a ten pocit, že neseme část odpovědnosti za tým pěti dvojic a snad dvaceti členů české ekipy, byl silný, ale vyšlo to a radost to opět předčila. Tím ale nechci shazovat jakýkoli jiný závod, protože každý je něčím speciální a z každého si odvážíme nějaký zážitek.

Mediálně je vytrvalost v posledních letech v centru pozornosti. Bohužel ne jen v tom dobrém... Má tato disciplína opravdu problémy, nebo je to jen souhra nešťastných náhod a okolností?

Každé odvětví jezdectví se potýká s menšími či většími problémy a nejde tvrdit, že by jedno bylo lepší nebo horší. Zkrátka je každé odvětví jiné. Vytrvalostním problémem je negativní PR. Snad každý slyšel o úmrtích koní během závodu, ale nelze nás házet do jednoho pytle. Ano, lze si při závodě zabít koně špatným managementem a neznalostí jezdce, ale všichni, které tu znám, tak se vzdělávají a jejich znalosti jsou minimálně dostatečné na to, aby možnost ohrožení koně omezili na minimum. Vzdálenost není problém, když je kůň dobře připraven s podporou vyhovujícího managementu a jezdcem, který u jízdy přemýšlí a využívá svých jezdeckých i teoretických znalostí na maximum.

Uběhnout i těch 120 km, které mám několikrát za sebou, je pro nás náročné, ale naším pomocníkem je právě adekvátní příprava, management, výživa, pouto, přátelství a odhodlání. Nesmírně mě mrzí, že jezdecká veřejnost mnohdy nemá ani zájem se dozvědět o vytrvalosti víc, ale odsuzují i nás, kteří děláme všechno pro spokojenost a zdraví našich čtyřnohých přátel. Chápu, že je čtenější článek se senzací o úmrtí koně v závodě, než řeči o souznění a přátelství mezi člověkem a koněm, kteří spolu tráví na trati dlouhé hodiny, ale přesně o tom to je.

Vytrvalosti se věnuji teprve 5 let, po Evropě jsem toho nenajezdila nijak moc a ve vytrvalostní velmoci, UAE, jsem byla jen jednou, takže nedokážu objektivně srovnávat změny. Obecným trendem jsou čím dál vyšší rychlosti, čemuž se snaží FEI zabránit mimo jiné i zvýšením minimální váhy jezdce s výstrojí. Jestli je víc welfare běžet rychle nebo snížit rychlost vyšší zátěží, je už na posouzení každého. Zde správná odpověď nejspíš neexistuje.

Co je podle tebe největší překážka v soužití lidí a koní?

Mnoho lidí přijalo koně jako svou součást, což je sice moc hezké, ale dělat z půltunového zvířete domácího mazlíčka, který se může chovat, jak se mu zachce, se mi zdá příliš nebezpečné. Podle mě musí kůň stále vědět, kdo je pánem, a nesmí si dovolit spoustu banalit, které po čase vyústí v něco mnohem horšího a nebezpečnějšího. Hranice se posouvají, posouvají, až mají majitelé doma nezvladatelné nebezpečné zvíře.

Nikdy to není chyba zvířete. Nikdy. Ano, jsou koně, kteří jsou velmi temperamentní, umanutí, agresivní, ale pořád je tu „inteligentnější“ člověk, který by měl najít způsob společného fungování bezpečného a přijatelného pro obě strany. Jsme to my, lidé, kdo by se měl vzdělávat a naslouchat každému koni, vnímat jeho osobnost a potřeby, ale zároveň zůstat jeho pánem.

Jakou nejlepší věc ses od koní naučila?

Porozumění a trpělivost. S koňmi nic nejde ze dne na den a tlačit na ně je cesta do pekel... a taky do nemocnice nebo na kliniku. Snad tisíckrát jsem se dostala do slepé uličky, kterou jsem chtěla vyřešit teď hned a tady, ale myslím, že ani jednou to šlo všelijak, jen ne tak snadno a rychle, jak jsem si naplánovala. Každá správná cesta vždy začínala trpělivým nasloucháním a výsledky přišly dřív nebo později a některé nepřišly dodnes, ale všechno má svůj čas a už mě nestresuje, že to nejde hned.

Kniha nebo film, který bys našim čtenářům doporučila?

Jako vytrvalec musím zmínit Hidalga a jeho Ohnivý Oceán. Vlastně jsem ten film nikdy s nikým nerozebírala, je v něm spousta odhodlání, ale taky tvrdosti, s čímž se občas hůř vyrovnávám, ale ten vztah „brášků“ mě donutí koukat vždycky znova a pobrečet si. Podobný film, ale z dostihového prostředí, je úžasný, ale maličký Secretariat. Z knih mě už v dětství oslovil Ryzáček od Johna Steinbecka. Odbornou literaturu doporučovat ani moc nechci. Každý jsme si vybrali jinou cestu a filosofii, ale určitě nikdy není od věci se vzdělávat. Obecně každému bych doporučila prohlubovat své znalosti ze světa fyziologie, kde všechno začíná i končí.

A co místo? Je nějaké takové, které by za doporučení stálo?

Každému bych doporučila vyrazit kamkoli do přírody a užít si krásné klidné chvíle se svým parťákem a vzájemně se poznávat v různých situacích, které cesta přinese. Třeba si díky těmto chvilkám najdou cestu i k vytrvalosti, která na těchto základech stojí.

A otázka úplně poslední. Co ti koně dali a co ti vzali? :)

Dokud jsem měla koně v komerčním ustájení, tak to byla strašná pohoda a málo starostí, ale na věčné debaty o mnou požadovaném režimu, který se neshodoval s režimem nabízeným ustajovatelem, nevzpomínám ráda. Vlastní ustájení byla ta nejlepší volba, ale čekala mě spousta práce při budování, údržbě a všechno bylo i finančně náročnější, než jednou měsíčně poslat pár tisíc ustajovateli, který se postaral i o prostory. Vzalo mi to hodně času, prostředků a nervů, ale posílilo mě to, přestože vlastní prostory přinesly další úskalí, stále nejezdím na dovolené a někam se podívám jen při závodech, ale nijak mě to neomezuje, netrápí a naopak mě naplňuje, že můžu mít svoje ustájení, že můžu vůbec mít koně, že můžu závodit. Jsem vděčná, že mám tyhle možnosti a čas, pot, krev a slzy jsou daň, kterou za to všechno s radostí přijímám.

Podobné články

Slovenská vytrvalostní jezdkyně Dominika Malíková Kleinová suverénně zvítězila v žebříčku FEI pro rok 2023. Jaká byla její cesta na vytrvalostní…

Dostihy jezdí jedenáctou sezonu, přičemž prvních osm let absolvovala vždy jen pár startů za rok. Poté, co však před třemi lety nastoupila k trenéru…