Pomoc, můj kůň nesnáší veterináře: Equitation science ve službách veterinární medicíny

27. 11. 2017 07:00

Obrázky: 3

Autor: MVDr. Kateřina Musílková Foto: Jan Junghans Rubrika: Zdraví a veterinární péče Počet přečtení: 2874 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Je veterinární ošetření koní věda? Občas tedy ano, to jistě potvrdí mnoho majitelů i veterinářů. A pokud to má být skutečná věda, pak má jméno Equitation science. Že jste tenhle pojem už slyšeli, ale v souvislosti s tréninkem nebo ježděním? Pak vězte, že poznatky, které shrnuje, využijete i u koní vykazujících problematické chování v souvislosti s lékařským ošetřením.

Naučit koně tolerovat běžné úkony lze samozřejmě mnoha způsoby. Já u svých pacientů, co se týče rozboru a řešení nežádoucího chování, postupuji právě dle zásad Equitation science. V článku, který jsem pro vás dnes připravila, si posvítíme na pár základních pojmů a souvislostí týkajících se přístupu ke koňskému pacientovi.

Vedle stanovení diagnózy a následného řešení zdravotního problému stojí veterinář (na rozdíl od humánního lékaře) ještě před jedním úkolem: Jak zajistit, aby se kůň nechal v klidu ošetřit (nebo pravidelně ošetřovat), a to jak veterinářem, tak později i majitelem? Jak si nevyrobit koně, který nesnáší veterináře? Tyto otázky si ve skutečnosti asi klade málokdo, vzhledem k tomu, že většinu koní lze efektivně fixovat, případně sedovat. Přesto (nebo právě proto?) se já i moji kolegové ve své praxi relativně často setkáváme s koňmi, u kterých je základní ošetření velkým problémem. Neochota koně spolupracovat jednak prodlužuje čas nutný k provedení zákroku, ale také výrazně zvyšuje riziko zranění veterináře, majitele, případně dalších osob a také samotného koně.

Proč koně nemají rádi veterináře?

V obecné rovině bývá nežádoucí chování koní nejčastěji způsobeno bolestí, nemocí, strachem, nepochopením požadavku člověka, nebo jde o chování naučené.

Je jasné, že změny chování spojené například s neurologickým onemocněním, šokovým stavem nebo silnými kolikovými bolestmi vyžadují jiné řešení než pokus o modifikaci tohoto chování. Strach a nepochopení požadavku mohou u koně vyvolat obranné reakce (pokus o útěk, nebo boj). Pokud je toto chování svými následky odměněno, může si ho zvíře postupně zafixovat jako úspěšné řešení dané situace.

V úvodu jsem ne náhodou použila formulaci „nevyrobit si koně, který nesnáší veterináře“. Na počátku rutinního veterinárního úkonu (vakcinace, odčervení, odběr krve) je totiž vždy kůň, který žádné nežádoucí chování nevykazuje, pouze je v různé míře nedůvěřivý k novým věcem nebo lidem. Tuto neofobii (strach z nového) si nese v genech po svých divokých předcích jako jednu z vlastností, která jeho druhu pomohla přežít v divočině.

Naprostá většina behaviorálních problémů, se kterými se u pacientů potýkám, překvapivě ani tak nesouvisí s bolestivými podněty, které přicházejí ke koni od veterináře. Vzniká buď nepochopením nejednoznačných signálů člověka, nebo je naučeným chováním, vzniklým vyvoláním útěkové, nebo obranné reakce koně a jejím opakovaným posilováním (v podstatě jde o nevědomý trénink).

Kamenem úrazu je, že každý z veterinárních úkonů má z hlediska medicínské správnosti svůj postup, avšak přístup k pacientovi (a to třeba i k potenciálně problematickému) postrádá ucelenou metodiku. Zpravidla bývá okleštěný na "po dobrém" či "po zlém", nebo "metodu pokus-omyl", bez ohledu na to, co si kůň v hlavě odnáší. To je dost krátkozraké, protože během příštího ošetření bude kůň s větší pravděpodobností opakovat chování, které se minule vyplatilo. A tak se snadno může stát, že chování, které kůň vyhodnotí jako vyplativší se (tedy hodné opakování), je z pohledu člověka chováním nežádoucím, problematickým nebo až nebezpečným.

Proč to řešit, když můj kůň vidí veterináře dvakrát do roka?

„Tak ho holt na tu vakcinaci, odčervení, nebo odběr krve nějak zmákneme a zase budeme mít na půl roku pokoj.“ Pro řadu majitelů je veterinární ošetření problematického koně určitým rituálem, který je prostě nutné jednou za čas přetrpět. Rituálem, kterého se, jak se zdá, nechtějí vzdát. Avšak problémy, které straší majitele dvakrát ročně, může veterinář u svých dalších pacientů řešit třeba i dvakrát týdně. Povolání koňského veterináře patří podle jedné zahraniční vědecké studie k nejrizikovějším vůbec. 

Navíc i kůň s nejtužším kořínkem se může zranit nebo onemocnět. Jak už jsem psala v úvodu článku - léčba nespolupracujícího koně bude nejenom nebezpečnější pro veterináře, majitele i samotného koně, ale zároveň také časově náročnější a dražší. Existují i případy, kdy ošetření nespolupracujícího pacienta nebylo možné provést – což může mít pro koně v nejhorším případě i fatální následky. Protože léčba, která není proveditelná, nemůže být účinná.

A teď konečně ta věda

Equitation science je v současné době dynamicky se rozvíjející vědní obor osvětlující interakci člověka a koně. Pomocí jednoznačných vědeckých pojmů definuje logickou komunikaci mezi člověkem a koněm založenou čistě na teorii učení.

Jak tomu rozumět? Pokusme se nyní na chvíli oprostit od jezdeckého stylu, který uznáváme, nebo naší preferované metody, a snažme se na úplně všechny typy práce s koněm podívat „zvenčí“. Každá metoda práce s koněm či jezdecká filozofie je postavena na používání pro ni typického názvosloví („mít koně na pomůckách“, „shromáždění“, „napojení“ a tak dále). Tyto pojmy však většinou přesně nepojmenovávají fyziologické či mentální pochody, které se u koně v tu chvíli odehrávají, a tak snadno podléhají chybné interpretaci závislé spíše na subjektivních zkušenostech.

Equitation science naproti tomu používá exaktní názvy biologických procesů probíhajících v hlavě a těle koně při interakci s člověkem. Různé formy učení (habituace – zvykání si; senzitizace – zvyšování citlivosti; klasické a operantní podmiňování) určitý stupeň stresu (eustres, nebo distres), to jsou pochody, které se uvnitř koně odehrávají bez ohledu na to, jakým způsobem s ním pracujete.

Učení je pro řadu z nás celkem abstraktní pojem. Co konkrétního si pod ním můžeme představit? Učení je definováno jako relativně permanentní změna chování ovlivněná zkušenostmi jedince. Jde o proces detekovatelný na biologické úrovni, a to vznikem spojů (synapsí) mezi jednotlivými neurony, kudy pak proudí nervové impulsy.

Proč relativně permanentní? Protože zapomínáme. I někomu, kdo má „paměť jako kůň“ se nepoužívané synapse časem vytrácejí. Proces učení a zdokonalování se je evolučně zakódován jako jeden z mechanismů přežití. Probíhá neustále, v každém okamžiku jako reakce na změny v okolí. Proces učení není nikdy dokončen, a tak ani jednou naučené chování není trvalé, ale neustále se mění v závislosti na vnitřních a vnějších podnětech. Protože proces učení probíhá, i když se nám to zrovna nehodí, je nutné mít na paměti, že i ošetřování pacientů je svým způsobem trénink. Při každé interakci trénujeme chování, které bude kůň předvádět v souvislosti s daným úkonem, osobou nebo situací do budoucna.

Jak konkrétně vznikají problémy?

Nejčastějším problémem, se kterým jsem se v praxi setkala, je to, že koně netolerují podání odčervení a injekční aplikaci  nebo odběr krve (celkem logicky nejběžnější úkony). Všímavému pozorovateli neunikne, že kůň je často nervózní dávno předtím, než se veterinář s jehlou přiblíží k jeho krku.

„To je jasný, on z vás cítí veterináře,“ jsou slova 99 % majitelů takových koní. Nepopírám, mohou existovat důvody, díky kterým ze mě kůň, který mě v životě neviděl, „cítí veterináře“ (na základě předchozích zkušeností) - například typické pohyby, hmaty a předměty spojené s vyšetřováním, nebo nervozita majitele, který už tuší, že bude zase rodeo jako minule. Ale o původu a řešení nežádoucího chování to neříká vůbec nic. Proto je třeba hledat prozaičtější a vědečtější vysvětlení.

Jak u tohoto koně problémy pravděpodobně začaly? Veterinář jednou prostě přišel a zabodl koni do krku jehlu (nemá na to přece celý den). Kůň se lekl a hodil hlavou. Protože veterinář jehlu držel, vytáhl ji při tom pohybu z krku koně. Majitel se pokusil koně umravnit rázným škubnutím za vodítko. Veterinář opakoval pokus, kůň opět hodil hlavou, jehla je venku, majitel trestá koně… A tak dále. 

Kůň je z neznámého člověka a procedury nervózní. Chce to mít co nejdříve za sebou, ale ještě neví, jakým chováním to zařídit. Instinkt mu velí uniknout nebezpečí. Tím, že hodí hlavou, zvýší vzdálenost mezi svým krkem a jehlou (potažmo veterinářem, který od takového koně zcela jistě instinktivně odskočí). Dojde k odstranění tlaku ze strany veterináře (negativní posílení). Chování je z pohledu koně odměněno, a tudíž se bude s větší pravděpodobností do budoucna v podobné situaci opakovat.

Pozitivní trest, který přichází ze strany majitele bohužel přesně ve chvíli, kdy se veterinář přibližuje, koně jen utvrzuje v tom, že od osoby s jehlou je nutné si držet odstup (dochází k senzitizaci koně na osobu veterináře/jehlu/tvar stříkačky/dotek na krku). Tak si po několika opakováních můžete vytrénovat koně, který stojí na zadních, jen vidí veterináře ve dveřích.

A ta dobrá zpráva?

Tou dobrou zprávou je, že znalostí několika jednoduchých pravidel vycházejících z teorie učení a jejich používáním v praxi, je možné koně naučit základní veterinární úkony tolerovat, nebo při nich i dobrovolně spolupracovat. To dává ošetřování koní úplně nový rozměr. Mnohým z vás určitě neuniklo některé z videí prezentovaných zoologickými zahradami, kde například hroch trpělivě čeká s otevřenou tlamou, než mu veterinář obrousí zuby, nebo tygr nehybně drží nataženou tlapu prostrčenou ven z klece, dokud mu veterinář neodebere krev. Takže proč by měl mít s ošetřením problém kůň?

Použitá literatura:

  • Fiske Godfrey J.: How Horses Learn. Equine psychology applied to training. iUniverse;2005
  • Hanggi E.: The Thinking Horse: Cognition and Perception Reviewed. AAEP Proceedings vol. 51; 2006
  • Heleski C., Bauson L., Bello N.: Evaluating the Addition of Positive Reinforcement for Learning a Frightening Task: A Pilot Study With Horses; Journal of Applied Animal Welfare Science 11:213-222 2008
  • McGreevy P., McLean A.: Equitation Science; Wiley-Blackwell publishing; 2010
  • Starling M., McLean A., McGreevy P.:The Contribution of Equitation Science to Minimising Horse-Related Risk to Humans, Animals 6, 15; 2016
  • Šusta F.: Trénink je rozhovor, Nakladatelství Plot, 2014

Autorka je praktickou veterinární lékařkou specializující se na medicínu koní. Po studiu na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně, v rámci kterého absolvovala několik zahraničních stáží, působila dva roky na Veterinární klinice Heřmanův Městec. Od začátku roku 2016 provozuje vlastní terénní praxi. Kromě toho také pořádá přednášky a semináře s veterinární tematikou určené pro širokou jezdeckou veřejnost.

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 2 čtenářů. Celkový počet bodů: 10.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: