Pomoc, děťátko chce závodit!

26. 06. 2017 05:00

Obrázky: 6

Autor: Katka Lipinská Foto: Archiv autorky Seriál: Máma v sedle Počet přečtení: 7534 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Když mi kdysi moje trenérka říkala, ať se připravím na to, že moje dítě určitě bude chtít závodit, naprosto jsem jí nevěřila. Takové geny totiž ve výbavě nemám, na obdélník mě táhnou heverem a za trest a od té doby, co jsem si osvojila základy bojových umění, mě tam už nikdo nedostal :-). Jenomže bohužel k tomu opravdu došlo...

 be... protože - jak říkala - děti jsou přirozeně soutěživé a navíc je to táhne mezi vrstevníky na podobné úrovni a se stejným koníčkem, což doma nemají. Takže i u nás se tak stalo. Zpočátku jsem se až tak moc nebránila, protože jsem si ten ponysport představovala naprosto idylicky - vyrazíme mezi lidi, zatleskáme úsměvnému úsilí capartů, kteří se snaží ukočírovat své více nebo méně svéhlavé poníčky, dáme si kávičku a užijeme si pěkný den.

Samozřejmě se to ukázalo jako velmi naivní fantazie, nějak jsem v té idylce zapomněla, že mě čeká:
1. Všechno vyčistit, sbalit a dvacetkrát překontrolovat, protože devítileté děťátko sice chce závodit, ale hlavičku má napůl mezi princeznami a napůl mezi oblaky. A balit nejlépe s několikadenním předstihem a po dvou diazepamech, protože přitom mimo jiné zjistíte, v jakém stavu má dítko oblečení, obutí a výstroj, a očekává se, že to uvedete do stavu hodného prezentace veřejnosti. (Na druhou stranu, velký úklid je potřeba :-))

bs2. Zaplést nádherné dlouhé vlásky naší čtyřnohé princezny, což je zhruba totéž jako obléct řvoucí dítko do dupaček nebo nasoukat chobotnici do síťované tašky, aniž by jí nějaké chapadlo čouhalo ven. NENÁVIDÍM ZAPLÉTÁNÍ. Nikdy mě to nebavilo, ale po první sezóně s Horalkou získala moje nechuť k zaplétání ještě úplně jinou dimenzi :-). Dlouho jsem se bránila španělskému copu, protože na obdélník patří přece bobánky, ale nakonec jsem rezignovala. Ostříhat její bujnou kštici mi jednak bylo líto, protože byla nádherná, a navíc u poníka, který je v létě 24/7 venku, to vzhledem k hmyzu považuji skoro za týrání. Učinila jsem dvě důležitá zjištění: 1. nejpevnější gumičky jsou černé, jakkoli rezavé vypadají v její hřívě lépe. 2. pevnější než gumičky je režná nit a šité bobánky vydrží víc. Takže nezbylo, než se naučit šít.

3. Mé oblíbené vstávání ve čtyři, protože pony soutěže se chodí jako první.

4. Ale hlavně, já si naivně myslela, že když budu stát vně obdélníku, že to bude pohoda, žádný stres, který jsem na závodech vždycky měla. Což se ukázalo jako ta nejnaivnější představa ze všech, protože to bylo naopak. Dokud jsem závodila sama, byla jsem ve stresu, ale postupně jsem se začala soustředit na výkon a uklidňovalo mě pomyšlení, že můžu něco ovlivnit. Když stojíte vedle obdélníku (musíte tam stát, protože čtete dítku úlohu), díváte se, co to tam vyvádí (nebo k čemu se schyluje) a nemůžete vůbec nic dělat, je to, zvlášť pro tak (hyper)aktivního člověka jako já, bezmoc k uzoufání. Obdivuji všechny maminky, které jsou v klidu a závody si více nebo méně užívají - vím, že je jich spousta, já to ale nedokážu a s lety se to rozhodně nelepší.

Nikdy neuč svoje dítě

vbsProtože ale pro své ratolesti uděláme téměř cokoli, drobnůstky popsané výše nás (a jistě ani vás) od závodění neodradily. A protože jsem zastáncem toho, že věci se mají dělat pokud možno pořádně a koním se nemá ubližovat, tedy ani dítě by nemělo jezdit úlohy, dokud nesedí a přinejmenším koni nevadí, bylo jasné, že nás čeká příprava, která s sebou kromě poctivé práce na všech stranách nesla i spoustu rozhodování, dilemat a přerovnávání priorit.

Myslím si (ale možná se pletu), že v tomhle to mají o něco jednodušší rodiče nekoňaři (pokud disponují potřebným dostatkem financí), kteří zkrátka svěří dítě trenérovi, který je dostupný. Také bych to tak udělala, ale bohužel nebylo komu, moje trenérka jezdila tak jednou za měsíc z velké dálky. Ne že by bylo málo trenérů, ale ti dobří bývají zpravidla na dojíždění dost vytížení a znamenalo by to stěhovat naše celé dny venku spokojené koníky někam dál do sportovnější stáje, což jsem jim nechtěla udělat. Čemuž asi rozumí každý, kdo má koně doma nebo za rohem a je zvyklý u nich být pořád.

Takže jsme se do přípravy pustily převážně samy, jen za občasného dohledu naší skvělé trenérky a kamarádky Daniely a musím říct, že očekávané výsledky se dostavily - spousta hádek a vzájemná naštvanost. Opravdu můžu podepsat, že pokud nejste anděl, nemáte božskou trpělivost a nebeský nadhled, neučte vlastní dítě. Ve vlastním zájmu. Nebo přesněji - neučte vlastní dítě na vlastním vymazlovaném koni. Dneska už spoustu věcí vidím jinak a jsem doufám tolerantnější k chybám začínajícího dítěte, ale na někom jsem se to naučit musela. Zkrátka jak říká moje starší dcera: „Je strašně nefér být starší."

vwDalší, co možná budete muset řešit, je vhodný poník. Jak jsem psala minule, těch hodných, ochotných a zkušených je jako šafránu. A mají-li být vhodní do sportu, je to ještě mnohem horší. Horalka byla hodná, snaživá, ale remonta. Což u ní znamenalo takové potíže s rovnováhou ve cvalu (a tudíž i s ovladatelností), že nebylo reálné, aby si na ní dítko vůbec udělalo zkoušky základního výcviku. Rozhodně jsem ale odmítala měnit koně kvůli závodním ambicím a těšilo mě, že dítko to má nastavené stejně. Přes známé se mi podařilo sehnat zkušeného poníka (a najít novou príma kamarádku v jeho majitelce) a díky němu se Markétka naučila skákat, mohla si udělat licenci a měla i zkušeného parťáka pro několik prvních závodů.

Jak jsem psala výše, udělala jsem a stále dělám spoustu chyb. Naprosto se proto necítím oprávněná udílet rady, na druhou stranu věřím, že když se o své chyby a objevy podělím, možná někomu některou ušetřím. Jednou z věcí, kterou jsem určitě dělala špatně, je, že jen proto, že dítě pěkně sedělo a nemělo s tím problém (strávilo předtím dobré dva roky na lonži), jsem podléhala klamnému pocitu, že je zkušenější, než skutečně bylo, a úspěšně jsem ho přehlcovala. Dneska už si třeba rozhodně nemyslím, že osmi- nebo devítileté dítě, když mu něco nejde, si to vždycky musí „vybojovat". Naopak, snažím se nastavit podmínky, jak mu co nejvíc pomoci. Dlouho mi třeba trvalo, než jsem byla ochotná přijmout vyvázání koně. Až zkušenosti mě přesvědčily, že je spokojenější nejen dítě, ale i ten kůň, protože děti zkrátka v jisté fázi svého vývoje řeší věci převážně rukama (řvát na ně opravdu nepomůže a návrat na lonž také ne, musí si to zkrátka osahat), a pokud mají potřebu něco řešit, kůň to opravdu neocení.

Další věc, kterou opravdu neumím a přitom ji považuji za nezbytnou, je umět některé záležitosti v určitou dobu neřešit. Když se člověk (dítě) učí jezdit, tak spoustu dovedností neumí. A i když se na dvě hlavy postavíte a budete po nich skákat, nebo si vykřičíte plíce, tak to prostě najednou nebude. A co víc, osvojení jedné věci vám rozbije tu předchozí. Nebo něco pochopí a za týden to zase zapomene. Nebo něco bude chápat, bude i umět, ale stejně to nebude stíhat dělat. Tak to prostě je. Pracně naučíte dítko, kde má mít holeň, a vzápětí zjistíte, že když ji tam má, prohýbá se v zádech. Nebo mu padá ruka. Padající ruce následují fázi tzv. „opičího reflexu" neboli „tahám ruce pod bradu". Nebo máte pocit „super, to jim to krásně jde, pojďme dál", představíte dítku nový úkol a máte pocit, že v tu chvíli všechno předtím zapomnělo.

Krize

bedNejvětší krize u nás nastala zhruba ve druhé sezóně Markétčina závodění, v době, kdy se začaly objevovat první náznaky puberty. Tehdy už „zetka" docela mrskala, dostavily se první úspěchy a začala mít pocit, že toho už docela dost ví a vlastně mě až tak nepotřebuje. Z nějakého důvodu to začalo vypadat, jako že jsem já ta, komu víc záleží na tom, aby se zlepšovala, a jestli to takhle půjde dál, za chvíli ji budu k trénování nutit. Takové tréninky nebyly příjemné. Naštěstí jsem se dobře vdala a můj moudrý muž rezolutně prohlásil, že pokud dítko nechce, on bude jenom rád. Že přece je to její volba a její cíl, nejsem to já, komu na tom záleží a tudíž, jestliže má pocit, že trénovat nepotřebuje, ať jí vyhovím. Krize byla vyřešena během dvou týdnů, kdy dítko naznalo, že tu pomoc opravdu potřebuje. Má to samozřejmě ten háček, že ho musíte nechat, aby si to skutečně zkusilo, takže třeba pokazit závody, nebo se dokázat dívat, jak mu to nejde a nejde a nic neříct. Bylo to ďábelsky těžké, já měla tu výhodu, že jsem s nimi prostě nejela.

Dělím se o tuhle poměrně osobní zkušenost proto, že ji považuji za naprosto zásadní. Problém maminek je totiž v tom, že mají většinou velice silné tendence dětem pomáhat, co to jde, dláždit jim cestičku, zkrátka příliš jim záleží na tom, aby se dětem dařilo co nejlépe. Asi proto je fajn, když jsou na výchovu dva, maminky, co ochraňují a rozmazlují, a tatínkové, kteří nechají děti se trochu „obouchat", moc to nehrotí a občas maminky vrátí trochu na zem (protože i když už vím, samozřejmě se občas zapomínám dál a potřebuju vracet na zem). Mám sice větší strach o pohodlí našich koní než dítka, jak je mi občas (často :-)) vytýkáno, ale to na věci nic nemění.

vsMnohem později jsem narazila na skvělý popis tohoto principu v knížce o pozitivní motivaci Františka Šusty (Trénink je rozhovor). Při porovnávání pozitivního a negativního posílení ve výcviku zvířat používá příměr vojáka-odvedence na cvičišti, který cvičí z donucení (negativní motivace), a sportovce na stadiónu, který sleduje svůj sportovní cíl (pozitivní motivace). Dovolím si citovat:

„Všimli jste si někdy, jak se v našem modelu může ze sportovce snadno stát voják-odvedenec? Stačí, aby jeho trenérovi začalo na výsledku sportovce záležet víc, než jemu samému a aby mu to dával řádně najevo. „Dělej, nečum, makej..." Neustálým tlakem bude pohánět kupředu toho, na jehož výkonu stojí jeho obživa. A najednou, kupodivu, jde výkon sportovce dolů [...] Jak to? Trenér mu svým tlakem vzal nejen radost, ale i jeho vlastní zájem. [...] Sňal ze sportovce odpovědnost za jeho vlastní výkon. Svým neustálým tlakem si ji převzal na svá bedra za oba a sportovec mu ji až překvapivě rád předal. Odpovědnost totiž tíží a je tak prosté žít podle diktátu druhých."

Konec citace. Když ji opisuji, uvědomuji si zase a znovu, jak snadné je k tomuhle sklouznout. Jak často balancuji na téhle hraně. To je totiž důvod, proč rodiče nemají trénovat vlastní děti. Nemají potřebný nadhled, jsou moc kritičtí a ztrácejí nervy, protože jim na dítěti příliš záleží. Má-li to fungovat, musí to dělat rádi, ale zároveň jim to musí být tak trochu jedno. A pokud ne, musí to aspoň věrohodně předstírat.

P.S.: Ano, na závodech, kde startuje moje dítě, se mi tedy radši vyhýbejte, nedávám to :-)

Další díly

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: