Polští kozáci na Bílé hoře, L. P. 1620

4. 12. 2019 06:00

Obrázky: 14

Autor: Edgar Pachta Foto: zdroje: Wikipedie, Pinterest, Facebook Rubrika: Historie jezdectví Počet přečtení: 813 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Místem poslední bitvy tzv. české války se 8. listopadu 1620 stala pláň Bílá hora, dnes jedna z okrajových částí Prahy. České královské a stavovské vojsko zaujalo výhodné pozice, opírající se o zeď královské obory, a dokonce začalo budovat okopy...

Vrchnímu veliteli císařské a ligistické armády generálu Karlu Buqoyovi se proto vůbec nechtělo hnát své vojáky do boje s nejistým výsledkem. Až po naléhání nevojáka, bavorského vévody Maxmiliána nakonec svolil, že otestuje síly protivníka v tzv. „menší šarvátce“.

Jakmile se začala zvedat mlha, zahájil útok proti levému křídlu stavovské armády. Česká jízda se snažila útok zadržet, dokonce se jí podařilo udělat průlom do řad útočníků. Císařským však přicházely na pomoc další posily, česká jízda bez podpory nakonec nápor nevydržela a dala se na útěk. Zasáhl pěší regiment Matyáše Thurna. Ale ouha! Ještě než se pěšáci přiblížili na dostřel k nepřátelskému vojsku, vypálili nazdařbůh salvu, odhodili muškety a rovněž utíkali z bojiště. Císařští pokračovali v útoku na jádro stavovského vojska – překvapivě úspěšně. Na ústup se dávala jedna stavovská jednotka za druhou.

Jen pluk jízdních arkebuzírů, jemuž velel Kristián Anhalt, syn velitele stavovského vojska, se pustil do boje. Byl podporován jízdními oddíly moravských stavů s pěchotou a uherskými husary. Náhlý prudký útok zaskočil císařské, zejména španělské kyrysníky Baltazara Marradase. Znovu se rozpoutal boj. Bez podpory však následoval hořký konec: Anhaltovi arkebuzíři byli rozprášeni, on sám byl raněn a posléze zajat.

Do finálního útoku katolíků se vložil také pluk polské kavalerie, tzv. lisovčíků, který napadl silné uskupení uherské jízdy, tvořící část zálohy stavovské armády. Jakmile Uhři spatřili hrozivé Poláky, neriskovali boj a dali se na divoký útěk, při němž mnoho z nich našlo smrt ve zpěněných vlnách Vltavy. O výsledku bitvy již bylo rozhodnuto …

Polští kozáci

Polská lehká jízda nebyla na bělohorském bojišti ničím novým. Oddíl několika tisíc jezdců na rychlých koních byl najat do císařských služeb již v roce 1619 (v rámci tajné dohody mezi císařem Ferdinandem II. a polským králem Zikmundem III. Vasou) a již při svém tažení přes Moravu k Vídni se smutně proslavil bezuzdným pleněním, nehledě na to, zda šlo o majetky protestantů, nebo katolíků. Jezdci kvůli svému exotickému vzhledu a nebývalé divokosti vešli ve známost jako „polští kozáci“, ačkoli na paměť svého zakladatele a prvního velitele, plukovníka Lisovského, se sami nazývali „lisovčíci“.

Do bojů na Bílé hoře zasáhli již v noci ze 7. na 8. listopadu, kdy spolu s císařskými a ligistickými rejtary napadli uherské jezdce v Ruzyni. Husaři byli razantním útokem dokonale překvapeni a dali se na útěk, zanechávajíce na poli kolem 200 mrtvých a 1000 koní. Prchajícím Uhrům svítil na cestu ohnivý kohout, kterého na doškové střechy nešťastné vesnice lisovčíci posadili…

Nádherní husaři se nazítří raději stáhli za levé křídlo stavovské armády, na okraj svahu k Motolu, kde sesedli s koní a vyčkávali, jak bitva dopadne. Lisovčíci zaujali pozici v záloze levého křídla císařských, s elánem se podíleli na porážce Anhaltových jezdců a nemilosrdně likvidovali poslední ohniska odporu stavovských jednotek. Přitom opět udeřili na Uhry, kteří ještě nezapomněli na noční debakl a nehodlali jej opakovat. Jakmile spatřili Poláky na zpěněných koních, mávající šavlemi a volající „Jezus Maria!“, začali hledat spásu v rychlém útěku.

Kdo byli lisovčíci

Kolem roku 1609 se v polské Rzeczpospolité objevil nový druh lehké jízdy – lisovčíci. Byly to oddíly dobrovolníků, sloužících původně za příslib válečné kořisti, později i za vysoký žold. Lisovčíci nenosili ochrannou zbroj, místo toho však byli po zuby ozbrojeni. Neměli trén ani vozy, díky čemuž se přesunovali velmi rychle (v tatarském stylu – komuniku), přičemž každý měl kromě koně pod sedlem ještě jednoho rezervního a dalšího nákladního; takto dokázali během jednoho dne urazit až 150 km, zatímco běžné armády v průměru 30 km! Lisovčíci v zájmu co nevětší mobility nebrali zajatce a na nepřátelském území měli prý ve zvyku dobíjet své raněné druhy.

Pro jejich „kozácký“ způsob boje, šílenou odvahu a nehasnoucí chuť k boji byli lisovčíci svými současníky hodnoceni velmi rozporuplně. Ačkoli byli považováni za kozáky, přinejmenším jejich důstojníci pocházeli většinou z Polska, méně z Litvy. Sám zakladatel jednotky plukovník Aleksander Józef Lisowski (narozen asi 1575–1580, zemřel 11. října 1616), (jeho rodový erb byl černý ježek v červeném poli) byl litevského původu. To ovšem nevylučuje fakt, že mužstvo kromě Poláků, Litevců a Rusínů tvořili i Záporožci nebo Čerkesové, v průběhu třicetileté války také Němci, Angličané i další.

Pro jejich organizaci byl poplatný „tovaryšský“ systém, užívaný v tehdejším polském vojenství již více než sto let. Základní jednotkou námezdné jízdy byla „rota“ v čele s urozeným kapitánem neboli rotmistrem (německy Rotamaster), který najal 100–300 „tovaryšů“ neboli „kamarádů“ (polsky towarzyszy) – bez výjimek šlechticů. Od počátku 16. století se pro rotu ujal název „korouhev“, navazující na tradici obecné hotovosti; za nějakou dobu byly jako korouhve označovány všechny oddíly polské jízdy. Základní taktickou jednotkou bylo „kopí“ (kopia, poczet), vycházející z tradic středověkých rytířských vojsk. Takové kopí se skládalo z tovaryše a jednoho až tří „pacholíků“ (ti pocházeli z řad drobné šlechty nebo plebsu), kteří v boji stáli po boku tovaryše a celkově hráli roli středověkých panošů.

Pluk lisovčíků (jeho početní stav se pohyboval kolem 1000 mužů, ačkoli v žoldu císaře jich bylo až 3000) se skládal z několika korouhví, z nichž každé velel rotmistr. Pouze dvěma korouhvím – tzv. černé a červené (zřejmě se tak nazývaly podle barvy praporů) – velel plukovník, který byl zároveň velitelem celého pluku. Rotmistr měl k ruce náměstka neboli poručíka. Navzdory své pověstné nekázni měli lisovčíci specifické a podrobně definované trestní právo, které pro ně sepsal jejich pozdější plukovník Stanislaw Stroynowski (velitelem od r. 1622).

Pro lisovčíky byl charakteristický způsob jízdy na koni – stáli v třmenech, nachýleni dopředu, aby se tak mohli maximálně nadlehčit a využít kapacity koně (podobně jako dnešní žokejové). Tento styl jízdy navíc umožňoval dát větší energii do rány sečnou nebo údernou zbraní (úder z podřepu), usnadňoval obrat směrem k cíli při palbě, stejně jako přesednutí na jiného koně v běhu; i proto měli lisovčíci poměrně malá sedla (bez zvýšených rozsoch). Podle neověřených zpráv při brodění přes řeku stáli na sedlech, a z této pozice prý byli schopní střílet z luků na nepřítele.

Jejich koně byli všestranně vycvičení, ačkoli nešlo o nějakou speciální rasu. Výběrem procházela jen rychlá a houževnatá zvířata, která musela vydržet přesuny na velké vzdálenosti. Takoví koně museli být silní, inteligentní, odvážní a ideálně sžití s jezdcem. Lisovčíci ovládali i útok pravidelné jízdy ve tvaru „koleno na koleno“, obvykle však bojovali ve volném šiku, se šavlí v ruce, s velkou prudkostí, a jejich nejoblíbenější bojový styl byl „tatarský tanec“ – předstíraný útěk, aby se mohli ve vhodnou chvíli otočit a udeřit na nepřítele, který je pronásledoval.

Často se říkávalo:

Lisowski zaś ma szkapa marnego jak dudy, a lata jak wrona, choć tak bardzo chudy! (Lisovský má koníka chabého jak dudy, letí však jak vrána, přesto, že je chudý.)

Výzbroj lisovčíků byla ryze individuální – obvykle měli dvě pistole, krátkou mušketu, orientální luk a toulec se šípy, šavli, končíř nebo palaš, případně lehké kopí (rohatyna). Po stranách před sedlem byla umístěna dvě pouzdra na pistole, zhotovená z kombinace dřeva a kůže, se sametovým potahem. Na pravém zápěstí býval zavěšen bičík, sloužící místo ostruh k pobízení koně.

Současník popsal lisovčíky jako „pestré kvítí z císařovy zahrady“. A jistě nelhal, ačkoli většinou oblékali prošívané župany, plnící funkci měkké zbroje, obouvali kožené holínky pod kolena, s holinou vzadu zkosenou, s plochou podrážkou a mírně zvednutou špičkou, obvykle černé, žluté či hnědé barvy (baczmagi). Boty zastrkovali do úzkých přiléhavých nohavic podle uherské módy, vhodnějších pro ježdění než široké šaravary, které plandaly a o cokoli se zachytávaly. Nicméně, tyto kalhoty, pro barokní evropskou módu tak neobvyklé, byly někdy terčem posměchu cizinců, kteří si z lisovčíků utahovali, že namísto kalhot (pod kolena) a punčoch si na nohy natahují rukávy. Pokrývku hlavy tvořila látková čapka s kožešinovým okolkem (kalpak). Lisovčíci nepoužívali ochranné zbroje, ačkoli někteří nosili typ lehké přilby (misiurka) a kabátec z losí, jelení nebo volské kůže – kolet. V podobě defenzivní zbroje se u nich vyskytovaly kulaté orientální štíty – kalkany – ukořistěné Tatarům nebo Moskvanům.

K jejich divokému vzhledu přispívala skutečnost, že s oblibou nosili vyholené hlavy, na nichž byla ponechána jen kadeř (osoledec, čupryna) po vzoru záporožských kozáků.

Od vavřínů k pozici mimo zákon

Základy lisovčíků lze dohledat až v roce 1607, kdy se Aleksander Lisowski se svou korouhví vypravil na Rus, aby tam hledal štěstí ve službách cara Lžidimitrije. Oficiálním datem založení jednotky je však 12. leden 1615, kdy hetman Chodkiewicz předal Lisovskému svůj univerzál, v němž mu ukládá shromáždit a zformovat lehké korouhve na území Rzeczpospolité a zapojit se s nimi do bojů proti Moskvě. Aby ulehčili královské pokladně, nesloužili za žold, ale žili z kořisti, to znamená, že co uloupili, to jim podle válečného práva náleželo. Byla to výhoda pro Rzeczpospolitou, jíž chronicky chyběly peníze na výplatu žoldu, ale pohroma pro všechny oblasti, kudy lisovčíci táhli.

Po smrti Lisovského v roce 1616 se velitelem jeho vojska stal plukovník Stanislaw Czapliński, od roku 1619 pak Walenty Rogowski (pod jeho velením bojovali také na Bílé hoře), poté další. Po ukončení bojů na Rusi byli v listopadu 1619 najati do služeb císaře Ferdinanda II., kterého tou dobou tísnilo vojsko uherských stavů pod vedením Gábora Bethlena, obléhající Vídeň. Lisovčíci spolu s dalšími polskými oddíly pak přešli Karpaty a ve dnech 22. – 23. listopadu 1619 porazili vojsko Jiřího I. Rákocziho u Humenného na Slovensku. Po bitvě obsadili Košice, což Bethlena přinutilo, aby 4. prosince zanechal obléhání Vídně a zavelel k návratu do Uher. Část pluku se pak vrátila do Polska, zatímco zbývající pod plukovníkem Jaroszem Kleczkowskim se rozhodli vstoupit do císařských služeb, v nichž měli vydržet po mnoho následujících let. Dne 3. února překročili hranice Slezska, kde vyplenili města Strumień (Strumeň) a Skoczów (Skočov) spolu s okolními vesnicemi. Ve svém loupení a pálení pokračovali na Moravě, ale díky přímluvě katolického kněze Jana Sarkandera ušetřili Holešov. Na předměstí Vídně dorazili již 8. února 1620.

Na Bílé hoře 8. listopadu 1620 lisovčíci ukořistili dvacet nepřátelských praporů. V květnu 1621 jim císař vyplatil dlužný žold a uvolnil je ze svých služeb, protože nebyl spokojen s jejich neukázněností a rabováním. Část lisovčíků pak přešla do žoldu bavorského vévody Maxmiliána, ostatní se vrátili domů. Korouhev plukovníka Stanislawa Rusinowskiho bojovala proti Turkům u Chotimi (2. září až 9. října 1621), kde její velitel také padl. V té době však již třicetiletá válka nabírala obrátky, a polský král poslal lisovčíky znovu na pomoc císaři. Se vší vervou se účastnili bojů – i plenění – ve Slezsku a v Sasku. V době polsko-švédské války (1626–1629) navíc přepadali Švédy v Královských Prusích.

Během tažení císaře proti Francii překročili Rýn a operovali až v Pikardii, do té doby, než je polský Sejm vybídl k návratu domů. I v Polsku se však staří harcovníci chovali jako na nepřátelském území, pálili a rabovali. Za svévolné jednání proti vlasti je Sejm postavil na úroveň „banditů, zbavených cti“, a povolil beztrestně zabít každého z nich na potkání. Amnestováni mohli být pouze ti, kteří se do 12 dnů od vyhlášení tohoto zákona vrátili do země a na jakémkoli hradě odpřisáhli, že zanechají ozbrojené činnosti. Tato milost se však nevztahovala na jejich velitele. Kolem roku 1635 již byli zcela rozpuštěni.

Retrospektiva

Jezdci plukovníka Lisovského byli produktem své doby, která se rozhodně s nikým nemazlila. Během své krátké historie bojovali v krajích od sibiřské řeky Jenisej až za hranice Francie, od severní Itálie po Finsko. Byli to doboví „commandos“, kteří beze zbytku plnili i ty nejnáročnější úkoly, ačkoli se dopouštěli excesů, které byly vždy hodné zaznamenání. V Německu byla vzpomínka na lisovčíky živá ještě za napoleonských válek, kdy jimi matky strašily své děti (téměř 200 let po zániku lisovčíků!). Sami katolíci, nikdy však nepozvedli zbraň proti katolickým vojskům. Zde se také nabízí otázka, zda měli lisovčíci skutečně na svědomí všechna zvěrstva, která jim byla připisována, anebo se na ně ve víru třicetileté války prostě svádělo, co jen šlo. V době, kdy bylo velmi vzácné vidět vojáky v jakýchkoli jednotných uniformách, by to nebylo nic zvláštního.

Podobu lisovčíka nám zanechal jeden z nejvýznamnějších mistrů barokního malířství, Rembrandt van Rijn. Jedná se vlastně o jeden ze dvou jezdeckých portrétů, které mistr vytvořil. Na plátně z roku 1655 vidíme jezdce v úboru příznačném pro lisovčíky, sedícího na dlouhonohém koni, pravou ruku s bojovým kladivem (nadziak) opřenou sebevědomě v bok, zatímco levačka přidržuje otěž. Na opasku má zavěšeno pouzdro s lukem a toulec plný šípů, pod kolenem visí těžká šavle. Pod sedlem koně je rozprostřena kožešina šelmy, kolem krku mu povlává turecký střapec – bunčuk. Obraz, který je dnes ozdobou Frick Collection v New Yorku, mohl snad být vytvořen podle skici opravdového lisovčíka, pořízené mistrem někdy dříve, podle některých historiků mohlo jít o narážku na polského šlechtice, spisovatele a teologa Jonasza Schlichtynga, který kvůli svému ariánskému vyznání trávil život v exilu.

Rembrandtův polský jezdec má však svého mladšího bratra. Kopii slavného obrazu vytvořil v letech 1860–1865 jiný velký umělec, polský malíř Juliusz Kossak. Plátno, které je dnes majetkem Národního muzea ve Varšavě, se od Rembrandtovy předlohy liší jen detaily – v prvé řadě tím, že voják má knírek, a z jeho šavle na levém boku vyčnívá jen nepatrný kousek jílce. Jezdec hledí soustředěně kamsi do dáli. V jeho očích se skrývá nostalgie, až se můžeme domnívat, že snad vyhlíží své dávné druhy, neohrožené syny široširé stepi.

 

Zdroje

  • Stefan Pajackowski: Jazda polska. Warszawa 1980
  • Richard Brzezinski, Angus McBride: Polish Armies, 1569–1696 (1). Osprey Publishing, 1987
  • Richard Brzezinski, Angus McBride: Polish Armies, 1569–1696 (2). Osprey Publishing, 1987
  • Co za Historia (You Tube)
  • Wikipedie, Pinterest, Facebook

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: