Polští huláni vs. německé tanky – mýtus, nebo skutečnost?

25. 10. 2019 10:00

Obrázky: 17

Autor: Edgar Pachta Foto: Wikipedia, Pinterest, archiv autora Rubrika: Historie jezdectví Počet přečtení: 791 Počet komentářů: 1 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Letos v září uběhlo 80 let od agrese hitlerovských vojsk proti Polsku. V rámci Plánu Bílý (Fall Weiss) vypukla dosud nejničivější válka v dějinách lidstva. Již krátce po ukončení zářijové kampaně goebbelsovská propaganda začala šířit pověsti o ztřeštěných a zaostalých polských jezdcích, kteří s kopími a šavlemi útočili na tanky wehrmachtu. Bylo však něco takového vůbec možné?

„Vpřed chlapci! Bijte ty psí syny!“ zvolal kapitán Pietrszkiewicz z Podleské jízdní brigády. „Huurrraaa!“ Ozval se strašlivý pokřik a prapor se vyřítil na Němce, zaskočené houfy Poláků, kteří se znenadání objevili.

První boj

K podobnému útoku došlo hned 1. září 1939 pozdě odpoledne u obce Krojanty podél železniční trati Chojnice – Naklo, v tzv. Pomořanském koridoru. Zde se divizion v síle necelých 200 mužů 18. Pomořanského hulánského pluku (s podporou dvou baterií 11. divizionu jízdního dělostřelectva) pokusil krýt ústup vlastní pěchoty a ve volné linii zvané lawa atakoval II. prapor 76. motorizovaného pluku, tvořící předvoj 20. pěší motorizované divize wehrmachtu. Huláni svou akcí Němce překvapili, rubali je šavlemi a zahnali na útěk, ale při pronásledování se dostali do křížové palby nepřítele. Německé kulomety způsobily hulánům těžké ztráty – padl velitel pluku plk. Mastalerz (zde šlo vůbec o prvního zabitého velitele pluku v r. 1939), oba velitelé eskadron a dvacet hulánů, více než 50 jich bylo zraněno. Navzdory tomu se však jezdcům podařilo splnit všechny hlavní úkoly – rozpoznali uskupení nepřítele, zadrželi a dezorganizovali jeho pěchotu. Díky tomu Němci nemohli toho dne uskutečnit přepravu přes Czarne Wodzie, a polské jednotky se mohly bezpečně stáhnout.

Je pravděpodobné, že již v té době se začaly šířit povídačky o polských jezdcích, útočících se šavlemi proti německým tankům …

Fakta

Zvěst o útoku pomořanských hulánů se mezi Němci roznesla rychlostí blesku. Tehdejší velitel pancéřového sboru gen. Heinz Guderian později vzpomínal, jak potkal lidi ze svého štábu, tlačící s přilbami na hlavách do pozice protitankový kanon. Když se jich ptal, co se děje, odpověděli, že Poláci zahájili protiútok a každou chvíli se může objevit jejich jezdectvo.

Osobnost

Plukovník jezdectva Kazimierz Wladyslaw Mastalerz se narodil 20. listopadu 1894 v rodině železničního strojvedoucího. Navštěvoval polské gymnázium Gustawa Kośmińského v Čenstochové, v roce 1912 se stal spoluzakladatelem skautské družiny W. Lukasińského, kde působil jako zástupce vedoucího. V roce 1914 složil maturitní zkoušky, a byl členem Polských střeleckých družin. V témže roce narukoval do 1. eskadrony 1. hulánského pluku I. brigády Polských legií. Od listopadu 1918 sloužil v 1. švališerském pluku, v jehož řadách se zúčastnil obrany Lvova (před ukrajinskými nacionalisty), i polsko-bolševické války (1919–1920). V dubnu 1919 byl povýšen na podporučíka, v srpnu 1920 následně na poručíka a rytmistra.

Po hodnostním žebříčku stoupal i po válce: v roce 1926 dosáhl hodnosti majora, 1929 podplukovníka, 1934 plukovníka. 1. srpna 1939 byl převelen do funkce velitele 18. hulánského pluku, který byl součástí Pomořanské jezdecké brigády. Když 1. září obdržel rozkaz podniknout jezdecký protiútok na německé jednotky, postupující do oblasti Chojnic, prohlásil, že provede i takovýto neproveditelný rozkaz, a osobně vedl své eskadrony na zteč. Padl spolu s důstojníky svého štábu pod palbou německé pěchoty.

Ještě před válkou prohlásil: „Nechci zemřít jinak než v blýskání šavlí, dunění kopyt a rachotu děl a kulometů.“

Polská jízda v roce 1939

Navzdory krvavým zkušenostem z Velké války zůstávala kavalerie elitou mnoha armád, tu polskou nevyjímaje, ačkoli koně – zejména v Německu – čím dál víc nahrazovala technika. V Polsku byla jízda považována za nositelku slavných tradic, které vyvrcholily boji proti Rudé armádě v letech 1919–1920. Tehdy, v hustě zalesněném, močálovitém terénu na sovětsko-polském pomezí, bez dostatečných komunikací, právě polská jízda uplatnila svou převahu nad bolševiky.

Ještě v předvečer II. světové války čítala jízda Polské Rzeczipospolité na 70 000 šavlí, což představovalo asi 8 % z celkového stavu armády. 37 jezdeckých pluků bylo seskupeno do 11 jezdeckých brigád, jejichž hlavním úkolem ve válce bylo zajištění křídel armády. Ačkoli si pluky zachovávaly přídomky „hulánský“, „švališerský“ či „jízdní myslivecký“, šlo spíš o pietní záležitost, protože celé jezdectvo bez výjimky bylo cvičeno jako dragouni – koně mu sloužili jako dopravní prostředek, zatímco vlastní boj vedlo jako pěchota – bodák na karabině a ruční granáty v brašně.

To ovšem nevylučuje fakt, že kavaleristé neuměli útočit koňmo, nejprve klusem, pak cvalem přecházejícím v trysk, a pak – v duchu starého pořekadla „první bij, pak počítej“ – rubali šavlemi vyděšené protivníky. Dělo se tak ve vhodnou chvíli, zejména proti izolovaným nebo nechráněným jednotkám německé pěchoty.

Každá jezdecká brigáda o třech plucích měla čítat ve válečném stavu 6143 mužů a 5200 koní. Každý pluk měl tři řadové eskadrony, z nichž každá byla posílena dvěma těžkými kulomety a protitankovým kanonem; v době mobilizace měla přibýt ještě dělostřelecká podpora. Obsluhu každého kulometu – vč. koněvodů – tvořilo 11 mužů. V době války přibyla ještě čtvrtá eskadrona a četa „tačanek“, bryček vyzbrojených těžkým kulometem (na bryčkách byla rovněž převážena radiostanice nebo polní telefon, vč. personálu). Eskadronu tvořilo štábní družstvo (poczet) a tři čety. Dvě eskadrony vytvářely division (nezaměňovat s divizí, pozůstávající ze dvou brigád!), disponující značnou palebnou silou v podobě šesti kulometů, tří protitankových pušek a jednoho protitankového kanonu.

Ačkoli se jezdecká brigáda svým počtem rovnala slabšímu pěšímu pluku bez podpory těžkého dělostřelectva, mohla se pochlubit množstvím protitankových zbraní a obrněných vozidel. Byl k ní přidělen obrněný divizion, protiletecká baterie, po jedné eskadroně cyklistů a ženistů. K tomu další – čtvrtý – jezdecký pluk a pěší střelecký prapor. Nicméně, spolupráce pěchoty s rychle se pohybujícím jezdectvem byla poněkud problematická.

Silná podpora

Polská jezdecká brigáda disponovala celkem 12–16 polními děly ráže 75 mm, 90 těžkými kulomety, 18 protitankovými kanony ráže 37 mm, 2 protitankovými kanony ráže 40 mm, 66 protitankovými puškami, 18 tančíky a obrněnými automobily. Navzdory tomu polské jezdecké brigády nebyly schopny provádět samostatné operační úkoly a jejich role se většinou omezovala na průzkumné a krycí manévry, případně na útoky ze zálohy na nekrytá místa nepřítele.

Podle předpisů měla polská jezdecká brigáda o síle 4 pluků v případě obrany zaujmout úsek v délce 2–4 km. V prvém sledu stály první tři sesedlé jezdecké pluky, ve druhém sledu čtvrtý pluk na koních a obrněný divizion, s úkolem podpořit úspěšný útok prvního sledu, nebo jej krýt v případě ústupu.

V případě pružné obrany se mohla jezdecká brigáda roztáhnout až na 8 km. V tom případě zaujal místo v prvním sledu jen jeden pluk a zbývající část brigády, s dělostřeleckou podporou, měla útočit křídelně.

Sesednutí jízdních jednotek se dělo asi 1 km za bojovou pozicí. Jezdci odevzdávali vždy tři koně jednomu koněvodovi, který je odváděl do týla. Tato operace trvala několik sekund. Bojová síla pluku se tím zmenšila na nějakých 400 mužů, celé brigády pak na 600–800 vojáků. Vojáky při útoku podporovaly kulomety z tačanek i lehké kulomety ze země.

Stojí za zmínku, že polské jednotky v zářijové kampani dávaly přednost přesunům v noci. Pod rouškou tmy totiž nebyly ohrožovány přepady silného německého letectva. Mělo to však i své stinné stránky – v prvé řadě si vojáci i koně málo odpočali.

Výzbroj jezdectva

Chladnou zbraní polských jezdců byla šavle (připnutá u levé strany sedla, pod kolenem), měli ovšem také standardní výzbroj, podobnou pěchotní. Tvořila ji jezdecká karabina Mauser wz. 98 ráže 7,92 mm, s bodákem wz. 24. Na hlavním koženém opasku byly umístěny kožené sumky na náboje, polní lopatka a pochva na bodák, výstroj doplňoval chlebník, polní láhev, jídelní souprava a plynová maska ve válcovitém plechovém pouzdře. Obsluhy kulometů a protitankových pušek měly munici v brašnách z hrubého plátna. Koňská výstroj pozůstávala z uzdění, poprsníku a sedla.

Výzbroj polské jízdy doplňovalo kopí s praporkem, jehož barvy byly pro každý pluk specifické (stejné praporky ve zmenšeném vydání zdobily také límec služební uniformy). V zářijové kampani je však již vojáci nepoužívali (ačkoli byla uložena na vozech plukovního trénu) – zůstala vyhrazena jen pro přehlídky a slavnostní příležitosti. Byla však nošena kopí s praporkem eskadrony, případně plukovní standarta, tradičně označující místo, kde se nalézal velitel.

Automatické zbraně zastupoval lehký kulomet Browning wz. 28 nebo těžký kulomet Browning wz. 30 (vyráběly se licenčně v Polsku), případně starší těžký kulomet Maxim wz. 08. Jezdci disponovali rovněž protitankovou výzbrojí: kanony Bofors wz. 34 ráže 37 mm a polskými protitankovými puškami Ur wz. 35. V případě krátkých palných zbraní panovala jistá volnost, a až v roce 1938 bylo rozhodnuto o jejich sjednocení zavedením polské pistole Vis wz. 35 ráže 9 mm.

Vynikající polské šavle

Pojmy „Polák“ a „šavle“ k sobě patří asi stejně jako hulán a kůň. V době zářijové kampaně používali stateční polští kavaleristé několik typů šavlí – počínaje modifikací francouzské jezdecké šavle M 1822, přes domácí modely wz. 21/22 a wz. 34. Posledně vzpomínaný vzor lze řadit k vůbec nejlepším jezdeckým šavlím v historii. Bohužel však spatřil světlo světa příliš pozdě – v době tanků a letadel. Tento typ šavle vyráběly Hutě Ludwików v Kilelcích (odtud také lidové pojmenování šavle – „Ludvíkovka“) v l. 1936–1939. Do vypuknutí války bylo vyrobeno 39 564 exemplářů s velmi dobrými bojovými vlastnostmi a odolností. Tato zbraň měla ocelovou leštěnou čepel délky 82,5 cm a šířky (u kořene) 3,4 cm, s oboustranně broušeným perem o délce 21 cm; rukojeť byla dlouhá 10,5 cm. Pochva byla vyrobena z oxidovaného ocelového plechu. Celková hmotnost zbraně činila 1,46 kg, hmotnost samotné šavle – 0,91 kg.

Jezdci obvykle nosili polní uniformu wz. 39, v barvě khaki. Jejím základem byla blůza, kurtka wz. 36 a rajtky s koženou podšívkou (speciálně pro jízdu na koni), na rozdíl od pěchoty rovněž vysoké kožené holínky s ostruhami. Pokrývku hlavy tvořila charakteristická čapka, rogatywka se čtverhranným dýnkem, nebo její změkčená polní verze (pravý roh dýnka byl mírně skloněn k uchu). Pouze švališeři se odlišovali kulatými vyztuženými brigadýrkami. Na všech pokrývkách hlavy se nacházel charakteristický stříbřitý odznak v podobě heraldické orlice, stojící na „štítě Amazonek“. Hlavu jezdců chránila francouzská přilba „Adrian“ wz. 15 s hřebínkem. Přes uniformu se oblékal soukenný plášť – pro jízdní jednotky delší než pěchotní, aby při jízdě kryl kolena majitele. Část důstojnických kádrů nosila pod přilbami čapky, pro svůj tvar nazývané „židovské jarmulky“.

Příslušníci motorizovaných oddílů, obrněných jednotek a ženijního vojska nosili podobný stejnokroj, s jistými specifiky, odpovídajícími povaze jejich služby (nižší holínky z juchtové kůže – „sapérky“, pro motoristy černé barety, rukavice s manžetami, ochranné brýle atd.). Osádky tanků a tanketek měly speciální tzv. tankovou přilbu a přes látkovou uniformu kožený kabát.

Je zajímavé, že polní uniforma postrádala jakékoliv plukovní insignie. Pouze nárameníky nesly hodnostní označení.

Obrana proti tankům

Jak již bylo řečeno, disponovala každá polská jízdní brigáda poměrně velkou palebnou silou. Její součástí byla vynikající protitanková puška Ur wz. 35. Tato zbraň byla poměrně dlouhá a těžká – bez munice vážila téměř 10 kg, a její délka činila více než 1,7 m. Z těchto důvodů její transport nebyl snadný úkol. Protitankové pušky byly novinkou, před válkou přísně utajovanou. Pro jejich obsluhu bylo v březnu 1939 z každé řadové eskadrony vybráno po třech nejlepších střelcích, výhradně Polácích, plně spolehlivých. Náboje pušek (ráže 7,92 mm) bezpečně probíjely pancíře obrněných aut i lehkých tanků. Předpokládalo se, že na těžké tanky vystačí protitankový kanon Bofors wz. 37, ráže 37 mm.

Legenda s dlouhou životností

Již 2. září – den po boji – Němci na bojiště u Krojant přivedli italské válečné korespondenty, jimž byla předložena historka o akci polské kavalerie tváří v tvář tankům. Italové, kteří měli podobně sentimentální vztah k jezdectvu jako Poláci, takovou senzaci z bojů ovšem nadšeně uvítali. Korespondence novináře Montanelliho, autorem notně přibarvená, glorifikovala před italskou veřejností hrdinství polských jezdců. Po otištění v Itálii oběhl článek téměř celou Evropu a snad se dostal i do USA. Němci nezůstali pozadu a již 13. září vyšel v propagandistickém časopise „Die Wehrmacht“ článek o groteskních polských jezdcích, útočících šavlemi a píkami na německé tanky – o nichž jim důstojníci dokonce měli tvrdit, že jsou vyrobeny z překližky.

Posměšná kampaň proti polským ozbrojeným silám nabírala obrátky. Vyvrcholení nastalo v roce 1941, kdy byl v kinech odvysílán „dokumentární film“ režiséra H. Bertmana, zachycující údajné hulánské útoky na tanky, ovšem z velké části natáčený ve výcvikovém prostoru wehrmachtu poblíž Kolobřehu.

Nesmyslný mýtus byl dále živen i v poválečném komunistickém Polsku. Tehdy šlo především o diskreditaci předválečného „prohnilého“ důstojnického sboru, jenž neváhal hnát své vojáky – syny z dělnických a rolnických rodin – na smrt pod pásy nepřátelských tanků. Svůj podíl na této části propagandy měl také film „Lotna“ (1959) jinak vynikajícího režiséra A. Wajdy, který se ovšem za své dílo později omluvil a označil je za nejhorší film své kariéry.

Jaká je skutečnost? Je nasnadě, že ani ten nejhloupější velitel eskadrony by svým mužům nedal rozkaz k útoku se šavlemi na obrněná vozidla. A polští vojáci byli stateční, ale v žádném případě ne hloupí. Jezdec na koni, probíjející se nepřátelskými pozicemi, samozřejmě šavli v ruce držel, ovšem mohlo jít o zcela jiný manévr. Mohlo jít o průzkum, obchvat nebo odvádění koní do týla. Co přesně polská jízda provádí, mohli němečtí tankisté úzkými průzory svých strojů přes clonu vytvořenou dýmem a zvířeným prachem vidět jen omezeně, což jen podněcovalo jejich fantazii …

Vystoupení polské kavalerie při obraně vlasti v září 1939, v konfrontaci s německými pancéřovými divizemi, bylo slavné, zároveň však tragické. Jezdci s dobrým výcvikem a vysokou morálkou bojovali statečně a většinu svých úkolů beze zbytku splnili, za což oni i jejich koně zaplatili krvavou daň.

V dalších letech II. světové války bojovali Poláci za svou svobodu – tak, jako mnohokrát předtím – v řadách cizích armád. Jejich skvostná kavalerie z bojišť vymizela, avšak její tradice se udržují v jiných druzích vojsk, neboť „kavalerista, hulán, nemusí být výhradně jezdcem, hulán může být i v tanku, dokonce i v letadle, poněvadž hulánství je styl boje, v němž sází na svoji sílu a notnou dávku fantazie.“

Poslední boj hulánů

V období II. světové války se již zdálo, že kavalerie z bitevních polí nadobro vymizela. Ale ještě v závěru toho krvavého konfliktu – jakoby na vzdor všem odpůrcům této zbraně – právě polské jezdectvo předvedlo své tradice a udatnost. Stalo se tak 1. března 1945, kdy jezdecká ataka 1. Varšavské jízdní brigády (v rámci polských sil v SSSR) způsobila paniku v řadách německé pěchoty. Tehdy Němci zahájili protiútok ze vsi Borujsko (Schönfeld), ale proti nim vyrazili jako vichřice polští jezdci v rozvinuté linii, blýskajíce tasenými šavlemi. Němci tento razantní atak neustáli a obrátili se na panický útěk. Boj u Borujska byl skutečně poslední jezdeckou akcí, završující slavné tradice polské kavalerie.

Prameny:

  • Zbygniew Mikesz: Se šavlemi proti tankům – nesmyslný mýtus polského září 1939, www.valka.cz.
  • Bohdan Królikowski: Ulańskie Wrzosy, Bellona 2016.
  • Stefan Pajackowski: Jazda polska. Warszawa 1980.
  • Pinterest

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. Filip Tesař

    Díky

    10:41 - 07. 11. 2019

    Díky za faktograficky bohatý vysvětlení i širší kontext. Je to jedna z oblíbenejch zkratkovitejch "vědomostí", který "každej ví". Dozvěděl jsem se řadu věcí, o kterejch jsem neměl tušení!

    Mimochodem, útoku na Polsko (i na SSSR) se účastnilo i německý jezdectvo, a to ne jen v symbolickejch počtech.

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: