Poklady Britských ostrovů - highland pony

8. 03. 2019 06:00

Obrázky: 11

Autor: Gabriela Rotová Foto: Highland Pony Society, Wikipedia Rubrika: Chov koní Počet přečtení: 615 Počet komentářů: 2 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Domovem dalšího z plejády původních britských plemen koní a pony, plemene highland pony, je oblast Skotska a jemu přilehlých ostrovů. Highland pony je s historií a kulturou této části britských ostrovů natolik provázán, že se pro zdejší obyvatele stal snad i významnějším symbolem, než jakým je jim jejich slavná "skotská sukně".

Od pradávna byli tito pony vysoce ceněni nejen jako nepostradatelní pomocníci farmářů a lovců, ale nezanedbatelný význam měli i jako koně jezdečtí a váleční. Předchůdci dnešních highland pony byli v této souvislosti prokazatelně zmiňováni již od počátku 13. století. Zdá se, že jak William Wallace, tak i skotský král Robert I. Skotský, známý jako Robert Bruce, highland pony sedlali. Robert Bruce v sedle podle legend skutečně skvostného a statečného příslušníka plemene highland pony čelil útoku anglického krále Eduarda II. Highland pony sice nikdy nebyl schopen nést rytíře v plné zbroji, ale díky své obratnosti a spolehlivosti i v náročném či bažinatém terénu dobře uspokojoval potřeby jak původních kmenových nájezdníků, tak později i lehké jízdní kavalerie.

Historie plemene, historie Skotska

Abychom poznali highland pony, musíme poznat divokou historii Skotska. Vysledovat vývoj plemene je totiž bez této znalosti nesnadné. Je jisté, že právě highland pony byl významnou součástí skotské historie. Historie, v níž nad časy mírovými převládaly časy bojů a krvavých povstání.

Archeologické nálezy kosterních pozůstatků dokládají výskyt pony plemen na území Skotska v období před 3000 lety. Je ale pravděpodobné, že pony žili na tomto území ještě dříve. Již v roce 4500 př. n. l. přišli z pevninské Evropy neolitičtí farmáři, kteří začali na území hospodařit. Vypálili velkou část lesů a do značné míry tak již v této době zformovali ráz dnešní skotské krajiny. A zdá se pravděpodobné, že koně je při těchto činnostech doprovázeli.

V prvním tisíciletí př. n. l. následně začaly do dnešního Skotska vstupovat kmeny Keltů, které získaly velmi rychle převahu nad místním obyvatelstvem, a to především díky své znalosti železa. Kamenné reliéfy, které pochází z tohoto období, již také vyobrazují koně, jejichž výška byla okolo 140 cm a jejichž morfologické znaky se do značné míry shodují s fenotypem současného highland pony.

Římané

V souvislosti s využitím koní musíme zmínit i rok 55 př.n.l. V tomto roce vpadli do Británie pod vedením Julia Caesara římské legie, které postupně obsadily většinu území Britských ostrovů. Výjimku tvořil sever, oblast dnešního Skotska. Obyvatele severu označovali Římané jako Pikty. Dobít území Skotska se Římanům nepodařilo. Na obranu před divokými nájezdy ze severu dal nakonec císař Hadriánus postavit obranný val z kamene a hlíny, který tvořil 117 km dlouhou hranici napříč severní Anglií. Hadriánův nástupce, Antonius Pius, se pokusil posunout hranici Římské říše o něco severněji a začal budovat nad Hadriánovým valem val nový, tzv. Antoniův. V nehostinné oblasti Skotska, které místní lid vehementně bránil, se ale Římanům podařilo udržet římskou posádku jen necelých čtyřicet let. Poté se Římané museli stáhnout zpět za původní linii Hadriánova valu.

Římané odešli z Británie v 5. století. V tu dobu žili v severním a východním Skotsku a na severních ostrovech Piktové a na jihozápadě keltský kmen Britonů. Západní ostrovy začal postupně osidlovat kmen Scoti, jehož příslušníci přicházeli z Irska. Scoti na západě země založili království Dalriada. Z jihu následně začali území ovlivňovat i germánští Anglové.

V 8. století doplnili tuto etnickou mapu Vikingové, kteří při svých násilných nájezdech obsadili nejen severní ostrovy (Orkneje a Shetlandy), ale i ostrovy západní (Hebridy). Již s Římany se dostalo do Skotska křesťanství. Právě společné náboženství a neúnavné hrozby ze strany Vikingů nakonec sjednotily Pikty a kmen Scotů. Království Dalriada a země Piktů se v roce 843 spojily za vzniku království Alba, později známého jako Scotia. Území tohoto království se postupně rozšiřovalo, až dosáhlo přibližně dnešních hranic Skotska.

Macbeth a dynastie Canmorů

I další vývoj na území Skotska postrádal delší období klidu. Jednou z významných postav krvavých bojů o skotský trůn byl i král Macbeth, kterého dnes všichni dobře známe ze slavné Shakespearovy divadelní hry. Macbeth zabil svého rivala Duncana. Duncan ale byl v roce 1057 pomstěn svým synem Malcolmem III., a tak vznikla dynastie Canmorů, která do Skotska přinesla významné změny. Byl zaveden feudální systém založený na propůjčování půdy výměnou za věrnost. Začaly se zakládat velké kláštěry, zemi pokryla síť biskupství. Vznikají privilegovaná města Edinburg, Stirling a Berwick.

Vliv dynastie ale přesto nikdy nedosahoval do nepřístupných oblastí "Highlands", kde žily gaelsky mluvící kmeny, které stále ještě vyznávaly spíše pokrevní soudržnost, než zásady, které nastavil feudalismus. Skotsko se tak rozdělilo na dvě oblasti, které rozděloval i jazyk. Mír na území nenastal.

Válka proti Anglii a William Walace

Na konci 13. století propukl v zemi spor o následnictví trůnu mezi Robertem Brucem a Johnem Balliolem. Situace využil anglický král Eduard I., který se ujal role prostředníka. Podpořil Johna Balliola. Eduard I. ale s Johnem Balliolem nejednal jako se sobě rovným. Ponížený Balliol vypověděl spojenectví s Eduardem a spojil se s Francií proti Anglii. Založil tím tradici tzv. „Auld Alliance“ (staré aliance).

Eduard ihned zareagoval a vytáhl s vojskem do Skotska, ničil přístavy, obsazoval města, masakroval obyvatelstvo a vysloužil si tak přezdívku „kladivo na Skoty“. Johna Balliola uvěznil v londýnském Toweru. Svojí krutovládou vzburcoval ve Skotsku cosi jako národní odboj, vyvolal válku za nezávislost, do jejíhož čela se postavil William Wallace. Tato legendární postava skotských dějin je nám blízká díky filmu Statečné srdce.

Národní hrdina Wallace bojoval deset let v čele armády rolníků, měšťanů a nižších rytířů. Nikdy však nezískal podporu neloajální šlechty. Nakonec byl zrazen, dopaden a v roce 1305 Angličany popraven. Po smrti Williama Wallace vycítil svoji příležitost Robert Bruce a v roce 1306 se dal prohlásit skotským králem. Po dalších bojích porazil v roce 1314 v rozhodující bitvě u Bannockburnu Eduardova syna (Eduarda II.). Skotové si tak vybojovali nezávislost na Anglii pro příštích 400 let.

Je jisté, že po celé toto divoké období doprovázeli obyvatele Skotska na taženích jejich místní koně. Koně tedy byli významnou součástí bojovné skotské historie a jejich postavení v kulturním kontextu nikdy nebylo nevýznamné.

Plemeno Highland pony

V nejranějším období vývoje tohoto plemene existovaly dva typy highland pony. Prvním byl malý a lehký poník žijící v oblasti západních ostrovů, druhým pak větší a těžší typ, který se choval v oblasti skotské pevniny. "Pevninský typ" byl často nazýván garron nebo garran (od gaelského gearran). Tento pojem původně byl ve Skotsku a také Irsku pojmem obecným, označoval typ malého, "poddimenzovaného" robustního koně nebo poníka. Příslušnost ke konkrétnímu plemeni tedy nespecifikoval.

Slovo garron rovněž označovalo i křížence highland pony s dalším původním skotským plemenem koně, clydesdalem. Čistokrevný clydesdale nebyl vždy v podmínkách skotské vysočiny ideální volbou, protože jeho držení nebylo ekonomické a velký kůň také nebyl v hornatém a bažinatém terénu dostatečně obratný. Právě kříženci mezi clydesdaly a highland pony tedy bývali vysoce oceněni pro svou nenáročnost, odolnost a schopnost pracovat na neprostupných a prudkých svazích.

Pony žijící na ostrovech západního Skotska byli vlivem odlišných envirobmentálních a klimatických podmínek menší a lehčí než jejich pevninští "kolegové". Především poníci z ostrovů Eriskay a Barra zůstali menší a konstitučně lehčí. Drsnější klimatické podmínky, ne příliš kvalitní výživa a izolace populace byly těmi faktory, které způsobily, že tito pony si dodnes zachovali zcela odlišný fenotyp a dnes přísluší k vzácnému, samostatnému plemeni eriskay pony.

Oba tyto dříve běžné původní typy highland pony se v průběhu staletí integrovaly a vznikl moderní highland pony. Ještě donedávna ale plemeno děleno do dvou typů bylo.

V současné době již plemenný standard neuvádí žádný "oficiální" rozdíl mezi oběma typy plemene highland pony. Zbytky původní terminologie specifikující rozdíly mezi nimi ale přežívají a to jak mezi chovateli, tak i mezi posuzovateli ve výstavních kruzích.

V 16. století byla do chovné základny highland pony přimísena krev francouzských a španělských koní importovaných z kontinentální Evropy, a to včetně chladnokrevného percherona. V 19. století pak byla ještě přilita krev hackneye, fell a dales pony.

Charakteristika a využití plemene

Ve své domovině byli tito pony po celá staletí nepostradatelnými pomocníky na neúrodných skotských farmách. Tradičně zde zastávali všechny funkce - sloužili jako koně jezdečtí, jako soumaři přepravovali v proutěných koších náklady, nosili z kopců ulovenou zvěř, v zápřeži byli využíváni k transportům těžkých nákladů, orali, pracovali v lese, sháněli ovce a jeleny a později, když vznikly velkostatky, se stali i velmi schopnými honebními koňmi zajišťujícími zábavu a potěšení svým movitým majitelům.

Highland pony vždy byl úzce spjat s každodenním životem obyvatel Skotska a skotských ostrovů. Je tedy zhmotněním jejich potřeb a požadavků. Jak v dobách míru, tak i v dobách válečných hrál highland pony bazální roli v životech obyvatel drsného a ne příliš pohostinného území. Sami Skotové říkají, že bez tohoto "malého koně" by Skotsko nikdy nebylo tím, čím dnes je.

Dvacáté století se svými válečnými eskapádami a prudkým nástupem mechanizace do zemědělství se samozřejmě do početních stavů populace highland pony zásadním způsobem promítlo negativně. Zemědělství, až na nemnoho výjimek, těmto pony již významné uplatnění nenabízelo. Několik desítek pony sice ještě stále pracuje v lesnictví, kde jsou využíváni k přepravě svazků sazenic určených k zalesnění oblastí, kam ani nejmodernější technika není schopna bez obtíží nebo následků dosáhnout. Jedná se ale o zanedbatelné procento.

Highland pony ale přesto nezanikl. Naopak, stal se oblíbeným a velmi vyhledávaným plemenem. Je dobře využitelný nejen jako pony rodinný a rekreační, ale dobře se uplatňuje i v nižším sportu - a to nejen ve vozatajství, ale i ve všestrannosti a vytrvalostním ježdění. Své jisté místo má i, ve Velké Británii tolik oblíbeném, výstavnictví.

Na přelomu dvacátého a dvacátého prvního století se zájem o jezdeckou turistiku, rekreaci s koňmi i tzv. Pony trekking ještě významněji rozšířil, čímž se situace plemene dále stabilizovala.

Chovy čistokrevných highland pony dnes tedy nalezneme ve Francii, Německu, Austrálii, Belgii, Holandsku i USA. Do České republiky nebylo toto výjimečné plemeno ještě importováno, přesto ale lze předpokládat, že i k nám highland pony jednoho dne "dorazí".

Highland pony je velmi ceněn pro svůj velmi vyrovný a umírněný charakter, který z něj činí prototyp ideálního rodinného pony. Přesto ale stále zůstává plemenem velmi vzácným. Je řazen mezi zranitelná plemena s 500 až 900 evidovanými chovnými klisnami...

Plemenný standard

Highland Pony Society byla založena v roce 1923 a je pověřena vedením plemenné knihy a organizací chovu tohoto plemene.

Highlandský pony je silný, souměrný, kompaktní pony s tělesnými proporcemi, které jsou v souladu s jeho výškou. Kohoutková výška by měla být do 148 cm. Hlava by měla být dobře nasazená, čelo široké, oko pozorné a laskavé. Krk je požadován dostatečně dlouhý, dobře osvalený. Lopatka šikmá, trup souměrný, vyvážený a kompaktní, hrudník hluboký, žebra dobře klenutá. Končetiny by měly být silné a svalnaté, hlezna suchá, holeň plochá, krátká a silná, karpy výrazné. Rousy jsou požadovány jemné a hedvábné.

Barva je pro highland pony poměrně typická. Často jsou vidět všechny odstíny plaváků, objevují se i primitivní znaky - úhoří pruh a zebrování nohou. Barva srsti se s věkem zvířete velmi často mění. Povoleny jsou všechny faktory ředění, které plavou barvu provází, a rovněž i zbarvení bělouši, hnědáci, ryzáci a vraníci. Nežádoucí jsou pouze odznaky, povolena je jen malá bílá hvězda. Licenci hřebcům vydává Highland Pony Society pouze pokud jsou zcela bezodznakoví, vyjma již zmiňované malé hvězdy na čele. Pony s odznaky a bílými kopyty není rovněž možné oficiálně vystavovat.

Pohyb má mít highland pony prostorný, volný, pravidelný a bez výrazné akce předních končetin. Ve výstavních kruzích platí, stejně jako u ostatních britských nativních pony plemen, že na vystavovaných zvířatech by neměly být patrny žádné výrazné kosmetické "úpravy".

Hříva a ocas by měly být dlouhé a bohaté, vždy přirozené. Protrhávání či zaplétání hřívy a ani zastřihávání ocasu není povoleno. Spodní čelist nesmí být zbavena chlupů a hmatových vousů. Pouze pracující pony smí být ostříháni tak, aby bylo možné zajistit jejich využití v zimním období.

Pony v "přirozeném" stavu disponuje velmi kvalitní srstí, kterou tvoří dlouhá a hustá vnější vrstva, dokonale odvádějící vodu z povrchu těla (spodní část těla a břicho zůstává suché i v extrémní nepřízni počasí ) a velmi hustá, dobře izolující podsada. Tito pony jsou výborně přizpůsobeni životu v extrémních podmínkách a proto je, pokud jsou pracovně využíváni i v zimním období, jejich stříhání skutečně nezbytností.

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. Petr Srb

    Wow

    17:01 - 11. 03. 2019

    Spadla mi čelist, to muselo být ale práce, fakt super článek!

  • 2. Tereza Tomášková

    No prostě supr!

    17:48 - 11. 03. 2019

    To je tak historicky zajímavé! Tohle muselo dát práce. Je to úžasné. Co na to říct?

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 2 čtenářů. Celkový počet bodů: 10.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: