Poklady Britských ostrovů - hackney a hackney pony

7. 08. 2018 07:00

Obrázky: 16

Autor: Gabriela Rotová Foto: Gabriela Rotová Rubrika: Chov a etologie Počet přečtení: 881 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Hackney i hackney pony jsou skutečnými šlechtici, aristokraty mezi koňmi. A to nejen z důvodu jejich výsadní pozice, kterou zaujímali v historii, ale i díky jejich expresivnímu zjevu a projevu. Hackney disponuje tak abnormální, excelentní mechanikou pohybu, že při pohledu na něj snadno získáme pocit, že jsme se ocitli uprostřed scény z Labutího jezera.

Historie baletních mistrů

Obě tato původní britská plemena mají společnou plemennou knihu, kterou je od roku 1883 Hackney Stud Book. Organizaci chovu tohoto kriticky ohroženého plemene zajišťuje společnost Hackney Horse Society, která má své sídlo v Norwich v Norfolku ve východní Anglii.

Vývoj hackneye do podoby, v jaké ho známe dnes, je dlouhý a fascinující. Protože ale hackney kůň a hackney pony nemají vývoj totožný, představíme si je jednoho po druhém.

Hackney horse

Moderní hackney v podobě, v jaké ho známe ze současnosti, začal být šlechtěn v průběhu 18. století. Šlechtitelský proces započal jako odpověď na aktuální společenské požadavky. V tomto období se začala významně rozšiřovat a zkvalitňovat síť komunikací a přeprava se uskutečňovala na větší vzdálenosti. To s sebou přineslo požadavek na produkci koní, kteří by byli vhodní pro rychlý, lehký tah. Hackneyové se stali vysoce ceněnými zvířaty, protože poptávka po atraktivních koních s vysokou akcí stále stoupala. Krásný kůň s efektním pohybem se stal symbolem společenského postavení.

Bez nadsázky lze říci, že hackney je „bratrancem“ anglického plnokrevníka, protože v chovu byli využíváni stejní orientální hřebci, kteří stáli u vzniku anglického plnokrevníka. Importovaní orientální hřebci byli připuštěni na klisny norfolkského a yorkshirského klusáka (Norfolk Trotter a Yorkshire Roadster), které vynikaly výraznou mechanikou pohybu, a dále pak byla do chovu vybírána zvířata, která dobrými klusovými schopnostmi disponovala. V tom se vývoj plemene hackney od anglického plnokrevníka odlišuje.

Plemenní hřebci byli využíváni stejní, ale chovatelský cíl byl odlišný. Vliv ale neměla jen orientální krev, která ve výsledku neměla významný vliv na charakteristické plemenné znaky hackneye. V chovu se významně zapsali i dva norfolkští hřebci, a to Wroot's Pretender a Phenomenon. Nejvlivnějším hřebcem v historii chovu plemene hackney je hřebec Original Shales, který se narodil v roce 1755. Tento hřebec byl přes svého dědečka, slavného hřebce Flying Childers, přímým vnukem legendárního arabského plnokrevníka Darley Arabian.

Když byly zavedeny železnice, začaly se stavy norfolkských a yorkshirských klusáků výrazně snižovat a nakonec tato plemena zanikla a integrovala se do plemen hackney (a také welsh cob). Obě se ale na vývoji moderního hackneye významným způsobem podílela a měla přes něj významný vliv i v chovu dalších plemen – holandského gelderlanda a teplokrevníka, francouzského klusáka, orlovského klusáka, amerického saddlebreda, morgana a také kromě mnoha dalších, například welsh coba.

Pokud zde již zmiňujeme plemeno welsh cob, se kterým se v ČR setkáváme stále častěji, není od věci zmínit, že historie hackneye a welsh coba se značně prolíná. Před založením Welsh Stud Book, v které se plemeno welsh cob dnes registruje, byl welsh cob registrován právě v plemenné knize hackney a mezi oběma plemeny nebyly v tu dobu zásadní rozdíly ani ve fenotypu.¨

Jestliže se podíváme na historii plemene welsh cob podrobněji, zjistíme, že jeho novodobá historie je postavena na čtyřech hřebcích, kterými byli Troting Comet, narozený v roce 1836, True Briton, narozený v roce 1830, Cymro Llwyd, narozený v roce 1850, a hřebec Alonzo The Brave. Tři z těchto hřebců byli registrováni v Hackney Stud Book a Alonzo the Brave byl dokonce čistým hackneyem plným „Shales“ krve.

Pravděpodobně k největšímu rozvoji plemene došlo ve 20. století. Na přelomu 19. a 20. století byl hackney horse exportován nejen do Evropy, ale i do Severní a Jižní Ameriky, Austrálie a jižní Afriky, kde byl dále chován čistokrevně a jeho krev byla využita i v chovu místních plemen.

Přestože zavedení automobilů přineslo odliv zájmu o kočárové koně, přežil hackney i těžká válečná období dvacátého století. A to nejen díky aktivní práci chovatelů, ale možná i kvůli zavedení přídělového systému na pohonné hmoty. Kůň se totiž ve válečném a poválečném období stal dostupným a levným dopravním prostředkem. Po válce se hackney horse přesunul do výstavních kruhů a právě zde se s ním setkáváme dodnes.

Hackney horse je produkt mnoha staletí cílené plemenitby. Jedná se primárně o kočárového koně, který je ale schopen vynikat ve všech jezdeckých disciplínách. Hodnota selekčního tlaku, který byl při vzniku tohoto plemene vyvinut, se promítla i v chovu mnoha moderních sportovních plemen koní.

Charakteristika plemene

Hackney kůň má kohoutkovou výšku v rozmezí od 14,2hh (147,32 cm) do 16,2hh (167,64 cm). Jejich zbarvení může být libovolné, povoleni nejsou pouze strakoši, přičemž ale i velmi výrazné bílé odznaky povoleny jsou, vzhledem k přítomnosti sabino genu v populaci.

Hackney má mít dobře utvářenou hlavu, někdy s mírně konvexním profilem. Oči mají být výrazné a velkorysé velikosti. Uši čistě tvarované, v dobrém poměru k velikosti hlavy. Krk má být klenutý a vysoko nasazený, hrudník široký, přestože ne příliš hluboký, lopatka silná, dlouhá a šikmá. Hackney má být kompaktní a dobře osvalený. Ocas má být nesený vysoko a rovněž má být i vysoko nasazený. Nohy silné, s výraznými, dobře utvářenými klouby, dlouhou holení a kvalitními, tvrdými kopyty.

Mechanika pohybu je tím, co hackneye definuje, tím, co hackneye předurčuje pro jezdecké přehlídky a show. A také tím, co z něj činí baletku mezi koňskými plemeny. Mechanika pohybu je u tohoto plemene specifická a určující. Hackney má mít mimořádně vysokou akci, disponovat výjimečnou flexibilitou hlezenních klubů. Při předvedení by hackney měl kopyta předních končetin nést na úrovni ramen, a to při zachování adekvátní akce zadních končetin.

Hackney pony

Historie plemene hackney pony se začala psát až ve druhé polovině 19. století a je spojena se jménem pana Wilsona z Westmorelandu. Cílem neměl být malý hackney horse, nýbrž pony se všemi náležitými pony vlastnostmi, kterými jsou nenáročnost a charakter. Ve šlechtitelském procesu byly využity především klisny plemene fell pony a welsh pony. Zakládajícím hřebcem byl hnědý hackney horse Sir George, který se narodil roku 1866. Tento hřebec měl vynikající exteriér, konstituci i mechaniku pohybu, ale jeho kohoutková výška byla jen 142 cm.

V chovu byl využit cílený selekční tlak, hříbata i klisny byly chovány na nekvalitních pastvinách a na rašeliništích, bez nadstandardní péče. "Wilson pony" se v průběhu let stal velmi populárním a jeho chov se rozšířil.

Válka se samozřejmě negativně promítla do celkového stavu populace, ale po druhé světové válce zájem o hackney pony znovu ožil. Uplatnění hackney pony našel v poválečné době ve výstavních kruzích, kde se s ním setkáváme, především v "in-hand" třídách a ve speciálních zápřahových třídách, na všech větších britských výstavách.

Hackney pony se již na počátku 20. století stal velmi populárním v USA. Hackney pony byl využíván při šlechtění americké verze shetlandského ponyho a měl také velký vliv na vývoj amerického minihorse, kam přinesl svůj ušlechtilý exteriér a výraznou akci.

Charakteristika plemene

Hackney pony má limit maximální kohoutkové výšky 14,2hh - 147,32 cm. Typická je pro něj vysoce nesená malá pony hlava, malé, živé uši a velké, inteligentní oči. Krk by měl být svalnatý, klenutý a hrdě nesený. Důležitá je přítomnost šikmé lopatky a kvalita kostry. Nohy mají být silné, s dobrými, výraznými klouby a výjimečně kvalitními, tvrdými kopyty. Kopyta se tradičně v oblasti patky nechávají více růst, aby pony získal výraznější akci. Tento způsob úpravy kopyt je obvyklý také u hackney koní. Dnes ale tento zvyk naráží na požadavky welfare. Ocas je nesen vysoko. Hackney pony obvykle mají ještě vyšší akci než hackney horse. Mechanika pohybu by měla být výrazná, velkolepá a energická. Hackney pony by měl být odvážný, vstřícný, aktivní a měl by mít velmi dobrý vztah k člověku.

O rozhovor na téma "aristokrati výstavních kruhů" jsem požádala našeho rodinného přítele pana Henk van Dijka z Nizozemí, protože právě díky němu a v jeho společnosti jsem měla možnost navštívit několik hřebčínů v Anglii a Walesu, které se na chov hackney horse a hackney pony specializují, a nasát atmosféru, kterou mají Mistrovství Evropy.

Henku, jsou si plemena hackney a welsh cob opravdu tak blízká, jak uvádí prameny?

Ano, je to tak, ten, kdo v Anglii a Walesu chová welsh coby, se zákonitě potkává i s hackney. Nejen proto, že mnozí chovatelé se věnují kontinuálně chovu obou plemen (například Thorneyside chová excelentní hackney horse) a obě plemena se pravidelně potkávají ve výstavních kruzích, ale také proto, že ten, kdo chce skutečně poznat plemeno welsh cob, musí poznat i plemeno hackney a naopak. Mají toho příliš mnoho společného!

Možná bych to neměl říkat, ale dnes už je to vlastně veřejné tajemství. Ještě v šedesátých a sedmdesátých letech mělo mnoho chovatelů welsh cobů ve stodole za stájemi hackney hřebce, s nímž vylepšovali klus svých welsh cob klisen. V současnosti se již provádí DNA testy, ale kdo welsh cobům rozumí, pozná i bez testů, kdo si nese krev hackneye velmi blízko ve svém rodokmenu, bez ohledu na to, co se v tom kterém rodokmenu píše. A že není takových welsh cobů málo! :)

Jaký je charakter hackney horse? Podobá se hackney welsh cobovi povahou?

Povaha? Podle mě je hackney "crazy" kůň. Je tak extrémně citlivý! Temperamentu má víc, než kolik by potřebovalo celé stádo koní. To není nic pro mne. Ale samozřejmě existují lidé, kterým to vyhovuje. Viděl jsem několik hackneyů, kteří se mi velmi líbili a uměl jsem si je představit ve své stáji. Ale ti jsou obvykle v rukou žen, i když ne všichni. Ženy jim, podle mě, víc rozumí. A tito koně potřebují, aby jim majitel rozuměl. Jinak je nebezpečné jim důvěřovat.

Já jsem celý život věnoval welsh cobům, kteří mají povahu, kterou nelze vyvážit zlatem. Hackney tedy není můj šálek kávy, rozhodně ale má něco do sebe a přál bych tomuto plemeni, aby našlo "pevnou půdu pod nohama". Jsou nejen krásní, ale jsou, tak jako welsh cob, i živoucí historií a na to by se nemělo zapomínat.

Hackney se širší veřejnosti zapsal do povědomí jako oběť nevhodných, hrubých výcvikových metod. Je to stále ještě realita?

S hackney je v tomto smyslu spojeno mnoho negativního. Tréninkové metody, které mají za cíl zlepšení mechaniky pohybu v show kruzích, za pomoci svazování a kování přerostlých kopyt těžkými podkovami, jsou extrémně násilné a dnes, alespoň v Evropě, i zakázané. Setkat se s nimi můžeme už asi jen v USA. Ve Velké Británii je situace jiná a tady v Holandsku také. Chody se zlepšují lonžováním, vyvazování koní je již minulost. I když... co se děje za zavřenými vraty některých farem, je nejisté.

V Holandsku a kontinentální Evropě (Belgie, Německo) se kolem hackneyů točí hodně peněz a lidí, kteří nejsou důvěryhodní, lidí, kteří stojí na samé hraně zákona. Je to velmi uzavřená skupina lidí s velmi specifickými zájmy.

Mám pocit, že normální lidé se bojí jít na hackneye byť jen podívat. A i to může mít na širší zájem o plemeno negativní dopad. Ještě nedávno bylo v Nizozemí registrováno téměř 1 500 koní, ale chov sám je záležitost jen několika nadšenců. V tom si jsou ale s welsh cobem rovni.

Realitou je, že Nizozemci použili hackneye ve šlechtitelských procesech mnoha svých plemen. Leckdo to možná ani neví, ale například v chovu holandských teplokrevníků byli intenzivně využiti hackney horse hřebci Hockwold Cadet a Gay Boy, takže i moderní nizozemský sport by na toto plemeno neměl zapomenout.

Pan Henk van Dijk založil svůj chov plemene welsh cob, hřebčín Ruska, v roce 1970. Hřebčín Ruska je nejstarším chovem plemene welsh cob v Nizozemí a jedním z nejstarších v kontinentální Evropě. Prostřednictvím svých odchovů a uskutečněných importů ovlivnil chov plemene welsh cob nejen v Nizozemí, ale i v mnoha evropských zemích, Českou republiku nevyjímaje.

Jeho zkušenosti a názory se do chovu promítly i prostřednictvím jeho funkce posuzovatele, kterou aktivně vykonává již několik desítek let. Je také dlouholetým aktivním členem nizozemské organizace Welsh Pony en Cob Vereniging (WPCV) a členem mateřské Welsh Pony And Cob Society (WPCS).

Česká republika na svůj první import tohoto fenomenálního plemene stále ještě čeká a nezbývá než doufat, že již nebude muset čekat dlouho. „Balerína v showringu“ by jistě našla své příznivce i mezi českými majiteli a chovateli.

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: