Pohybový trénink na vlastní kůži

7. 07. 2015 05:00

Obrázky: 10

Autor: Tereza Kucharská Foto: Zdena Motyginová, Lucie Mikšíková, Anna Kleczková Rubrika: Zdraví a psychologie jezdce Počet přečtení: 10863 Počet komentářů: 2 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Možná si taky někdy v sedle říkáte, že to z vaší strany není ono. Že občas tuhnete bez příčiny, sedíte více na jedné polovině těla, hrbíte se a kulatíte, když se zrovna zapomenete hlídat. Občas nohy nedrží, kde by měly, holeň není stabilní, někdy nejsme schopni koně vysedět a jemně na něj působit. To vše pak komplikuje naši práci a snahu.

Kontakt s koněm není adekvátní a nelze očekávat uvolněný spokojený pohyb ani jednoho z dvojice - k tomuto jsou zapotřebí dva. Přidruží-li se ještě nějaké zranění nebo bolest, naše tělo uhýbá, kompenzuje ji a je téměř nemožné bez pomoci opustit tento začarovaný kruh.

Fyzioterapie pro jezdce - pohybový trénink

Není zrovna široká škála možností, jak tyto své problémy řešit. Potíž je, že tělo si na špatné držení zvyká a přestává vnímat, že by bylo něco špatně. Necítí, že je nakřivo a naopak, když vás náhodou někdo na chvíli narovná, cítíte se nepřirozeně a honem se snažíte vrátit do své zažité křivosti a ke svým pohybovým zlozvykům. Málokterý trenér má nervy vám stále bez výsledku opakovat to samé, většina z nich dříve či později rezignuje. A především, trenér není pohybový terapeut, takže ani při nejlepší vůli moc neví, jak vám pomoci.

Pod dozorem  na židliJedna příležitost se ovšem naskytla (již posedmé) v naší republice, a to prvně ve středočeských Všeticích, kde se odehrál pohybový trénink dle Eckarta Meynerse, vedený certifikovaným německým terapeutem Martinem Voleskym, s nímž už někteří Češi měli možnost pracovat. Do jejich řad se tentokrát přidala i má prkenná osoba.

Jako jezdci děláme jednu chybičku. Znáte někoho, kdo by se před ježděním rozcvičoval? Nedbal jen na koně, ale dělal také něco se sebou? Tak, jak si dáváme záležet na zahřátí a opracování koně, bychom se měli věnovat i tělu našemu, předcházet zkrácení svalových skupin, protahovat se. Budeme-li to dělat pravidelně a cílevědomě, pak dosáhneme lepšího kontaktu s koněm, nezávislého a uvolněného sedu, zlepšení rovnováhy a koordinace, zlepšení koncentrace a správného používání pomůcek. Dosáhneme tak jezdeckého zlepšení a zdravého pohybu, tedy hlavního přínosu pohybového tréninku.

Autorem této metody je pan Eckart Meyners, který dodnes vyškolil několik desítek certifikovaných pohybových trenérů, kteří ji aplikují napříč Evropou i USA. Z výsledků jeho výzkumů těží nejen jezdci, pro které byla prvotně zamýšlena, ale i ostatní sportovci - od atletů až po horolezce. Německá jezdecká federace tuto metodu oficiálně uznala a měla by být v budoucnu začleněna do učebnic jezdectví jakožto nepostradatelná součást výcviku jezdce.

Martin Volesky je certifikovaný pohybový trenér s devítiletou zkušeností. Sám je aktivním jezdcem, v minulosti jezdil všestrannost na mistrovské úrovni a byl účastníkem skokových a drezurních závodů nejvyšších stupňů obtížnosti. Na první pohled je odhodlán pomoci lidem s jejich pohybovými problémy a tato práce ho (i díky rychlému viditelnému efektu) baví. A jeho spojení pohybového tréninku s bohatými jezdeckými zkušenostmi je neocenitelné.

Když se na tréninku neřeší kůň, ale jezdec

Přímo v sedlePopravdě řečeno, z dostupných informací jsem nebyla schopná utvořit si v hlavě přesnější obrázek toho, co očekávat. Jelikož jsem se o kurzu dozvěděla na poslední chvíli, přijíždím první den jen jako divák bez koně. V hale už jsou nachystány pomůcky a zanedlouho jde na řadu první jezdec. Na něm vidím postup a principy práce a jako první v závěru hodiny kladně hodnotí rozdíl. Má pružnější pánev - jde lépe s pohybem. Má rovnější záda, aniž by se na to soustředil. Jeho kůň se pohybuje uvolněněji.

U následujících dvojic vidím podobný vývoj. Po příjezdu do haly se na koních pohybují, zatímco jsou bedlivě sledováni. Trenér si vyžádá krok, klus - pracovní i lehký a cval na obě ruce. Poté následuje rozhovor o případných zraněních pohybového aparátu a o tom, zda má jezdec nějaký konkrétní problém, o kterém ví a který chce řešit. Pak poprvé dochází ke kontaktu s podložkou, na které se provádí cviky vsedě, vleže, v kleče, přesně na míru danému problému. Do jednoho se u nich cvičenci potí (není to jen vedrem), napínají zkrácené svaly a čekají na pokyn k pauzičce (toto slovo Martin používá v češtině) nebo na pochvalu :-). Překladatelka trpělivě cviky ukazuje, vysvětluje, napravuje. Následně se jezdec vyhoupne do sedla a opět s koněm okluše, ocválá na obě ruce. Hodnotí své pocity, zda nastala nějaká změna. A věřte, že téměř vždy změny nastaly.

Polštáře v akciV průběhu šedesáti minut se tento scénář cvičení/ježdění opakuje, občas za využití dalších pomůcek, jako je balanční židle, obtížná pomůcka laicky nazývaná „snowboard", vzduchové polštáře nebo židle klasická. Během druhé poloviny už se nikomu na koně nechce, všechno táhne/bolí, v obličeji mučednické výrazy. Po pár minutách v sedle ale většina vyloudí smích z dobrého pocitu.

Vydržím sledovat jednoho jezdce po druhém, s kratičkou pauzou na oběd až do samého večera. Nenastala chvíle, kdy bych se jako divák nudila. S menšími znalostmi anatomie i já pozoruji, jak do sebe vše zapadá, jak jsou cviky (je jich prý přes 800) jezdcům ordinovány na míru a jaký mají efekt. Když už nevidím rozdíl v sedu samotného jezdce, vidím ho ke konci hodiny zcela jasně na pohybu koní.

Rovnější zádaVečer mne všichni, s kterými promlouvám a hodnotím, utvrzují, že to za to stálo a ať neváhám. Jak bych mohla, dilema jet/nejet je dávno překonáno a zítra jsem tu s koněm jako na koni. Rozšířit řady jezdců profesionálů, skokanů, drezuristů i jezdců rekreačních.

Prkno na scénu

Každý jsme nějaký a já o sobě vím, že jsem trochu „prkenná" od mala. Gymnastika nebyla mojí silnou stránkou, zatímco v síle jsem vrstevnice válcovala. Po příjezdu do areálu vidím, že vzorní účastníci, kteří mají dnes druhou lekci (doporučuje se kurz absolvovat dvoudenní), se přesouvají i na venkovní pomůcky, jako jsou pedály nebo speciální neurokolo s kloubem uprostřed. Pozoruji počáteční nejistotu a osahávání mechanismů fungování tohoto kola až po poměrně sebejistou jízdu s možností ujet osmičku. Pak jdu sedlat a zahřívat svého koně.

Neurokolo s kloubem uprostředNervozita doráží přesně ve chvíli, kdy se po popsání svých problémů (křivost, kulatá záda a předklánění, občasná bolest pravého kolene při vytrvalosti, pocit že mi sedlo stále padá doleva a já ho musím vyrovnávat vpravo) ocitám na podložce. Dlouho jsem nevěděla co s tím, plácám se v tom bezmála rok.

Úvodní cvik mám poměrně dobře nakoukaný od ostatních, to by ještě šlo - vleže na podložce pokrčit nohy, napnuté ruce spojit nad hrudníkem a nechat nohy přepadat ze strany na stranu, postupně k tomu přidat pohyb hlavy a rukou do protisměru. Pak ovšem následuje to, o čem se mi v noci zdálo. Zkouška pohyblivosti křížokyčelního spojení (vleže Martin zafixuje rameno a snaží se jednou nohou ohnutou v koleni dotknout přes druhou nohu podložky). Tu přesně postrádám. Tedy jen doleva, jak se později ukáže. A taky jen na chvíli, protože jsem donucena dělat tak náročné cviky a hmaty, že po jejich ukončení se i moje pravé koleno dotkne podložky. Bez toho, abych měla pocit, že mě Martinovy ruce rozlomí vejpůl někde v bedrech.

Zkouška křížokyčelního spojeníPrvotní pomůcku na této cestě (rozpohybování pánve s pokrčenou nohou) však nedokážu provést. Vím, kde mám pánev, i jak s ní běžně pohybovat všemi směry, ale v tomto sestavení těla v leže, s jednou nohou nataženou, druhou přes ní pokrčenou, nejsem schopná vysvětlit svému podvědomí onen požadavek. Nereaguje. Trapněji jsem se dlouho necítila. Musí se to vzít ještě oklikou, než to tam secvakne. Díkybohu za přátelskou atmosféru a trpělivost, ve finále se daří. Pokračuji cviky vstoje, kdy mě táhnou vnitřní svaly stehna a postupné oddalování nohou se děje přesně do chvíle, kdy mám pocit, že mi prasknou rajtky ve švech. Cviky, kdy kroutím hlavou, krkem, rukama, nohama, boky, vším, co mám. Pak zpátky na koně. No, houpu se pěkně v kříži a zadek sám sedí jak přilepený, jako by nebyly zapotřebí nohy. Mučení ale nekončí.

Moje retardovaná pravá strana dostává, co zaslouží, nejvíce při cviku, kdy klečím na kolenou, dlaně také na podložce a mám předsouvat nohy pod sebou ze strany na stranu, aniž bych nadzvedla dlaně. A to magické slovo pauzička vážně neslyším dřív, než se i ta výrazně horší pravá noha odevzdá vykonat příkaz, i když stále pochybovačně. Velkou roli zde hraje podvědomí, které se našim požadavkům a zajetým stereotypům oddalo natolik, že se zprvu brání novým pohybům.

Bohužel, ani při dalším cvičení nezazářím - jako většina účastníků mám zkrácené i svaly přední strany stehna a při sezení na patách s rukama za zády se nezvednu více jak tři centimetry. A to to u ostatních vypadalo tak jednoduše! Začínám být nejen kompletně propocená, ale i naštvaná na sebe a lehce zoufalá. Odhodlaná s tímhle něco dělat, protože zde se kloubí ostuda s neschopností. A když už vím jak, nejde jinak, než doporučení všechny tyto cviky provádět opravdu denně, poslechnout. Jiným stačí párkrát do týdne nebo před ježděním, jak nespravedlivé. Má to však logiku, nelze čekat, že tento zázrak se mnou zůstane, je třeba ho udržovat a budovat, stejně pravidelně, jako je třeba navštěvovat posilovnu, chceme-li dosáhnout opravdového efektu. Dostávám také upozornění, že tělo jako celek různě kompenzuje. Je možné, že po naposilování a odstranění mých stávajících problémů se vykrystalizují problémy nové.

Závěrem se vrhám na klasickou židli, nechat si roztáhnout hrudní košíček. Tady to opravdu táhlo ještě jinak, intenzivně, masivně, ale s fascinujícím výsledkem. Má ramena se o dost přiblížila ramenům ostatních lidí. Na akupresuru, která může být chvílemi bolestivá, v mém případě nedošlo. Ani na balanční židli, kolo, polštáře. V mém případě je vše tak zkrácené, že si prozatím vystačím s pravidelným cvičením těchto cviků.

Lepší pocit

Po poděkování, když jsem naposledy prokroužila halou ve všech chodech a citelně zaznamenala rozdíl (bez námahy sedím rovně, ramena stejně vysoko, doleva funguji stejně jako doprava, lépe jdu s pohybem a další detaily), jsem pocítila i vděk za to, že zítra nemusím. Trvalo to ale jen chvíli, protože po krátkém odpočinku se cítím lépe fyzicky celkově. Pružně, ohebně, fajnově. Prvně v životě dosáhnu rukama na zem při rovných nohách u sebe, to samé v sedě - dosáhnu na špičky! Ano, měli pravdu, stálo to za to. Mí koně to snad brzy dosvědčí, potažmo jejich fyzioterapeut. Příště, bude-li místo (protože to plánují všichni) jedeme zas!

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: