Katka Lipinská přišla na to, jak si podzimu užít

Nesnáším podzim. Speciálně listopad. Všudypřítomné bahno, lezavo, tma ráno i večer a vyhlídka, že to potrvá ještě zhruba tři měsíce, mě vždy naplňovala depresí. Poslední dobou začínám zjišťovat, že asi k depresi nemám důvod... a ona překvapivě nepřichází. Je ale vcelku zajímavé podívat se zpátky, jak to všechno bylo.

1. etapa: roky mladického nadšení: vycepovaná, že koně musí chodit pod sedlo za každého počasí, jsem se poctivě brodila bahnem a do zblbnutí pohybovala i na jediné sjízdné cestě. Po nástupu do práce jsem se děsila, kdy chudáčka koníčka vyvenčím, když je ráno i večer tma - o osvětlené jízdárně jsem si mohla nechat zdát. Nedalo se svítit, jezdila jsem za tmy, o víkendu poctivě projela a prohlédla sjízdný úsek a v týdnu na něm pohybovala potmě. Naštěstí jsem neřešila čištění, protože kůň v tomto psím počasí zůstával v teplé stáji. Přesto to byly roky rozmrzelosti.

2. etapa: přirozenost nade vše: posléze jsem prozřela a pochopila, že celodenní pobyt v teplé stáji není to pravé. Kůň byl vykopnut na pastvinu, resp. v této době do zimního výběhu. Narostly mu čtyřcentimetrové chlupy (no dobrá, možná i kratší:) a pro jistotu, aby mu nebyla zima, si ještě pravidelně navrstvoval bahnitý obleček. V té době jsem také pochopila, že ježdění denně není nutné a v těchto podmínkách ani reálné. V hlubokých lesích se potmě jezdit nedalo a dvě hodiny sušit chlupatého koně po nenáročné krokovce... někdy se vyspat do práce prostě musím. S výmluvou odpočinku po sezóně (v níž jsme se zúčastnili AŽ tří hobby závodů) jsem koníčka zhruba do Vánoc nechávala „ležet ladem", zhruba dvakrát do týdne jsem jen zkontrolovala, jestli je pod tou krustou ještě můj kůň. V boji s bahnem nesmím zapomenout na tehdejší absolutní novinku - železnou „spirálu", která vystřídala dříve asi jediné dostupné železné kravské hřbílko a rejžák. Vzhledem k tomu, že můj kůň na tento režim reagoval nárůstem pupku a ztrátou všeho nahoře (navzdory senu nonstop a příkrmům), jsem raději nekontrolovala příliš často, radost jsem z toho neměla. Naštěstí po přelínání se z něj vždy opět vylouplo pěkné zvíře. Ale podzim a zima byly za trest. Byly to roky rezignace.

3. etapa: hledání kompromisů: výše uvedený režim nevyhovoval mně, ale nijak zvlášť ani koním. Jeden scházel z kondice, kobyla zase prudila a z dlouhé chvíle ráda s lidmi hrála na babu - většina lidí ale babu překvapivě přijmout nechtěla. Díky druhé mateřské jsem nebyla odkázaná na tápání ve tmě a začala opět jezdit. Sice v jiné stáji a na jiném koni, ale potíže stejné: Hodinové drbání koně, aby se dal alespoň nasedlat, jízdárna nesjízdná, takže klouzání se nahoru a dolů po kopcích, případně pohybování po jediné sjízdné cestě. A protože ořice byla vcelku bujná, bylo to o zdraví - hlavně jejích nohou. Vydržela jsem měsíc, pak jsem na dva měsíce prchla na halu. Tím skončil boj s tmou a problém, kam jezdit. Neskončil boj s bahnem, ale když má člověk kde jezdit, dvě hodinky čištění ho přece nerozházejí. Ani útrpné a pohoršené pohledy majitelek naleštěných oholených stájových kolegů, co to je za chlupatého poníka z bažin. To byly roky nadšení z haly.

4. etapa: roky stařecké lenosti: jasně, nakonec na dekování došlo. Vcelku přirozeně, koupila jsem oholeného koně, takže jiná možnost nebyla. S podivem jsem zjistila, že koňovi dekování nevadí (hlavně že může být celý den venku) a mně nesmírně usnadňuje život. Další zajímavý objev byl, že když začnu včas dekovat, holení netřeba, koník příliš nenasrstí, alespoň ten můj. Přestala jsem dělit na přirozené, chlupaté, bez haly a bez práce a nepřirozené zadekované s halou a začala uvažovat, jak sladit své i koňské pohodlí. Rozhodně jsem se odmítla vrátit do etapy 1, kůň zavřený v boxu. Celodenní výběh je věc, kterou vyžaduje a já mu ji rozhodně dopřeju. Na deku si ale nestěžuje, neomezuje ho, válí se v ní po libosti a když už někdo zašívá nějakou skobu, on to není. Takže ať žije trocha pohodlí. Proti hale také zdá se nemá námitek, skoro to vypadá, že kus příjemného neklouzavého povrchu pod nohama ho velmi těší. Takže vlastně proč ne. Že by roky spokojenosti?

---

Míša Burdová si na podzim odpočine

Obvykle miluji podzim stejně jako každé roční období, protože mám ráda změnu. Když už se ho nabažím a začne mi lézt na nervy, přijde zima, pak jaro... A co je na blátě, padající mlze, sychravém větru a podobných jevech podzimního období tak úchvatné?

Mrazivé ticho v lese a konečně i klid na polích. Barvy a šustění listí pod kopyty. Huberty. Žádné mouchy! Více času na naše ježdění, protože malých klientů hiporehabilitace v drsném počasí bez haly ubývá, stejně tak jízdy chtivých dětí. Ráda je na jaře zase uvidím, teď je fajn nemít den rozsekaný na minuty a dohnat všechny administrativní a jiné resty. Bláto mi na ježdění nevadí - mohu zvolit od stáje tři cesty a jet do lesa nebo zvolit nějakou část z pracovních travnatých ploch k práci a trénování. Vzhledem k častému větru ale většinou mizíme do lesa. Ani tady nejsme odkázáni na jednu trasu, naopak se snažíme cesty střídat, abychom nezanechávali rozryté - a následně rozblácené koridory. A jezdíme, dokud to jde. Odradí mě hlavně nárazy větru kolem 20 metrů za sekundu s namrzajícím deštěm, který píchá jak jehličky, drze nevynechává oči a brnká koním na nervy.

Téma zablácených koní je pro mě zajímavé již od léta, kdy se bělouš dokáže vyválet pokud možno na poslední chvíli před nastrojením. Moje časté povzdechy, co máte tak rádi na bílém koníkovi, když je pořád flekatý a víc hnědý než bílý, dětem radost z jízdy na pohádkovém bílém koni nezkazí. Jinak se držím zásady, že je důležitější, aby se kůň proběhl ještě za světla, než aby byl čistý i jinde než pod sedlem.

To je všechno hezké, ale to bláto provozní - před stájí a kolem přístřešku venkovňáků! Tehdy si s kolečkem plně naloženým saháme na dno svých fyzických sil, zejména ve větru a dešti, kterým neporučíme. Během kreace ve stylu „burlaci táhnou" cedíme skrze zuby cosi o nevděčných hajtrách, co si to nezaslouží, a na přetřes se dostává logicky otázka, zda to máme zapotřebí. A tehdy podzim nenávidím a sním o pořádných mrazech a bílém nadělení, které veškerý ten hnědý hnus milosrdně překryje. A jak jsem trávila u koní dnešní den? Osobně jsem vodila devět cvičebních jednotek hipoterapie dětí, které se vracely spokojené, ale se zmodralými rtíky a ledovými ručičkami bez ohledu na sílu rukavic. Všelijakými triky nutila zmrzlou a díky počasí velmi prořídlou omladinu pracovat ve stáji. Odjezdila mladého koně na jízdárně, uklouzla a spadla i s plným kolečkem hnoje z nájezdu na vůz. Kotník křupnul, ale zatím drží. Nová bunda je od bláta. Prostě je tu podzim.

---

Šárka Dolanská si podzimu začíná užívat

Podzim zrovna není mým oblíbeným ročním obdobím. Myslím, že většina lidí ho vnímá podobně jako já - bláto, mlhy, fujavice, zataženo, vlhko, déšť, tma. Ovšem když je podzim hezký, slunečný, tak i toto období má pro mě svá pozitiva. A čím jsem starší, tím víc si je uvědomuji.

Před pár lety pro mě podzim v souvislosti s koňmi znamenal něco jiného než teď. Dřív pro mě byl na celém podzimu pozitivní snad jen pocit po hubertovské vyjížďce, kterou jsem jako trochu pokročilejší začátečník samouk na poněkud živém koni přežila. Jinak dlouhé čištění koně dokonale obaleného blátem, vyjížďky v bahnu a nevlídnu, kdy jsme byly otrávené já i „nastátá" kobylka, která mi to samozřejmě dávala náležitě najevo, opravdu nejsou to, na co bych s nostalgií vzpomínala. O jiné věci, jako příprava koně na zimu, výživu a podobné záležitosti jsem se nijak zvlášť nestarala, za koněm jsem chodila jen o víkendech a prázdninách.

Všechno se změnilo až časem, když jsem se přestěhovala a onu kobylku, po úraze a s dvouměsíčním hříbětem, dovezla blíž k domovu na pastevní ustájení. První podzim byl opravdu krušný, v noci jsem se budila fičícím větrem a pleskajícím čímsi do střešního okna a vzpomínala na koně, chodila jsem je ochmatávat, zda jim není zima a nic jim neschází. Kobylka i s hříbětem se ale adaptovala na nové podmínky velice dobře a až na nepříjemný úraz, který si hřebeček ještě před odstavem neznámo jak přivodil (a který se mi s koňmi a podzimem už asi vždy bude vybavovat), nebyly žádné větší problémy. Když na to teď vzpomínám, trpěla jsem určitě víc než ti koně.

Letos nás čeká již čtvrtý podzim. Kobylka podzimy (i zimy) snáší stále dobře, na rozsáhlých pastvinách se jí žije spokojeně, pohyb se stádem jí prospívá, hluboké bláto sice nedělá jejím nohám úplně nejlíp, ale žádné závažnější zdravotní problémy jsem řešit nemusela. Přeci jen však v jejích 20 letech vyžaduje individuálnější péči, musím dbát především na dobré krmení, hlavně když byla v minulých letech březí či kojící.

V klučičím stádě si podzimních radovánek užívají mezi ostatními kamarády dva její synové, dvouletý a roční. Musím říct, že je na ně v tomto podzimním počasí hezčí pohled, než na ty ospalé, teplem umořené koníky, které otravuje hmyz. Bláto se také snažím vnímat pozitivně - už odmalička si zvykají, že je blátíčko a kaluž neukousne, já si holt musím vzít holinky a přes problematičtější místa se za nimi probrodit. Občas mě ještě teď přepadne špatné svědomí, hlavně když prší a do toho fouká, ale jak už jsem si několikrát ověřila, koně nastaví zádě větru, nic neřeší a užívají si poslední trávy.

A jelikož jsem se všemi koňmi ve fázi nicnedělání (základní návyky nepočítám), veškerá má podzimní příprava na zimu spočívá v pořádných kožíšcích a dostatečných tukových zásobách. Takže když to shrnu, tak si podzimy začínám užívat...

---

Dominika Švehlová mění na podzim logistiku

Ne, sychravý podzim ráda nemám - odjakživa ho nemám ráda a bohužel zjišťuji, že čím jsem starší, tím hůř snáším to podzimní chladno, vlezlo, sychravo. Jsem choulostivější, nebo jen lenivější?

Celá léta jsem poctivě dodržovala zásadu, že kůň musí každý den pracovat. Mělo to svoji logiku, především proto, že většina z těch koní trávila hodně času v boxe nebo poměrně malém výběhu, takže potřebovali každodenní pohyb. Po škole a později po práci se co nejrychleji přepravit do stáje, navlíknout na sebe o nějakou tu vrstvu víc, v dešti poctivou igelitovou pláštěnku pro cyklisty, místo tenisek si obout gumáky a co nejrychleji koně vyčistit, nasedlat a hurá ven. Na jízdárně bylo nepříjemné se brodit mezi kalužemi, takže - dokud je světlo - raději vyrazit do lesa, kde se dají najít vždy nějaké pevnější cestičky...

Ježdění v hnusném počasí mi kupodivu vadívalo méně, než jiný aspekt podzimního počasí u koní: všudypřítomné bláto a bahno a voda - na botách, na kamaších, na sedle, uzdečkách, na koních i na vlastním těle. Zkřehlé prsty při stříkání zablácených koňských nohou, promrzlé prsty při mytí zablácených cajků v kyblíku s ledovou vodou. A následující den stále vlhké cajky, které se člověk snažil aspoň trochu konzervovat nějakým tukem.

Pozdní podzim mám prostě spojený s každodenním shonem a bojem o každou minutu světla a hlavně s neustále studenýma a prokřehlýma rukama šahajícíma opakovaně na mokré a zablácené „věci".

Není nad to mít koně doma na pastvině - a vlastně nemít ani čas na systematický trénink! Protože není nutné denně jezdit a usilovat „o kondičku" a není nutné koně neustále mýt a čistit. Ubyly některé nepohodlné praktické úkony spojené s očistou čehokoli, ale přibyla logistika: pouštění a nepouštění koní na trávu, aby se mohli napást, ale nezničili ji. Sledovat předpověď, aby se uklidily koblížky z pastviny včas, než úplně rozmoknou. Příprava a přesouvání sítí se senem, aby měli koně možnost baštit pod střechou i venku, ale na pevném povrchu. Kontrola a případná úprava kopyt, protože v tom mokru fakt rostou rychleji. A přibývají i další organizační zásahy: je třeba přesunout seno z části stodoly, kterou už budu využívat k práci s koňmi, a srovnání povrchu; ohrazený kus pastviny, který slouží jako jízdárna, není v dešti použitelný. V nedalekém lese budou zase některá místa na běžných cestičkách rozmočená, takže namyslet jiné trasy na případné vyjížďky. Zajít za sousedem myslivcem, zda ví, kdy mají v okolí hony. Uklidit dřevo od jediného zpevněného vstupu do výběhu hned u zastřešené stodoly, takže si zachovám čisté boty, než na koně sednu. Než země zamrzne přerozdělit velkou pastvinu ohradníkem na více menších částí, ať na nich můžu koně „točit" i v mokrém počasí bez rizika, že to významně rozšlapou. Vymyslet, kde budu sušit případně vlhké cajky, protože původní místnost je v rekonstrukci...

Ale dnes ne. Venku už od noci vytrvale prší, je 8°C, fučí silný vítr - a ty moje hemely se ještě ani neukázaly ve stodole pod střechou. Stojí v rohu výběhu, kde mají nejlepší výhled do vesnice, kape z nich voda, ale oni spokojeně podřimují... Dnes jezdit opravdu nejdeme!

---

A co vy - máte rádi podzim? Co vlastně během takového podzimního mokrého počasí děláte? Diskuse pod článkem je vám k dispozici ;-)

---