Po stopách našich koní - Nonius 5.díl

Poslední článek jsem se rozhodla napsat tak trochu od srdce, i když bez toho by vlastně články ani nevznikly.

Článek bude věnován zkušenostem s tímto plemenem, možná i těch od plen, kdy jsme se s tímto plemenem setkali a jak jsme ho poznávali, dále zauvažujeme nad tím, proč je plemeno Nonius stále chováno u nadšenců, jak jsem byla nazvána na chovatelské akci.

Jak už jsem psala v minulém díle, k tomuto plemeni jsme přišli úplně náhodou a dodnes ani nevím, proč naše volba padla právě na něj. Snad pro spojení ledového klidu, který se rázem dokázal měnit v oheň, nebo pro ladný pohyb spojený s temnou barvou. Od importu do ČR jsem měla tu čest myšlenky posunout dále. Ve výběhu stál vlastně obyčejný kůň, kterému jsme dopřáli před zařazením do tréninku luxus otevřené stáje s prostorným boxem a výhledem do kraje. Ve mně hlodalo svědomí, zdali jsme udělali dobře, že jsme dovezli plemenného hřebce, na kterém jsem chtěla praktikovat výcvik začátečníka v zacházení s koněm. Dnes vím, že jsem udělala dobře. Vlastníme ještě klisnu, a jelikož je to správná madam, myslím, že mého přítele v roli začátečníka trápila mnohém více, a rád se začal věnovat něčemu smysluplnějšímu, než „oblafnout" dámské vrtochy. Kůň mě díky svému klidnému temperamentu brzy přesvědčil, že nemusím dozorovat žádnou menší akci, jako bylo denní čištění, krmení, brzy ani jiné aktivity. Hřebec, ačkoliv v mladém věku, plně respektoval člověka jako vodiče, ošetřovatele a jezdce, což jsem ze začátku přikládala dobré výchově z původního hřebčína. Bohudík, dodnes, po roce, jsem se ještě nesetkala s nějakým pokušením, které by přerostlo v nějaký incident hodný pokárání, maximálně jsme se dostali ke zvýšenému hlasu, kdy bylo nutné se připomenout.

Koně jsme po třech měsících zimního odpočinku převezli do stájí, kde měl začít trénink a návrat ke „starému řemeslu". Koník měl opět možnost být v kolektivu více koní, registrovat jiné hřebce, jiné koně, převládal v něm však ledový klid. Avšak když šel chodbou, burácely podkovy a chodbou se linulo divoké řehtání, aby všichni věděli, že právě on jde do výběhu. V boxe to byl opět náš beránek, kterého dodnes ošetřuje ten začátečník, který ho před rokem dovezl do České republiky a bál se, aby ho snad nepokazil, a já jsem měla být v roli odborného dozoru a jezdce koně.

Bohužel neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, a tak si brzy donesl řadu menších úrazů způsobených vrtochy z výběhu. Nechal se vždy v klidu ošetřit, ba byl schopen po veterináři žebrat ještě něco po kapsách, a kdyby něco opravdu měl, snad by s ním i odjel. Pro zajímavost přikládám fotografie z hřebcovy denní siesty na jarním sluníčku, kdy se každé poledne vyhříval a nechal si proudit paprsky slunce do svého černého kožíšku. Myslím, že miluje život, osloví poctivě všechny přítomné slečny, rád se mazlí a drbe, žebrá mrkev u kolemjdoucích a užívá toho, co právě je. V tréninku se jevil velmi dobře, jeho pohyb už jsem prezentovala na několika fotografiích, přikládám další pod sedlem i v zápřeži, kde se jeví velmi elegantně, stejně jako jiní příslušníci jeho plemene.

Píši v minulém čase, jelikož náš trénink úplně nečekaně přerušilo zauzlení střev a my jsme o svého hrdinu museli dlouze bojovat, abychom ho mohli zachránit, přeci jenom nebyl to jen jeden z mnoha, byl to náš člen rodiny, a tak se nakonec díky dlouhé léčbě a rekonvalescenci povedlo koníka opět přivézt po operaci domů. Ještě na klinice jsem se ptala ošetřovatelů, jak se jim kůň jeví povahově, zdali moc „nezlobí" a zdali s ním nemají nějaké starostii, které by ztěžovaly manipulaci a zacházení s hřebcem. Nikdo ze zúčastněných si nestěžoval, slyšela jsem pouze kladné odpovědi na charakter koně a že vůbec netrpí vrtochy jiných plemeníků převážně sportovních plemen. Byla jsem za to ráda. Čekala nás dlouhá rekonvalescence, kterou jsme zvládli i díky připravenosti a dotazu zde na diskuzi ve veterinární sekci. Ozval se mi jeden moc milý člověk se stejnou zkušeností, který byl tak laskav a poradil mi, co je třeba připravit ještě před přivezením koně domů. To bych ale odbočovala.

Srdce mi plesalo, když jsme ho nakládali na dvoře kliniky a odváželi jsme ho opět domů. Sice pohublého, s velkou pooperační jizvou a nařízeným řízeným pohybem, ale vezli jsme ho domů. A já si již v autě vymýšlela scénář o tom, jak ho začneme krásně krmit, aby nám pěkně přibral, ale zároveň mohl na 10 minut v kroku po betonu na procházku. U jiných koní vcelku vražedný scénář... u tohoto zcela jiná situace. Koně jsme začali krmit dle doporučených dávek a „venčili" jsme ho pravidelně 10 minut na vodítku v kroku celý jeden měsíc. Každý den dostával notnou dávku drbání a vtipů, aby se nám nenudil, společnost mu dělaly dvě kobylky a jeden valach, které si poctivě hlasem hlídal, aby mu neutekly. Bála jsem se, aby mu tento měsíc nějakým způsobem neubral na psychice, ale společnost koní, byť přes mříže, mu dělala dobře a z našeho dobře naloženého hubeného koně se stával dobře naložený dobře živený koník s lesklou srstí.

Pooperační ránu jsme masírovali pravidelně, nohám jsme dopřávali studenou koupel a mazání, aby mu neotékaly, a bylo vidět, že všechna tato pozornost, která se na něj soustředila, mu byla vlastní. Jako gentleman s modrou krví říkala jsem si, když jsem ošetřovala obrovský hematom na břiše a pomáhala mu tak vstřebat se do jeho útrob.

V době 2 měsíců po operaci jako by nám dal sám najevo, že se cítí dobře. Při provádění kolem ohrad s koňmi, stádem krav a plemenných býků už se předváděl a byl to opět on, ten, který tluče podkovami do země a běsní a chtěl by všechny vyzvat na souboj. Z jeho boxu se při pouštění koní do výběhu ozývalo hlasité ržání, které se zavřením vrat utichlo - jako by čekal na další stupínek jeho léčby.

Inu, dnes je třetí měsíc po operaci. Díky vzornému chování při ošetřování nemá ani ošklivou pooperační jizvu, ani jiné zevní projevy, který by naznačovaly, že je něco v nepořádku. Postupně se začal lonžovat a k mému překvapení bez žádných projevů přeplnění energií, pěkně zaklusat, zaskočit, jako kdybych jen nařídila budík tam, kde včera přestal tikat. Ve stáji si ho ošetřovatelé chválí, a jelikož jsme v klasické komerční stáji, věřte, že najít někoho spolehlivého, kdo se vám o plemeníka bude starat v naší nepřítomnosti, nebylo jednoduché, přikládám to opět jejich dobrému charakteru a děkuji týmu naší stáje, který tvoří děvčata, že se nám o naše koně tak pěkně stará.

Tito koně mě stále překvapují, vyvíjí můj pohled na ně, na to, jací jsou a že pod tou občas ošklivou skořápkou je něco, nad čím stojí se pozastavit a zeptat se, proč to vlastně nechceme, nebo o to nestojíme. Chápu, v trendech dnešní doby chceme koně rané, nikoliv pozdní a dlouhověké, třeba ale tito koně mají šanci právě u těch, kteří chtějí mít společníka na dlouhých 25-30 let, chtějí mu věnovat ta léta na pastvinách, aby se vyvinuli do takovéto povahy, jakou má zrovna tento představitel i jiní, kterým jsme se věnovali v předchozích dílech. Sama vlastním krevnatou klisnu furioso, práce s ní je trošku složitější, a proto si chodím psychicky odpočinout právě k němu, není nic lepšího, když se můžete na svého koně spolehnout, můžete uvolněně cválat, nerušeně nechat proudit vaše myšlenky a soustředit se na práci, nikoliv přemýšlet nad tím, jak podržet temperament. Byl to po dlouhé době kůň, kterého jsem navedla na překážku a věděla předem, že něco nevymyslí, a vím to, protože by se zachoval stejně i kdyby na hřbetě měl pytel brambor. Nejedná se o líného nebo zkaženého koně, sám se potřebuje učit, ale vše, co se jednou naučí, dokáže posílat dál a být zase dobrým učitelem, to je to, proč si těchto koní velice cením. Takoví koně se hledají velmi špatně.

Snad jednou budou cenným článkem při výchově jezdců, koněm pro hobby kategorie, zajímavou součástí chovatelských výstav, spřežení vozatajů, černou perlou pod sedlem dam jezdících v lesklých róbách nebo součástí klasických soutěží, stejně jako jiná málopočetná plemena, která si tu pozornost získala. Přejme jim to, už proto, že jich je tak málo a že jsou pro Českou republiku a Slovensko tak typičtí, ačkoli jich je stále méně a počty stále klesají.

Vím, že první koně dovezení do České republiky to nebudou mít jednoduché z důvodu nulové podpory chovu těchto koní v ČR, nicméně pomoc lze stále hledat na Slovensku. Jistě je více plemen, která mají podporu i menšího rozsahu v zemích, jež nám jsou vzdálenější než naši slovenští sousedé.

Pokud se najdou zájemci o toto plemeno, cesty se nebudou jevit tak trnité jako jsou teď. I v tomto případě si stačí říct „stačí jen chtít" a všechno potom jde skoro samo. Dříve se mi zdály vzdálenosti nepřekonatelné, dnes už bych neváhala a vyrazila na další chovatelské akce znova, jelikož co může být lepší než osobní zkušenost lidí právě s živým zástupcem tohoto plemene....Musíme jim jen věřit, nestydět se za to, co opravdu máme, a nezmenšovat jejich stavy křížením s jinými plemeny.

Toto plemeno je tak zajímavé, jak jej dokáže prezentovat majitel koně, a věřím, že i díky informacím v kostce, které jsme se snažili vám poskytnout, jsme udělali to nejmenší, co jsme pro ně udělat mohli.

Dovolím si poděkovat všem, kteří se podíleli na vzniku těchto článků. Tito koně si to jistě zasloužili, šli s námi po dlouhá staletí a nyní čekají, než si jich zase všimnou ti, co na ně zapomněli. Věřím, že dokud bude existovat pár "nadšenců", tito koně budou i nadále mezi námi a my budeme moci číst i nadále v knížkách, že je součástí České i Slovenské republiky, nikoliv že rozvoj byl doslova zničen zánikem hřebčína v Novém Tekově. Všem děkuji za slova, zkušenosti, podporu, obrazový materiál, zahraničním poskytovatelům za všechny materiály, které jsme mohli publikovat zde na Equichannelu, portálu děkujeme za možnost prezentovat málopočetné plemeno, velice si toho vážíme.