Moje cesta byla zářným příkladem, jak to člověk dělat nemá a jak se k cíli dostat pokud možno co největší oklikou. Na druhou stranu, byla to krásná léta, plná chyb, a člověk má nač vzpomínat. Začala jsem sice celkem brzy, ale systematickým výcvikem jsem neprošla a jen co to šlo, začala jsem jezdit po lesích. Nejprve na starých hodných kobylkách, potom na remontách, které jsme si (my holky) samy obsedaly. Následovalo několik let u dostihových koní, kde jsem se snažila řídit heslem „udrž sebe nahoře a koně za koněm". Tady jsem se naučila důležitou dovednost - držet se jako klíště a dobře brzdit. Když jsem se pak náhodně dostala do rukou renomovanému drezurnímu trenérovi, nejprve se zděsil a pak zkonstatoval: „Děvčátko, na koni se umíš udržet opravdu dobře, ale proboha tě prosím, nikdy, opravdu NIKDY nejezdi drezuru!" To jsem tehdy v klidu slíbila a pořídila si svého prvního koně, mladého, pořádně utíkavého plnokrevníka. Jenomže podvědomí funguje neomylně a na zápory nehraje, takže někdy kolem mých třicátých narozenin i na tu drezuru došlo.... a jako správný pionýr slepých uliček jsem nejdříve několik let (plná zlozvyků) zkoušela, jestli by to opravdu nešlo svépomocí, bez trenéra a dokonce bez jízdárny. Samozřejmě se svým koněm, který nikdy zkušeného jezdce neviděl a všechny moje slabiny znal jako své boty.

Jsem poučitelná, můžu zodpovědně prohlásit, že žádná z těchto cest nevede k tomu, po čem jsem od začátku toužila, totiž naučit se dobře jezdit. Ale můžu také prohlásit, že v žádné fázi jezdeckého pokažení není pozdě začít znovu a lépe. Jenom když jste starší, víte, že času je méně a musíte o to víc přemýšlet, jak se učit co nejefektivněji. Co všechno jsem přitom zjistila (nejen prakticky na koni, ale také teoreticky v univerzitní posluchárně)?

Co je radno vědět o procesu učení

Učení je postupné - převedeno do lidové mluvy, jde to zatraceně pomalu. A co hůř, motorické učení neprobíhá lineárně - jinými slovy, nepočítejte s tím, že se při učení budete neustále postupně zlepšovat. Tak to totiž nefunguje. Vždycky, když budete mít pocit, že teď je to ono a už vám to jde, pokrok se přinejlepším zastaví, nebo dokonce budete mít pocit, že se zhoršujete. To je v psychologii dobře známý jev, pojmenovaný jako fáze plató. Je potřeba si uvědomit, že k tomu, abyste se třeba i jen o kousíček viditelně zlepšili, většinou nestačí zlepšit jednu věc. Ježdění je komplexní činnost celého těla a pokud zlepšíme jen jeden detail, nemusí se změnit vůbec nic, nebo dokonce můžeme narazit na nový problém. Představte si, že se učíte koně správně ohnout na kruhu. Trenér říká, že musíte koně ohýbat vnitřní holení. Vám se podaří vnitřní holeň uklidnit a správně použít. Co udělá kůň? Správně, odkráčí ustupováním na holeň pryč, protože vám se sice podařilo správně použít vnitřní holeň, ale ještě si ho neumíte zarámovat vnější otěží. A takhle je to se vším. :-) Někde něco zlepšíte a v tu chvíli se naplno projeví, kde jinde vás tlačí bota.

Otázkou potom je, jak člověk vlastně pozná, že už něco umí. Známý citát z Básníků: „Chytrej to nepozná nikdy a blbci je to jedno," naštěstí tak docela neplatí. Psychologové mají několik kritérií. Je to: včasnost, přesnost a rychlost provedení, malá chybovost, ekonomičnost, automatizovanost, pomalejší zapomínání. Jinými slovy, až budete (jako já) propadat depresi, že pořád nic neumíte, uvědomte si, že:
a) vaše pomůcky jsou přesnější a rychlejší než dřív
b) dáváte je dřív, než se kůň rozhodne dělat si, co chce, a dokážete koně udržet v daném cviku (tedy včasnost)
c) zdaleka se nenadřete tolik jako dřív, přestože se po vás chce víc
d) jsou věci, které děláte bez přemýšlení

Všechny tyto kategorie se budou zlepšovat, takže nakonec budete jezdit stejně samozřejmě jako dýchat, aniž byste se museli soustředit na to, kdy a proč něco děláte. Ovšem samozřejmě kdykoli se začnete učit něco nového, automatika je pryč a znovu se budete muset soustředit na každou věc, nebudete stíhat, budete tápat a vykonávat spoustu zbytečných pohybů.

Jaké chyby nejčastěji děláme

Když už věnujeme čas, energii a samozřejmě i spoustu peněz tomu, abychom se zlepšovali, logicky je dobré snažit se učit efektivně a bez zbytečných chyb. Které jsou ty nejčastější? Myslím, že jednoznačně vede nedůvěra k autoritám a pionýrství slepých uliček. Patří k české mentalitě, že jsme nedůvěřiví, neradi chodíme s kůží na trh a velmi těžce snášíme kritiku. Proto raději vyzkoušíme všechny možné jiné způsoby, než bychom se obrátili na někoho zkušenějšího a nechali si poradit. To nejvíce brzdí posun vpřed, protože nejenže objevujeme dávno objevené, ale zároveň nemáme dobrou zpětnou vazbu. Tak se může stát, že se půl roku hmoždíme s odstraněním nějakého problému a stále bezúspěšně a potom se na nás podívá někdo zkušený a během deseti minut ho vyřeší. K výběru správného trenéra se ještě vrátíme později, ale je to skutečně velmi zásadní věc.

Další častá chyba, související s tou první, je řešení problémů koně a nesoustředění se na sebe. Ideální koně nejsou, vždy je co řešit a je těžké se od toho oprostit (i pro mnoho trenérů), ale dokud není alespoň zhruba korektní jezdec, není možné řešit koně. Je nezbytně nutné moci se pravidelně srovnávat, ať již na lonži nebo na dobře fungujícím koni. V tomto směru bych nezatracovala ani vyvázání koně, které jezdce zbaví nutnosti řešit koně a dovolí mu zaměřit se na sebe.

Kromě těchto dobře známých chyb (které tudíž netřeba více rozebírat) je mnoho chyb pramenících z neznalosti zákonitostí a možností učení a paměti. Pokud si chceme něco osvojit, nejprve se s tím musíme seznámit, pochopit to a vštípit si to do paměti. Je ale spousta možností, jak toto nejsnáze provést a protože se v tomto lišíme, u každého funguje něco jiného. Někdo nejlépe chápe věci na základě verbálního vysvětlování, jiný je potřebuje spíš vidět. Někdo automaticky dělá, co trenér říká, jiný vše potřebuje nejdřív dobře pochopit, další se učí nejlépe, pokud TO cítí. To je třeba při tréninku zohlednit.

Trenér nemusí být jen od toho, aby pouze vysvětloval a opravoval, on může věci předvést. Často požadavek slovy nelze tak přesně popsat a stačí chvíle, kdy vám jej ukáže, vy se díváte a najednou je vám to jasné. A ještě lepší je TO cítit - nechte trenéra nebo někoho zkušeného, ať vám na koně sedne - když si potom na rozpohybovaného a uvolněného koně sednete po něm, pocit, který budete mít, vydá na tisíc slov. Najednou budete přesně vědět, co chcete a jak to má být.

Pokud něco pochopíme a podaří se nám to provést, následuje fáze procvičování a „pilování" - bez té to nejde. Při ní novou dovednost zdokonalujeme a fixujeme si ji do paměti. Zanedbání procvičování je velmi častou chybou, která vede k tomu, že se novou věc pořádně nenaučíme a velmi rychle ji zapomeneme. Čím méně něco umíme, tím rychleji to zapomeneme a naopak, čím lépe je dovednost osvojená, tím hůře se odstraňuje (což platí samozřejmě i pro zlozvyky). Není příliš efektivní, pokud absolvujeme drezurní lekci nebo soustředění a potom se týden nedostaneme k tomu, abychom si nové poznatky zopakovali a upevnili. Je dost možné, že je potom budeme objevovat znovu. Je mnohem lepší i den po tréninku vzít koně na chvíli na jízdárnu (třeba po opohybování v terénu) a nové věci si rychle zopakovat a procvičit.

Aby bylo učení efektivní, musí fungovat systém autokontroly. Zpočátku necítíme, kdy jednáme dobře a kdy špatně, od toho máme trenéra, aby nám poskytl zpětnou vazbu, ale pokud bychom se spolehli pouze na trenéra, nikdy bychom se nedostali jezdecky dál než do fáze „narovnej se.... netahej rukama zpátky... povol kolena." My sami musíme převzít zodpovědnost za svůj jezdecký pokrok, soustředit se na své tělo a chyby a kontrolovat se. Nejvíce v době, kdy netrénujeme, tedy třeba na vyjížďkách, kde na toto soustředění máme čas.

Mnoho jezdců, kteří se považují za „ztracené případy" nebo naopak své trenéry mají za neschopné, nepřijalo zodpovědnost za své chyby a sami průběžně nepracují na jejich odstranění.

Efektivitu učení ovlivňují i další vnitřní charakteristiky (motivace, naše předchozí zkušenosti, osobnostní a temperamentové vlastnosti) a vnější vlivy (pravidelnost a rozložení tréninku, osobnost trenéra, emoční atmosféra a vliv okolí), ty zde ale již podrobněji nebudu rozebírat, protože jsou poměrně jasné.

Několik dalších námětů ke zlepšení

Protože mi už dávno minula třicítka, času tedy moc nezbývá a chci se dostat co nejdále, zajímám se o každý tip, jak se učit co nejlépe. A protože nejsem lakomá, podělím se. :-)
Zásadní je motivace - motiv „chci umět jezdit" je poměrně vágní, aby člověk vydržel motivovaný, musí jej konkretizovat a klást si trochu hmatatelnější a krátkodobější cíle. O umění kladení přiměřených cílů jsme již mluvili v souvislosti se sebejistotou a je to tu zas. Velice pomáhá najít si jezdecký vzor. Jak ten absolutní, tak vzor na úrovni, na kterou se chci bezprostředně dostat. Na youtube je spousta videí a pro náročnější jsou k zakoupení videa takových vzorů, jako např. Arthur Kottas-Heldenberg, Phillipe Karl nebo Ingrid Klimke.

S tím souvisí také nutnost teoretického vzdělávání. Pokud budete mít věci „nakoukané" a budete je znát teoreticky, na koni se je budete učit snáze. K motivaci přispívá také pravidelné monitorování svého umu, buďto účastí na závodech nebo pravidelným pořizováním záznamů - pokud pracujete dobře, jistě vás pohled na pokroky za poslední rok nebo dva potěší a namotivuje. Pokud ne, při porovnání záznamů nejlépe pochopíte, že je čas něco změnit.

Uvolněte se prosím. Pokud zjistíte, že se dřete a jste ztuhlí, děláte něco špatně. Samozřejmě že při učení novým věcem se budete dřít a tuhnout opakovaně, ale to by vždy mělo být signálem zabrzdit a zhluboka vydechnout. Vaše tělo se nebude učit, když budete dřít. Oddělení učení se dovednosti (jezdeckému „grifu") od fyzického zatížení je sice v praxi někdy obtížné, ale pomůže. Mnoho trenérů učí své svěřence práci na dvou stopách v klusu, aby se vyvarovali kažení kroku a kůň šel lépe dopředu, ale většina jezdců tyhle nové požadavky mnohem lépe pochopí v kroku. Nebojte se zkoušet si věci v kroku a v zastavení a nesnažte se učit se nové věci (zahrnující i samostatné vedení koně), dokud nemáte zvládnuté a zautomatizované ty staré (zahrnující i bezproblémový sed a uvolnění ve všech chodech).

Mým posledním, velmi zanedbávaným tipem je mentální trénink, který zde rozebírat nebudu, protože „tréninku nasucho" věnuji celý příští díl.

Trenér

Budu s dovolením používat pojem „trenér", i když ČJF rozlišuje cvičitele a trenéra a mnoho těch, kteří postávají na jízdárnách, stejně není ani jedno z toho. Jak už jsem napsala výše, úloha trenéra není jen v tom, aby vysvětloval a dával zpětnou vazbu. Musí v první řadě umět svého žáka dobře ohodnotit a kromě nalezení jeho slabin najít jejich příčiny a způsob, jak je odstranit. Měl by svému svěřenci umět poskytnout psychickou podporu, když je to potřeba - a také mu nalít čistého vína a možná ho i trochu „zdeptat", je-li to potřeba. Přesněji řečeno, potřebuje-li to žák, ne trenérovo sebevědomí. I když atmosféru při tréninku ovlivňují všichni zúčastnění a spousta dalších vlivů, je to trenér, který by měl být schopný ji primárně ovlivňovat a nastolit buďto více pohody nebo naopak trochu kompetice.

Dobrý trenér kromě nezbytné perfektní znalosti toho, co učí (což bohužel také leckdy není samozřejmostí), profesionálního přístupu a dokonalého „oka" je empatický, takže dokáže pracovat s náladou a podvědomím svého svěřence, dokáže ho motivovat, ví, jak dávkovat nové požadavky (takže vás příliš často nedostává do situací, které nezvládáte) a především, zná sto a jeden způsob, jak své svěřence (chlupaté i nechlupaté) dostat tam, kam je zapotřebí. Pro mě v tomto směru byla obrovskou zkušeností lekce u jednoho z nejlepších trenérů, Arthura Kottase-Heldenberga a způsob, jakým odstranil můj letitý zlozvyk jezdit se sklopenou hlavou a nedívat se, kam jedu (což je při drezurní úloze velmi nepraktické). Aniž mě kdy předtím viděl, stačil rychlý pohled - a pak mě nechal půl hodiny pracovat na malých kruzích a střední čáře, převážně ve cvalu. Vůbec mi to nešlo a popravdě řečeno jsem v tu chvíli nechápala logiku, proč mě tak honí. Komplikoval mi život tím, že si stoupal tak, že hrozilo, že když se netrefím správně, přejedu ho a mně nezbylo, než se podívat, kde stojí. :-) Pak mi to došlo. Tolik trenérů se mě mnoho let snažilo přesvědčit, abych se dívala, kam jedu, ale teprve tahle poměrně tvrdá lekce mi ukázala, že bez toho zkrátka nelze správně projet nic. A to bez dlouhého vysvětlování. Od té doby jsem to nezapomněla.

Najít dobrého trenéra...

...není jednoduché a je to natolik individuální záležitost, že v ní nelze příliš radit. Je otázkou, nakolik důležité jsou reference a vlastní výkonnost trenéra. Je jasné, že člověk, který chce sportovat, rád upřednostní toho, kdo má vlastní sportovní výkonnost a dobré reference od svých klientů. Ne vždy je to ale záruka, že si s daným trenérem jezdec sedne. Dobrý profesionál by se měl umět na svého svěřence „naladit" tak, aby vzájemná spolupráce nesla ovoce, stává se však, že si dvojice trenér - jezdec nesedne, i když kvality trenéra jsou nesporné. Osobně zastávám názor, že to je velmi důležité hledisko a je nutné ho respektovat. Raději spolupracovat s méně známým trenérem, než riskovat vzájemné názorové neshody a nedůvěru. Důvěra v trenéra je v jezdeckém sportu alfou omegou, jezdec si musí být jistý, že trenér nebude přeceňovat síly a schopnosti koně a jezdce a povede jejich výcvik systematicky a logicky. Poznala jsem trenérku, která prakticky neměla svou vlastní sportovní výkonnost, a přesto dokázala trénovat svou svěřenkyni až na úroveň republiky. A naopak nejednoho fenomenálního jezdce, který mohl být vynikajícím trenérem, neměl však dar předávat dál své zkušenosti a znalosti. Jezdci nezbývá než hledat, ptát se na reference a zkoušet spolupráci s jednotlivými trenéry.

Prvním hlediskem výběru by vždy mělo být, zda trenér ví, co dělá a jak se chová ke svým čtyřnohým svěřencům. Potom je dobré zhlédnout jeho tréninkovou hodinu, zda má hlavu a patu, zda je pro mě atmosféra v hodině vyhovující (zde je ale potřeba vzít v úvahu, že dobrý profesionál je u laxního svěřence ráznější, naopak u vznětlivějšího působí uklidňujícím dojmem) a zda způsob, jakým podává informace, je pro mě srozumitelný a vyhovuje mi. Neměl by být problém se po hodině zeptat, proč se dělalo to, co se dělalo a případně co dělat, pokud by to nezabralo - to ukáže, nakolik trenér dokáže nacházet nové cesty. Pokud toto vypadá dobře, zaplaťte si hodinu a zkuste to. Když budete mít štěstí, budete nadšení už z první hodiny. Ale pokud nebudete, nevzdávejte to (za předpokladu, že nemáte pocit, že vám trenér kazí koně a nemáte neslučitelně odlišné názory). Když tak rekapituluji své zkušenosti se všemi svými trenéry, myslím, že nadšená z první hodiny jsem odcházela možná jednou, jinak byly pocity vždy rozporné, někdy i lehce negativní. To je asi normální. Vzájemné poznávání, nový přístup, nové věci, upozorňování na nové chyby, soustředění se na to, co se mi trenér snaží říci, to všechno člověka rozhazuje, znejisťuje a brání mu koncentrovat se na koně. Až druhá nebo třetí hodina ukáže, zda bude spolupráce úspěšná, takže nedělejte ukvapené závěry a neměňte trenéry příliš zbrkle.

Bylo by také nefér předpokládat, že každá hodina s dobrým trenérem bude dobrá, tak to samozřejmě není. Z nevydařených hodin často plyne největší poučení, pokud se ovšem člověk neutápí v negativních pocitech a je schopný učit se z neúspěchu. Příliš častá změna trenéra není ideální cesta - je samozřejmě dobře, pokud vás, třeba na soustředění, vidí někdo jiný. Dá vám nové tipy a někdy stačí, aby řekl jinými slovy, co slýcháte od svého trenéra opakovaně a najednou vám to dojde, ale nenahradí to pravidelnou dlouhodobou práci s trenérem, který vás oba zná a svůj přístup přizpůsobuje dlouhodobým cílům, na kterých pracuje. Na druhou stranu, každá jezdecká dvojice se vyvíjí a může nastat situace, kdy trenér svému svěřenci nedokáže již více předat. Pak nemá smysl se trápit a vyčítat si, nastal totiž čas vyhledat nového učitele, který povede jezdeckou dvojici dál.