O drezúře s Michalem Košťálem

12. 11. 2018 Gabriela Rotová Autor fotek: Archiv Michala Košťála

Michal Košťál... zlatý a bronzový na Mistrovství Evropy v roce 2016 a 2017 (MCI, Torino - Itálie, Paříž - Francie) s koněm Fidalgo, zlatý a bronzový v rakouském Golden Rose Tour a na Bundeschampionátu (kategorie sedmiletí a starší koně) s koněm Theo. V letošním roce jedenáctý v Poháru jezdectví, a to přestože ho na českých drezúrních obdélnících není lehko potkat.

Michale, už poměrně dlouho o tobě není moc slyšet. Takže co kdybychom začali tím, že bys prozradil, jak, kde a s kým se zrodila tvá vášeň pro drezúru?

Ke koním mě to táhlo již od malička… V 15 letech jsem si udělal jezdeckou licenci jako student střední zemědělské školy v Táboře. Současně také licenci dostihovou. Začínal jsem s parkurovým ježděním, kterému jsem se věnoval do svých osmnácti let. V sedmnácti jsem dostal k narozeninám od rodičů svého prvního koně. Byla to čtyřletá klisna Marion, kterou jsem si sám obsedal. S ní jsem z počátku skákal, do stupně L, ale jelikož to nebyla úplně její parketa, přešli jsme spolu ke drezúře. A tuto disciplínu jsem už nikdy neopustil. Hned od začátku jsem se zamiloval do drezurní práce. To, že člověk musí mnohem více svému koni naslouchat, přemýšlet nad každým krokem, mě nadchlo. Snažit se pochopit jednotlivé konsekvence, co čemu předchází, co je důležité pro další postup k vyššímu stupni výcviku…Sledovat vývoj konkrétního koně, nejen ten fyzický, ale především ten mentální. To, jak se z "divokého" koně pomalu stává váš kamarád, partner pro celý život… Ne jen jezdit od skoku ke skoku či honit koně po dostihové dráze…

Jsi relativně blízko vrcholu současné sportovní drezúrní pyramidy. Vidíš z této výšiny v soudobém ježdění nějaké problémy?

Hovořit o tom, zda je současná sportovní drezura na dobré cestě, je velice komplikované. Na tento typ otázek přinese odpověď obvykle až čas. Ten jasně ukáže, zda jsme šli po správné cestě, či nikoliv. Neoddiskutovatelným faktem ale je, že díky moderním technologiím, světu internetu, sociálním sítím a chytrým telefonům jsou teď jezdci a jejich koně pod takovým drobnohledem jako nikdy předtím. Někoho natočit a dát na internet je velice jednoduché, je to otázka několika vteřin. Nemohu tedy říci, zda jde sportovní drezúra správnou cestou, ale mohu říci, že se stále více a více dbá na welfare koní. A to je to nejdůležitější! Kůň by neměl být jen strojem pro vyhrávání soutěží, měl by být zvířetem, které má a bude mít šťastný a spokojený život!

Dnes se často mluví o harmonii koně a jezdce, nenásilí, lehkosti... proč si myslíš, že soulad jezdce a koně dnes lidé přestali hledat v klasické drezúře, která by právě o tom všem měla být především? Stala se někde chyba?

Nemyslím si, že by se jednalo o chybu. O harmonii mezi jezdcem a jeho koněm se hovořilo vždy. A asi vždy se o ní hovořit bude. Problém vidím v tom, že jen málo kdo si vybere jezdectví jako svoji profesi či ke koním profesionálně přistupuje. Díky tomu, že stále stoupá ekonomika, je pro více a více lidí snažší a dostupnější koně vlastnit. V pozici majitele lidé často rychle získají dojem, že koním rozumí. Jestliže vlastním koně, chci s ním chci jezdit, závodit a vyhrávat… Pokud možno hned. Což bohužel klasická drezúra nenabízí. Cílem klasické drezúry není ježdění po závodech, ale snaha pochopit etologii, fyziologii, psychologii koní a tyto principy následně využívat ve výcviku. To vše je ale běh na velmi dlouhou trať, na který má jen málokdo náladu a čas. Proto tak často vidíme dvojice, které našemu oku nelahodí. Tento typ jezdců zkrátka více touží po úspěchu, než po porozumění se svým vlastním koněm…

Jak se díváš na dnes tolik populární akademické ježdění? Máš dojem, že existuje nějaký zásadní rozdíl mezi přístupem akademiků a klasickou drezúrou?

Akademické ježdění... Tento pojem lze v podstatě označit za nový termínus technicus. Já jsem ale k tomuto směru v jezdectví poměrně skeptický. Spojuje z valné většiny lidi, kteří se lépe či hůře pokoušeli o sportovní drezúrní ježdění, ale žádných velkých výsledků nedosáhli. Tváří se, že mají rozum opravdových mistrů klasické drezúry, aniž by se to ale jakkoliv potkávalo s realitou … A tak přicházejí s novými a novými nápady, které sice většinou vůbec nefungují, ale erudovaně znějí a skvěle se prodávají. Veškerý svůj um opírají převážně o kritiku sportovní drezury. Přiloží pár starých fotografií zarolovaných koní a rázem se nám z nýmanda stane odborník za slovo vzatý…

Proč jen mizivé procento jezdců dokáže opustit úroveň L a dostane se dál? Kde se nejčastěji rodí chyby? Co je nezbytně potřeba pro úspěch?

Myslím si, že celkově je u nás situace stále lepší a lepší. Doba, kdy se sešlo pět dvojic na úrovni S, už je dávno pryč… Drezúra ale není individuální sport. A není to jen o jezdci a jeho koni. Nejdůležitější je trenér! Problémem českého jezdectví je, že ti, co by nás měli učit, nás učit nemohou… Sami nebyli dobře vzděláváni. Po 2. světové válce, která už tak sama o sobě jezdectvím velmi otřásla, přišlo 40 let komunismu. Hranice se zavřely, chovy koní byly zničeny a u ježdění zůstalo jen pár skutečných nadšenců a milovníků. V důsledku toho má Česká republika stále akutní nedostatek kvalitních trenérů. Když se podíváte na věk jezdců pohybujících se na úrovni GP v České republice, zjistíte, že jsou ve věkovém rozmezí třicet až čtyřicet let. A všichni hledají cestu a učí se. Kategorie jezdců padesátiletých a starších nás jezdectví bohužel učit nemůže. Sama se neměla kde učit, nemohla…

Jezdil jsi a jezdíš skutečně pestrou škálu koní a nebál ses sedlat ani chladnokrevníka...

To je pravda, kromě koní s opravdu drezúrním původem jsem jezdil i mnoho koní jiných plemen. Včetně fríských koní a chladnokrevného norického valacha Nemo, s kterým jsem od úrovně Z došel až do GP. Nemo svého času patřil mezi 5 nejlepších koní České republiky. Já však vzpomínám na každého koně ve svém životě rovným dílem. Všechny jsem miloval, pamatuji si jejich jména, a to že jich bylo více než sto. Každý z nich mi něco dal, každý mi nabídl to nejúžasnější, co nabídnout mohl – dovolil mi jezdit na svém hřbetě. Žádného z nich nepreferuji, s každým mě bavilo a baví pracovat…

Již několik let působíš v Rakousku. Byl to cíl, nebo tě sem zavála náhoda?

V Rakousku žiji už třetím rokem a zavála mě sem náhoda. :) Českou republiku miluji a nikdy jsem o tom, že odejdu, neuvažoval. Jenže... psal se rok 2015, který byl nejhorším rokem v mém životě. Dá se říci, že všechno, co jen mohlo, se úplně zkazilo. K tomu jsem přišel i o svého nejlepšího koně, který uhynul na koliku. Byl jsem ze všech těch negativních událostí tak nešťastný, že jsem uvažoval o tom, že s ježděním skončím úplně. Na podzim se ale karta obrátila. Hledal jsem tehdy koně do GP pro jednu svoji klientku. A našim kritériím odpovídal jeden kůň, který byl ustájen v Rakousku. Jeli jsme se na něj tedy podívat. Když jsem koně zkoušel a zjišťoval, jaký je na ježdění, sledovali mě majitelé stáje. Ve chvíli, kdy jsem dojezdil, přišli za mnou a požádali mě, abych pro ně pracoval. Nabídli mi koně do sportu, přislíbili trenéry i zajištění veškerého sponzorství. Nabídka, která se neodmítá. A tak jsem se v lednu 2016 stěhoval do Rakouska a začal tak svůj "druhý život". Znovu od začátku, úplně od nuly. Jen pro zajímavost, tím koněm, který mi byl nabídnut, byl Theo. Thea jsem pak jezdil a závodil jsem s ním. Po mém příchodu do stáje přestal být na prodej. K němu jsem dostal dalších pět Grand Prix koní a šest mladých koní do nižších soutěží. Dohromady s mým Jackem jsem ve výsledku jezdil třináct koní každý den…

Máš pocit, že jezdectví v Rakousku je jinde, nebo jsi žádné rozdíly nezaznamenal? Jak se ti žije za hranicemi?

Rozdíly jsem zaznamenal. :) Jezdectví tu má úplně jinou tradici, což ovšem vychází z toho, že tady zkrátka nebylo oněch čtyřicet let komunismu. Tady je samozřejmé, že když jste dobří, máte dveře otevřené dokořán a přicházejí za vámi sponzoři, ať pro ně jezdíte jejich koně. To je bohužel v ČR stále jen sen z budoucnosti. Hranice v podstatě nevnímám. Rakousko s námi sousedí a tak jezdím domů přibližně každé dva měsíce. Přijíždějí za mnou kamarádi i klienti na trénink. Ve výcviku mám i několik koní českých majitelů…

Sny a cíle?

Moje sny a cíle? Jeden si právě plním… Po třech letech tady jsem se natolik vypracoval, že jsem si letos v říjnu pořídil vlastní stáj s halou, jízdárnou a pastvinami. Vše teď prochází kompletní rekonstrukcí, takže už rozumím elektrice, rozvodům vody, stavbě boxů, pokládání povrchů, výrobě lambrín a tak podobně. Jsem teď tak trochu brouk Pytlík, práce všeho druhu… No a z tohoto důvodu vás zvu na návštěvu do pohádkové krajiny Korutan, ke křišťálově průzračnému jezeru obklopenému horami! :)

Podobné články
Foto od výborné fotografky a kamarádky Barbory Chlebové, která vždy dokáže zachytit ty nejkrásnější momentky

Cesta k úspěchu jako příběh z pohádky? Životní kůň Barbory Zourkové je český teplokrevník Fénix. V loňském roce se tento krásný ryzák umístil na 23.…

Miguel Tavora v článku The Horse Magazine radí, jak se dopracovat ke shromáždění pomocí stranové práce.