O drezuře, inspiraci a životě na jižní polokouli s Terezou Husákovou

24. 07. 2020 10:00

Obrázky: 17

Autor: Gabriela Rotová Foto: Archiv Terezy Husákové Rubrika: Kdo je kdo Počet přečtení: 934 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

S Terezou Husákovou jsme si již před pár lety povídali o jejím venkovním chovu a tentokrát se jí vyptáme na její úspěchy v sedle a metody práce s koňmi. Je majitelkou jezdeckého centra Piaffe Equestrian Services v Louth Park, nedaleko druhého největšího města Nového Jižního Walesu, Newcastlu, a věnuje se drezurnímu ježdění až do úrovně GP. Jak se žije na jižní polokouli? Jak se u protinožců trénuje a sportuje? A je v Austrálii přece jen něco „vzhůru nohama“?

Terezo, drezura je pro tebe disciplínou „číslo jedna“... Proč vyhrála právě ona?

K ježdění jsem se dostala už jako dítě, vyžadonila jsem si na rodičích lekce na ponících, později jsem se stala členkou JK Uhříněves. Drezuře jsem se ale více přiblížila až v rámci výměnného pobytu v Německu. Studentka, u které jsem bydlela, jezdila pony drezuru na vcelku slušné úrovni. Staly jsme se dobrými kamarádkami a díky ní jsem se dostala do pár stájí, kde jsem měla možnost jezdit školní koně a učit se cviky do GP. Později jsem začala pomáhat s přípravou a obsedáním, pak přišlo ježdění soutěžních koní a příprava mladých koní. A nějak mě to nadchlo... od té doby se v drezuře soustavně vzdělávám a každý den nacházím nové a nové věci.

Prošla jsem si hodně fází, dostala se k různým školám. Byla jsem se podívat u Anji Beran, u rodiny Klimke, byla jsem na kurzu Légèreté, pak jsem brala lekce a pokračovala s instruktorkou. Anja Beran je asi momentálně spolu s Nunem Olivierou největší inspirací pro moji každodenní práci.

Nemyslím si, že člověk, který se živí drezurou, by měl získat pocit, že se nemusí dále vzdělávat. Myslím si, že každým dnem se člověk v sedle něco učí. Opravdu každý den najdu nějakou novou věc související s drezurními cviky, biomechanikou. Dnes mám jiný pocit, než jaký jsem měla včera, to si musím v hlavě roztřídit a zjistit, jestli mi to dává nějaký smysl v celkovém výcvikovém schématu. Metodiku ve výcviku mám, ale každý kůň je trochu jiný, a proto se to vše musí adaptovat na míru každého koně. Co se ale nedá nikdy přeskočit, je relaxace a rytmus (myslím, že v čestině se tomu říká takt), to je naprostý základ.

Pokud se drezura dělá dobře, tak může koně gymnastikovat do podoby jedinečného atleta, když špatně, může ho zmrzačit nadobro. Já se tedy snažím alespoň nevadit. Jezdím a vzdělávám se přes klasickou drezuru, dnes je již dostatek zdrojů, z kterých je možné čerpat správné informace. Bohužel, najdete i informace špatné, člověk se tím vším musí nějak prohrabat a to dobré najít. 

Máš ráda všechny koně rovným dílem? Máš ve stáji srdcové eso“? 

Mám ráda všechny koně, s kterými pracuji, ale srdcový kůň je můj Ramses, kterého jsme koupili jako hříbátko společně s jeho matkou. Ramsese jsem si vypiplala od hříběte, obsedla ho a teď s ním závodím. Aktuálně je pětiletý. Je po Riverside z matky po Lubeck/Rocadero. Kvalifikoval se v 4letých a 5letých na Future Development Squad. Future Development Squad je pro talentované mladé koně, kteří mají předpoklady pro výběr na olympiádu. Annabella, jeho máma, je také moje srdcové zvíře, je to taková alma mater, dává krásná, korektní hříbátka, je nenáročná a přitom tak strašně důležitá pro můj chov.

A pak ještě můj školní kůň Finn. To je takový učitel! Hlavně pro „borce“, co mi přijdou na hodinu a řeknou, že jezdili soutěže na té a té úrovni. Pak zkusí „zakvedlat“ otěží a Finn nic. Neudělá nic. Počká si, až ho člověk jezdí správně, pak spolupracuje.

Jinak druhou mojí „stájovou jedničkou“ je Goose (Cloud Nine), který je po Weltmeyer/Carbine. Goose mám od jeho pěti let v základním výcviku. Momentálně je na úrovni Inter A a zkusím s ním za pár měsíců GP.

V tréninku mám také velice šikovného osmiletého velšského poníka. Dostala jsem ho tréninku, protože „vymetal“ s dětmi, ale ukázalo se, že je velmi talentovaný. Jmenuje se Chateau Gay Gareth a je po Imperial Amadeus z matky Chateau Gay Gwylade, o víkendu půjde PSG (St. Georges). Trochu se bojím, aby mě nelynčovali. :) On je malý, váhově jsem sice ok, ale vypadám na něm velká.

 

A jak by tedy podle tebe mělo vypadat dobré ježdění, dobrá drezura? Co by nemělo chybět a naopak přebývat? 

Dobrá drezura je hezká na pohled, je plynulá a bez nervozity. Často vidím na kolbištích jezdce s hodně kulatými a hodně hlubokými koňmi, kteří mají zadní nohy „za sebou“. Myslím, že hlavní problém je ve vzdělávání jezdců. Protože pocházíme z opic, máme potřebu pořád a pořád dělat něco s rukama a tak to holt chudák hlava koně odnese. Dalším problémem je vzdělávání mladých koní. Strašně málo vidím mladé koně, kteří se učí natáhnout do kontaktu. Nejprve dopředu s otevřeným rámcem a pak – za pomoci laterální práce – do laterálního rámce, kdy se kůň natahuje k vnější otěži, a až nakonec podélný rámec, kdy má kůň „oblouk“ v krku, ale ne dolů, zlomený ve třetím obratli. Více vidím koně, kteří utíkají s velice pevným a kulatým kontaktem. Vypadá to sice velkolepě, ale je to nesprávné. Pokud čtyřletý kůň mává nohama, tak se do toho prostě musel najezdit. Je samozřejmě pár výjimek. Jsou koně, kteří se velice kadentně pohybují od narození. Ale těch jsem potkala velice málo.

Co tedy považuješ za největší problém?

Ubližování koním z nevědomosti. Skoro každý je v tomto slova smyslu viníkem. Dostupnost koní je velká, koně má každý druhý, aniž by o tom něco věděl. Myslím si, že na vlastnictví koně by člověk měl skládat zkoušky. A to je asi všude na světě stejné...

Takže o čem by jezdci měli více přemýšlet, pokud nechtějí být nevědomými viníky?

Určitě více o biomechanice svého koně, měli by se vzdělávat u mistrů klasické drezury, učit se, jak s koněm korektně zacházet, jak trénovat mladého koně až do GP. Nebát se dělat chyby a upřímně uznat, že se člověk musí pořád vzdělávat. Hlavně nemachrovat! Ego je zabiják.

Když už jsme nakously význam vzdělávání. Kdo byli tvoji učitelé, tvoje vzory?

Velmi mi pomohl Miguel Tavora, se kterým jsem po určitý čas spolupracovala. Úplně změnil můj pohled na drezuru. Před tím jsem jezdila víc německy – noha do vydržující ruky. Dnes je to jinak. Postupuji tréninkem po tréninkové pyramidě, ale s tím rozdílem, že laterální práci se moji koně učí na dlouhé otěži už při obsedání. Nejdříve se kůň učí na ohlávce, pak na obnosku, aby se natáhl k otěži dopředu a dolů. Pak se učí laterální flexi pro případ, kdy se něco stane. Kůň se pak dá lehce zastavit „one rein stop“. Toto se učí jen v zastavení (v pohybu se krk flexovat nikdy nesmí, kůň se pak neunese, vypadává z rovnováhy – to je zásadní rozdíl mezi obsedáním pro westernové ježdění). Poté se učí ustupovat od tlaku – ustupování na holeň ze země, ustupování (obrat) kolem předku, zádi jen na ohlávce a obnosku. Obnosek se pak dá na dvě lonže a to samé se opakuje na dvou lonžích, kde začneme s úvodem práce na dovnitř plec/záď. Je to celé velice pomalé, ale velmi to později pomůže v další práci pod sedlem. Koně už jsou tak nějak „napohybovaní“, chápou ustupování od tlaku, chápou, k čemu je udidlo a hystericky do něj nekousají atd...

Velkou a věčnou inspirací je pro mě Nuno Oliviera, ovlivňuje moji každenní práci, mám hodně knih a také instruktáž  Heatha Ryana, který s Nunem pracoval. Spolupracuji také s Rozzie Ryan. Rozzie mi pomáhá trochu se modernizovat, abych také získala nějaká procenta. Přesto ale pořád klade velký důraz na lehkost a sebenesení. Heath Ryan byl studentem Nuna, takže s ním dělám hodně práce ze země – piaffu, pomáhá mi ze země s piruetami. Občas se zajedu podívat na kliniku – Manolo Mendez etc. Manolo mě zajímá především z hlediska práce ze země, práce na dvou lonžích. Také oceňuji jeho všestranný pohled na vzdělávání mladého koně, prioritou je spokojený, uvolněný mladý kůň, který má chuť se vzdělávat. Pokud bude mít kliniku v České republice, rozhodně bych doporučila jít se podívat.

Takže opět platí – dobrý učitel je nenahraditelný...

Oči na zemi jsou to nejdůležitější, člověk prostě korektně sedět sám od sebe nebude. Vidím to na sobě, jak se po odježdění několika koní začnu hrbit. Mám lekce se svými koňmi dvakrát do měsíce a moji pupils mají dovoleno na mě občas zavolat, když se hrbím moc.

V tréninku převažuje drezura, nebo je příprava tvých koní všestrannější?

Pro mě osobně je drezurní příprava číslo jedna, ale trénink je samozřejmě více všestranný. Koně mají drezurní práci maximálně třikrát v týdnu, zbytek jsou nějaké kavalety a malé skoky anebo se jdou protáhnout ven. Máme na pozemku dobytek a i ten občas využíváme při práci s koňmi. Je to zpestření.

Jak se ti vůbec daří vše úspěšně financovat? Je o tvoje služby zájem?

Drezurní sport na profesionální úrovni se nedá dělat pro peníze. Uživí mě to, ale barák si za to nekoupím. Ano, klientelu mám velkou a mám pořád plno, takže si nestěžuji. Občas se najde klient, který chce všechno už včera, ale s takovými se nevídáme dlouho a odcházejí sami od sebe. Zájem je i o můj odchov, snažím se chovat pro sport, ale ne lehkonohé žížaly, chci silné koně, kteří jsou pořád elegantní. A hlavně chovám na povahu, dělám drezuru pro radost, ne jako adrenalinový sport.

Drezura je tady v Austrálii sport nevýdělečný, tudíž nezajímavý pro sponzory. Získat sponzora je skoro nemožné, občas dostaneme nějakou slevu, když ukážeme logo na podsedlovce atd. Na stranu druhou se mi líbí kvalita závodů, máme vcelku dobré rozhodčí, dobré povrchy.

A návštěvnost drezurních závodů?

Teď je momentálně dosti žhavá otázka, co bude s EA (Australská jezdecká federace), protože je voluntary administration. A jaký je zájem o drezury ze strany australských diváků? Na velké závody jako CDI se chodí lidé dívat a je vyprodáno, ale na malé soutěže nic moc, spíše rodiny soutěžících a partneři, kteří byli dovlečeni násilím...:)

Mimochodem – jsi v kontaktu s českou drezurní scénou?

Vůbec nejsem, jsem ostuda. Nikdy jsem v ČR drezuru závodně nejezdila, tak o ní opravdu nic nevím.

Jak se ti v Austrálii žije? Jsou Australané jiní než Evropané? Je něco, s čím ses obtížně vyrovnávala? 

Život je tady trochu jiný než v ČR nebo Rakousku. Sice tu nemáme sníh a silné mrazy, ale počasí je tu proměnlivé a dost extrémní. Hodně se tomu tady přizpůsobuje management koní a celkově i jezdecká sezóna. Z pohledu chovatele mě tady zaskočily rozdílné zvyky v krmení. Používá se tu například vlčí bob nebo copra, což je sušená kokosová dřeň. To v ČR vůbec nebylo a ve velkém množství se krmí vojtěškové seno. Senem se tu krmí mnohem méně než v ČR. Krmí se především malé hranaté balíky a koně dostávají tvz. Biscuits. Je jich asi deset v balíku.

Lidé jsou tu celkem vstřícní, pomohou, ale občas se v koňském světě setkávám s cowboys, kteří dělají po staru a po svém a občas si s nimi nerozumím. Po Evropě se mi moc nestýská. Chybí mi chleba, který vydrží týden zabalený v utěrce. K dostání je celožitný kvašený chléb, ale protože se dováží mražený a dopéká se až tady, tak prostě nevydrží. Vařím česká jídla, spíše tedy momentálně můj partner, který miluje českou kuchyni a naučil se i jídla, která já sama neumím. Umí třeba výbornou svíčkovou...:) Jedna věc mi ale vadí. Člověk se tady musí všude dopravovat autem, všechno je daleko, jiná doprava je nedostupná. Na závody běžně cestujeme čtyři hodiny.

Říkáš, že počasí je u vás dost extrémní... co je největší problém?

Už jsme si tak nějak na všechno zvykli. Když hodně prší a koně prostě do přístřešku nejdou, tak se v létě dá síťovaná deka místo bavlněné a kůň to přežije. Když prší tři dny v kuse, dáváme nepromokavé deky, v létě hodně lehké... hrozí zapařeniny, je tu vedro a vlhko. V zimě jsou koně přes den v bavlněných dekách a přes noc se jim dá zimní. Tomuhle se lidé v Čechách budou smát – koně u nás nasrsťují, když je teplota kolem 18 °C – plná zimní srst. My koně neholíme, takže dekujeme malou gramáží, ale samozřejmě nejsem blázen, abych nechávala na koni deku přes den, když je dvacet stupňů. Lidé tady ale běžně nechávají zimní deku na koních i ve dvaceti pěti stupních, což je šílené.

Bavlněné deky tu mají koně celoročně, když je hodně velké vedro, dává se bílá síťovka. Pokud deku nedáte, koně se spálí. Mám ryzáka s ponožkami a velkou lysinou a ten je celý zakrytý, nechce chodit do přístřešku a box je pro něj za trest. Léto je tu skutečně drsné, to bych občas vyměnila. Minulý rok byl týden, kdy teplota byla každý den okolo 45 °C, v noci 29–32 °C, opravdu nic moc. Jezdila jsem hodně brzy ráno, pak pozdě večer a taky jsem plánovala pořadí koní – černí, tmaví a mohutní co nejdřív, světlí koně a poníci později. Hned pod studenou vodu a chladit krk, nepodcenit význam přestávky. Každý kůň pracoval kolem dvaceti minut. Odpoledne kolem třetí hodiny, kdy je nejhůř, jsem je sprchovala hadicí – už stáli u brány a čekali.

Takže management koní musí být flexibilní... 

Ano, přizpůsobujeme se počasí prakticky denně. Jak jsem už říkala. V létě pracujeme brzy ráno a později večer. V zimě můžeme trénovat kdykoliv přes den, ale oholení koně chodí v teplejší části dne. Koně samozřejmě lépe snášejí chlad než horko, ale i v zimě dostávají sůl do krmení, doplňky a elektrolyty po těžké práci. Nemáme automatické napáječky, pro každého koně máme 60l kýble, které se napouští z jedné poloviny a v poledne pak dopouštíme studenou vodou. Občas koním mrazíme ovoce do ledové kostky, která se pak dává do nádob. Pokud to jde, sprchujeme a koně dostávají bílé síťovky, které odráží sluneční paprsky. Koně v horku nepřepravujeme, když je to nezbytné, pak brzy ráno. 

Je v Austrálii sucho a požáry stále velké téma? 

My jsme naštěstí v oblasti, kde nejsme přímo ohroženi, ale když byly v létě požáry, tak to bylo děsivé. Hodně závodů se zrušilo, nebylo dost vody. Sucho se promítá hlavně do ceny sena. Před rokem jsme byli schopni koupit malý balík za $ 11 a momentálně tak okolo $ 16–20. V Sydney je běžná cena za balík o hmotnosti 25 kilogramu $ 35. To jen pro představu. Moji koně mají pastvu celoročně, takže když seno nebylo a já musela trochu šetřit, měli stále dostatek objemu. 

Naštěstí mám paddocky natolik velké, že koně nikdy nestáli na úplně vypaseném. Když je sucho, daří se na pastvinách plevelům a to i těm, které jsou pro koně nebezpečné. Když kůň nemá dostatek pastvy, sežere i jedovaté plevele a to může být samozřejmě problém.  Některé velké farmy musely, když bylo extrémní sucho, zavřít, prodat nebo to úplně vzdát. Voda je můj největší strašák, jsme pořád na restrikcích. Koně nemůžu bez omezení mýt, takže je po práci myji houbou a jen před závody mají pořádnou koupel. Voda v nádobách se koním čistí, čistou dostanou až když ji úplně vypijí. Vylévat se nesmí. Když je kůň čuně, tak je problém. Vymyslela jsem proto různé nádoby pro různé zlozvyky a taky jsem vysledovala, co a kdy každý kůň dělá a podle toho umístila nádoby na vodu na strategická místa. Závody se za velkých veder obvykle ruší.

Jak jste se vyrovnali s komplikacemi souvisejícími s pandemií?

Myslím si, že na můj business pandemie závažný dopad neměla. Austrálie je rozlehlá, takže naštěstí ohniska nebyla velká a nešířilo se to tak rychle. Nám instruktorům bylo dovoleno za klienty cestovat, museli jsme ale dodržovat striktní podmínky – desinfekce v autě, nechodit ke klientovi blízko, nejezdit jejich koně. Jezdecké lekce doma na mých školních koních musely být omezeny a musela jsem desinfekcí otírat sedla, otěže, klienti museli jezdit v rukavicích. Paradoxně jsem ale měla více práce – klienti měli více času, pracovali z domova. Závodní koně jsem poslala domů, zůstal mi jen jeden a s ním jsme pokračovali v tréninku. Podpora od státu byla, ale ne pro malé podnikatele.  

Je něco, čeho bys ještě chtěla dosáhnout?

Chtěla bych dosáhnout toho, abych mohla jet GP úlohu na koni, který je klasicky vzdělaný, aniž by to rozhodčí považovali za špatné. Momentálně usilujeme o to, aby se můj Ramses dostal do Future Development Squad, což by samozřejmě pomohlo v budoucnu, zvýšil by se jistě i zájem o naše odchovy. Mám ambice na mezinárodní kariéru se svými koňmi, ale na cestování po světových soutěžích nejsou finance. I když kvalifikace by byly – Ramses se kvalifikoval na World Young Horse Championships. Měla jsem hezkou účast na mezinárodní úrovni na CDI v Sydney, kdy jsme byli hodnoceni v Inter 1 Stephenem Clarkem, kterého si moc jako rozhodčího vážím. Je to člověk na svém místě, velice vzdělaný, má dobré oko a je vždy v hodnocení pozitivní, protože má tu práci zjevně rád.

Vrátíte se „domů“? Jsou i takové plány? :)

Občas polemizujeme o tom, že kdyby se našla v Evropě nabídka, tak bychom to zvážili, ale já jsem v Austrálii spokojená. Jezdíme na dovolenou a to stačí.

 

O venkovním ustájení Tereziných sportovních koní si více přečtěte v článku Toulky po venkovních chovech - Piaffe Equestrian Services, Austrálie

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: