O dětech, mašlích a financích

14. 01. 2019 05:00, Aktualizováno 23. 02. 2019 23:56

Obrázky: 5

Autor: Katka Lipinská Foto: Katka a Martin Lipinských Seriál: Máma v sedle Počet přečtení: 1831 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Dnes kousnu do kyselého jablka. Asi nejhorší z věcí, se kterou se budete muset u závodícího dítka vypořádat, jsou emoce. Že je závodění na emoce bohaté a ne každý na něj má „hlavu“, asi nemusím rozebírat. Situaci komplikuje i fakt, že jezdecký sport není fér, a i o tom dnes bude řeč. Zkrátka, cesta závodním údolím je dost trnitá. Možná vám pomůžou tipy někoho, kdo se tím trním právě prodírá.

Jako je spousta cest, které vedou do Říma, je i spousta důvodů, proč lidé závodí. Jedním z nejčastějších jsou mašle. Začínám jimi, i když si myslím, že pro dospělé tak zásadní nejsou, nebo by alespoň být neměly (máme přeci ten nadhled!), ale pro děti samozřejmě velmi. Dobrý pocit, vyplývající z radosti ze souhry a partnerství se svým koněm v obtížných podmínkách, ze zdolání dalšího stupínku na stupnici výkonnosti, z překonání sama sebe, zkrátka všechny tyto vnitřní motivátory dítě samo od sebe nemá (čest výjimkám!). Získává je až postupně a je v tom velmi ovlivňováno okolím. Děti ale mají i jiné motivátory, které nám dospělým jsou možná cizí:

Chtějí se potkávat na závodech se svými vrstevníky, zejména pokud doma jezdí sami. Sociální motivaci nepodceňujte, protože ta je v jistém věku asi nejdůležitější.

Chtějí být jako hrdinka jejich oblíbeného filmu nebo knížky. Pokud máte doma takového snílka, modlete se, ať ten film není Ostwind (Vichr) a poblázněné dítko vám o půlnoci tajně neprchne z domova a nepokusí se vlézt do cizí stáje k tomu nejnebezpečnějšímu koni. Nebo podobné filmy cenzurujte rovnou :-) Možná to zní přehnaně a směšně, ale věřte, že když vám v jednu v noci zazvoní telefon a cizí mužský hlas oznámí „Jste maminka XY? Našli jsme vaše dítě...“ do smíchu vám nebude. (Nepřeháním, toto je reálný zážitek!)

Chtějí být slavní a obdivovaní a představují si to jako Hurvínek válku… ale to už tak nějak souvisí s těmi mašlemi.

Chtějí potěšit rodiče. Jestli je něco opravdu nejsilnější, je to tohle. Děti jsou nastavené na to, aby se snažily za každou cenu rodičům vyhovět a zalíbit. A koneckonců nejen děti. Pro většinu lidí je i v dospělosti velmi důležité, co na jejich jednání říkají rodiče, a jsou šťastní, když jsou na ně rodiče pyšní. Že z toho někdy vylézá nepochopitelný paskvil, je u dětí dané jednak tím, že to dělají přiměřeně jejich věku a myšlení, jednak jejich povahovými odlišnostmi od rodičů. (U dospělých by to pak byla kapitola do úplně jiného seriálu :-)). A také tím, že někdy i rodič plave sám v sobě a vědomě si přeje úplně něco jiného, než co podvědomě k dítěti vysílá. Třeba strach z toho, že dítě neuspěje… takže pozor na to, nač myslíte. Mohlo by se vám to splnit.

Doporučujeme: Knižní novinka Fitness pro jezdce.

Ale vraťme se k mašlím. Jak jsem již napsala, pro děti jsou zásadní. Každé dítě (stejně jako koneckonců každý dospělý) potřebuje být i úspěšné a rodič, pokud se netěší na den, kdy dítko pověsí závody i ježdění na hřebík, by měl nastavit podmínky tak, aby se úspěšné mohlo cítit. Potřebuje si aspoň občas vozit ze závodů mašličky, ať jsou to závody sebenedůležitější, protože když je nikdy vozit nebude a ostatní ano, vezme mu to chuť a sebevědomí. Postupně by se ale (podle mého názoru) mělo učit, že to nejsou mašle, na čem záleží nejvíc. A to ho naučí pouze jeho okolí. Pokud uvidí, že závodní úspěch je to jediné, co rodiče a trenér považují za důležité, jen velmi těžko samo od sebe dospěje k tomu, že sport se čtyřnohým parťákem v sobě má i něco víc, než jen ty mašle. Tady někde pak začíná vnímání koně jako prostředku úspěchu a sportovního náčiní, které se zkrátka vymění, když neslouží podle očekávání.

Další věcí, kterou časem budete řešit a která vyvolává velmi silné emoce, je fakt, že jezdecký sport zkrátka není fér (zde je přeložený zajímavý článek od Jeremyho Steinberga). Dovolím si kousek ocitovat: Když se podívám na náš sport tak, jak vypadá na olympiádě, myslím, že není sportem férovým... kvalita koní je velmi vysoká, točí se v tom hodně peněz a když je máte, můžete soutěžit s Charlotte, a pak říkat, že jsem skoro tak dobrý jako ona, protože jsem proti ní soutěžil. Ale to tak není. Medaile by měly jít ke koním. Jezdci by neměli mít možnost vzít si je domů a říci, že jsou to olympijští atleti. Koně jsou atleti. Jezdec je jen řidič.

Není to o tom, že vy jako sportovec soutěžíte s těmi nejlepšími sportovci, ale je to soutěž, kde mezi sebou soutěží ti nejbohatší... není to fér sport, když si jezdec zaplatí několik miliónů a teď díky tomu poráží jiného jezdce, který je lepší.“

Jsou to velmi upřímná slova a málokdy má člověk možnost je slyšet na rovinu. Samozřejmě to není jen o kvalitě a jezditelnosti daného koně. Špatný jezdec nezajede dobrou úlohu. A je to i o spoustě dalších věcí kolem – zázemí, péči i trenérovi, který vám koně profesionálně připraví a přiježďuje, protože dítě si ho samo neudělá.

Pokud vaše dítě relativně úspěšně závodí a není úplně slepé, budete se muset poprat s tím, že časem zjistí, že šance na vítězství velmi často silně koreluje s výší finančních prostředků, které jsou rodiče schopni a ochotni do úspěchu vložit a jedná se o opravdu velké částky. Takže se setkáte s lítostí, u ambiciózního dítěte možná i prosbami „mami, kup mi taky takového koně“. Jestliže ty peníze nemáte nebo nechcete investovat, je potřeba tuto situaci vyřešit tak, aby v dítěti pokud možno nevznikl pocit závisti, zášti a nepřátelství k ostatním. Osobně si myslím, že pokud tyto pocity nechovají rodiče a pokud jsou jejich priority jiné, než být za každou cenu první, přirozeně to nasaje i dítě.

My jsme samozřejmě také řešili a stále řešíme, jak moc se nám chce do dítěte a jeho sportu investovat. Aktuálně o to víc, že je dítko už v pubertě a najednou ani samo neví, co a jak moc se mu vlastně chce. Jsem dost zkušená na to, abych věděla, že bez kvalitního koně to nejde. Na druhou stranu si nemyslím, že by muselo dítě přijít k hotovému. Bez debaty potřebuje pomoc, ale musí i ono přiložit ruku k dílu. Jinými slovy, patřím k těm, kdo si myslí, že dětem se má dopřávat s mírou a ne snášet modré z nebe (bez ohledu na to, kolik si rodiče můžou dovolit). Moje dcery jsou na tom jistě lépe než většina ostatních, ale hotové vyhrávací koně nemají. Pravda, neplánovala jsem tehdy zrovna tříletého úplně syrového a velmi citlivého poníka, ale nic vhodnějšího jsem tehdy sehnat neuměla. A když má dítě to štěstí, že má někoho na pomoc, proč si to nevybojovat. Ne, nebyla to ideální cesta a vůbec nebyla lehká, ale rozhodně přinesla spoustu zkušeností a dosažené výsledky jsou o tu práci cennější. Kdybych si mohla vybrat, chtěla bych pro své dítě nejprve koně staršího, lehce jezditelného, hodného a zkušeného „mazáka“ na naučení. K němu pak až časem druhého mladšího, talentovaného, se kterým se bude připravovat. Jenže málokdy jde všechno tak, jak by to ideálně mělo být.

A mimochodem, stejně jako si dítě potřebuje zažít úspěch, potřebuje si zvyknout i na neúspěch, který ke sportu patří. Čím dříve, tím lépe.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

A protože už moje Markéta není dítě, ale patnáctiletá slečna, napadlo mě, že by to mohla zhodnotit i sama za sebe. Stálo mě to trochu přemlouvání, ale pár vět vyplodila:

Když si vzpomenu, jak jsem začínala, myslím si, že to nebyla úplně procházka růžovým sadem. Mladý, nezkušený, strašně hodný, ale tlačivý poník bez chodů a jakýchkoliv nadějí na drezurní kariéru. Když jsem potom dvě sezóny měla možnost jezdit zkušeného a líbivého hřebce, byl to pro mě neuvěřitelný zážitek, kterého si vážím dodnes. Dosáhli jsme spolu i dost úspěchů. Pak už přišly naše současné kobylky, obě velmi talentované, ovšem jedna byla úplně mladá a druhá jen o málo starší, ale pro změnu trochu praštěná. Přesto mě na závodech většinou podrží. S tou mladší si bohužel ani přes veškerou snahu stále moc nerozumím, takže jsem ji už definitivně přenechala mamce, ta druhá, praštěná, je moje a tu nedám. Nebylo a není to lehké, ale sem neuvěřitelně ráda za tyto začátky, protože díky nim přesně vím, co všechno je schované za těmi „mašlemi“ a myslím, že tak je to správně. A jsem vděčná mamce i tátovi, že mě podporují.

Další díly

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: