Neohrožená Reckless – klisna „mariňák“

13. 12. 2019 06:00, Aktualizováno 23. 12. 2019 23:27

Obrázky: 7

Autor: Michaela Burdová Foto: U.S. Marine Corps/Public Domain Rubrika: Různé Počet přečtení: 3498 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

27. března 1953, Korejská válka: „Pohlédl jsem směrem k Vegas a nevěřil vlastním očím. Byla tam Reckless, stěží viditelná, jako nějaký duch koně s municí na hřbetě. Hlavu nesla nízko, jak balancovala na strmém svahu, na hřbetě těžkou munici pro děla 5. divize. V záblescích světlic se její silueta objevovala a zase ztrácela, než zmizela z dohledu.“

Takhle na legendární klisnu vzpomínal horseman, úspěšný jezdec a autor knih o výcviku koní Sgt. Harold E. Wadley a jako v bitvě u Vegas ji ztvárnila v bronzu roku 2013 sochařka Jocelyn Russell. Socha slavné válečné klisny Reckless, která byla v roce povýšena do hodnosti četaře (sergeant), stojí v Kentucky Horse Park.

Zapomenutá válka

25. června 1950 Severní Korea překročila 38. rovnoběžku a napadla Jižní Koreu. Vypukla jedna z nejkrvavějších válek 20. století, ozbrojený konflikt studené války, který si vyžádal 3 miliony mrtvých (údaje kolísají mezi 2 a 4 miliony obětí). Zatímco se u nás v Rudém právu objevovaly titulky jako Ruce pryč od Koreje. Pečlivým provedením žňových prací odpovíme na americký útok v Koreji“ nebo „Rozhodná odpověď našeho lidu na nové válečné zločiny imperialistů v Koreji. Založení JZD jako odpověď imperialistům“, daleko od nás se v „Zemi jitřní svěžesti“ bojovalo, vraždilo, popravovalo a bombardovalo, poprvé hořel napalm a také poprvé létaly záchranářské vrtulníky. Další generace si připomněly, že existovala korejská válka, až v oblíbeném sitcomu Mash, ve kterém jen letmo a sporadicky prosvítají mezi humornými dialogy skutečné hrůzy. Na datum vzniku války si dnes často nepamatují ani studenti z Jižní Koreje, natož aby znali příběh klisny, která se stala opravdovým mariňákem, na němž závisely mnohé životy.

Nejvíce se Reckless proslavila v nejkrvavější bitvě celé korejské války – v bitvě o Vegas. Název je veskrze americký, protože mariňáci si pojmenovali výšiny a bojová stanoviště podle míst a celebrit ve své domovině. Vegas byl jedním ze strategických bodů severně od hlavní linie odporu, která se táhla zhruba podél 38. rovnoběžky, dělicí čáry mezi sférou sovětského a amerického vlivu. Dalšími vrcholy byly Reno a Carson ovládané 1. divizí námořní pěchoty. Soustavě těchto výšin se říkalo Nevada Cities. 26. března 1953 čínské jednotky na Nevada Cities zaútočily s cílem urvat větší kus území pro Severní Koreu, než se ustanoví a stabilizuje hranice na základě probíhajících jednání mocností v Panmunjom. Čtyři měsíce před podpisem příměří se bojovalo o každou píď země celých 5 dní a bitva si vyžádala velké množství obětí.

Uprostřed této děsivé válečné vřavy, za dunění děl, výbuchu granátů a mezi záblesky světlic, pochodovala drobná klisna a zásobovala municí americké dělostřelce námořní pěchoty. V 90 % cest ji nikdo nevedl ani nedoprovázel. Sama, bez doprovodu, se drala do strmých svahů se sklonem 45° a cestou zpátky brala na svůj hřbet raněné nebo mrtvé. Věděla, co je její práce. Naložili jí na hřbet 9 nábojů, každý o váze 12 kg, a ona trpělivě a spolehlivě odvezla munici na místo. Zásobovala vojáky tak rychle, že se na jednom stanovišti nepřetržité střílející bezzákluzové dělo přehřálo a museli ho vyměnit. Jen za jediný den v bitvě o Vegas vykonala 51 cest na různá bojová stanoviště, urazila kolem 75 kilometrů, v 90 % sama bez doprovodu, v těžkém terénu odnesla téměř 5 tun munice. Byla 2x lehce zraněná, což jí vyneslo dvě Purpurová srdce. Původním zaměstnáním klisny však měly být dostihy.

Předurčena k dostihům

Všechno začalo, když korejský mladík Kim poprvé uviděl jednu klisnu na dostizích v Soulu a jeho život od toho dne nabral jasný směr. Klisna se jmenovala Ah-Chim-Hai (Ranní plamen) a ta později byla matkou legendární Reckless. Během japonské okupace před 2. světovou válkou se z Kima stal úspěšný žokej a trenér (není to jeho pravé jméno, chtěl zůstat v anonymitě). S tehdy už starší klisnou Ranní plamen zažil několik vítězství a snil o tom, že se stane jejím majitelem. Jeho sen se mu splnil, ovšem cesta k němu vedla válkou, japonským zajateckým táborem, kam byli Kim a klisna přiděleni. Mnoho Američanů vděčilo Kimovi za svůj život díky přídělům jídla navíc, a když se Japonci stáhli, za svou laskavost a statečnost byl odměněn papíry klisny na své jméno. Stal se jejím majitelem.

Kim se vrátil do Soulu k rodině, vybral pro Ranní plamen hřebce a v roce 1948 se narodila Reckless – tehdy se však jmenovala po své matce – Ah-Chim-Hai. Bohužel její matka mu po týdnu uhynula v náručí. Vyčítal si, že od ní chtěl hříbě, dával si její smrt za vinu a nemohl se na klisničku ani podívat. Jeho kamarád mu pomohl, měl zrovna čerstvě narozené hříbě od své silné klisny, a tak se Reckless stěhovala k náhradní matce. Zdrcený Kim opustil dostihovou dráhu s tím, že se už nevrátí a bude raději pracovat na rýžových polích. Chudoba rodiny ho však s novou jarní sezónou znovu vrátila do sedla. První den vyhrál tři dostihy, ale ani tak se nedokázal jít podívat na dceru své milované klisny.

Trvalo další rok, než se setkali. Klisnička byla tehdy dvouletá. Jednoho dne ji uviděl ve výběhu s ostatními koňmi. Náhle přiběhli tři ohromní psi a na hříbě zaútočili. Kim vběhl do ohrady, psy zahnal a vyděšenou klisnu uklidnil. Averze vůči ní pominula a malá ryzka s lysinou a třema bílýma nohama se stala středem jeho života. Bylo jasné, že Ranní plamen čeká dostihová kariéra.

Válka

Ve čtyři hodiny ráno v neděli 25. června roku 1950 Severní Korea napadla Jižní Koreu asi 50 km severně od Soulu. Víkendové dostihy zatím pokračovaly, než nad závodištěm začaly létat vrtulníky s letáky o invazi („osvobození“). Nedělní dostihy ještě proběhly, ale další program byl zrušen. Lidem došlo, že je válka, jde jim o život a nastal hromadný útěk. Kim s rodinou měl namířeno do 300 km vzdáleného místa v oblasti Pusan. Když došli k řece Han, na přívoz tam čekaly tisíce uprchlíků. Kim celé hodiny hledal a nakonec našel místo, kde se dá řeka přeplavat. Klisna na požádání vstoupila do chladné vody a všechny členy rodiny postupně pomohla dostat na druhý břeh, když se jí drželi pevně za ocas, zatímco Kim ji držel na vodítku u hlavy. Po několikerém překonání široké řeky byla klisna totálně vyčerpaná, slabiny se jí chvěly, s hlavou u země těžce oddechovala. Byla však silná a dokázala znovu rychle nabrat síly. Kimova matka útrapy cestování nevydržela, po několika dnech zemřela na podchlazení.

Kim dorazil na jih do Pusanu, kde pomáhal v docích vykládat lodě. Do Soulu se mohl bezpečně vrátit až po dvou letech. Město bylo z větší části zničené, ale závodiště stálo. V té době sloužilo americké armádě, ale místa pro koně tu byla stále k dispozici. Brzy měl s klisnou práci a sváželi rýži z polí. Jednoho dne se vracel domů a vidí, jak mu utíká naproti jeho malý bratranec. Byl vyděšený a uplakaný. Posadil ho do vozíku a spěchal domů. Když vešel do domku, našel svou sestru, jak se svíjí na zemi bolestí. Pracovala na rýžových políčkách, kde hrozilo nebezpečí pozemních min. Jeden z pracovníků na ni šlápl. Jeho výbuch okamžitě usmrtil a Kimova sestra měla tak těžce zraněnou nohu, že ji doktor musel amputovat. V nemocnici pak Kim uviděl americké vojáky, kteří měli protézy. Rozhodl se, že musí sestře také pořídit protézu. Jednou se mu to povede…

Nápad „kůň“

Hlavní zbraní protitankové divize 5. divize námořní pěchoty bylo bezzákluzové dělo. Nemělo kola, ale trojnožku, nebylo tedy snadné ho přesunout, zvláště v tak členitém, kopcovitém a v zimě zledovatělém terénu, který nezvládly ani džípy. Obvykle si vyžádalo síly tří až čtyř mužů zbraň přemístit. Náboje ráže 75 mm dokázaly zasáhnout cíl na vzdálenost až několika kilometrů, i když proti tankům nemělo tak velkou šanci. Navíc bylo dělo poněkud nebezpečné pro samotnou obsluhu. Dělostřelci nesměli být za dělem, protože by je zášleh doslova uškvařil. Stavěli si dřevěné přepážky asi 3 metry za ním a i tak tato ochranná zeď byla často zničena. Dělo nabíjel jeden člověk a než vypálil, vždycky se podíval, zda za zbraní nikdo není. Zášleh byl na dálku viditelný a nepřítel hned věděl, kam má namířit svou palebnou sílu. Proto se musela bezzákluzová děla často stěhovat, měnit stanoviště. Taktika spočívala v tom, že jedno střílelo, druhé se stěhovalo a pak se role vyměnily. Také nebylo snadné dopravovat do špatně přístupných a strmých výšin munici. Poručíka americké námořní pěchoty Erica Pedersona napadlo, že řešením svízelného přesunu munice by mohl být vhodný kůň. A protože byl nejen milovník koní, ale i znalec, věděl instinktivně, jakého koně potřebuje pro svůj účel. Inteligentní, ušlechtilá a přátelská klisna na závodišti v Soulu ho zaujala natolik, že šlo jen o to, kolik za ní Kimovi zaplatí.

Jednoho dne roku 1952 Kim dělal rychlou cvalovou práci na dráze. Klisna si sprinty užívala a předváděla se před přihlížejícími americkými vojáky. O několik dní později před stájí zastavil džíp a z něj vystoupili čtyři muži v uniformách. Kim nakonec prodal svou životní lásku za 250 dolarů, aby mohl sestře pořídit protézu. Život klisny Ranní plamen nabral jiný směr.

Výcvik válečného koně

„Ten kůň je k jídlu?“ ptali se MP, když vjížděli do tábora s klisnou na vozíku za sebou. Nový rekrut vzbudil v táboře velký zájem i pochyby. Když však Pederson vysvětlil, jak se dá kůň využít, přestali ho považovat za blázna.

Úkolem klisny byl transport munice pro bezzákluzová děla (recoilless rifles). Díky této zbrani také klisna získala své druhé jméno – Reckless. Rozhodně to neznamená v případě této klisny „lehkomyslná“, jak se někde uvádí otrockým překladem z angličtiny. Reckless je jednak zkratka Recoilless Rifle (bezzákluzový kanón) a současně odpovídá neohroženosti a jisté dávce hazardu těch, kteří tyto zbraně používali.  

Jak si zvyknout na bitevní vřavu?

Klisna byla velmi inteligentní, stačilo jí něco ukázat jednou, maximálně dvakrát a další opakování nebylo potřeba. Uměla na požádání zalehnout, na povel „incoming!“ rychle vběhnout do svého bungru, který jí vždy vybudovali (později občas zaběhla do úkrytu některého z vojáků, ale nikdo si nestěžoval). Musela se naučit jít k zemi, kleknout při ostřelování, vyhnout se ostnatým drátům. Bylo zakázáno samotným Pedersenem na ní jezdit. Jeden mariňák to přesto zkusil, Reckless si zřejmě vybavila své dostihové dny a utekla s ním. Už tehdy musela mít svého strážného anděla v plné pohotovosti, protože proběhla i s tímto vojínem zaminovaným polem. Nikdo už poté tento zákaz neporušil. Učila se rychle a brzy ji čekala ostrá zkouška. Ohlušující výbuchy, palba, kouř, pachy, světlice a to všechno najednou. Jak se s tím může vyrovnat tak plaché zvíře s útěkovým instinktem, jako je kůň? „Kůň znecitliví na jakékoliv podněty, které cítí, vidí, slyší – bez ohledu na to, jak silné tyto podněty jsou – za předpokladu, že mu nezpůsobují bolest,“ říká veterinář a odborník na chování koní Dr. Robert R. Miller (mmch. autor tzv. imprintingu).  

Když nastal křest ohněm a poblíž Reckless se šesti náboji na hřbetě vypálilo bezzákluzové dělo, vyskočila všema čtyřma do vzduchu. Coleman, voják, který ji měl na starosti, se ji snažil uklidnit. Při druhém výstřelu už byla její reakce slabší a potřásala hlavou, jak se snažila zbavit se zvonění v uších. Coleman jí třel uši a uklidňoval ji. Při střelbě z těchto kanónů je rychlá týmová práce životně důležitá. Jakmile se zaměří cíl, vystřelí se rychle 4x-5x za sebou a je potřeba se okamžitě přesunout, než nepřítel opětuje palbu. Reckless naložili podruhé a stoupala k dalšímu stanovišti. Než došli k vozu s municí, nepřítel zasáhl původní stanoviště. Reckless se silně potila, ale nikoliv proto, že by byl náklad těžký. „Kůň se náhle zpotí po celém těle, když je k smrti vyděšený nebo ho trápí velmi intenzivní bolest,“ komentoval situaci s Reckless četař Wadley. Přesto Reckless dělala všechno, co po ní chtěli a po poslední túře už ji spíš zajímala tráva kolem. Mariňáci na ni byli velmi pyšní, a když se vrátila do tábora, nabídli jí sklenici piva, kterou s velkou chutí vypila a zjevně chtěla další. V noci přišel silný vítr a déšť. Reckless ji strávila ve stanu jednoho z důstojníků, který ji osušil, dal na ni lehkou deku a klisna pak usnula u kamen.

Pouto

Od začátku si Reckless vytvořila k mariňákům silnou vazbu. „Většina domácích zvířat žije ve volné přírodě ve skupinách, a to vždy, neustále. Ne jen v době páření, nejen když mají mláďata, ale pořád. Koně, ovce, kozy, krávy i my lidé, jsme stádoví živočichové,“ říká Dr. Miller, „v případě, že jsou izolováni, pak si velmi rychle vytvoří náhradní sociální vazby, jinak se cítí zoufale osamoceně. V případě Reckless si klisna vytvořila pouto s mariňáky, kteří ji drbali, dávali dobroty a chovali se k ní laskavě. Stali se jejím stádem a ona by s nimi šla kamkoliv.

Původ

Obvykle se o Reckless píše jako o mongolské klisně. Je fakt, že Čingischán přivedl do této oblasti koně ve 13. století a to, jak se vyvíjeli dál, spíš než linie určovaly geografické podmínky. Sedmý div světa, ostrov Jeju (čti Čedžu), je domovem dlouhonohých poníků Jeju, potomků mongolských koní, kteří se využívají na dostihy. Další dostihoví koně jsou tzv. hannah, což jsou kříženci plnokrevníků a pony Jeju. Jak Jeju pony, tak hannah, jsou velmi tvrdí koně, kteří dokáží nést náklad až kolem 120 kg, což předurčilo účel, pro který Eric Pederson koupil Reckless. Měřila 142 cm a vážila 410 kg, byla pevná a přitom rychlá a inteligentní. Její ušlechtilá hlava vypovídá o plnokrevných předcích.

Klisna - mariňák

Reckless byla miláčkem svých mariňáků a uměla si vyžádat pozornost, často tím, co všechno byla schopná sežrat. Když se jí jednou ve stanu nedostávalo pozornosti, protože se hrál poker, v nestřeženém okamžiku si jedním soustem nabrala celou hrst právě vyhraných žetonů. Milovala kolu, ale vzhledem k jejímu zdraví ji směla v množství jen dvě lahve týdně. Samozřejmě okusila i alkohol a ano, několikrát to přehnala. Také žrala svou deku, čepici, kterou jí dávali na hlavu, pastu na zuby, s chutí si dala míchaná vajíčka. Jinak jí podestýlali rýžovou slámou a vojáci museli chodit natrhat trávu, i když měla svůj výběh, kde se mohla popásat. Vystřídala několik podkovářů, než našli jednoho, kterého strpěla.

Světská sláva

Američany chytl za srdce hned první článek o Reckless roku 1954 v Saturday Evening Post, který napsal její velký obdivovatel, podplukovník, spisovatel a scenárista Andrew C. Geer.

Geer nastoupil k „páté“ krátce po bitvě o výšinu Vegas a výkon malé klisny ho natolik nadchnul, že se stal jejím promotérem. Hrdinský výkon klisny a Geerův článek měl zvláštní odezvu v povýšení Reckless na četaře. Stala se skutečným mariňákem – když už ne ve svých očích, tak v očích svého „stáda“ a mnoha Američanů.

Její dramatický příběh ji také v 50. letech zařadil k tak slavným koním jako Seabiscuit, Man O´War nebo Secretariat. Geer bohužel zemřel už v roce 1957 a příběh válečné klisny upadl na dlouho v zapomnění stejně jako válka v Koreji.  

Její jméno se objevilo ve zvláštní sběratelské edici časopisu LIFE v roce 1997, kdy byla zařazena mezi stovku nejvýznamnějších osobností USA v celé historii. Reckless se ocitla ve společnosti amerických prezidentů, Martina Luthera Kinga jn. i Matky Terezy.

Cesta do nového domova

Přes veškeré byrokratické překážky, které by vydaly na další článek, se podařilo vyhovět přání Američanů i mariňáků, aby se Reckless vydala na cestu do Ameriky. Cestu přes oceán neměla jednoduchou, málem ji spláchla velká vlna z paluby, navíc nežrala, nebylo jí dobře. Po několika dnech však došla do Ameriky dobrá a špatná zpráva – Reckless už má zase chuť k jídlu a sežrala svou deku, zbyly jen přezky. 2. listopadu konečně vstoupila na americkou půdu v San Franciscu. Čekaly ji ceremonie, recepce, přehlídky a nakonec i poklidný důchod na základně Pendleton, kde se dožila 20 let.

Hříbata

Reckless porodila 4 hříbata, tři hřebečky a jednu klisničku, která však krátce po narození uhynula. Oficiálně byla Reckless penzionována v roce 1960 a do smrti měla zajištěný pobyt, krmení a péči v Pendletonu. Jak stárla, trápila ji artróza a 13. května 1968 nešťastně upadla do ostnatého drátu ohrady. Bývala cvičená na to, jak se nezamotat do drátů, ale tentokrát si nepomohla. Zemřela během sedace, když se jí ošetřovaly rány.

Surviver

Nikdy jsem si nepomyslel, že přežije. Nepočítal jsem s tím, že se vrátí živá. Bezpochyby ji musel řídit sám anděl, když stoupala na vrchol Vegas a zase se vracela dolů. (Sgt. Harols E. Wadley)

Příběh Reckless v knihách

V roce 2017 vyšla kniha od autorky Robin Hutton Sergeant Reckless, na které pracovala dlouhých 8 let. V roce 2013 byla odhalena socha slavné klisny. První knihu však napsal Andrew Geer už v roce 1955, vyšla dva roky před jeho smrtí - a letos vyšlo nové vydání této knihy Reckless: Pride of the Marines. Další knihu napsala Janet Barret - They Called her Reckless. Odkaz odvážné klisny Reckless se vynořil ze zapomnění a žije dál.

Kromě knih je na YouTube pěkná reportáž ZDE. Příběh Reckless je mnohem košatější, dramatičtější i poučnější, než se vejde do jednoho článku. V každém případě byla jednou z mnoha milionů zvířat, které stály bok po boku vojákům v nesmyslných konfliktech. Dá se říci, že měla velké štěstí, ale zcela jistě byla ona sama výjimečná. 

 

Zdroje:

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: