Nenápadná Petra Holeštová - chcete ji?

2. 05. 2019 07:00

Obrázky: 6

Autor: Iveta Jebáčková-Lažanská Spoluautoři: Petra Holeštová Foto: archív Petry Holeštové Rubrika: Kdo je kdo Počet přečtení: 1169 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Koňácká komunita si jistě považuje každého, kdo pro koně jako takové něco dělá. A nemusí jít o pomoc přímou, může jít o pomoc velmi nenápadnou – třeba zprostředkování palčivých koňských témat veřejnosti. Petra Holeštová je přesně tím člověkem, který se nezviditelňuje, veřejně nemluví, přesto denně koná. Jako produkční televizního pořadu „Chcete mě?“ (vysílá každý týden ČT2) je schovaná za scénou, kamery ji nezabírají, přesto na každém z dílů odvádí velký kus práce. Její zásluhou se koňská témata v pořadu objevují.

Když jsem se sympatickým týmem ČT2 točila reportáž o Krmičích (vznikla právě zásluhou Petry, která si všimla mých článků zaměřených na nedovolené krmení cizích koní a rozhodla se od nich v pořadu odrazit), viděla jsem paní produkční poprvé. Protože jsem měla před svým vstupem dost času, dala jsem se s ní do řeči – a velice rychle jsem měla jasno: tuto nenápadnou hybnou sílu pořadu musím vyzpovídat, tu je absolutně nutné koňákům představit! :-). Hned na místě jsem vyzvěděla ty nejdůležitější věci (jako jestli se Petra mezi koňmi aktivně pohybuje, jestli má svého koně a jezdí :-)), zbytek se ladil v klidu domova. A tak pomalu, protože paní Petra je vytížená žena, vznikaly tyto řádky...

Petro, přivedli vás koně k pořadu o zvířatech, nebo obráceně – pořad o zvířatech ke koním?

Jak to tak bývá – byla to vlastně velká náhoda, pracovala jsem před mnoha lety pro televizi na 6dílném seriálu a seznámila se s lidmi, kteří již pro pořad CHCETE MĚ? pracovali. Od nich jsem dostala nabídku na spolupráci, protože věděli, že jsem zvířátkomil. Moje role je oficiálně produkce – tzn. organizační práce od scénáře až po střižnu. V reálu samozřejmě pomohu týmu, s čím je třeba, protože při výjezdech, kterých se účastním, zažíváme občas i náročné situace, kdy je každá ruka dobrá. A jelikož od 8. třídy jezdím na koni a cca od čtvrté jsem o tom snila, bylo jisté, že do pořadu propašuji právě i koňotémata.

Takže aktivně jezdíte! Věnujete se nějaké konkrétní disciplíně, nebo jste všestranný jezdec?

Aktivně jsem jezdila dřív, 3–4krát týdně, ale šlo o dostihové koně, což znamenalo ráno v 6 v Chuchli, vymístovat 4–5 koní a odjezdit 2–3 koně. Kromě Velké Chuchle jsem také jezdila v Lysé nad Labem u Evy Palyzové, v Chotouni u Václava Luky st., na brigádě jsem byla ve Slušovicích u Václava Chaloupky. Vzhledem k tomu, že šlo o dobu ještě před revolucí, tak možnosti jezdit v dostihových stájích byly daleko lepší, než v jezdeckých oddílech. Kdo to zažil, ví, o čem mluvím.

Nicméně právě v jezdeckém oddílu jsem začínala, ale byl to trochu jiný JO, měli tam dostihové koně – klusáky a pro nás pro holky ČTčka. Bylo to neobvyklé, ale pro nás v tu dobu skvělé. V zimě jsme jezdili i 2 koně, jelikož klusáci se jezdili, když byl sníh nebo velké bahno, pod sedlem, ne v sulkách. Byly to zlaté časy, moc ráda na ně vzpomínám! :-)

Teď zpětně si jen říkám, že by bylo fajn, kdyby člověk od těch 14 let měl možnost učit se i „klasiku“ – přejít cca ve 30 letech z ježdění v krátkých třmenech v dostihovém sedle do dlouhých třmenů v drezurním – to byla dlouhá cesta...

Teď jsem již jen rekreační jezdec, snažím se dál vzdělávat a potkala jsem i pár skvělých učitelů, kteří koně berou jako partnera a ne cvičební nářadí. Hodně pro mne znamenalo setkání s britskou trenérkou Alison Robbins, které bych tímto ráda vysekla poklonu, v jejích letech má tolik energie, že si najde čas jezdit do ČR a tady od rána do večera běhá po jízdárně, a to několik dní za sebou! Dokonce jsem měla příležitost strávit skoro 3 týdny u ní ve stáji v Anglii. Vřele EQCH doporučuji udělat s ní rozhovor! :-)

Pomáhá vám znalost koní a koňosvěta v přípravě pořadu „Chcete mě?“? A jak byste ho vlastně charakterizovala – protože už dávno není jen o nabídce bezprizorních pejsků a kočiček, že?

Pomáhá mi to především ve smyslu, že koňská témata do pořadu tlačím – po domluvě se scénáristkami. Primárně je moje role, jak jsem se již zmínila, organizační. Ale jelikož mám znalosti právě z koňského prostředí, mohu je využít – a dělám to. Leží mi na srdci, že koně, úžasná zvířata, může člověk trápit i dobrotou a neznalostí. Je spousta lidí, kteří svého koně překrmují, převitamínovávají, balí ho do dek, i když to není třeba, mají špatné sedlo, chovají ho doma na dvorečku samotného, apod. Vždycky říkám, že kůň je zvíře, které může člověk neodbornou péčí zabít do 24 hodin… A to si nedělám legraci – znala jsem pána, který mne žádal, abych mu pomohla vybrat koně na důchod. Ptala jsem se ho, čím bude krmit – a on mi řekl, že koníkovi nasype kýbl ovsa, kilo chleba, kýbl jablek. A že má obrovskou louku, tak na té že bude. V kombinaci s tímto krmením se prý bude mít určitě dobře... Myslím, že i přes dobrou vůli poskytnout koni to nejlepší, by některé citlivější jedince s pořádným apetitem, který by tu nálož opravdu vyluxoval, takovým krmením do rána zabil.

A nejvíc mne trápí život velké části sportovních koní. Neříkám, že mají všichni vyhnat koně na pastviny nonstop, ale být hodinu pod sedlem na hale a jinak zabalený v dece ve stáji – co to je za život? A že jsem jich takových už viděla! Plus problematika některých metod ve sportu... asi ani nemám chuť se rozepisovat...

Proto jsem ráda, že mám možnost aspoň trochu přispět k osvětě. Ostatně jeden z prvních miniseriálků v pořadu byl s Dominikou Švehlovou o koních. Pak následovaly další – nejen miniseriálky, ale i mnoho reportáží. Za hodně důležitou považuji reportáž o krmení koní nevítanými krmiči!

Kam chodíte na stále nová a nová témata, na další a další lidi ochotné mluvit na kameru? Čí je to vlastně práce, hledání míst a tématiky k natáčení? Týmu, nebo konkrétních jednotlivců?

Za každým pořadem je tým lidí, který spolupracuje. Většinou má každý svou roli, ale někdy se to i prolíná, tzn. že i další členové štábu občas mají nějaké téma, které dlouhodobě sledují a přináší ho na obrazovky.

Pořad funguje již dlouho, je natočeno přes tisíc dílů! Témata si vybírají především scénáristky, něco vnesou i členové štábu, také nám píší a posílají tipy diváci, spolupracujeme s mnoha ochranářskými organizacemi. Přes koňská témata funguji já – ale jelikož je Chcete mě? pořad na ochranu zvířat – ne koňský speciál –, jen nastíním problematiku, o kterou se jedná a scénáristky si to již doladí tak, aby bylo téma srozumitelné hlavně pro laiky. Mnoho koňsky nepolíbených lidí mívá třeba pocit, že chudáci koníčci sousedů trpí, protože nemají teploučkou stáj a jsou venku i v zimě, v dešti. Oni přitom mohou mít výbornou péči s přístupem do přístřešku, do kterého se jim zrovna nechce zalézt... Ale to už soused-laik volá policii, ochránce zvířat a veterinární správu... Jenže jak má neznalý nekoňák poznat, kdy to je dobře a v pořádku, a kdy už je to naopak za hranicí? Třeba tohle bych na obrazovky ráda přinášela, aby i laická veřejnost dokázala rozlišit, co je pro koně normální chov a co se už naopak blíží týrání. A další velký problém, ke kterému se chci vracet, je krmení koní cizími lidmi, kteří si ani neuvědomují, co tím mohou způsobit…

Jak vypadá váš normální natáčecí den?

Ráno se štáb sejde v ČT a vyrazíme na natáčení – dle scénáře. Někdy nedaleko, jedeme třeba 3 hodiny, jindy přes celou republiku. Většinou natáčíme v terénu, udělají se rozhovory, což zabere dost času, a podle nich ilustrační záběry. To vše bez ohledu na počasí. Jeden ze 3 dnů natáčení je vždy nabídka v útulku a komentáře – střídají se pravidelně Marta Kubišová a dřív Zdeněk Srstka, nyní Petr Rajchert.

Jaké lidi potkáváte – převažují ti zajímaví a podnětní, nebo nesympatičtí a demotivující? A nestyďte se napsat i negativní „recenze“, nekonkrétně samozřejmě! :-)

V počátcích pořadu převažovala ta druhá skupina – jelikož nebyly sociální sítě, internet, řešily se hodně kauzy. Týrání zvířat a setkání s touto realitou a s velkým nezájmem úřadů byla šokující a deprimující zkušenost.

V současné době převažuje ta první skupina, jelikož točíme hlavně s lidmi, odborníky a organizacemi, které se snaží zvířatům pomáhat. A hlavně, oproti začátkům se teď věnuje ochraně zvířat hodně mladých šikovných lidí s neuvěřitelným elánem a odhodláním. Fungují sociální sítě, které mají velký dosah, kolikrát okamžitý – což je velká pomoc.

Asi by většinu čtenářů zajímaly výjimečné díly pořadu „Chcete mě?“ – které vám utkvěly, ať už v dobrém, nebo ve zlém, v paměti? A máte i nějaké „veselé historky z natáčení“?

Z počátku, kdy jsme točili kauzy – tak asi nejvíc mne zasáhl příběh utýrané kočky asi 12letým klukem, kdy to jeho spolužák řekl doma. Byl tak odvážný, že chtěl, aby maminka něco udělala, že to takhle přeci není možné. Když nám na kameru popisoval, co ten druhý kluk vše kočičce dělal, rozbrečel se – a mně se udělalo nevolno a málem jsem brečela také... Měla jsem to potom ještě dlouho v hlavě. Rodiče toho tyrana nám totiž dokonce na kameru řekli, že to chlapec udělal dobře, protože kočky jsou škodná! Tak to se do vás vypálí na dlouho...

Nebo při natáčení týraných koní před mnoha lety – kdy dokonce starosta města byl veterinář a přesto to nechtěl řešit, dokud tam několik koní neuhynulo hlady a žízní...

A pozitivní? Těch je naštěstí od té doby mnoho. Vždy, když točíme s lidmi, kteří se zajímají o welfare zvířat. Když točíme s někým, kdo je empatický při chovu i výcviku – nejen koní, ale třeba psů i jiných zvířat. Je těžké vybrat jen jeden příklad.

Neláká vás práce na jiném typu pořadu?

Určitě by bylo přínosné mít větší rozhled, ale já jsem začínala na velkých filmech a tam jsem pochopila, že to není pro mne. Jiný typ pořadu jsem také dělala, ale nejvíce mne naplňuje, že mohu přispět k osvětě právě ve světě zvířat. Práce se pak částečně spojuje i s koníčkem.

Plánujete do budoucna pořídit si vlastního koně?

Vlastně teď ani ne, mám to štěstí, že jsem spolujezdec úžasného koně jménem LAIK, který je tak skvělý, že takových se za život potká opravdu málo! Co bude někdy v budoucnu, to nevím, ale není mi 20... A hlavně doufám, že tu s námi bude Laik ještě dlouho. Pak si asi koupím psa, protože zajistit kvalitní ustájení, v souladu s welfare koní, není moc jednoduché. Každý nemůže mít koně doma, kromě toho kůň je stádové zvíře a měl by mít víc koňských kamarádů, než jen jednoho.

Co vám práce pro Českou televizi dala, co vzala?

Já myslím, že mi dala hodně zajímavých zážitků, pozitivních i negativních, ostatně jako všude. Mám procestovanou celou republiku, jsem hodně venku, což někdy v zimě je skutečně únavné, ale nestěžuji si. A co mi vzala, o tom jsem nikdy nepřemýšlela.

 

Petro, moc vám děkuji za příjemný rozhovor a za celé vaše působení v zákulisí pořadu „Chcete mě?“ – asi promluvím za všechny koňáky, když řeknu, že lidí pomáhajících dostat koňskou problematiku do povědomí veřejnosti nenásilnou, příjemně osvětovou formou je jako šafránu! Smekám před vaším úsilím a ještě jednou děkuji!

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: