Svět kolem koní přináší neuvěřitelné příběhy. Je to ale především prostředí závodních koní, kde se odehrávají ty největší emoce. Slavná nejistota turfu zaúřaduje občas v plné parádě a všechny prognózy postaví na hlavu. Někdy totiž zasáhne štěstěna, jindy obrovská smůla favorita, ale také je to poctivá práce a víra načasovaná přesně na minutu.

Kentucky Derby je kultovní dostih Ameriky, jehož věhlas u obyvatel se dá přirovnat nejlépe k naší Velké pardubické, ale dá se říci, že mánie kolem tohoto dostihu přesahuje rozměry, kterým jsme my Evropané schopni porozumět. Kentucky Derby zažilo mnoho skvělých událostí, ale přesto se příběh kolem malého koně jménem Mine that Bird řadí k těm opravdu výjimečným.

Mine that Bird byl odepsaný kanadský šampion dvouletých, kterému se ve Státech nevedlo. Koneckonců byl na něj právě proto vypsán kurz 50:1, a to ještě poměrně velkorysý, ve skutečnosti jeho reálné šance na vítězství se pohybovaly někde kolem kurzu 200:1 a výše.

Říká se, že víra přenáší hory a v případě Mine that Bird tomu tak skutečně bylo. Jen k tomu musel nastoupit do přepravníku a cestovat 21 hodin skrze různé nepřízně osudu, zatímco privilegovanější a věhlasnější kolegové z movitějších stájí se dopravili převážně letecky a bez komplikací. Na místo dorazil jako neznámý kůň v pozici největšího outsidera dostihu. Malý hnědáček bez odznaků, popisovaný jako vysoce inteligentní a hravý, ale vzhledově nevýrazný. Celkový dojem vůbec nevylepšovali „burani ze zapadákova", kteří tvořili jeho tým. Zapadákovem je míněn stát Nové Mexiko, kde byl valášek připravován. Je to zapadlý kout Ameriky, který je znám hlavně pro své pouštní podmínky. Odlehlost a bezvýznamnost státu umožnila provádět pokusy s jadernými zbraněmi právě tam.

Tým se skládal z odepsaného koně, neznámého trenéra a neznámých majitelů, příbuzných a kamarádů, většina byla ve stetsonech. Jediné hvězdné jméno měl žokej na hřbetu malého valáška. Jednalo se o žokeje cajunského původu, který se proslavil až po 40. roce svého života - stěží si lze vzpomenout na jiného žokeje v historii, který by se proslavil až tak pozdě. Calvin Borel do povědomí národa vešel neuvěřitelnou kličkovací jízdou k vítězství se Street Sense v Kentucky Derby o tři léta dříve. Jednalo se o pracovitého, poctivého člověka, známého taky pod přezdívkou „Bo-rail", neboť často vyhrával prosmeknutím se kolem koní podél bariéry, čímž ušetřil cenné metry a svěřencovy síly.

Proč byl Mine that Bird outsider? Bylo to kvůli nepřesvědčivým výsledkům ve Státech. Koník v Kanadě, kam byl koupen za pouhých 9 500 $, běhal totiž velmi dobře a získal tamní titul šampióna dvouletých. Jenže Kanada je výkonnostně trochu níže než americké standardy. Ostatně to ukázal i samotný Mine that Bird, který byl poté koupen zpět do USA, aby startoval v prestižním Breeder´s Cup Juvenile, kde doběhl poslední... To už běhal v barvách Marka Allena a dr. Leonarda Blacha. Po neúspěšném výsledku byl valášek převezen do Nového Mexika ke kamarádu M. Allena - trenéru Chipu Woolleymu (spřátelili se díky hospodské rvačce, jak jinak, kovbojové :) ). Chip Woolley trénoval koně od r. 1983 a jako lokální trenér místních Quarterů a plnokrevníků v zapadlém, téměř pouštním státě pochopitelně žádných velkých úspěchů ani dosáhnout nemohl. Ale sám jezdil kdysi rodeo a pocházel z čistě koňařské rodiny, kolem koní byl celý život, tudíž oko na koně měl. Když tedy vybírali v Kanadě Mine that Birda, jeho pozitivní mínění o koni rozhodlo. Za koně bylo zaplaceno a byl převezen do USA.

Původně to ale jako správná volba koně vůbec nevypadalo. Koník byl poslední v BC Juvenile a jako tříletý prohrál oba dva dostihy, které měl dle mínění svého trenéra lehce vyhrát. A to Borderland Derby (2. místo) a Sunland Derby (4. místo) na malých lokálních závodištích, pro které ostatně byl kupován. Ne, rozhodně to nebyl Pan kůň, který by měl mít šanci na vítězství v Kentucky Derby.

Tým ostatně na start v Derby ani zpočátku nepomýšlel, názor však údajně změnili poté, co byli do dostihu 2x pozváni. Pro Kentucky Derby museli ale sehnat lepšího jezdce. Naštěstí kvalitní žokej pro Derby k dispozici ještě zázrakem byl a byl jím Calvin Borel.

A tak trenér, který toho času byl o berlích, vážně zraněný z autonehody (koně mezitím opatroval jeho bratr), naložil svého outsidera do vozíku a vydal se na dobrodružnou 21hodinovou jízdu z pouští do centra dostihového průmyslu Ameriky. Cesta proběhla jen s jednou přestávkou.

Stát Kentucky se nenacházel jen o pár států (a 2 735 km) dále, ale také v jiném světě, co se týče dostihových koní. Světě elity, bohatých a slavných.

Den vítězství

První májový den roku 2009 v Churchill Downs vůbec nebyl hezký. Bylo zamračeno, pršelo a dráha byla bahnitá. Celkem startovalo 19 koní, elita z přesně 34 901 plnokrevných hříbat v jejich ročníku. Mine that Bird nesl číslo osm. Favority byli Pioneerof the Nile, Dunkirk a hlavně Friesan Fire, poté, co ten největší I Want Revenge byl škrtnut v den dostihu. V poli byli i dva koně šejka Mohammeda, kteří na dostih přiletěli přes polovinu světa. Přesto kolem tříletých panovaly velké rozpaky, nejednalo se o mimořádný ročník, a proto byly vysoké sázkové kvóty na většinu pole.

Po odstartování „dvou nejdůležitějších minut sportu" skončily šance favorita Friesan Fire, který se v okamžiku startu zranil o startovní dvířka. Mine that Bird celou dobu běžel na posledním místě za 18 koňmi, a když ho Calvin Borel rozhýbal před posledním obloukem do cíle, prokličkoval nejbližší cestou k bariéře, proletěl u bariéry jako neřízená střela kolem urputně bojujícího předního sledu a odešel velmi lehce od koní o 6 ¾ délky, s největším náskokem za posledních šedesát let a jako největší vítězný outsider za předešlých 85 let.

Záznam jeho vítězství i následné emoce jsou k vidění zde.

Za ním doběhl favorizovaný Pioneerof the Nile, u něhož si už trenér Bob Baffert chystal vítěznou řeč a v okamžiku, kdy kolem jeho nádherného koně proletěl malý zablácený hnědák, nevěřícně vykřikl „Kdo je to?". Další umístění už byli outsideři, třetí byl Musket Man, čtvrtý Papa Clem a pátý Chocolate Candy. Favorité neměli vůbec svůj den.

Komentátor NBC v závěru dostihu neudržel své emoce na uzdě a vykřikl: „Nemožný výsledek!" Ano, vskutku, opravdu nepředstavitelný, nemožný výsledek.

Nádherná nejistota turfu opět zaúřadovala v plné parádě.

Trenér poraženého druhého favorita dostihu Bob Baffert prohlásil: „Odkud je ten kovboj, co mě porazil?" a lakonicky dodal: „Kovbojové. Přišli s dobrým koněm." Věhlasný časopis Sports Illustrated vyšel se článkem nazvaným „Zázrak v bahně", což je asi nejpoetičtější vyjádření tehdejšího obecného šoku.

Bezprostředně po doběhu mnozí na závodišti (přes 150 tisíc diváků), ale i u přímého přenosu NBC do domácností byli dojati krásnou scénou, kdy životem otrkaný Calvin Borel plakal dojetím a posílal pozdravy svým zesnulým rodičům.

Nelze popsat, jaký ohlas vyvolalo jeho vítězství ve světě, ale hlavně v Americe, která tak zbožňuje takové příběhy. Vždyť skupina bezvýznamných kovbojů s odepsaným koněm porazila bohaté a slavné. Poté jeden z majitelů vydal trilogii pohádek o Mine that Birdovi pro děti: At The Gate, In The Stretch a The Finish Line, za účelem motivovat všechny děti (a jejich rodiny), které si myslí, že v životě nemají šanci.

Podobně se vyjadřovali všichni z týmu, hlavně trenér Woolley, že jejich příběh a samotného Mine that Birda je příběhem o naději a má být motivací pro všechny, kdo sní a na svých snech tvrdě pracují, že jejich sny mohou být splněny.

Velkou vzpruhu znamenalo vítězství i pro samotný stát New Mexico, které tímto Mine that Bird zpopularizoval v celém světě.

Jak to bylo dál...

Mohlo by se zdát, že valášek pak už nikdy nic neukázal. Ano, už nikdy nevyhrál. Ale výsledek Derby nebyl zase takovou náhodou. Mine that Bird byl poté druhý v Preakness Stakes za nejlepším koněm ročníku a jednou z největších klisen americké historie Rachel Alexandrou. Jezdcem byl Calvin Borel, který měl před Preakness Stakes vskutku Sophiinu volbu, neboť klisnu znal a jezdil již předtím. Zvolil si správně klisnu. Pro poslední díl Trojkoruny Belmont Stakes sedlal zase Mine that Birda, který se krásně umístil třetí. A to byla vlastně labutí píseň koně, který byl šampionem dvouletých a v dostizích Trojkoruny byl první, druhý a třetí. Poté se umístil třetí ve West Virginia Derby a neumístil se ve hvězdně obsazeném Breeder´s Cup Classic.

V roce 2010 změnil trenéra a stal se jím slavný D. Wayne Lukas. V jeho tréninku se kůň ani jednou ze čtyř startů neumístil a bylo rozhodnuto o jeho odchodu do důchodu.

Dnes je na farmě jednoho ze svých majitelů, chodí do výběhu a daří se mu skvěle, je pořád hravý a komunikativní. Je stále v centru pozornosti hojných návštěvníků a hvězdou Nového Mexika. Letos společně s jiným vítězem Kentucky Derby Funny Cide navštívil znovu závodiště Churchill Downs a těšil se přízni médií i fanoušků. Jeho majitelé měli možnost ho umístit do Kentucky Horse Parku nebo Old Friends jako celebritu, která by byla lépe dostupná pro fanoušky, jenže to odmítli, protože by koník byl z dosahu jejich očí i péče.

Krásný příběh podceňovaného koně a pofiderní skupiny kovbojů z Nového Mexika, kteří věřili, že to jejich kůň může dokázat, zaujal i Hollywood. Na jaře příštího roku přijde do kin film nazvaný jednoduše 50:1 a zde můžete zhlédnout trailer. Takže se můžeme těšit na další koňský film.

I v dnešním světě, kde rozhodují hlavně peníze, se může stát něco nemožného, téměř až pohádkového. Nikdy nepodceňujte koně!

Přeji, ať se podobné pohádky stávají i vám...