Nejen o trojském koni

23. 07. 2020 06:00

Obrázky: 15

Autor: Edgar Pachta Rubrika: Historie jezdectví Počet přečtení: 227 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Pod pojmem „trojský kůň“ si každý z nás představí nejen známý počítačový virus, ale především obrovitou sochu koně sloužící jako úkryt pro bojovníky, kteří přispěli ke zničení starověkého města Tróje. Ačkoli již řecký geograf Pausaniás (2. stol. n. l.) a někteří současní vědci (Francesco Tiboni, Andrea Cionci) vyslovili domněnku, že ve skutečnosti nešlo o suchozemský úkryt pro bojovníky, ale řeckou obchodní loď, jejíž příď zdobila vyřezávaná figura v podobě koňské hlavy, zůstává pro nás, přátele koní, určitě přijatelnější představa, že nepokořitelné město bylo dobyto prostřednictvím důmyslného válečného stroje v podobě bystrého a odvážného zvířete.

Trojská válka

Je tomu již deset let, co se na východních březích Egejského moře vylodilo ohromné řecké vojsko, aby ztrestalo zpupné město Tróju. Tehdy vyplulo z přístavu Aulidy téměř dva tisíce veslic, na jejichž palubách řinčelo zbraněmi 100 tisíc válečníků z celého Řecka. Již deset let uběhlo od té chvíle, kdy vytáhli lodě na písčitý břeh a pustili se do obléhání pevného města, ležícího na pahorku slabou hodinku chůze od pobřeží. Za celých deset let Řekové, navzdory své početní převaze, nedokázali zdolat mohutné hradby a přemoci posádku, jejíž odvahu znásobovalo vědomí, že brání své domovy, ženy a děti. V řeckém táboře již oplakali hrdinu Achilla, jenž následoval do podsvětí svého mladého přítele Patrokla; Trójané ztratili reka Hektora, syna krále Priama. Zatímco obléhaní dostávají z vnitrozemí zásoby a posily – dokonce až z černé Afriky – obléhatelé ve svém táboře div že neumírají hladem. A co je nejhorší, vojsko začíná propadat malomyslnosti, ozývají se hlasy, že se bojuje jen pro ctižádost vůdců a pro jejich touhu po kořisti. Před nedávnem dokonce Theristés, ten chromý mluvka a tlučhuba, vyslovil všeobecný názor: „… bojujeme proto, aby starý lišák Agamemnón nahrabal plné pytle kořisti.“

Taková nestoudnost! A všechno kvůli tomu proutníkovi Paridovi a poběhlici Heleně! Před lety si to princátko, které ještě páchlo ovčinou, usmyslelo, že navštíví spartského krále Meneláa, prý aby ho ujistilo o přátelských úmyslech svého otce. Kdo mohl tušit, že ten hejsek poblázní hlavu Meneláově manželce a uteče s ní? A Helena, aby do Tróje nepřišla s prázdnou, ukradla královskou pokladnici. Takovou proradnost nešlo potrestat jinak než vyhlášením války. A tak byly postaveny lodě a sesbíráno vojsko, v jehož čele stanul Meneláův bratr Agamemnón, vládce „zlatem bohatých“ Mykén.

Ten velel i poslednímu útoku na trojské hradby, který byl opět s krvavými ztrátami odražen. Proti Řekům stojí i samotní bohové, takže bude opravdu lepší stáhnout koráby znovu na vodu a odplout. Nejchytřejší z Řeků, Odysseus, král ostrova Ithaky, však přichází s nápadem. Dříve než Řekové odtáhnou, postaví na břehu velikého dřevěného koně, coby dar bohyni Athéně, do jehož břicha se ukryje několik odvážlivců. Teprve potom Agamemnón nařídí spustit lodě na moře, spálit tábor a odplout.

Trójané nechtějí uvěřit vlastním očím. Řekové odplouvají, válka skončila! Odvažují se na břeh k ještě doutnajícímu táboru, diví se obrovitému koni a nevědí, co s ním počít. Nedbají varování kněze Láokoóna a věštkyně Kassandry, aby nevěřili lstivým Řekům – Danajům, a protože také uctívají bohyni Athénu, vlečou podivný dárek do města, až na hradní nádvoří. Pod ochranou tmy se však řecké lodi vrátily a vysadily vojsko. Řekové znovu stojí před Trójou. Vojáci ukrytí v břichu dřevěného koně se spouštějí po lanech, pobíjejí městské stráže, otevírají městskou bránu, a tím i cestu těm, kteří nedočkavě čekají před hradbami. Nastává poslední noc nepokořeného města. Rozběsnění Řekové nešetří domy ani chrámy, pobíjejí vše živé včetně žen a dětí, jen mladé dívky berou do otroctví. Uprchnout se daří jen hrstce obyvatel, k nimž patří Aeneas, legendární zakladatel římského národa. Nebude však trvat dlouho, a na troskách města bude postaveno nové, a až i to lehne popelem, přijdou další osadníci. To však již není pověst, ale historická skutečnost.

Trója je skutečná

Trojskou válku popsal poprvé řecký básník Homér v epické básni Ilias (její pokračování Odyssea líčí strastiplnou cestu Odyssea a jeho druhů zpět do vlasti). Homér si však celý příběh náramně přikrášlil, následován dalšími, včetně velkého Shakespeara. Básníci však mají právo přikrášlovat a zveličovat, neboť sdělují legendy, a ne dějiny. A navíc, až do sklonku 19. století takřka nikdo nevěřil, že Trója není jen básnickou licencí, ale že šlo o skutečné starověké město.

Tróju vzkřísil až amatérský archeolog Heinrich Schliemann (1822–1890), který dokázal, že v místech, která popsal Homér, skutečně starověké město stálo (sídlišť zde bylo dokonce několik, v různých úsecích dějin). Skutečná Trója však nebyla výstavným velkoměstem, jak je líčeno v básni. Její obvod ve skutečnosti měřil jen asi 500 metrů. Snadno si spočítáme, kolik mohla měřit plocha Tróje, a zjistíme, že šlo vlastně o pouhé městečko nebo osadu. A o tohle „opevněné nic“ usilovalo bezúspěšně 100 000 Řeků celých deset let?

Trojská válka tedy byla z pohledu historika spíše jakýmsi loupeživým nájezdem některého z řeckých kmenů. Historici ji kladou na přelom 13. a 12. století před naším letopočtem. V té době ale Řekové ještě neměli ona skvostná brnění a výzbroj, jak nám je předvádějí dochované výtvarné památky z pozdějšího klasického období. Kompletní výstroj bojovníka trojské války tvořila přilba, pancíř, štít, dýka nebo meč a dlouhé kopí nebo oštěp, případně sekyra. Ochranná zbroj byla vytvořena z bronzových destiček na koženém podkladu, zámožnější bojovníci nosili krunýř chránící trup, nebo brnění z bronzových plátů, sahající ke kolenům. Posledně zmíněná zbroj byla natolik těžká, že omezovala pohyb majitele, který se nechal převážet na voze a sestupoval bezprostředně před bojem. Štít obdélného, oválného nebo osmičkového tvaru chránil téměř celé tělo. Jeho konstrukci obvykle tvořil dřevěný rám s proutěným výpletem a koženým potahem. Nohy bojovníka chránily plechové holeně. Přilba byla bronzová nebo kožená, ozdobená chocholem z koňských žíní; v oblibě byly přilby z kančích tesáků, podle Homéra „… zrobené z hovězí kůže, jež spletí z řemenů vyschlých uvnitř ztužena byla, a navrch po obou stranách tam kančí tesáky řadou za sebou hustě vsazeny, krásně a zručně a plst byla vložena ve středu …“. Železo tehdy lidé ještě neuměli zpracovávat, takže všechny zbraně byly bronzové.

Válečníci doby bronzové však již měli pomocníka, jehož význam čím dál víc vzrůstal. Byl to – kůň.

Z historie koně

Na samém počátku vývojového řetězu koní stál Eohyppus z třetihorního spodního eocénu (asi před 54 miliony let). Byl to prakoník tak malý, že výškou sotva přesahoval dnešní lišku nebo kočku. Jeho přední nožky byly ještě čtyřprsté, zadní tříprsté a na všech prstech byla malinká kopýtka. Ale už na nožkách těchto prakoníků bylo možno pozorovat, že předpěstní a přednártní kosti byly u středních prstů silněji vyvinuty než u prstů postranních. Byl to znak, který se v kmenovém vývoji koní neustále víc a víc zesiloval, až nakonec ve čtvrtohorách u starších (pleistocénních) a dnešních (holocénních) koní zůstaly zachovány z prstů na obou párech noh pouze prsty střední, zato se však mohutně vyvinuly a vytvořila se silná kopyta.   

Tato dalekosáhlá přeměna končetin ve vývoji koní byla způsobena tím, že potomci Eohyppů stále častěji opouštěli bažinaté a močálovité pralesy a začínali žít výhradně na suchých a tvrdých stepích, porostlých trávou a křovinami. Jestliže pro geologicky nejstarší prakoníky byl větší počet prstů na obou končetinách skutečnou výhodou, poněvadž více roztažených prstů jim poskytovalo větší bezpečnost a jistotu v chůzi na měkké bažinaté půdě, pak ve změněném, geologicky mladším životním prostředí bylo pro prakoně zase výhodnější, když jim postranní prsty znenáhla zakrňovaly a střední prsty zesilovaly. A protože byl pro tato vymřelá stepní zvířata nesmírně důležitý rychlý pohyb – vždyť je zachraňoval před útoky různých šelem, které je rády lovily, neboť prakoně byli jinak bezbranní – vyvinuly se jejich končetiny tak, aby byly co nejvýhodněji stavěny pro dosažení největší rychlosti v běhu. Rychlého běhu mohli dosáhnout jen tehdy, když se mohly jejich nohy co nejsnadněji odpoutat od půdy a běhat po špičce nejdelšího prstu. To se mohlo stát pouze tak, že se postranní prsty zmenšovaly a posunovaly se do výše, aby se už nedotýkaly země. Jejich zakrňováním zároveň sílil a mohutněl na každé noze střední prst, na němž spočívala váha celého těla a kterým se koník při běhu snadno odrážel od tvrdé půdy.

Současně s proměnou končetin nastaly ve vývoji koní i změny na jejich chrupu. Byly způsobeny tím, že se změnou životního prostředí změnili koně i způsob výživy. Původní všežravý chrup prakoníků se zvolna přeměňoval v chrup typicky býložravý, protože na stepi se mohli nasytit jedině tvrdými stepními trávami. Býložravý chrup se u nich vyznačoval dlouhými hranolovitými stoličkami a třenovými zuby, které měly ploché, složitě zprohýbané třecí plošky na vysokých korunkách. V souvislosti s těmito změnami končetin a chrupu se prodlužovala za kmenového vývoje koní podstatně i obličejová část lebky a krk. S tím také vzrůstala velikost prakoní, která koncem třetihor u vymřelých Plessihippů dosáhla výšky některých dnešních koní.

Bylo však zapotřebí celých dlouhých věků, než živý tvor ve svém obdivuhodném vývoji dospěl od malého Eohippa až k dnešnímu koni, našemu nejušlechtilejšímu zvířeti a věrnému pomocníku člověka.

Počátky soužití koně a člověka

Kdy přesně začalo soužití lidí a koní, nevíme, ačkoli někteří autoři zaznamenali první pokusy již v období solutréenské kultury (asi před 22 až 18 tis. lety), kdy lidé vynalezli lano. Svědčí o tom jeskynní malby nalezené v Cueva de la Pileta ve španělské Malaze, na nichž je znázorněna březí klisna, přivázaná provazy ke dvěma velkým kmenům, stejně jako dva další koně uvázaní ke kládám, připomínajícím jakousi ohradu. Tehdy však šlo ještě o vztah člověka–lovce ke koni–kořisti, sloužící jako zdroj masa a mléka. Je možné, že to zapříčinilo vyhubení stád koní v Evropě magdalénskými lovci (před 14 až 8 tis. lety).

Je velmi pravděpodobné, že k počátkům domestikace koní došlo nejdříve kolem roku 4000 př. n. l. v oblasti eurasijské stepi, na území Kazachstánu a Mongolska, kde se proháněla stáda těchto zvířat. Z toho období se našla ve stepi v povodí Dněpru hmatatelná svědectví o používání koně: zbytky uzdy. Ačkoli přesné datum a místo zkrocení prvního koně se nikdy nedozvíme, bez pochyb k němu došlo na několika místech současně. Předpokládá se, že kmeny černomořských, kaspických, středoasijských a mongolských stepí začaly nezávisle na sobě využívat koně nejen jako zdroj potravy, ale jako pracovní sílu a dopravní prostředek. Dosud také nevíme, zda se koně dříve zapřahali, nebo na nich lidé jezdili. Ovšem je zajímavé, že kůň byl domestikován z domácích zvířat jako poslední: nejstarší společník člověka je pes ochočený kolem roku 12 000 př. n. l., ale i rohatý dobytek, ovce, kozy zdomácněly mnohem dříve než kůň.

Domestikace koně měla ohromný dosah i na duchovní svět člověka: doslova mu otevřela nové obzory, lidé se začali přesunovat, nebyli již vázáni na jedno místo, vznikly nové jezdecké/kočovnické civilizace. Zkrátka a dobře – koně uvedli svět do pohybu. Záhy se používání koní rozšířilo do celého eurasijského světa, a ve 3. tisíciletí př. n. l. byli koně zcela zdomácnělí i v Evropě.

Nejstarší doklady o využívání koní v srdci Evropy pocházejí od našich slovenských sousedů. Na amfoře z Velkých Raškovec (střední doba bronzová, 15. stol. před n. l.), v níž byl uložen popel mrtvého, je vyobrazen pohřební průvod tvořený dvoukolovými vozíky taženými koňmi. Toto cenné svědectví navíc dokládá spojení s antickým světem. Zobrazené pohřební výjevy včetně bojových dvoukolových vozů jsou analogické s popisem pohřebního průvodu z Homérova eposu Ilias. Vzhledem k tomu, že terén u nás i na Slovensku je velmi členitý, předpokládá se, že tyto lehké dvoukolové vozy zde neměly praktického využití; nepoužívali je v boji ani k přepravě, šlo spíš o prestižní objekty, které souvisely především s kultem a mytologií a současně symbolizovaly kontakt s „civilizovaným“ světem.

Koně ve válce

Již Homér nás zpravuje o válečných vozech tažených koňmi, a jeho slova dokládá i množství obrazových pramenů, stejně jako archeologické nálezy. Nicméně k tomu, aby koně mohli táhnout vůz, bylo zapotřebí kola. Tento epochální vynález učinili Sumerové kolem roku 3000 př. n. l. Jako první kola sloužily vlastně řezy kmenů stromů, ale proto, že v Mezopotámii téměř žádné stromy nerostou – a vůbec ne ty potřebné tloušťky – začali kola vyrábět ze tří dílů spojených provazy nebo koženými řemeny, a kůži používali navíc ke zhotovení ráfků, zabraňujících opotřebení nebo poškození kola.

První vozy v těchto dřevních dobách sloužily zemědělcům a byly taženy voly. Ovšem, jak již bylo řečeno výše, existovaly také vozy v honosném provedení, sloužící k ceremoniálním a pohřebním účelům.

Záhy poté lidé zjistili, že vůz může sloužit jako platforma pro bojovníky vyzbrojené lukem nebo házecím oštěpem. Z toho důvodu byla přední část vozu zvýšena, aby sloužila jako záštita pro osádku. Tyto čtyřkolé vozy musely mít velký psychologický účinek na nepřítele, byly však pomalé a nemotorné. Proto začali být do nich zapřaháni nejprve osli, rychlejší než voli, které si podrželi zemědělci.

Zdá se pravděpodobné, že tito tažní osli byli kříženi s divokým oslem a dokonce s onagerem. Ke křížení docházelo tak, že samici osla přivázali ke kůlu, aby nemohla utéct před hřebcem onagera, kterého k ní přivedli. Výsledkem tohoto křížení byla zvířata dosahující větší tělesné výšky i rychlosti než osli.

Válečné vozy s koňským potahem se po Evropě rozšířily díky invazi árijských kmenů v šerém dávnověku. Kočovní Árijci z východu směřovali za pastvou do západních končin dnešního Maďarska a Rumunska, odkud pronikali do dalších oblastí Evropy a položili základy kmenů keltských, germánských, italských a řeckých či helénských. Řecko-helénské kmeny osidlovaly dnešní Řecko ve třech vlnách: jónské (v l. 2000–1900 př. n. l.), aiolské a achájské (do r. 1600 př. n. l.), kdy se rozprostřely po úrodných rovinách Thrákie, Makedonie a Thesálie, ovládly Argolidu, kde založily Mykény a přivezly koně a vozy na Krétu.

Ostrov Kréta díky své geografické poloze pak zůstal ušetřen dalších vlivů, a stal se kolébkou vyspělé civilizace, po níž se dochovaly velkolepé památky. Obranu ostrovního království zajišťovala armáda, vybavená válečnou vozbou. Nástěnné malby ve zbrojnici paláce v Knóssu slouží jako názorné ukázky vzhledu tehdejších jízdních vojsk. Na každé tabuli vidíme vozataje, vozy, kola, ochrannou zbroj, takže nám chybí již jen originály těchto částí.

Podle odhadů mělo krétské vojsko k dispozici na 400 válečných vozů a tisíce párů náhradních kol, z nichž 100 vozů bylo v neustálé bojové pohotovosti. Obranný systém ostrova byl založen na oddílech pěchoty o 100 mužích, jejichž velitel a jeho pobočník jezdili na vozech (spolu s vozatajem). Úkolem pobočníka bylo také přinášet do Knóssu zprávy o blížících se nepřátelích, aby zde mohla být zmobilizována válečná vozba. Velký důraz byl kladen na výrobu a údržbu kol k válečným vozům, která byla uchovávána ve speciálních skladech.

Kůň jako obětina

Jak vidíme, stal se kůň nepostradatelným pomocníkem člověka, když tahal vozy hrdinů v zářících zbrojích, kteří vstoupili do bájí antického světa. Podobně jako jiné národy, i Řekové znali obětování koně; například při obětování bohu moře Poseidonovi čekala na oběť, v tomto případě vzácného bílého koně, smrt utopením. Na ostrově Rhodos tento obětní rituál probíhal tak, že koně zapřáhli do hořícího vozu a zahnali do moře.

Obětování koní se objevuje v mytologii vícerých národů a odráží fakt, že kůň byl považován za posvátné zvíře. Být posvátným zvířetem pro koně většinou neznamenalo nic dobrého, protože ho nakonec obětovali nějakému bohu, tedy usmrtili. Obětování koně se v mnoha kulturách přibližovalo spíš lidské oběti nežli zvířecí. Rituálů obětování koní jsou desítky, a nejednou souvisely s panovnickou mocí.

A připomeňme si, že jakousi obětí bohům měl být i náš trojský kůň. Ačkoli se jako „danajský dar“ stal symbolem lsti a záhuby, přece jen skutečnost, že – ať již šlo o válečný stroj, nebo obchodní loď – měl podobu koně, svědčí o tom, jaký význam lidé tomuto zvířeti již odedávna připisovali.

Hlavní zdroje

  • Homér: Ilias. Academia 2010
  • Daniela Dvořáková: Kôň a člověk v středověku. Vydavatel’stvo Rak 2007
  • Petr Klučina, Pavol Pevný: Arma Defensiva. Slovart 1992
  • Arre caballo! (webový portál)
  • Josef Augusta, Zdeněk Burian: Ztracený svět. SPN Praha 1968
  • Časopisy ABC

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 3.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: