Nebezpečí v terénu: Co máme pod nohama

29. 12. 2015 11:00

Obrázky: 3

Autor: Tereza Kucharská Spoluautoři: Katka Lipinská Foto: Aneta Hnyková (Novotná) Rubrika: Nehody a prevence Počet přečtení: 6270 Počet komentářů: 2 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Pokračujeme v našem miniseriálku o tom, jaká nebezpečí na vás mohou číhat v terénu. Minule jsme se dívali okolo sebe, dnes se budeme dívat především pod nohy. Tam nás může čekat také leccos.

Povrch terénu, po kterém se pohybujeme, rozhodně zaslouží naši pozornost. Nemá smysl promlouvat k vám o chování se na různém typu terénu ve vztahu k pohybovému aparátu koně - to je každého věc a svědomí. Že bahno klouže a otřesy z rychlého pohybu po tvrdém povrchu kloubům nedělají dobře, je myslím dobře známé. Upozornila bych ale na velký rozdíl mezi povrchem tvrdým a rovným a povrchem hrbolatým. Ten druhý je podstatně nebezpečnější, protože pokud kůň našlapuje křivě, nohy si různě „zvrtává", na což klouby opravdu nejsou stavěné. Koneckonců, člověk si může zkusit sám, jaký rozdíl je proběhnout se po zpevněné cestě a po zmrzlé nebo sluncem vyprahlé na kost tvrdé a hrbolaté louce.

Otázkou jsou svahy - co ještě vylezem/slezem a co už ne? Rozhodně to jde vždy lépe a bezpečněji nahoru. Některé svahy, které s koněm vycválám nahoru (rychlost pomáhá), bych raději nezkoušela slézat, protože jízda po zadku není můj oblíbený sport. Zde ale stojí za to upozornit, že není radno vycválávat svahy, kde si nejsme naprosto jisti, že nás něco nemůže čekat. Znám případ velmi ošklivého zranění, kdy se kůň v prudkém kopci lekl něčeho, co tam dřív nebylo, zarazil a poté se i s jezdkyní převrátil a skutálel dolů. Jen velkým štěstím jezdkyně přežila bez vážného poranění. I když vylézání kopců je výborná věc, nemusejí to být zrovna krpály, na kterých hrozí převrácení.

Co se cest dolů týče, hodně záleží na povrchu a rovnováze koně. Při dobrém povrchu a dobré rovnováze koně slezete leccos, ale nezkoušejte to, pokud je bahno. Kromě pádu riskujete i zcela zbytečné natažení šlachy z toho, jak bude kůň bruslit. Platí zásada, že prudší kopce se slézají vždy kolmo. Pokud to už koni ujede, lépe sjet svah po zadku než po boku. Na pozici jezdce jsem slyšela již mnoho různých doporučení od maximálního záklonu a hlubokého sedu až po předklon a zdaleka ne všechna dávala smysl. Cílem je udržet se v těžišti koně a zároveň mu umožnit dobrou práci hřbetem. Pokud zůstanete sedět stejně jako na rovině, budete sebe i koně převažovat dopředu, protože jeho pozice vůči zemi se posouvá. Je tedy potřeba přenést váhu vzad tak, abyste stále zůstali nad těžištěm. Ovšem nechcete to udělat zasednutím, protože kůň (zejména mladý nebo méně osvalený) by měl mít možnost dobře vyklenout hřbet. Mírně se tedy nadlehčíte a horní část těla více či méně zakloníte podle toho, jak prudký svah slézáte. Rovnovážnou pozici byste měli poznat, budete se v ní cítit nejlépe. Při vylézání svahu je to stejné, odlehčíte hřbet a předklon se odvíjí od toho, jak prudký svah vylézáte.

vwsPozor dávejte všude tam, kde nevidíte zem. V zimě, kdy je krajina pokrytá sněhem, jezděte jen tam, kde to znáte, a to přiměřeným tempem. Taková zamrzlá kaluž pod sněhem už sesadila nejednoho jezdce i s koněm. I listí pod nohama se chová jinak a může ledacos zakrýt úplně stejně. Vyhněte se místům, kde si nejste jistí podkladem, jeho pevností a neriskujte zbytečně přechody příkopů, jejichž hloubku neznáte. Vraťme se ještě jednou k pozemním komunikacím, na kterých to klouže nejen v zimě. I v letním období vás na namoklém asfaltu můžou podkovy nemile překvapit.

Podobné je to i s mosty a můstky všeho druhu. Kdo jezdí autem, ten ví, že i když je jinak silnice suchá a ani není namrzlá, na mostech je vždy chladněji a vlhko, takže je tam výrazně vyšší nebezpečí smyku. Osobně mám hned dvě špatné zkušenosti s můstky, které působily bezpečně. Můstky přes malé potůčky a strouhy jsou často tvořeny rourou nebo skruží a pokud kůň (a jezdec) nedává pozor a sklouzne, i když se jedná o malou výšku, může se ve skruži dost nepěkně zaklínit. V jednom případě, naštěstí s dobrým koncem, jsme vyprošťovali klisnu traktorem.

Druhý případ byl zajímavější. Jednalo se o široký, na pohled velmi bezpečný můstek, pokrytý vrstvou listí, který můj poslušný valach bezpečně a bez problémů přešel. Klisna ale byla nedůvěřivější a velmi se jí nechtělo. Podařilo se mi ji přesvědčit. V půlce můstku jí uklouzla noha a odhalila, co jsem nevěděla - pod vrstvou listí byly pouze dvě železné roury, ničím nekryté (ano, jak píšu výše - vyhněte se místům, kde si nejste jistí podkladem..!) Na druhou stranu jsme se bezpečně dostaly, ale docela mě tato zkušenost vyškolila.

Vysoká tráva nám také nehraje do karet tam, kde to neznáme jak vlastní boty. Ráda se v ní také ukrývají zvířata rozmanitých druhů. Cennou osobní zkušenost mi uštědřil starší vyšší porost kopřiv, po jejichž krátkém přechodu následovala velká alergická reakce mojí kobyly. Po celém těle jí naskákaly pupeny, vztekle hrabala do země, měla tendence zvedat se na zadní a já v tu chvíli jen vyděšeně, neschopná tam s holýma rukama cokoli dělat, chlácholila a vytáčela veterináře. Bylo to pro mne překvapivé zjištění, když jsme v minulosti kopřivami projížděly tolikrát. A také připomenutí, že mobil v kapse je dobré mít za každých okolností, i když jedu jen ven „vypnout" od lidí. Osud totiž občas přichystá opravdové překvapení a přítel na telefonu je pak k nezaplacení - a to i v krajním případě, kdy se hledá kůň splašeně lítající po kraji.

vsDžungle vlivem člověka

Česku se říká odpadiště Evropy, a ačkoli se to většině obyvatel nelíbí, bohužel naše mentalita tomu ne vždy vzdoruje a chování naopak odpovídá. Někdo si dá tu práci vyvézt nebezpečný odpad do lesa, odložit elektroniku v lomu, asi je to snazší, než dojet do sběrného dvora? Podél cest jsou příkopy plné bubáků - pneumatiky, televizory, plechovky, odpadky z fastfoodů, na větvích šustí igelity a pod nohama nezřídka cinkne plechovka nebo křupne PET lahev. Možností je svoje životní prostředí těchto (alespoň některých) nežádoucích předmětů zbavit a učinit tak službu přírodě na místě prvním. Obzvláště v okolí větších vesnic a měst to ale může být oříšek, pak je na místě (a neztratí se to nikomu) koně na podobné předměty zvykat. Na jízdárně pracovat (ze země i ze sedla) na přechodu PET lahví, seznámit koně s pneumatikou, osahat (hladit) ho igelity. Což nás ovšem nezbavuje potřeby dívat se pod nohy, protože plechovky nebo skleněné lahve opravdu není radno přecházet.

Lesy jsou dnes také plné míst, kde se hromadí odpad lesního průmyslu. Ostré klestí už udělalo díru do nohy nejednoho koně (a ani chrániče vás zcela neochrání), proto v případě nejistoty slézám, terén osahám po svých a až poté projíždím podobné zarostlé a trnité úseky s koněm. Když to nejde, neriskuji a trasu změním nebo se vracím stejnou cestou. Úplně stejný postup volím u větších brodů - pokud si nejsem jistá hloubkou nebo neznám podklad, koně do vody neberu. Než jdu někam plavit, buď se dostatečně informuji, nebo prosím přítomné plavce, aby mi ukázali, kde stačí a jak se břeh svažuje.

Jiné zdomácnělé zvířectvo potkáme většinou za ohradou. Ať už jsou to ovce, krávy, kozy nebo jiní koně, na místě je přejít do kroku a držet odstup od ohrad (k cizím koním zásadně nenechávám čichat). Je asi na místě upozornit, že koně, kteří ostatní domácí zvířata neznají, se jich často bojí. Z mé zkušenosti se nejvíc bojí oslů, jeden malý oslík spolehlivě rozhodí i mnohem většího koně. Ovšem když se stádo krav rozhodne jít se podívat, kdo se to motá kolem ohrady... pak je dobré, když máte s vyplašeným koněm kam uhnout.

Na vlastní kůži jsem zažila, jak nepříjemný je průchod cestou mezi dvěma ohradami s elektrickým ohradníkem. V jedné z těchto ohrad bylo stádečko ovcí, skryté v dolíku. Když ovce zahlédly návštěvu u ohrady, vyrazily se na ni podívat. Klisna, která asi předtím nikdy stádo ovcí neviděla, se polekala, uskočila a dotkla se ohradníku na druhé straně cesty. Po ráně od elektrického proudu uskočila zpět a chytla další z druhé strany, odkud se navíc blížilo stádo ovcí. Jen s vypětím všech sil se mi ji podařilo po zadních provést tímto úsekem a myslím, že ovcí se bude bát až do konce života.

Soukromá dramata

Každý je máme. Každý máme něco, čeho se bojíme. Někdy se s nimi svěříme, jindy se za ně stydíme a vnitřně s nimi bojujeme. Neměli bychom si však pochybovačné myšlenky vyčítat. V případě nejistoty daný problém proberte s někým zkušeným, klidným, nechte si poradit, zda je strach oprávněný nebo vyloženě zbytečný. Nelámejte sami sebe, pokud si svůj důvod strachu dokážete racionálně obhájit - nejspíš má svou podstatu a při podcenění si můžete problém přitáhnout. Mám to tak ve vztahu k otěžím. Vídám u ostatních, že zdaleka tolik nehlídají otěže svých koní. V terénu pak kůň skloní hlavu k trávě, otěže přelítnou přes krk a následné řešení ve mně budí stres - někdo koně pobídne, aby hlavu zvedl a on si otěže přitáhl zpět, jiný vyndá nohy ze třmenů a nakloní se po krku skoro až k zemi, jako zázrakem si do nich kůň nikdy nešlápl. Udělat to jednou já, vidím scénář šlápnutí, zpanikaření a převrácení - a tak raději důsledně držím otěže co nejméně prověšené za všech okolností.

vaDalší, čeho se bojím, jsou dráty všeho druhu. Nikdy s koněm nepřekračuji dráty, pásky, provázky - ať už jsou volně na zemi, nebo prověšené z ohrady. Možná máte za sebou tisíce přechodů podobné povahy, mně ale k respektu stačilo pár blízkých známých, kteří díky podobným situacím přišli o slezinu nebo si přivodili jiná vážnější zranění - z mého pohledu zbytečně. Není totiž nic nereálného, že se kůň při zavadění o drát zamotá nebo zpanikaří a letí pryč nebo kope kolem sebe, nebezpečný sám sobě i okolí. Ostatně, proříznutá spěnka na kost také není legrace.

Jak je vidět, potkat nás může leccos a i při největší předvídavosti je pravděpodobné, že pokud jezdíme do terénu, tak i přes největší opatrnost se nebezpečné situaci nevyhneme. Co potom? Vlastní sebedůvěra a zachování klidu je prvním klíčem k úspěchu - když ve vás kůň ucítí jistotu, snáze se zkoncentruje a uklidní. Také úroveň komunikace ve smyslu pomůcek ze sedla zde hraje roli - čím lepší má mezi sebou dvojice jezdec-kůň vztah a čím jasnější jsou jemné požadavky, tím bezpečněji a jistěji se budou oba cítit. Největší jistotou v případě nouze by měla být možnost slézt a řešit nastalý problém ze země. Když jedu do terénu, musím si být jistá, že projdu všechno a dojedu kam chci, maximálně s rizikem, že půjdu kousek pěšky. Proto je pro mne nezbytné věřit koni ze země a vědět, že je to vzájemné. Snažím se si čas venku užívat, problémy a bubáky přednostně nevyhledávat. Jet uvolněně, zhluboka dýchat. Být jedno tělo jedna duše - jen silná osobnost bude mít silného koně!

Připojené obrázky

Připojené články

08.12. 2015 07:00 Nebezpečí v terénu: S kým se můžete potkat

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. Jánošík

    Suchý tráva

    19:10 - 29. 12. 2015

    Ono to možná bude překvapení jen pro mě, ale i tak... V létě jsme u nás v Podkrkonoší byli skoro bez rosy, takže když se v srpnu posekaly otavy, louky uschly. Horší kluziště jsem zažila jen na ledě. Koně jsou bosí a my jim chtěli ulevit od tvrdé hrbolaté polní cesty tím, že kopec sejdeme po louce. Ti chudáci nevěděli, co mají s nohama dělat, klouzalo to všemi směry, opora nikde žádná a koně se tvářili, že vůbec netuší, proč je nohy nedrží. A to jsou zvyklí na rozbahněnou jílovou zem, která tam je určitě půl roku v kvalitě, že já bych měla co dělat, abych sebou nešvihla a koníci si v tom až na výjimku chodí i s jezdcem na hřbetě skoro jako by se nechumelilo.

  • 2. šutřík

    z kopce

    19:53 - 29. 12. 2015

    Na téma jak jezdit z kopce tu byla pěkná diskuze. Taky jsem se učila v prudším sjezdu se zaklonit . Až po letech jsem to zkusila jinak. A ejhle, koně byli jistější.
    http://www.equichannel.cz/forum/diskuze/1328590

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 3 čtenářů. Celkový počet bodů: 15.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: