Proč v souvislosti s koňmi řešit sebepoznání? Mnoho lidí celkem spokojeně žije podle hesla „neobtěžujte mě prosím s mými problémy, beztak mám dost cizích". A pak často dokola řeší problémy svých koní, které by ale nebyly, pokud by se jezdec věnoval sobě a problémům svým (nejen jezdeckým), anebo si zkrátka pořídil zvíře, na které „má" a k němuž se hodí. Ono je snazší vidět (a zdánlivě řešit) problémy koně, ale každý dobrý trenér potvrdí, že nebýt problémů lidských, nebyla by drtivá většina problémů koňských.

Je chyba ve mně, nebo v koni?

Prvním krůčkem k poznání sama sebe je realistické hodnocení. Což je pro většinu lidí překvapivě velký problém. Udělejme si malý test: jak nejčastěji reagujete na nesoulad či občasné zaskřípání mezi vámi a vaším koněm? Hledáte chybu v první řadě u sebe nebo u něj? Nepospíchejte dál a opravdu se zamyslete - vnímáte svého koně jako problematického a pokaženého? Nebo si často sypete popel na hlavu, že jste něco přehnali, nezvládli, zatlačili na něj víc, než je zdrávo? Samozřejmě soudný člověk se dostává do obou z těchto situací, ale ke kterému z těchto vnímání situací máte větší sklony?

Zodpovězeno?
A zajímá vás, co je „správně"? Nepřikloním se ani k těm trenérům, kteří říkají, že kůň zkrátka musí fungovat a respektovat jezdce, ať se chová jakkoli (a pokud nefunguje, tak se vyváže nebo jinak přesvědčí), ani k těm, kteří naopak říkají „chybu hledej vždy v sobě." Obojí je totiž z psychologického hlediska nepravda. Mít přehnaně sebejistého jezdce je jedna z nejhorších věcí, které můžou chudáka koně potkat. Takového jezdce poznáte snadno tak, že pokud to někde mezi ním a koněm zaskřípe, hledá chybu vždy nejprve v koni. To pak slýcháte hlášky „on je strašně tupý" nebo „je to lempl, nechce makat, když může, práci se vyhne, musím na něj být tvrdý". Na druhou stranu je ale mnoho (troufám si odhadnout, že většina našich čtenářů) jezdců na opačném pólu - při každém křivém pohledu svého koně znejistí a přemýšlejí, co udělali špatně. I to je bez nadsázky průšvih! Každé zvíře potřebuje šéfa, který si je přiměřeně jistý tím, co chce, a tím, co dělá. Pokud náhodou si jistý není, musí to alespoň věrohodně předstírat. Což je v případě koní poměrně těžké, protože i průměrný kůň má vynikající pozorovací schopnosti a emoční inteligenci vyšší než průměrný člověk. Když se (jako třeba v mém konkrétním případě) sejde nadprůměrně inteligentní kůň, který má lidi dobře přečtené, a emočně tupý člověk, je o zábavu postaráno. Proto když jste se svým koněm, jednejte vždy klidně a sebejistě. Zamýšlet se můžete později doma, to budete mít od problému i potřebný odstup.

Partnerství člověka a jeho koně je něco jako manželství - je to spletitý vztah, na který mají vliv osobnostní zvláštnosti i výchova a minulé zkušenosti obou zúčastněných. Nelze se plně vyhnout konfliktům a zaskřípáním a ani to není žádoucí. Pokud k tomu dojde, s výjimkou úplných extrémů nebývá vina jen na jedné straně, zpravidla se jedná o souhru více faktorů a svůj vliv mají i vnější okolnosti. Je samozřejmě vždy moudré pokusit se situaci rozebrat a říci si, čím jsem se podepsal na konfliktu, ale je zhola zbytečné sypat si popel na hlavu, že za všechno můžu já, protože jsem něco nedokázal nebo pochybil. Emoce do realistického hodnocení situace nepatří a jak jsem již psala výše, kůň potřebuje přiměřeně sebejistého partnera.

Velice pravděpodobně teď budou někteří čtenáři namítat (v duchu nebo pod článkem), že přece existují problematičtí koně. Jistěže jsou koně „jednoduší" a koně více či méně komplikovaní, stejně jako jsou lidé bezproblémoví a lidé konfliktní. Liší se mírou senzitivity, vznětlivostí, inteligencí i základním přístupem k práci a člověku. A stejně jako u konfliktního člověka, tito koně nejvíce prověří charakter a schopnosti svého jezdce. Ale ani tady není nikdy chyba jen na straně koně, ale i na straně jezdce, pokud tuto náročnější situaci nezvládá.

Drtivá většina "neřešitelných" problémů lidí s koňmi pramení z toho, že si vybrali nevhodného koně a nejsou schopni (nebo ochotni) změnit buďto svůj přístup, nebo toho koně...

Tímto bychom měli zodpovězenou otázku, která každého zajímá, ale přitom vůbec není podstatná. Kůň své chování sám od sebe nezmění, ať je větší část chyby na kterékoli straně, je to vždy jezdec, který musí najít cestu ven a vyhodnotit, zda je potřeba problém řešit, nebo mu pouze dát čas. Můžeme se tedy opět vrátit k psychologii a navázat na to, co podstatné je - každý kůň a každý jezdec mají nějaký charakter, temperament, schopnosti, předchozí zkušenosti i určité zvláštnosti. Ty potom z obou stran ovlivňují spolupráci a mohou být zdrojem nedorozumění. Chceme-li mít nedorozumění co nejméně, měli bychom si tedy velmi dobře rozmyslet, jací jsme my, jaké jsou naše schopnosti a cíle a podle toho si vybírat partnera (teď mám na mysli toho čtyřnohého), se kterým nám to bude klapat a který bude schopen naše cíle naplnit. Stejně tak bychom měli vnímat i svého partnera, takového, jaký je, neměli bychom se snažit ho nátlakem „předělat", ale spíše „kultivovat", obrousit hrany a najít způsob, jak spolu vyjít.

Jsem, jaký jsem

Co je tedy dobré o sobě vědět? V první řadě byste měli znát svůj temperament a charakter, tedy dobré i špatné vlastnosti a jejich míru (jsem explozivní a cholerik, ale je rozdíl, zda vybuchuji s frekvencí jednou denně nebo jednou ročně), sebevědomí (což trochu naznačil test výše) a pravdivě odhadnout své schopnosti a dovednosti. V případě, že to někdo chce vzít skutečně vážně, na webu lze najít osobnostní dotazníky, ale pro vlastnictví koně nejsou nezbytné.:-) Užitečnější je zkonzultovat svůj pohled na sebe sama s někým nezaujatým, kdo vás dobře zná (např. s trenérem) - možná budete překvapeni, jak rozdílně se vidíte. Nikde není psáno, že přiznáním si vašich slabostí a míry špatných vlastností se nutně musíte snažit je změnit. Svět plný dokonalých lidí by byl dost nepříjemné místo k životu. Ale už jen jejich uvědomění a počítání s nimi vám pomůže vyhnout se konfliktním situacím, selháním a frustraci. Kdo se bojí chodit do lesa, buď ať s tím něco dělá (psychologické techniky existují), nebo ať tam nechodí, země se proto točit nepřestane a dost možná i bez toho se dá šťastně žít.

Je ale nutné si rozmyslet, zda si zvolíte za partnera koně, který vaše slabé stránky bude tolerovat, anebo přijmete výzvu a koně, který vám je neodpustí. To vám přinese nesrovnatelně více frustrace a hořkých chvil, ale ve výsledku se nejspíše naučíte více. Musíte ale dát velký pozor, abyste se nepřecenili. Pokud jste nedůslední a pořídíte si rovnou mladého koně, který má tendence testovat vaše hranice, budete mít velký problém to zvládnout, protože jste si stanovili velmi obtížný úkol. Ovšem mladý kůň, který je spíše submisivní a ochotný vyhovět, vám trochu pomůže. Jste-li nejistí a nevěříte si, neměli byste si v žádném případě pořizovat sebejistého koně nebo hřebce. Nedostatek sebevědomí je problém, který tímto způsobem „léčit" opravdu nelze, protože každé další selhání ho jen zhorší. A je potřeba si uvědomit, že kůň, který nemá respekt ke svému člověku, je potenciálně velmi nebezpečný pro něj i pro okolí. Bohužel je nesmírně často vidět, jak si právě málo sebevědomí lidé pořizují nebezpečné psy nebo impozantní hřebce ve snaze dodat si sebevědomí a dokázat okolí, že „oni na to mají".

Člověk, kterému ujíždějí nervy, zase potřebuje koně vyrovnaného, který tohle skousne - tam je potřeba si uvědomit, že temperament je vrozený a i když lze vytrénovat sebeovládání, nečekejte, že se zgruntu změníte. Zkrátka „labil s labilem" není dobrá kombinace, ovšem takovému člověku asi nebude sedět ani příliš flegmatické zvíře. Pokud jste přijali výzvu a pořídili si pro sebe obtížného koně (ať už záměrně nebo pro jeho krásnou černou barvu), musí vám být jasné, že máte před sebou velmi náročnou cestu a že než někam dojdete, mnohokrát selžete. Musíte mít dostatek sebedůvěry na to, abyste se přes tato selhání dokázali přenést a musíte být připraveni na to, že možná budete muset slevit ze svých cílů. Je to zkrátka něco za něco.

Cíle a motivace k ježdění je další věcí ke zvážení. Nejdřív si upřímně odpovězte na otázku, proč máte koně. Vždy existují důvody, proč si tohoto žrouta času a financí pořizujeme a odpověď „protože je mám ráda" je nedostatečná. Všechno na světě děláme buďto z povinnosti nebo proto, že nám to něco dává a uspokojujeme tím nějakou potřebu. Nemusí to být nutně jezdecké ambice, upřímná odpověď může znít třeba „přináší mi uspokojení, když se o něj mohu starat a sledovat ho na pastvině". Metál za upřímnost si potom zaslouží odpovědi typu „kompenzuji si jím chybějící děti" nebo také „dělá mi dobře vyhrávat mašle".

Kromě pozitivní motivace jsme (i v práci s koňmi) ovládáni také zápornými motivy a to často ještě silněji. Je to v první řadě strach. Kdo tvrdí, že se nikdy nebál, je lhář. Pokud strach neřešíme, ale potlačujeme, může se stát, že se jednou obrátí proti nám. Je proto dobré vědět, čeho konkrétně se bojím. Paradoxně, většina lidí se více než pádu bojí ztráty kontroly nad koněm. Strach je také velmi častou motivací toho, co děláme, i když si myslím, že hláška „jezdí drezuru, protože se bojí skákat" určitě neplatí stoprocentně. :-) U mnoha lidí, kteří by jinak i rádi závodili, je strach z ostudy a „ztrapnění" důvodem, proč své ambice raději vzdají. Mezi ne zrovna čestné pohnutky držení koní bohužel často patří i touha dominovat zvířeti a rozhodovat o něm, kompenzovat si u koní svou nedostatečnost nebo utíkat od problémů v jiných životních oblastech, nebo snaha zavděčit se či naopak „ukázat" někomu - nejčastěji člověku ze své původní rodiny.

Jezdím proto, že jsem masochista?

Hned další otázkou může být „proč jezdím?" Pokud je odpověď typu opakovaně „protože je to potřeba" nebo „protože musí pod sedlo", možná by stálo za úvahu, zda tento stav, který vás asi příliš neuspokojuje, nějak nezměnit. Vždy existuje řešení. Vyjma profesionálních jezdců my všichni ostatní máme koně pro radost, jen na to bohužel velmi často zapomínáme. Je s podivem, kolik lidí se nechá okolím nebo konvencemi tlačit do něčeho, co jim přináší pouze stres a obavy. Věty typu „všichni ve stáji skáčou a závodí, já mám dobrého koně, tak přece musím taky" nebo „mě ta jízdárna vůbec nebaví, ale takovéhleho koně je přece na plácání po lese škoda" jsou překvapivě časté. Ale ještě častější je případ, kdy jezdec chce sportovat, ale z nezkušenosti nebo finančních důvodů má zvíře, které je k tomu nevhodné. Pak se trápí oba a málo zkušenému jezdci je málo platné, že „trenér říká, že Z přeskáče i koza".

Když si upřímně zodpovíme otázky ohledně naší motivace a také ambic, dost možná zjistíme, že jsme ve stavu, který nám doopravdy nevyhovuje. Ač nejsem zastáncem častého střídání ustájení nebo dokonce koní, domnívám se, že je lepší takovou situaci řešit než to prostě nechat být s tím, že „jinak to nejde". Nač stresovat skákáním koně, který je bázlivý a nespolehlivý, nebo proč tahat po závodech zvíře, které na sebemenší změnu reaguje extrémně bouřlivě, takže každý start končí hrůzou v očích koně a slzami v očích jezdce. Problém může být i opačný, když nám ježdění nic neříká a naše odchované hříbátko vyroste v mladého krasavce, překypujícího elánem a silou, který na pastvině otravuje všechny ostatní (a tak si zadělává na zranění) a testuje pevnost ohrad. Opět je potřeba si uvědomit, že kůň se sám od sebe nezmění, musíme to být my, kdo něco změníme.

Situace, kdy jsou naše vnitřní pohnutky v konfliktu s okolím (třeba nevhodným koněm) jsou ještě poměrně přehledné a „relativně" snadno řešitelné změnou okolí. Mnohem zajímavější a spletitější problém je, pokud se konflikt zájmů a motivů odehrává přímo uvnitř nás. Třeba „chci závodit, baví mě skákání, ale bojím se" (asi nejčastější stav). Nebo „mám sportovní ambice, závodění by mě bavilo, ale mám vždy takovou trému, že to zkazím". Nebo také „toužím závodit a trénovat, ale také chci mít koně doma, kde nemám podmínky ani trenéra". Podobné motivační konflikty jsou běžné, protože každý máme různá přání, touhy a ambice a ne vždy je lze sladit. Pokusy „sedět na dvou židlích najednou" jsou možné, ale většinou znamenají sedět velmi nepohodlně. Ujasnit si priority proto pomůže, nejlépe s tužkou a papírem, kdy si do jednoho sloupce napíšete, čeho byste rádi dosáhli, a do druhého, co pro to jste a nejste ochotni obětovat. Je-li mým nejvyšším cílem zúčastnit se MČR ve skákání a zároveň prioritou, přes kterou nejede vlak, chovat koně bosého na pastvině, je logické, že se mi kompromis bude hledat velmi obtížně (už jen proto, že málokde najdeme možnost takového chovu a zároveň zázemí a trenéra na sport). Můžu to samozřejmě zkusit, ale pokud to nevyjde, nezbude, než jednu z těchto věcí pozměnit. A smířit se s tím, protože jinak budu jen a jen nespokojený. Buďme proto realisté. Při hledání nejlepšího řešení ale prosím vždy berte v úvahu welfare a pohodu nejen svou, ale také svého koně. Nezapomínejte, že on je na vašich rozhodnutích absolutně závislý.

Stanovení priorit pomůže ještě v jedné věci. Totiž v odolávání tlaku okolí. Máme tendence cítit se nedobře, pokud se chováme jinak, než zbytek „stáda" nebo pokud odporujeme autoritě. Pokud jsme vnitřně nerozhodní, snadno se necháme zlomit k věcem, po kterých netoužíme, třeba k závodění jen proto, že všichni okolo závodí. Pokud si ale sami pro sebe ujasníme, že nás prostě barevné mašle opravdu nelákají a radši jezdíme ven, uleví se nám a snáz se nátlaku ubráníme.

Psychologické suma sumárum:

• poznej sám sebe, ať zbytečně netrápíš sebe ani koně
• to, co si o sobě myslíš, konfrontuj s někým nezaujatým zvenčí
• rozmysli si, co chceš a co jsi ochoten tomu obětovat - nikdy ale neobětuj welfare svého koně
• podle cíle vol prostředky a podmínky - nikdy ale... viz bod výše
• když víš co chceš, nenech se ovládat „stádovým pudem"
• čas od času své cíle a priority reviduj, protože člověk se mění a je zaslepené trvat na tom, co bylo
• výzvy jsou potřeba, ale musíš být schopen zvládnout i případný neúspěch!