Navštívili jsme za Vás... aneb Jak šikouná cérečka ke koním přišla

16. 1. 2006 Vladimíra Cermanová Autor fotek: Vladimíra Cermanová

Všude čteme o celebritách, významných a známých osobnostech. Pro mě však jsou neméně významnými osobnostmi i lidé, kteří bez slávy, světel a popularity dělají poctivě svoji práci, s láskou pečují o němé tváře, co k sobě připoutali a přitom nejen srdce, ale i mysl mají otevřenou. Prosím, vstupte na chvíli do jejich života.

Kdo projíždí malebnou krajinou Střední Moravy, může omylem zabloudit do městečka Němčice nad Hanou. Ve starším rodinném domku tu žijí manželé Hanička a Jiří Tichákovi, jejich dva psi, dva kocouři a jedna babička (která údajně vydá za tři). Hned za domem ve stáji pořehtávají další členové jejich rodiny.

Pořízení vlastních koní však předcházelo několik dějinných událostí. Po letech strávených v jezdeckém oddíle TJ OSP Přerov, jehož doménou bylo především westernové ježdění, zatoužila skupina šesti nadšenců po osamostatnění se a po opravě a vybudování nových boxů. V roce 1996 se na svatého Evžena (10. listopadu) přesunula do Troubek nad Bečvou i se svými soukromými koňmi, hřebcem Kodetem a Italou (po Dietward hann. z 604 Almhirt I). V roce 1997 přišla ještě čtyřletá Agra (po 2418 Dietward 4 z SM 3520 Arkona A po 2404 Kornett 13). Půda se zaplnila senem, koně si užívali vyjížděk do lesa a učili se základům parkurového ježdění. Z laskavosti oddílu Sokol Troubky mohli využívat oddílovou jízdárnu a skokový materiál.

Vše se změnilo 7. 7. 1997, tento datum navždy zůstane vrytý do paměti lidí. Povodeň bořila domy, brala životy, poznamenala osudy. Obrovský dík, bohužel dnes již in memoriam, patří paní Lídě Kvapilové z Červené Lhoty, u která našly obě klisny útočiště a která jim věnovala stejně usilovnou a laskavou péči, jako svým arabům. Itala s Agrou si tedy v jejích ohradách užívaly zahálčivého života divokých mustangů a manželé Tichákovi mezitím budovali stáje u sebe doma - v Němčicích. Kodet zůstal u svého majitele v Troubkách.

Po přestěhování do Němčic počáteční euforie z faktu, že koně jsou konečně doma a z dlouhých vyjížděk po okolí, postupně vyprchala a nastalo období duševního rozpolcení. Kam s výcvikem dál?! Tehdy přišla spásná myšlenka "sklouznout" trošku do drezury. Cítili, že musí srovnat sami sebe v sedle a koním vštípit jakousi kulturu pohybu. Jak jednoduše vyřčená slova!

Nutnost kvalitnějšího povrchu na ježdění byla jasná. Takže ohrada se upravila do podoby venkovní jízdárny a v nedalekém Čápově mlýně se díky porozumění majitelů podařilo vybudovat krytou jízdárnu s možností využívat sociálního zázemí zdejší pěstitelské pálenice (výborná slivovice!), která zásadním způsobem přispívá na obživu koní a ostatní provoz. Hala měří 13x28 m, není velká, ale když je potřeba schovat se pod střechu, co by za tuto možnost řada nás dala... K pískovému povrchu by letos mělo přibýt dřevěné obložení a zrcadla. Halu využívají všichni místní a po celý rok ji můžou za nepatrný obnos (50,-kč/hod.) využívat i jiní potřební.

Ale zpátky ke koním: u starší Italy se po těžké plynové kolice nastartovala nemoc COPD, v roce 2003 téměř podlehla těžkému zánětu vzduchových vaků a její trápení muselo být ukončeno.

S mladší Agrou byly zprvu neustále problémy pro její roztěkanost a vznětlivou povahu. Možná někdo nechápe, proč Tichákovi kupovali takového koně, ale Agra - to byla prostě láska na první pohled. Navíc byla trošku pomrzačená na těle i na duchu, protože předešlí kupci ji nebyli schopni naložit do přepravníku a když jí dorasovali nohy, tak se slovy „takového magora nechceme“ odjeli. Byla zpočátku neuvěřitelný poděs, od dvou let ježděný na páce stylem tryskem do lesa a zpátky. Postupným výcvikem se ale nakonec i z této těžko zvladatelné dělové koule stal normálně pracující kůň a díky trpělivosti a pochopení přátel a kamarádů se Haničce a Jiřímu začala pootevírat vrátka umění, zvaného drezura. Umění s velkým U, které je spojeno s porozuměním, lehkostí a elegancí pohybu. Kdo jednou zatouží překročit práh a vejít, otevřou se mu nekonečné obzory poznání, ale také tápání a pochyb.

Po dlouhém hledání byla v srpnu 2003 zakoupena z Nemochovic velmi dobře pohybově nadaná tříletá klisna Wanda (po 2521 Wattergate, z JM 4435 Gitka po 2418 Dietward 4), gumídek v koňské podobě. Wanda byla obsednuta, připuštěna a v roce 2005 se jí narodil Domenico. Otcem ryzáčka je Dantes a dědečkem nikdo jiný, než Davignon po slavném Donnerhallovi. Mám chuť napsat, že maminkou je Hanička s Jirkou, protože hřebeček je hlavně rodinným mazlíčkem, ale možná i příslib do budoucna. Do tří let bude v koňské školce - na pastvinách, kde se učí slušnému chování s ostatními hříbaty.

Ani Hanička ani Jiří nemají závodní ambice i když díky slivovici, resp. Němčické destilační, dnes mohou sponzorsky podporovat parkurové závody v Troubkách. Nejsou ani nikde organizovaní, protože jak říkají, aspoň si můžeme dělat a říkat co chceme. Jsou to lidé, které musí mít každý rád, prostě praví moraváci. Obdivuhodná je jejich vitalita, úsilí, jaké věnují poznávaní jezdeckého umění, jsou schopni jezdit 300 km za vzděláním - jen se podívat na stáž se zahraničním lektorem. Umí přemýšlet nejen o tom, jak pracovat s koněm, ale hlavně jak pracovat se sebou, a to považuji za velkou devizu. Často totiž slyšíme „TEN kůň to nedělá, neumí, nechce…“, ale málokdy „co dělám špatně, že ten kůň to nemůže udělat?“

Nemohu uzavřít tuto návštěvu přesvědčením, že se s „Ticháky“ určitě potkáme na kolbištích, i když nikdy neříkejme nikdy. Prostě jen to není jejich cíl. Ale vím, že jejich cílem je samotná cesta. Cesta pochopení, estetiky a harmonie – atributů, ke kterým by mělo směřovat každé ježdění na koni a jezdectví samotné.

Příbuzné články: