Má-li být člověk skutečně dobrým jezdcem a koňákem, nestačí mu jen moudra, vyčtená z knížek, ani pozorování. Musí k tomu strávit hodiny v sedle, učit se, ochutnat z různých jezdeckých odvětví. Jen tak má možnost to, co vyčte a odpozoruje, vyzkoušet v praxi, ověřit si, zda to funguje a upravit dle svých potřeb a představ. Na druhou stranu, věnujete-li veškerý čas jen ježdění, rozvinete sice svůj um, získáte mnoho zkušeností, ale mnoho věcí vám zůstane skryto, protože nikdo nedokáže sám obsáhnout tolik, kolik mnoho lidí před ním. Karol je jedním z těch vzácných lidí, který dokázal propojit obě tyto složky. Rád se vzdělává, rád čte a zároveň si rád věci osahá a vyzkouší v praxi. Rady, které předává, jsou potom na vysoké odborné úrovni, teoreticky bezchybné a podložené, ale zároveň i osobně vyzkoušené.

Za svůj již celkem dlouhý život se toho naučil a poznal poměrně hodně. Jako lékař psychiatr je duševní stránka (lidská samozřejmě :-)) v centru jeho zájmu. Kdo pozná a léčí neurotické, stresové a další poruchy u lidí, nebude slepý k podobným projevům ani u koní. Další zkušenosti nasbíral i díky tomu, že se mu podařilo propojit svou profesi a svého koníčka. Za roky svého působení na místě ředitele psychiatrické nemocnice v Hronovcích se podařilo vybudovat dobře fungující hipoterapeutický areál. Není příliš honosný, ale pacienti zde mají možnost kontaktu se zvířaty v co nejpřirozenějším prostředí a zvířata jsou ustájena tak, aby byly uspokojeny všechny jejich potřeby. Kromě koní tu najdete i dvě lamy a jelínka siku. V nemocničním parku se procházejí pávi. „Měli jsme tu mnohem víc zvířat, kamerunské ovce, kozy,... ale postupně jsme to museli z finančních důvodů zredukovat," říká k tomu Karol.

Kromě koní v majetku nemocnice a několika Karolových vlastních koní bývali ve stádě i koně soukromí. Jejich ustájení bylo jednou z mála možností, jak získat nějaké peníze. Všichni koně s výjimkou Karolova do-minulého-týdne-ještě hřebce žijí ve stádě v prostorném výběhu s dlouhým a bytelným přístřeškem, v němž mají sena, co hrdlo ráčí. Kopyta jsou bosá a koně nevypadají, že by měli problém s povrchem. Stádo je stabilní, koně se v něm mění jen velmi výjimečně a vládne v něm klid a pohoda. Klid a pohoda vyzařuje i ze všech přítomných koní, jak ve výběhu, tak při ošetřování psychiatrickými pacienty i při ježdění. Stáj je dřevěná s několika boxy, ty jsou zde ale pouze pro případ nouze nebo karantény. V bezprostřední blízkosti stáje je písková kruhovka a malý travnatý čtvercový prostor, picadero. Zde nám Karol předvedl několik základních cviků s klisnou, která právě dovozila jednoho z pacientů. Tara nebyla dvakrát nadšená z toho, že její kolegové jdou po práci do výběhu a ona se musí předvádět pod sedlem.

Přesto byla velmi jemná a poslušná, vystřídaly se na ní i naše děti a i ony ji bez problémů zvládly a mohly si vyzkoušet působení přímé a nepřímé otěže, ohýbání a couvání. Později jsme měli možnost vidět a vyzkoušet několik dalších koní včetně Karolova araba. Je s podivem, že koně, kteří se dennodenně „drncají" pod téměř nejezdci, jsou stále jemní a ochotní vyhovět. Karol to vysvětluje především respektováním základních principů učení - těmi nejdůležitějšími je asi, aby přišla vždy nejprve jemná pomůcka, posléze zesílení tlaku a po uposlechnutí uvolnění a aby to, co od zvířete požadujeme, pro něj bylo snadné, zatímco nežádoucí jednání obtížné. Svou roli ale hraje i klid, pohodový přístup a jeho jednoznačnost, díky které zvířata vždy perfektně vědí, na čem jsou a co je od nich požadováno.

Koně nejsou přiježděni do vysokých stupňů, ale jsou poslušní a všichni mají výborně zvládnuté základy ze země i ze sedla. Reagují na téměř neznatelné tělesné signály a kdykoli je možno je řečí těla ze země rozejít, zastavit, zacouvat, ustoupit předkem i zádí, vyslat na kruh i obrátit k sobě. Ze sedla pak v podstatě totéž, zvládají obraty kolem předku i zádi a základy práce na dvou stopách. Navíc jsou v perfektní rovnováze a na velmi jemné pomůcky reagují bleskově. Jsou naučeni na nasedání z obou stran a nerozhází je, ať jezdec v sedle provádí cokoli. Pacienti jezdí bez udidla, pouze na ohlávkách. Absolutní respekt k člověku je samozřejmostí. Člověk by řekl, že se jedná o naprostý základ, o kterém snad ani není zapotřebí psát, ale bohužel to tak všude nebývá.

Kdo je kdo: MUDr. Karol Hollý
V 60. letech začínal jako parkurový jezdec, poté se věnoval drezúře. Jako první v ČSSR začínal s agroturistikou a podílel se na přípravě a založení westernového a vytrvalostního ježdění u nás. Dobrých dvacet let se věnuje hipoterapii; při nemocnici v Hronovcích provozuje nejvyspělejší hipoterapeutické středisko na Slovensku, které již několik let školí pracovníky pro tento obor.
Již před příchodem dnes tolik populárních metod přirozené komunikace s koňmi používal a prosazoval ve vztahu k nim zacházení, vycházející z jejich přirozeného chování a instinktů. Své hluboké znalosti a získané zkušenosti zpracoval do několika knih, které ve své době otevřely cestu k neznámému mnoha rekreačním i sportovním jezdcům: "Máte doma koníka?", "Jazdecká turistika", "Westernové jazdenie", "Konské maratóny - Vytrvalostné jazdenie", „Jezdectví pro samouky" a s Dr. Hornáčkom monografii "Hippoterapia".

Karolův přístup ke koním je možná pro mnoho lidí trochu neobvyklý. Většina z nás má koně pro radost a je smířena s tím, že jim budou více či méně provětrávat peněženku. V Hronovcích jsou ale koně proto, aby sloužili lidem, a tak je k nim i přistupováno - přičemž tím ale nijak nestrádají. Pomáhají nemocným a postiženým lidem ke zlepšení duševního stavu a zlepšení kvality života, když přes prázdniny nevozí pacienty, učí se na nich začátečníci, fungují při dětských táborech a na trailech. Přesto, že musejí pracovat, sloužit lidem a vydělávat si na sebe, je věnována velká pozornost jejich potřebám a spokojenosti. Díky tomu jsou to koně, kteří jsou na jednu stranu zvyklí hodně pracovat (a vážit si klidu, když ho mají), ale na druhou stranu jsou vyrovnaní a se svým životem spokojení. Což je pro hipoterapeutického koně klíčové.

I když ve stádě najdeme i chladnokrevníky (ti jsou obecně pro svůj široký hřbet, jeho výrazný pohyb v kroku a velký klid cenění v hipoterapii), Karol se netají s tím, že preferuje menší, kompaktní koně, obratné s dobrou přirozenou rovnováhou, chodivé a citlivé. Jeho koně proto mají větší či menší podíl arabské krve a i jeho donedávna hřebec je arab. Pro mě coby rekreačně-sportovního jezdce, zvyklého na oplácanější teplokrevné drezurní koně, byly tyto drobné šlachovité „tryskomyšky" vždycky spíš na okraji zájmu, ale přesto jsem (vcelku ochotně) musela uznat, že pro účely, pro jaké byli koně původně vyšlechtěni a pro účely Karola, jsou takto stavění koníci nejpraktičtější. Jsou opravdu stabilní, dobře ovladatelní i pro méně zkušeného jezdce, nenároční a vytrvalí. Ježdění na nich je výrazně snazší a jemnější, s kratším rozhýbáváním. Pochopitelně pocit je jiný, proto si svého velkého německého teplokrevníka ráda ponechám a nebudu Karolovi, který tento typ koní moc rád nemá („jsou to koně na nic" :-), jeho tryskomyšky závidět :-).

Karol toho s koňmi zažil opravdu hodně. Získal základy drezurního ježdění, vyzkoušel si endurance i western, k němuž má nejblíž. „Vše, co s koňmi dělám, by mělo vycházet z toho, k čemu ho chci. Tomu je potřeba přizpůsobit výcvik. Je zbytečné učit se přesné návody, důležité jsou principy, na kterých je výcvik postaven." Neřeší příliš různé jezdecké styly, nepovažuje přiuzdění za důležité pro obratnost a spíše než na ohýbání koně klade při výcviku důraz na obraty. „Kdybych chtěl jezdit parkúry, nebudu řešit ohýbání koně, ani přiuzdění. Mnohem užitečnější na parkúru pro mě budou rychlé obraty - takže si přijezdím koně spíše westernově." Tahle poměrně provokativní myšlenka nejlépe ilustruje Karolův přístup k ježdění i péči o koně, který možná leckoho překvapí svou nekonvenčností, ale pokud se nad ním hlouběji zamyslíme, zjistíme, že velice dobře ví, o čem mluví.

Karol v „civilu"

Je především nesmírně pohodový. Ochotný se kdykoli s kýmkoli podělit o své draze nabyté ale i teoreticky podložené zkušenosti. Nemá potřebu si cokoli dokazovat a zcela jistě nepatří k těm, kteří si své vědění tají. Pokud něco provádí jinak, než jak je obecným zvykem - třeba to, že nasedá zásadně čelem ke koni, nemá problém to zdůvodnit. Není přítelem dlouhého opracovávání a opohybovávání koní, ukázal nám, že tzv. „uvolnění" mnohem více souvisí s naladěním koně na nás a přeorientováním se na naše požadavky, ale zároveň upozorňuje, že toto nemůže hodnotit u sportovních koní nebo u koní, kteří předtím stáli v boxu. Ovšem menší kompaktní kůň, který před ježděním pobývá ve výběhu, před běžnou prací dlouhé uvolňování evidentně nepotřebuje.

Není zastáncem toho, co se u začátečníků běžně praktikuje na mnoha jízdárnách jako „výuka sedu" - tedy montování jezdce do šablony ve smyslu „pata dolů, palec nahoru..." Důležité je, aby začínající jezdec získal smysl pro rovnováhu a byl schopen v ní být ve všech chodech, v sedle se uvolnil, koni nevadil a zbytek přijde časem. Pro koně je totiž důležitější, aby jezdec respektoval zásady správného učení a byl pro koně srozumitelný, než aby seděl sice perfektně, ale strnule (protože nevyježděný jezdec, soustředící se na všechny části svého těla, se těžko uvolní).

Má tři dospělé syny, spoustu vnoučat a donedávna byl ředitelem léčebny v Hronovcích. Nedávno se ale této pozice vzdal, ponechal si pouze své pacienty a koně. Bydlí nedaleko léčebny se svou ženou Evou, která i když je bioložka, věnuje se hipoterapii. Co o něm říká jeho žena? „Je to především výborný herec. Nikdy u něj nevím, kdy se tváří, že se zlobí a kdy se doopravdy zlobí. Vydrží klidný velice dlouho." A protože si u lidí, pokud mám možnost, kromě jejich zvířat nejvíce všímám, jakou mají knihovnu a co v ní mají, musím dodat na závěr: má krásnou a bohatou knihovnu :-).