Navštívili jsme... Chov huculských koní Polonynske Hospodarstvo Preluky

19. 01. 2018 08:00

Obrázky: 23

Autor: Zatloukalová Jana Foto: Jana Zatloukalová, Zuzka, Jakub Semela, Sabina Mik, Petra Schiffnerová - GOPRO, Petr Šrámek Rubrika: Navštívili jsme… Počet přečtení: 2455 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Tentokrát vám přiblížím chov huculských koní, který jsem navštívila osobně a společně s těmito koňmi a lidmi jsem strávila nejprve celý týden a teď už se tam přirozeně vracím zpět. Koně zde žijí v přirozených podmínkách hor a i lidé se tady musejí přizpůsobit zdejšímu životu a výkyvům počasí. Chovem vás provede majitel hospodářství a toho času i majitel největšího stáda v soukromém vlastnictví, pan Oleksandr Ihnatenko.

Koně a jejich přirozený život

Hlavním cílem farmy Polonynske Hospodarstvo je chovat huculské koně v jejich přirozeném prostředí. V jednom z předchozích článků jsem zmínila, že zdejší koně jsou prakticky trvale chováni v horách, mnohdy se musí spolehnout sami na sebe a na dobré vlastnosti jim vlastní. Turisti a další zájemci o jízdu na koni horským terénem se sem dostanou s koordinátory a s průvodci, panují zde přísná pravidla, jelikož je v zájmu zdejší přírody i koní jistá konzervovanost od okolního světa.

Jednotlivé skupiny sem jezdí na ucelené bloky pobytů, kdy se střídají turistické výpravy pěší s těmi jezdeckými. Několikrát do roka jsou vyhlašovány i několikadenní putování na hřbetech koní, jezdí se tzv. na lehko pouze se základním vybavením, nocuje se přímo pod širým nebem, v horských chatách, salaších nebo v tzv. turbázách, chatách pro turisty, kteří jsou v horách a potřebují nocleh, jelikož by se nestihli bezpečně vrátit do základních táborů a to jak z důvodu povětrnostních vlivů, tak z důvodu toho, že některé hřebenové výpravy trvají déle než jeden den. Vaří se na ohni a v terénu.

Na konci jakéhokoliv pobytu nebo trekové trasy následuje odpočinek pro koně, zpravidla dvoudenní, někdy i s více dny, kdy je vůdce stáda označen GPSkou a stádo se volně pohybuje po lesích a poloninách poloniny Ostré. GPS vysílá signál do přijímače koordinátorky Julie Komarove, ta je schopna v případě, že je potřeba stádo sehnat zpět blíže k základnímu táboru, identifikovat, kde se stádo nalézá. Sama Julie je jednou z lidí, kteří doprovází turisty do hor, komunikaci velice usnadňuje její schopnost hovořit více jazyky a znalost místního terénu.

Stádo je v neustálém pohybu, když jsme byli na Prelukách na počátku září, rádius pohybu stáda byl v řádu 10 až 15 km. Je potřeba si představit, že koně nejsou naháněni žádnou technikou, žádnými auty, motorkami nebo čtyřkolkami, stádo je sháněno dvěma, maximálně třemi lidmi a to obyčejnou chůzí. Maximální vymožeností pro komunikaci je zde vysílačka, kterou se mezi sebou dorozumívají ti, co mají za úkol stádo najít a sehnat do tábora, mnohdy je nutná komunikace po vysílačkách již s průvodci přijíždějících skupin, jelikož s mobilním telefonem zde mnoho nepořídíte. Po odchycení vůdce stáda jede tato skupina na neosedlaných koních relativně těžkým terénem (převýšení skoro 400 metrů) zpět do základního tábora.

Do zdejšího prostoru je omezen vjezd osobním vozidlům a jiným dopravním prostředkům, je zde zakázán vjezd jezdcům na jiných koních, a to zejména z důvodu přítomnosti plemenného hřebce Orlika ve stádu, který základní stádo doprovází po celý rok a je taktéž využíván jako kůň pro turisty. Jedná se o celkovou symbiózu života horalů, kteří zde žijí zpravidla po celý rok, nebo se vracejí do údolí pouze v době těžké zimy, koní a lidí, kteří sem přicházejí za sezónním výdělkem, jako jsou sběrači hub, borůvek a jiných darů, které zde poskytuje sama příroda.

Jelikož přes samotné hospodářství jsou značeny dvě turistické trasy (stejně jako u nás barevnými značkami), jedna směřuje k polonině Ostré a druhá vede daleko na známý vrchol Pikuj, je zde i určitý pohyb osob, které zde jsou dočasně a za účelem cestování a poznání. Těžba dřeva je v tomto místě omezena na nutné minimum, přístupová cesta pro zásobování rozhodně není pro auta, kterými se tady běžně cestuje do práce. Z vyprávění vím, že nejedno terénní auto pohořelo při snaze dostat se do základního tábora.

Proto většina návštěvníků nechává auta v údolí a absolvuje výstup do základního tábora na těžko (včetně všeho vybavení) pěšky, organizovaní turisté jsou přiváženi mikrobusy nebo autobusy do údolí a mají alespoň tu výhodu, že jejich vybavení odjede do základního tábora terénním autem, zatímco oni mohou jít do základního tábora nalehko (bez vybavení) pěšky.

Jsou zde dodržována také základní pravidla chování v horách. Skupinu při výstupu do základního tábora řídí z pravidla jeden koordinátor vpředu a skupina je uzavřena jedním nebo dvěma průvodci vzadu, kteří dohlížejí na ty turisty, kteří nemají takovou kondici, nebo je omezují nějaké zdravotní důvody. Není účelem být všude první a za každou cenu, ale cestu absolvovat úspěšně a v plném počtu. Je doporučováno chodit na výšlapy minimálně ve dvou lidech, nebo nejlépe za účasti průvodce, lesy jsou zrádné, trasy mnohdy neznačené a ztratit se ve zdejším terénu není nic nemožného. Průvodci hlavně znají více druhů tras, které jsou vhodné jak pro náruživé jezdce, pěší turisty, tak pro začátečníky nebo nejezdce. Samozřejmě terén lze zmapovat i na turistických mapách a pohybovat se po oblasti samostatně, nicméně je nutné, nebo alespoň zvykem oznamovat, kam se odchází, kudy se asi půjde a kdy se předpokládá návrat. Tady jste tým a součástí týmu jsou i koně.

V zimě v období od listopadu asi do konce dubna má stádo domov v nížině, z hor i do hor je sehnáno opět „po kopytě“. Tato akce je organizována majitelem hospodářství za účasti pokročilých jezdců, kteří umí řešit krizové situace a je neméně krásným zážitkem.

Vyhnání koní do hor je spojeno s počátkem jara, někdy již malá hříbata doprovázejí svoje matky, celé stádo včetně jezdců absolvuje cestu horským terénem ve vzdálenosti asi 35 km a s velkým převýšením, stádo čítá asi 70 koní. Naopak sehnání je spojeno s nástupem zimy, mnohdy se již na poloniny spouští první sněhové vločky, v noci jsou teploty již pod bodem mrazu, přesto jezdci doprovázejí stádo domů a jsou rádi, že s nimi mohou strávit ještě posledních pár dní, kdy se okolní krajina uloží k spánku a stádo bude čekat odpočinek v nížině. 

Je zde zajištěno také dokonalé plánování. O využití některých koní k jezdeckým (nebo tažným) účelům se musí uvažovat dost dopředu. Koně totiž nejsou zásobováni na zimovišti krmivem ani senem. Na fotkách, které jsem viděla, jsou koně, kteří dobývají chudou, suchou trávu ze sněhu, budiž milosrdné, že údajně v posledních letech alespoň v nížině nebyla taková zima jako v minulosti. Nicméně tato krmná dávka, dá-li se říci dávka, postačuje na záchov a pro klisny, které jsou březí, nestačila by již na využití koní v těžkém terénu, natož ve sněhu. Pokud je tedy v plánu aktivita s koňmi v zimě, tito jsou přesunuti od základního stáda a jsou dokrmováni. O stádo se přes zimu starají jeden, maximálně dva lidé, sám majitel koní je veterinář, čili o zdraví koní se stará sám.

Výcvik za pochodu

Testování koní je nezbytnou součástí chovu, a pravda, v této době již asi nezvyklou a hlavně náročnou na organizaci. Jedna z nejdůležitějších částí testování je spolehlivost koně v terénu. V případě huculských koní je obvykle zkoušena na umělých překážkách, které jsou umístěny někde v terénu a tvoří cestu, kterou jezdec s koněm absolvuje. K tomu se ještě dostaneme v dalších článcích, funguje to hlavně v zemích bývalého východního bloku, které již jsou v evropské unii, tato pasáž je nedílnou součástí výkonnostních zkoušek a hlavně tolik oblíbených soutěží hlavně mezi dětmi.

Výhodou zdejšího prostředí je, že koně žijí v horách, zvolili zde tedy jinou zkušební metodu ‒ jezdeckou turistiku přirozeným terénem s nezkušenými turisty ‒ mohou tak sledovat vlastnosti každého jednotlivého koně, hlavně ochotu a spolehlivost, někdy schopnost řešit některé překážky v terénu i samostatně, jelikož nezkušený jezdec mnohdy řídit koně ani neumí, nebo má strach, toto v mnohém vypoví o charakteru daného koně.

Sama jsem v době pobytu měla tu čest se třemi koňmi, v jednom případě s ošlehaným mazákem Globusem, ve dvou případech s mladšími koňmi. V případě prvního koně jsem jako jezdec (i když přiznávám, že jako jezdec, který notnou chvíli hledal komfort nutný pro dlouhé setrvání v turistickém sedle) doslova odpočívala. Koník si mě otestoval na cestě tím, že párkrát zkusil zastavit a přikrmovat se cestou, toto jsme si napodruhé vyjasnili a už si hleděl své cesty před sebou, poslušně šel za předchozím kolegou, nicméně respektoval, když jsem já měla snahu řídit a vybrat si cestu sama. Ode mě jako od zkušeného jezdce neočekával výkyvy váhy, překvapivé jednání, neustálé pobízení nebo trhavé pohyby otěžemi.

Dalším koněm byl mladý kůň, ale již chvíli v provozu. Při sedlání asistovali dva lidé, aby koně zbytečně neplašili, aby ho neděsili nějakými zbrklými pohyby. Nasedalo se na pokyn a taktéž za asistence, hlavní bylo měkce dosednout do sedla, aby se kůň nekazil a neměl negativní pocity při nasedání jezdce. Tím, že již byl jinak znalý, byl i v kondici, nicméně pociťovala jsem rozdíl v tom, že občas „hledal nohy“. V terénu občas zakopl, podjely mu zadní nohy, nebo naopak při prudkém stoupání podkluzoval v terénu, neměl ještě to umění terén řešit doslova z místa, občas se snažil nějaké méně známé nebo těžké nerovnosti obejít, ale po mém vyhodnocení ještě nebezpečnější cestou. Koně jsem tedy musela podporovat hlavně hlasem, občas mu vybírat cestu a hodně asistovat váhou, hlavně v prudkých výstupech, sestupech.

Dalším byl mladý tříletý kůň, v provozu první rok. Vybavuji si, že když jsem ho nafasovala, tak se hodně místních smálo, jelikož kůň byl ještě nedozrálý, na první pohled krásný kůň, ale ještě neosahaný. Měl problém i s prudkými pohyby směrem k hlavě, přesto když pochopil, že mu nic nebudu dělat a začnu ho hladit od krku, že není třeba se obávat. Sedlání taktéž za asistence dvou osob, nasedání také s asistencí.

Koník byl neuvěřitelně temperamentní a povahou mi vyloženě sedl. Dopředu jsem obdržela informaci, že kůň ještě v kondici není a že jeho temperament rychle vyhasne, což se projevilo opravdu náhlou ztrátou sil asi po hodině. Jelikož jsem byla zařazena mezi pokročilé a citlivé jezdce s dostatečným vnímáním mladých koní, bylo mi nabídnuto, abych si celkově vyčerpaného koně vyměnila za jiného, kůň ztrácel v terénu i několik desítek metrů, někdy jsem i neviděla tým před sebou, přesto to nebylo bráno jako porušování pravidel soudržnosti.

Na mé přání jsem si koně nechala. Ekipa asi 15 koní se mu vzdálila, u mnohých koní by tento fakt způsobil paniku, zrychlení, řehtání, vezmu-li, že kůň trvale žije ve stádu, čekala jsem volání a nejistotu bez druhů. Nic z toho se nestalo, najednou jsme jeli my dva, my dva a polonina Runa. Foukal vítr, občas popohnal keříky nějaké předměty, co tu zanechali lidé, a koník přesto věřil, že ho dovedu do zdárného cíle na vrchol, a to i přes to, že celá skupina se stala součástí natáčení videa z létajícího dronu, který vydával nelibý zvuk a nezřídka se dosti přibližoval ke koni, aby získal co nejlepší záběr.

Dojeli jsme. Jako pokročilý jezdec jsem vyhodnotila i to, že kůň toho má dost a že je potřeba trochu se přizpůsobit jeho silám a ne mým ambicím v terénu, nemělo smysl koně hnát za cenu celkového vyčerpání. Dostala jsem dar tohoto koně naučit, že jsou i lidé, kteří chápou jeho potřeby a momentální stav a ve chvíli, kdy opět nabyde sil, budou věřit tomu, že jim kůň zase bude sloužit v plné síle. Zažádala jsem tedy, abych nenarušovala celou ekipu, abych s koněm mohla uzavírat skupinu a jet poslední a v kroku, dle dispozic koně v klusu, tak aby pochopil, že rozumím tomu, co momentálně nabízí.

Samozřejmě, byli tu i koně, kteří testovali hlavně nejezdce, dokonale, stromy najednou byly blíže než jezdci chtěli, nebo naopak tráva byla chutnější než jindy, a tak jsme samozřejmě jako jezdci uvnitř skupiny museli korigovat nejezdce v jejich počínání. Toto všechno lze pozorovat v rámci jedné skupiny, nepochybuji, že začátečník, notabene jezdec, který zažívá svoji první zkušenost v sedle, má asi jiné pocity a je doslova pod návalem adrenalinu, ale je potřeba si uvědomit, že tito lidé s koňmi jsou celý rok a za celý rok vidí stovky a stovky lidí a každý se nějak projevuje, proto vědí, jaké kombinace povah budou fungovat a jaké nikoliv.

Jak si stojí Češi?

Docházíme v hovoru i na velké rozdíly mezi národy a to hlavně v respektování pravidel. My Češi a Slováci jsme obecně velmi oblíbení, jelikož si prý necháme poradit, když něco nefunguje. Stejně tak nám Oleksandr potvrzuje pozitivní zkušenost s Němci, o kterých říká, že mluví pravdu o svých zkušenostech a nemají sklony svoje zkušenosti s jízdou na koni zveličovat, což prý u nás tak není. My již máme sklony z jednoho cválání dělat, že umíme jezdit na koni ‒ tomu se samozřejmě smějeme.

Jezdí sem ale i lidé z dalších zemí, kteří navštěvují Karpaty v početném množství turistů za rok a ti již nejsou hodnoceni tak pozitivně. Jako velice dobří jezdci ve své domovině mají sklony nedodržovat pravidla a být tak trochu tvrdohlaví. Toto poznání nás překvapilo, vůbec nás nenapadlo, že i toto je předmětem zkoumání osobnosti turistů z jednotlivých destinací. Samozřejmě všechny lidi nelze strkat do jednoho pytle, spíše jsme tím směřovali k tomu, že na různé skupiny je potřeba různá příprava.

Historie poloninského stáda

Historie se začíná v roce 2001, je tedy docela nedávná, to byli koupeni dva hřebci Bulan a Mudry. Tito konkrétní koně byli vybráni pro jejich exteriér, predispozici a charakter, který byl v souladu se zdejším řekněme stylem práce. Oba hřebce zde připouštěli několik let ke klisnám základního stáda, ale vzhledem k výsledkům se později rozhodli zachovat „linii“ Mudry.

Ze stávajícího stáda byl vybrán další hřebec Vyter (u nás Vítr) a byl proveden tzv. vědomý inbreeding za účelem upevnění vlastností hřebce Mudry. Tehdy byly připouštěny klisny, které se narodily v roce 2001. Hřebec Vyter (použitý v rámci inbreedingu) dal v roce 2004 hříbě Orlika, který je v současné době hlavním plemenným hřebcem stáda, tudíž žádané vlastnosti a exteriér koní je dále upevňován tímto hřebcem. Hřebci Bulan a Orlik náleží k linii Gurgul.

V roce 2007 byl koupen hřebec Vulkan z Maďarska, který do zdejšího chovu přivedl linii Oušor. Tato linie byla pro chov velmi vzdálená a výhodou je produkce dobrých koní s pevnými rysy a dobrými vlastnostmi. Základní stádo je zachováno, vlastnosti stáda upevňovány a pravidelně hodnoceny.

Někteří koně jsou určení k prodeji, ale není tomu tak, že sem můžete přijet jako do prodejní stáje, nebo že byste si našli inzerát v novinách nebo na webu. Zde je vám nalezen kůň šitý přímo na míru, sdělíte svoje představy, přání, svezete se třeba i do terénu na jiném koni a majitel ve vás čte. Zjišťuje, jak jezdíte, jak řešíte krizové situace, jak se chováte k mladému koni a zda si sednete s koněm, o kterém je pro vás uvažováno.

Cena zdejších koní není nikterak malá a převoz koní do zahraničí je tzv. export zdlouhavý, což samozřejmě způsobuje jistou uzavřenost trhu. V dalším chovu, o kterém budeme hovořit v pokračování, se dokonce dozvídáme, že import koně trval 6 měsíců. Řekněme si upřímně, který zákazník bude na koně čekat několik měsíců? Nezbývá jen doufat, že se situace a otevřenost trhu zlepší a v tomto případě přinese i pozitiva.

Na co být připraven… aneb co ještě nebylo řečeno

Karpaty jsou doslova obchodní značkou Ukrajiny a turisté, zejména z bývalého východního bloku, jezdí právě sem za nekonečnými výhledy do krajiny, kde za celý den nemusíte potkat nikoho. Návštěvníky zde vyvádějí z jejich rutiny a někdy právě zde v lůně přírody, s pražádnými vymoženostmi našeho světa a ve společnosti koní přicházejí na to, že jim vlastně chybí běžné věci, nebo už na spoustu pěkných obyčejných věcí zapomněli. Nejsou zde žádné moderní nástroje civilizace, jako je elektřina nebo mobilní spojení, dokonce ani vodovod, není zde ani koupelna nebo jiné běžné „vymoženosti“, všichni jsou zde omezeni na to, co pouze skutečně potřebují. Jelikož přístupová cesta je těžkým terénem a prakticky bez prostupnosti pro běžné automobily, velice rádi se zamyslíte, co nahoru do základního tábora potáhnete na zádech. Autem se vezou jen věci, které jsou nutné, čili ve většině případů to jsou zásoby potravin pro aktuální skupinu turistů a potom věci, které vám zajistí nutný komfort. Je ale potřeba si uvědomit, že co pro místní lidi bude zbytečný luxus, vám může i chybět, proto si zde lidé sahají zpravidla na hraniční možnosti svého komfortu a zdejší prostředí je nutí přemýšlet o věcech, na které jindy nemají čas. Tato skutečnost vám umožní plně se seznámit s pravou karpatskou přírodou a uvažovat nad tím, v jak tvrdých podmínkách tito koně a lidé žijí a jak se vzájemně potřebují.

Příprava na jízdu na koni je samozřejmě také nutná, jelikož se jízd zúčastňují i lidé, kteří na koni v životě neseděli, nebyli třeba ani v horách a jsou samozřejmě bez svého každodenního komfortu, čili spoléhají na průvodce a koně v plném rozsahu. Věří, že je připraví na cestu správným způsobem a že s nimi nepodstupují riziko, než opravdu jen to, že „řídí“ živého koně v těžkém terénu.

Vyjížďky na koních se konají ve vysokých horách ve výšce 900 až 1 500 metrů nad mořem, někdy s opravdu náhlým převýšením, nikoliv pozvolným výstupem na hřeben. Někdy opravdu cesta vypadá tak, že dlouho jedete mírným terénem a najednou je před vámi doslova kamenitá stěna a kůň si musí sahat hlavou a krkem téměř na přední nohy, aby zátěž doslova vytáhl nahoru.

Takže neméně důležité je mít správné vybavení pro počasí v horských podmínkách, toto doporučují koordinátoři všech skupin, které mají o vyjížďky zájem. Vybavení je samostatnou kapitolou v pokynech. Řekněme si upřímně, na místě se dají řešit jen minimální pochybení, nikoliv to, že jste vyjeli s nedostatečným vybavením, nebo že jste si mysleli, že když je červenec, že párkrát zaprší a bude 30 stupňů ve dne a 20 stupňů v noci.

Pokud zrovna nesedíte na koni, panuje zde uvolněná atmosféra, čas je zde velmi relativní pojem a nikdo nikam nespěchá. Mnoho lidí chodí po okolí, někteří pomáhají v kuchyni a další přemýšlí ve výbězích a okolních lesích, nebo se snaží zachytit nějakou tu vzpomínku okem fotoaparátu. Každý den je zde stejný a přesto jiný. Jednou se budíte s tyrkysovou střechou nad hlavou, odpoledne se prodíráte oblakem mlhy, nebo se modlíte, že vám odplave váš stan do údolí. Přesně to jsou Karpaty, jedny hory, avšak 100 tváří, 100 tváří krajiny, která dýchá s vámi, 100 tváří lidí, kteří vám dají 100 otázek, ale stejně tak rádi si s vámi popovídají a pozvou vás k sobě domů, nebo vás ochotně svezou autem, 100 míst, která lze projít nebo projet na koni a přesto, když je uvidíte podruhé, budete žasnout nad tou krásnou.

Obchodní značka Karpat

Sami Ukrajinci na koních moc nejezdí, kůň je pro ně společníkem, ale hlavně zdrojem obživy, a pokud nenajde uplatnění na poli nebo jinak, je takovým luxusem, že si jej nemohou dovolit. Sama jsem musela zodpovídat otázku, pro mě dost úsměvnou, co budu dělat se svou 16letou klisnou, až bude stará a nepotřebná. Když jsem zodpověděla, že už teď prakticky užívá důchodového věku a panuje našemu dvoru, setkala jsem se s velkým podivem.

Je dobře, že velké chovy jsou právě v rukou takových nadšených chovatelů, jako je Oleksandr Ihnatenko. Sám zjistil, že turisté preferují využití volného času hlavně aktivním způsobem a že lze skloubit klasickou pěší turistiku s turistikou na koni. Na Ukrajině se tento druh turistiky a využití volného času rozvíjí velmi spontánně, za krátkou dobu dosáhl fantastických výsledků a je pro návštěvníky Karpat velice atraktivní. 

V dnešní době koně jako hucul určují směr, kterým se může ubrat cestovní ruch v Karpatech, některé turistické trasy jsou dlouhé a pro mnoho lidí dost náročné, proto se některé destinace stávají pro mnoho lidí nedostupnými nebo méně oblíbenými. Na horách existuje řízený systém stezek pro pěší turisty (značené trasy, stejně jako u nás), ale zároveň je mnoho tras, které jsou pouze popsány v průvodcích, ale značení nemají, tento druh turistiky je oblíbený nejenom mezi turisty z Ukrajiny, ale i Evropské unie (Maďarsko, Polsko, Slovensko, Česká republika). Na značení těchto turistických tras se podílejí i dobrovolníci z České republiky a i vzhledem k tomu, že systém není tak propracovaný jako u nás, může se i krátká turistická výprava stát velkým zážitkem, zejména když se musíte orientovat podle přírodních bodů nebo jen podle popisu, který napsal někdo před vámi.

Turisty, kteří jezdí na výpravy na koni, láká jednoduchost (to, že nemusí umět jezdit na koni), zážitky, romantika a neméně zajímavé příznivé ceny, proto přicházejí sem. Sám Oleksandr je propagátorem Karpat, tvrdí, že značkou ukrajinských Karpat může být nejenom Synevir (Synevirská poljana a jezero Synevir jsou masově navštěvované destinace, stejně tak jako u nás např. Lipno), ale i huculský kůň, zakarpatské tradiční vyšívané šaty, trembité (huculové, kteří hrají na ukrajinský horský roh ze dřeva), sýrové speciality, banosh (huculské jídlo na způsob kukuřičné kaše se slaninou a sýrem).

Huculský kůň byl zároveň předmětem semináře na téma „Vytvoření značky Karpatských místních produktů a služeb“, který se konal již v roce 2011. Seminář byl organizován mezinárodní charitativní organizací na základě průzkumu odborníků v oblasti cestovního ruchu ze čtyř oblastí ukrajinských Karpat. Setkání bylo uskutečněno za přítomnosti finálních výrobců, organizací působících v cestovním ruchu, poskytovatelů služeb jako turistický a průvodcovský servis, státní správy a veřejných organizací, s celkem více jak 60 zástupci jednotlivých odvětví, i zde tedy měl huculský kůň svého mluvčího.

Jak je vidět, huculští koně mají nemalý význam pro Ukrajinu, jelikož i tito koně jsou svým způsobem „obchodní značkou“ Karpat a je dobře, že se s nimi do budoucna počítá a to nejenom jako s hospodářským zvířetem, které člověka od pradávna doprovází a slouží mu. Tento seminář a další projekty, které se konají za přítomnosti lidí, jako je Oleksandr Ihnatenko, jsou vstupní branou ke konkurenceschopnosti na trhu, zvýšení povědomí skutečných hodnot zboží a služeb, které jsou původními v regionu Karpat, nezávisle na tom, zda je kupuje nebo využívá místní obyvatelstvo nebo jsou předmětem turismu.

Nezbývá než poděkovat Polonynskemu Hospodarstvu za podporu při tvorbě těchto článků a zároveň jim popřát, aby ten jejich huculský kůň byl nejenom koněm, ale i trvalou hodnotou, nejenom v srdcích těch, kteří bojují o jejich záchování, ale dokonce z něj tvoří tvář ukrajinských Karpat.

Webové stránky Polonynskeho Hospodarstva zde: www.hutsulpony.com

Připojené články

10.11. 2017 09:00 Huculy ne!
01.12. 2017 11:00 Seznamte se s historií huculského koně
04.01. 2018 07:00 V sedle huculských koní Zakarpatskou Ukrajinou

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: