Napoleonovi kyrysníci II

5. 02. 2020 06:00

Obrázky: 22

Autor: Edgar Pachta Rubrika: Historie jezdectví Počet přečtení: 507 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Píše se rok 1803, jinak rok „XI Francouzské republiky, jediné a nedělitelné“. Již třetí rok stojí v čele Francie první konzul Napoleon Bonaparte, který zemi vyvedl z revolučních zmatků a nyní již začíná uvažovat o nastolení monarchie, aby tak – v duchu doby – navázal na tradice římského impéria. Po více než desetiletí takřka permanentního válečného stavu byla před rokem uzavřena mírová smlouva s nepřítelem Francie číslo jedna – Velkou Británií. Je však jasné, že mír je křehký a nebude mít dlouhé trvání. Proto je především třeba budovat silnou armádu, která by mohla ovládnout ostrovní říši tak, jako kdysi Vilém Dobyvatel. Reformy si vyžadují všechny druhy vojsk, v prvé řadě však jezdectvo, poznamenané jakobitským terorem a ztrátami v bojích. Z kavalerie se musí stát zbraň, před níž se všichni nepřátelé Francie budou třást.

Zdokonalování chovu koní

V roce 1803 první konzul Bonaparte svým dekretem nechal rozdělit Francii na čtyři chovné oblasti a ke každé byl přiřazen jeden hřebčín. Císař Napoleon I. byl v červenci 1806 ještě důslednější, když dalším dekretem nařídil vytvořit jednotné depozity hřebců v celé Francii a zavedl obsáhlou koordinaci chovu koní. Těmito kroky byl rozhodujícím způsobem ovlivněn chov francouzských koní. K oživení domácích chovů přispělo také množství koní, které Napoleon přivezl ze svého egyptského tažení (1798–1801). K podpoření chovu koní a jezdeckého sportu začaly být v roce 1806 ve Francii budovány dostihové dráhy (nejvýznamnější v blízkosti Pau, Tarbes a Tartasu). Takové dráhy měřily 4–6 kilometrů a umožňovaly chovatelům měřit síly svých koní ve sportovních soutěžích.

Nicméně, Francie samotná nemohla zajistit dostatečné množství koní pro největší armádu v dějinách Evropy, takže se spoléhalo na to, že potřebné koně nejen pro kavalerii, ale také pro dělostřelectvo a vozatajstvo poskytnou císařské državy v Německu a Itálii.

Vážný nedostatek koní nastal po katastrofálním ruském tažení 1812. Kromě toho, že velké množství koní bylo ztraceno během kampaně, nemohly dodávat remonty státy Rýnského spolku, protože na jejich půdě probíhaly válečné operace a nakonec je stejně obsadila vojska spojenců. V důsledku toho francouzská jízda při kampaních 1813 a 1814 trpěla markantním nedostatkem koní patřičné velikosti a kvalit.

Během Napoleonova prvního krátkého vyhnanství restaurační režim Bourbonů importoval velký počet koní z jiných částí Evropy, takže po svém návratu k moci v roce 1815 císař zužitkoval všechny výhody v podobě obnovené jezdecké zbraně. Z toho důvodu měla francouzská kavalerie v době tzv. „stodenního císařství“ lepší koně, než v letech po ruské kampani, což jí umožnilo hrát kritickou roli ve všech větších bitvách tažení 1815.

Choroby koní

Při taženích napoleonských válek hynuly tisíce koní, jak jezdeckých, tak i tažných, což se dělo nejen na bojištích, ale i následkem vyčerpání během dlouhých pochodů stejně jako na následky nemocí. Jednou z nejzávažnějších chorob, které tehdy koně sužovaly, byla vozhřivka. Přenášela se buď krmivem, nebo přímým kontaktem s nemocným zvířetem, a nebezpečí nákazy hrozilo i lidem. Podle závažnosti se nemoc projevovala vředy, uzlíky, pak těžkým poškozením plic a silnými horečkami. Koně postižení vozhřivkou v poli obyčejně hynuli, ve městech byli poráženi na jatkách. Léčba byla možná formou diety (místo obvyklého sena byla zvířata krmena solenou slámou), ačkoli někteří koně se sami vyléčili – klidem.

Podobně nebezpečný byl svrab čili prašivina. Ten se projevoval drobnými puchýřky nebo vřídky na povrchu kůže, z nichž se později vyvinuly furunkly. Pokud se včas neléčily, změnily se v abscesy, jejichž léčba byla spojena se značnými obtížemi. Svrab v polních leženích často nabýval rozměrů epidemie, ačkoli nejvíce ohroženi byli koně dělostřelectva. Léčil se čajovníkovým olejem nebo ivermektinem.

Řád a disciplína

Tak jako mezi všemi vojáky, i v řadách kavaleristů se občas vyskytovali jedinci, kteří se provinili proti kázni zbabělostí, simulantstvím a nedbalostí. Přestupků se dopouštěli rovněž příslušníci těžké jízdy, když odhazovali neskladné výstrojní součástky a zbraně ve snaze odlehčit svému břemenu. Někteří jezdci také uplatňovali různé finty, aby tak simulovali nemoc nebo kulhání zvířete – například dávali pod sedlo malé kamínky, které způsobily zdání, že jejich kůň má bolavý hřbet. Vojáci se tím snažili zůstat se svým koněm pozadu, aby se tak vyhnuli boji.

Čas od času se kavaleristé dopouštěli excesů vůči civilistům. Občasné uvolnění kázně považovali za jednu z mála úlev v jinak úmorné službě, ačkoli se jeví, že těchto výhod nejvíce zneužívala lehká jízda, které se ve své činnosti vůbec těšila značné volnosti.

Způsob organizace jezdectva se armáda od armády značně lišil. Jezdectvu byla tradičně přidělována role na křídlech každé armády nebo sboru, aby v návaznosti s pěchotou chránilo jejich boky. Součástí každého francouzského armádního sboru byla detašovaná divize lehké jízdy, avšak Napoleon navíc formoval oddělené sbory jezdectva a jízdního dělostřelectva. Když došlo k bitvě, mohl tak shrnout velkou část svého jezdectva do podoby hrozivé jezdecké zálohy, kterou během bitvy držel za středem svých pozic – jako trumf v kartách. Na své pěchotě a dělostřelectvu ponechával boj s nepřítelem a rozvíjení útoku, a jakmile odpor nepřítele náležitě polevil, nebo se naskytla jiná vhodná příležitost, mohl své jezdce nasměrovat do útoku na jeho oslabený bod. Přestože byl Napoleon dělostřelec, oceňoval hrozivou moc kavalerie v boji. Častokrát to byl atak jednotek jeho jezdecké zálohy, který rozhodl o výsledku dne; nebo jej v některých případech alespoň zachránil, jako například na zasněžených polích u pruského Jílového (Eylau) 8. února 1807.

Základní taktickou jednotkou kavalerie (ovšemže nejen francouzské) byl pluk (regiment), sestávající ze dvou, tří, čtyř nebo pěti eskadron (zvaných též škadrony). Pro použití v boji se počítalo minimálně se čtyřmi eskadronami. Jakýkoli pluk, který mohl nasadit jen dvě eskadrony, byl považován za extrémně slabý. Každá eskadrona se dělila na dvě roty (kompanie, setniny), a velel jí kapitán (rytmistr). 1. rota 1. eskadrony každého francouzského jízdního pluku byla označena jako „elitní rota“. Tato rota měla rovněž čest nosit orla, což měl na starosti příslušný Maréchal de logis (poddůstojník); po jednom orlu bylo u 1. roty každé eskadrony. U francouzského jezdectva byl – na rozdíl od pěchoty – pouze jeden, nikoli tři nosiči orla. Každý pluk liniové jízdy měl 4 eskadrony; jeho bojový stav – na papíře – činilo celkem 706 mužů. K roku 1806 každý z těchto pluků sestával ze čtyř eskadron, v celkové síle 820 mužů a 831 koní. Kromě stávajících dvanácti kyrysnických regimentů byly vyslány do Španělska dva provizorní pluky v podobě odloučených oddílů, které byly vybaveny z depotů ostatních pluků. To posloužilo jako základ 13. kyrysnického pluku, a 14. pluk vznikl v roce 1810 z 2. kyrysnického pluku Holandského království. Kromě toho byl v roce 1814 z prvních čtyř stávajících kyrysnických pluků seřazen ještě 15. regiment, jehož existence skončila spolu s císařstvím.

Vojna s patinou

V dobové terminologii byla eskadrona hodnocena jako …sbor jízdy, který je připraven k boji a je v řádné bitvě nebo souboji. Sestává ze 100 až 150, ba až 200 koní a je komandován majorem nebo nejstarším rytmistrem pluku. V evropských armádách podle potřeby tvořily eskadronu dvě až čtyři roty. Někdy se dvě eskadrony přechodně slučovaly do podoby tzv. divizionu (nezaměňovat s divizí, tvořenou zhruba dvěma brigádami, tzn. 4 pluky!).

Dobový vojenský slovník (byl vydán v Řezně roku 1745) podává další zajímavé definice. Tak major …nebo nejvyšší strážmistr jest třetí důstojník pluku, který tento cvičí, vizitýruje a po podplukovníkovi přijímá heslo od adjutanta. A kapitán …jest velitelem roty nebo kompanie a jest nazýván rytmistrem, jedná-li se o rotu jízdní, u pěší roty se pak nazývá hejtman.

Major de facto odpovídal za správní záležitosti pluku a výcvik mužstva, v poli pak dozíral na pochodovou linii a pořádek v ležení (kromě dozoru nad strážemi a hlídkami) a v pohotovosti stavěl útvar do bojové sestavy.

Typy jezdectva

Uštědřit zdrcující úder nepříteli v bitvě byl však pouze jeden z mnoha úkolů jezdectva. Jízdní jednotky byly navíc využívány k průzkumné činnosti, sledování pohybů vojsk a stíhání poraženého protivníka. Tyto značně nesourodé mise vyžadovaly jezdectvo různých kvalit, takže se v tom období dělilo na těžké jezdectvo, uschraňované pro úderné akce na bojištích, a lehké jezdectvo, které rajtovalo ke všem dalším úkolům. Jako těžká kavalerie byli v napoleonské armádě klasifikováni kyrysníci, karabiníci a jízdní granátníci Císařské gardy. Dragouni a kopiníci (v rakouské a pruské armádě huláni) byli v reálu hybridy mezi těžkou a lehkou jízdou a jako takoví byli na bojišti využíváni především k úderným akcím, občas ale i k misím, tradičně příslušejícím lehké kavalerii.

Při pohledu na zteč těžké jízdy těch dob se musel tajit dech. Pod atakem kyrysníků – přezdívaných Gros freres (Velcí bratři) – se třásla zem. Tito statní muži, jezdící na mohutných normanských koních, kteří jedině mohli nést váhu svých jezdců i jejich těžké výstroje, sloužili v elitním druhu vojsk, právem srovnávaném s gardovými granátníky pěchoty. Muži, kteří u nich chtěli sloužit, museli dosáhnout výšky alespoň 180 cm, mít odslouženy nejméně dva roky a dříve se účastnit alespoň tří kampaní. Kyrysníci platili za bitevní kavalerii, kterou císař držel v ruce do té doby, než vystihl pravou chvíli pro její nasazení. Nebylo jednoduché najít správné muže a koně, kteří by splňovali všechny požadavky pro přijetí do řad této elity.

Náročná kritéria

Kyrysník, který se chtěl stát důstojníkem, musel navíc absolvovat zvláštní test: Dostal k ruce tři koně, tři láhve šampaňského a tři ženy k tomu, co bychom mohli nazvat „nemorální prověrkou“. Pak měl tři hodiny na to, aby vypil tři láhve, urajtoval vzdálenost 30 km, a obšťastnil osazenstvo tří dámských ložnic. Všechny tyto „náročné“ úkoly musel – jeden po druhém – splnit v daném časovém limitu!

Napoleonovi kyrysníci vyráželi do útoku ve velkých masách po eskadronách a bojovali s ohromnou razancí a zarputilostí, jako ocelová pěst, schopná rozdrtit jakýkoli slabší bod nepřátelské linie. Často také sloužili jako účinný nástroj, odrážející protiútokem nástup nepřítele. Pokud se těžké jízdě podařilo zastihnout pěchotu zformovanou do kolony nebo linie a udeřit na její křídlo nebo týl, mohla napáchat opravdovou spoušť, když takovou formací prorážela a deptala pěšáky svými meči i okovanými kopyty mohutných ořů.

Útok těžké kavalerie zahajovali jezdci postupujíce krokem, jehož tempo se zvyšovalo do klusu. Za nejdůležitější se považovalo udržet stěsnanou formaci co možná nejdéle, aby se zvýšila úderná síla, která pak sloužila ke srážce s nepřítelem … Jakmile se jezdectvo soustředilo na objekt útoku, postupně zrychlovalo, až v posledních 100 metrech (110 stopách) přešlo do hřmotného trysku (pas de charge), v němž prudce udeřilo do svého cíle, rubajíce šavlemi vpravo vlevo, jak se jezdci prosekávali skrze těla nepřátel. Strmá masa těchto obrněných mužů na ohromných ořích představovala údernou sílu, jaké na bojišti nebylo rovno. Byla to impozantní úderná síla, které její pancíř poskytoval opravdu užitečnou ochranu před několika druhy nepřátelských zbraní.

Tak drahocenní vojáci a koně samozřejmě nebyli nasazováni do eskortní či průzkumné činnosti. Proto byl ke každému kyrysnickému pluku přiřazen ještě regiment lehké jízdy, který měl plnit tato zadání. Kyrysníci byli obvykle ponecháváni jako rezerva nebo jednotka druhého sledu, dokud nenastala potřeba roztřískat nepřátelské formace.

Výstroj kyrysníků

V době napoleonských válek se již ustálily základní barvy kyrysnických stejnokrojů v jednotlivých armádách a pak i barvy, podle nichž se daly rozlišit jednotlivé pluky v rámci téže armády. Výstroj kyrysníků každé armády byla efektní, ale velmi nákladná: kyrys z železného plechu, přilba s hřebenem, bílé kožené rukavice, vysoké holínky, palaš, pár pistolí, případně i karabina. Velmi elegantně působil stejnokroj francouzských kyrysníků; tvořil jej jednořadový modrý frak s šarlatovými epoletami, stříbrnými knoflíky s číslem pluku a s vyložením (límcem, manžetami, záložkami šosů) a paspulkami v barvě pluku. Kalhoty kyrysníků byly buď bílé, šedé nebo žlutavé a zastrkávaly se do vysokých jezdeckých bot s manžetami a ostruhami. Kromě ochrany těla nosily všechny typy těžké kavalerie všech evropských národů nějaký druh přilby, jehož tvar vycházel z antických vzorů. Jezdec útočící v bitvě se nakláněl v sedle dopředu, čímž jeho hlava vyčnívala a stávala se zranitelnější. Zvon francouzské kyrysnické přilby byl ocelový, vysoký hřeben mosazný. Kolem přilby byl umístěn charakteristický lem z černé kožešiny, z hřebenu splýval černý koňský ocas. I když byla taková přilba z dnešního hlediska přezdobená, poskytovala svému nositeli účinnou ochranu před nepřátelskými čepelemi a kulkami, a zřejmě šlo o nejlepší druh přilby, jaký v těch dobách jezdci nosili.

Dvoudílný kyrys sestával z náprsního a zádového pancíře z leštěného železného plechu, s látkovou manžetou, břišním řemenem a ramenními sponami. Chránil jezdce před šavlemi, kopími, bodáky a dokonce i kulkami z mušket, pokud byly vypáleny ze vzdálenosti přesahující 100 m. Jinak byla tato zbroj dosti nepohodlná, protože svou vahou a tvarem omezovala volnost pohybů a zatěžovala ramena.

Na druhé straně mohla být větší váha kompletních „železných vest“ z hlediska jejich nositelů zanedbatelná, pokud důvěra v obranyschopnost zbroje rozhodně převažovala nad pocitem neskladnosti. A když tito obrnění jezdci pobídli koně do střemhlavé šarže, činili tak s vědomím, že jsou nezranitelní – alespoň v porovnání se svými neobrněnými kamarády a nepřáteli. Kyrys však neposkytoval ochranu před plnými kulemi dělostřelectva, jak se přihodilo například kyrysníkovi Antoine de Faveau, zabitému u Waterloo, jemuž taková koule prorazila náprsní i zádový pancíř.

Řemení bylo zhotoveno z bílé telecí kůže; patrontašky nosili kyrysníci na bandalírech, palaše zavěšené na opasku. K výstroji náležely kožené rukavice s rozšířenou manžetou a pro zimní období soukenné pláště. Stejně jako ostatní elitní jednotky, i kyrysníci používali na uniformách označení v podobě hořícího granátu, červeného chocholu na přilbě a epolet. K tomu obdrželi speciální doplněk v podobě pěti sous denně, tzv. sou de la grenade, privilegium společné pro všechny vybrané oddíly.

Důstojníci byli na první pohled nápadní stříbrnými epoletami; hodnostní stupně poddůstojníků vyjadřovaly šikmé prýmky na předloktích rukávů. Zvláštní postavení v každé jízdní eskadroně měli trubači. Nemuselo jít nutně o profesionální hudebníky, vždy však to byli muži dobře znalí svého nástroje. Trubka mohla svým pronikavým zvukem přehlušit bitevní vřavu – a její akordy pronikaly do morku kostí ubohým koním –, což bylo nezbytné k tlumočení povelů a udržení jednotky pod kontrolou. K dalším úkolům trubačů patřilo chránit záda veliteli jednotky v bojové skrumáži. Aby trubači byli v oblacích dýmu a zvířeného prachu na bojišti snadno k poznání, fasovali nápadné uniformy, kterými se odlišovali od svých kamarádů. Často šlo o stejnokroje v „obrácených barvách“, tzn. v barvě vyložení, s vyložením v barvě stejnokroje, zdobené ještě pestrými prýmky nebo tkalouny. Trubači nikdy nenosili kyrys, o to honosnější však byly jejich přilby – často s bílým žíněným ohonem, s pestrobarevným chocholem na boku atd. Obvykle jezdili na bělouších nebo grošácích, zatímco zbytek pluku preferoval koně tmavších barev.

A konečně, pokud jde o tzv. vyložení, lze s jistým zjednodušením říci, že bylo pro skupiny francouzských kyrysnických regimentů červené, žluté, oranžové a růžové, pro 13. a 14. – bordó.

Jezdecká výstroj francouzských kyrysníků

  • Ohlávka s udidlem. Kompletní sedlání. Ohlávka s otěžemi. Slavnostní otěže.
  • Odkryté sedlání podle von Bardina (1812), vydáno Umrissem. Vybavené sedlání podle předpisu z roku 1812.
  • Koňský postroj nižších důstojníků podle reglementu.
  • Poločabraka.

Císařští orli

Den po své korunovaci, 3. prosince 1804, rozdal na Martových polích Napoleon I. své armádě, námořnictvu, vojenským školám a národní gardě symboly nového císařství, které měly nahradit staré standarty zaniklé republiky. Inspiraci hledal a také našel ve starověkém Římu. Podobně jako římské legie nosily nadále jednotky císařské armády pozlacené orly (aigle). Pod orly na modré žerdi byly připevněny prapory, standarty, nebo praporce v národních barvách, se zlatou dekorací a nápisy. Standarta pro většinu jezdectva – včetně kyrysníků a karabiníků – měla rozměry 60 x 60 cm, byla připevněna k žerdi o délce cca 210 cm, zakončené dutým pozlaceným orlem, stojícím na podstavci (celková výška této plastiky činila 310 mm).

Císařský dekret stanovil: „Prapory, standarty a praporce budou předány každému praporu a eskadroně. Ty, které je ve válce ztratí, dostanou nové jen z rozhodnutí Jeho Veličenstva poté, kdy se přesvědčí, že ztráta nebyla zaviněna vlastní chybou. Jednotky, které by je ztratily vlastní vinou, nové od císaře nedostanou.“ Mimořádně závažnou událostí byla ztráta samotného orla, zatímco látkový prapor byl považován spíš za „spotřební materiál“.

Jízdní karabiníci

Starý vojenský slovník praví: Karabina jest tažená ručnice, proto bývá každý jezdec vybavený karabinou nazýván karabiník.

Kromě 14 francouzských kyrysnických pluků existovaly ještě další dva regimenty těžké jízdy – karabiníků, rovněž s mnohem starší tradicí. Od roku 1679 byli v každé eskadroně francouzských jízdních pluků karabinou vyzbrojeni dva vybraní jezdci a roku 1690 již stály v plucích celé roty karabiníků. Po bitvě u Neerwinden 30. srpna 1693, v níž se karabinické setniny obzvlášť vyznamenaly, bylo královskou ordonancí s datem 1. listopadu nařízeno zřídit karabinický sbor (Royal Carabiniers), sestávající z dvaceti eskadron. Jako královská jednotka nosili modrou uniformu, která se střihově měnila podle armádních předpisů až do roku 1790, kdy byli královští karabiníci rozpuštěni.

Ale již republikánským dekretem z 1. ledna 1791 bylo postaveno nové těleso, Grenadiers des troupes a Cheval, s vybraným mužstvem a vyšším žoldem. Jednalo se opět – nehledě k názvu – o karabiníky. V roce 1792 dostali k modré uniformě červené vyložení včetně klop (límce však byly modré) a medvědici. Nápadné bylo řemení: žluté, s bílými okraji. Tato uniforma procházela nevelkými změnami až do roku 1810, kdy ji nahradil bílý stejnokroj, doplněný kyrysem a klasicistní přilbou podobného typu jako u kyrysníků, ale mosaznou, s korunovaným „N“ na čelní straně a s tlustou červenou housenkou na hřebenu. Napoleon zavedl tyto úpravy jako odměnu za to, co karabiníci vytrpěli v bitvách tažení 1809 u Aspern-Esslingu a Wagramu. Jejich medvědice v porovnání s přilbou neposkytovala skoro žádnou ochranu a navíc ji nebyl problém ztratit.

Pancíř odpovídal svým tvarem kyrysnickému, ale tato součást výstroje zpočátku nebyla přijímána s velkým nadšením, protože se dotýkala stavovské cti karabiníků. Přilby a kyrysy byly v jejich očích vhodné jen pro padavky. Navíc se karabiníci obávali, že splynou s kyrysníky, a tím pádem bude význam jejich zbraně minimalizován. A tak proto, aby se odlišovali od svých rivalů, nechal císař na jejich železné kyrysy přidat ozdobné měděné pláty, které zbroji karabiníků dodávaly zlatistý vzhled.

Do té doby, podobně jako dragouni či věhlasní jízdní granátníci Císařské gardy, ani karabiníci svá těla chráněna neměli. Z toho důvodu, jak byla běžná praxe u dragounů, nosili své pláště ze silné látky srolované a umístěné šikmo přes trup. I tato provizorní „zbroj“ poskytovala určitou ochranu před nepřátelskými čepelemi.

Karabiníci se účastnili všech Napoleonových kampaní, kromě španělské. U Slavkova svým atakem na ruské linie přispěli ke konečnému francouzskému vítězství. Cítili svou nadřazenost nad všemi ostatními druhy kavalerie, snad kromě pluku jízdních granátníků Císařské gardy (Grenadiers a Cheval de la Garde imperiale). Více než 100 let bylo toto jezdectvo hýčkáno francouzskými panovníky, což se dělo i v roce 1814, kdy se k moci vrátili Bourboni, a uchránili karabiníky před represáliemi. Karabiníci ve Francii již nebyli obnoveni po prohrané válce s Německem v letech 1870/71.

Jezdecká výstroj francouzských jízdních karabiníků.

  • Sedlání a uzdění pro mužstvo, 1810–1815.
  • Sedlání a uzdění pro vyšší důstojníky, 1810–1815.
  • Sedlání pro mužstvo, 1804–1810.
  • Sedlání pro vyšší důstojníky, 1804–1810.

Slavný kyrysnický velitel

Jedním z nejvěhlasnějších generálů napoleonské jízdy byl Jean-Joseph Ange d’Hautpoul, narozený 13. května 1754 ve staré šlechtické rodině v Languedoku, jejíž vojenské tradice sahaly několik století zpět. Roku 1769 vstoupil jako dobrovolník do královské armády a sloužil v Korsické legii, která byla převedena na dragounský pluk Languedoc. V tomto regimentu stoupal po hodnostním žebříčku, až se roku 1792 stal plukovníkem. Vysoký, statný muž se silným hlasem byl mezi vojáky oblíben do té míry, že jej jako aristokrata odmítli vydat revolučním komisařům. Díky tomu mohl vést své kavaleristy na zteč i v dalších válkách revoluční a napoleonské Francie.

V červenci 1801 jej první konzul Bonaparte jmenoval generálním inspektorem jezdectva, v srpnu 1805 mu bylo svěřeno velení 2. kyrysnické divize pod neméně slavným maršálem Muratem. Tu také vedl do útoku proti spojeneckému středu na Prateckých výšinách v bitvě u Slavkova 2. prosince 1805. Zde utrpěl zranění a byl hospitalizován v Brně.

Osudovou se pro generála d’Hautpoula stala bitva u pruského Jílového (8. 2. 1807). V husté sněhové vánici jel v čele svých škadron proti nepříteli, s voláním „Kyrysníci, vpřed, ve jménu Božím! Vpřed, moji stateční kyrysníci!“ Prudká kartáčová palba však srazila k zemi mnohé z jeho hrdinů. Jen málo z nich již mohlo následovat svého velitele, který se jako jeden z mála probil doprostřed ruského karé, kde klesl skrývaje své zranění. Napoleon ho svěřil do péče nejlepšího chirurga své armády doktora Larreye, který mu chtěl amputovat nohu. Hrdý kavalerista však tento zákrok odmítl, takže gangréna postupovala neúprosně dál. Generál d’Hautpoul svému zranění za několik dnů podlehl.

Původně byl pochován v polské vesnici Worinách, avšak jeho syn nechal roku 1840 ostatky exhumovat a uložit na hřbitov Pére Lachaise v Paříži. D’Hautpoulovo srdce je uloženo v klenbě pařížské Invalidovny, jeho jméno je zvěčněno na Triumfálním oblouku, spolu se jmény dalších 384 hrdinů napoleonských válek.

Sláva v minulosti, anachronismus ve 20. století

Ač je to k nevíře, poslední kyrysnické útoky v dějinách vůbec se odehrály na francouzsko-německé a rusko-německé frontě v prvních měsících Velké války, tzn. v roce 1914. Výsledky – zejména přičiněním kulometné palby – byly katastrofální. Zbývající kyrysnické formace na obou stranách dosloužily válečná léta jako pěchotní útvary v zákopech a jako jízda se výjimečně uplatnily v pohybové válce na východní frontě, ovšem vždy již v uniformách krycích barev, a bez kyrysů.

Neschopní francouzští generálové tehdy hnali kyrysníky do sebevražedných útoků proti německým pozicím. Jejich uniforma měla k účelnosti a praktičnosti poměrně daleko: tmavě modrý zbrojní kabát a červené rajtky, zastrkované do vysokých černých jezdeckých bot, třpytivá přilba s žíněným ohonem, kyrys s červeným lemováním. Aby kyrysníci netvořili přece jen tak snadný terč pro nepřátelské odstřelovače, začali si brzy chránit lesklé přilby a kyrysy látkovými potahy okrové barvy.

 

Použitá literatura

  • Jan Vogeltanz: Malý slovník starého vojenského názvosloví. Paseka, Praha/Litomyšl, 2008.
  • Autorský kolektiv: Od zbroje k stejnokroji. Naše vojsko, Praha, 1988.
  • Miguel Ángel Martín Más: La Grande Armée, Die Geschichte der Armee Napoleons. Zeughaus Verlag, Berlin, 2013.
  • Historia Militaris, číslo 2, ročník I., 2002 (příspěvky Jakuba Samka).
  • Chris McNab: Uniformy 20. století. Svojtka, Praha, 2007.
  • Internet (Napoleonic Cavalry).

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: